Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Radiace 11

17.10.2009 (16:45) • Janna • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3495×

Část jedenáctá

Všude kolem mě byly stromy. Vlevo, vpravo, dokonce i nade mnou. Neviděl jsem na oblohu, jen jsem vnímal občasné záblesky slunce, které se dostaly až ke mně.

Něco jsem hledal. Věděl jsem, že jsem něco ztratil a musím to najít, jenže jsem vůbec nevěděl co, a kam mám jít. Chodil jsem stále v kruhu. Z ničeho nic se stromy přede mnou rozestoupily a utvořily cestu. Ucítil jsem povědomou vůni. Nechal jsem se nést tím květinovým aroma.

Došel jsem až k velkému balvanu, který mi překážel v cestě. Mohl jsem ho obejít, ale neudělal jsem to. Musel jsem ho přelézt, i když jsem netušil proč.

Začal jsem se šplhat nahoru, ale mé ruce a nohy stále sjížděli, nedokázal jsem se udržet. Balvan se změnil ve skálu, vysokou a já věděl, že musím lézt, nešlo jít zpátky. Přestalo svítit sluce a na obloze se roztáhl velký černý mrak. Spěchal jsem.

Ta skála byla snad nekonečná. Když jsem se podíval jednou pod sebe, viděl jsem jen mlhu, ne zem. Lezl jsem dál, až jsem se konečně vyšplhal nahoru, kde se rozprostírala velká louka plná květin.

A uprostřed ní vesele poskakovala Bella, na tváři úsměv, a trhala modré pomněnky. Běžel jsem za ní, jenže ona se na mě podívala a rozesmála se. Pak se dala do běhu. Chtěl jsem na ni zakřičet, ať zastaví, ale ona stále zrychlovala. Nestačil jsem.

Ztratil jsem ji z dohledu, jen jsem slyšel její zvonivý smích rozléhající se najednou všude kolem mě. Nemohl jsem dodechnout a zhroutil jsem se k zemi. Pak mě zavalila temnota.

Mé srdce bušilo, cítil jsem kapky potu, které na mě přilepovaly mé oblečení. Zděšeně jsem mrkal a teprve teď si uvědomil, že se mi zdál sen.

Šílené. Za ten týden jsem si už zvykl na to být člověkem, i na to, že musím spát, ale ještě se mi nezdál žádný sen. A tenhle, přestože to tak nevypadalo, byl opravdu hrozný. Cítil jsem, jak se mi třepou ruky a mám nepravidelný dech.

V tom snu jsem ztratil Bellu. Má mi to naznačit, že už ji nenajdu? Že má snaha je zbytečná? Srdce mi chtělo puknout žalem.

Byla ještě tma, ale už se mi spát nechtělo. Nebylo divu; když jsem se podíval na hodiny, zjistil jsem, že jsem už spal čtyři hodiny. To mi bohatě stačilo.

Přesto jsem se z pohovky nezvedl, ale prázdně civěl do stropu. Přemýšlel jsem nad tím, co se stalo minulý týden.

Ta cesta do Duncansville nebyla tak hrozná, dokonce jsem ji zvládl za necelý dvě hodiny. Zjistil jsem, že přestože jsem opět člověk, mé síly jsou stále silnější než by měly. Bylo to dobře a tak jsem mohl dost velkou část cesty běžet.

Autobus mě dovezl až na letiště. Tam jsem strávil asi deset hodin čekáním, než přiletělo Carlisleovo letadlo.

A právě při čekání v letištní hale se mi to stalo poprvé. Byl jsem uchvácen. Prvně jsem si myslel, že asi blázním, nebo že to opravdu někdo musí mluvit.

Zrovna jsem se opíral o jeden sloup, když kolem mě prošla asi dvacetiletá blonďatá holka s růžově nalakovanými nehty a s lodičkami na deseticentimetrovým podpatku. Uslyšel jsem křik a tak jsem se bezděčně obrátil za zdrojem zvuku.

Já mu dám, že na to nejsem dost dobrá! Jsem mnohem lepší než ta pitomá fuchtle, která s každým vleze jen do postele! nadávala ta holka. Problém byl v tom, že ona nemluvila… Vyděšeně jsem zamrkal a zahleděl se na ni. Opravdu, její rty se ani v nejmenším nepohybovaly, jen byly sevřené rozčílením do úzké čárky.

Všimla si mého pohledu a rozpačitě se na mě podívala. Snažil jsem se zase poslouchat, ale nic jsem neslyšel. Když ovšem byla už asi dva metry za mnou, uslyšel jsem: Sakra, ten má ale hezkej zadek!

Byl jsem v šoku. Zkoumavě jsem hleděl po ostatních lidech, jestli to taky neslyšeli, jenže nikdo nehnul ani brvou a všichni pokračovali ve svém spěchu.

Nechápal jsem, co se to se mnou děje. Tedy, trochu jsem měl jistou představu… ale je vůbec možné číst myšlenky?

Byl jsem tak paralyzovaný tím, co se stalo, že jsem ani nevnímal ty hodiny, co dál utíkaly. Z transu mě probralo až hlášení, které oznamovala, že let ze Seattlu právě přistál. Nervózně jsem postával u východu, když se na mě najednou spustila úplná smršť myšlenek.

…za chvíli letí…

…nemůžu se dočkat…

…ale proč by…

…musím ještě udělat…

…má zpoždění…

…já…

…zeď…

…peníze…

…kdy…

„Dost!“ zařval jsem a nevšímal si lidí, kteří na mě podiveně pohlédly. Cizí myšlenky mi přestaly dloubat do hlavy, přesto jsem cítil neuvěřitelnou bolest uvnitř lebky. Tiskl jsem si prsty na spánky a prudce je masíroval. Bodavá bolest trochu ustoupila. Zhluboka jsem se nadechl a vydechl.

Co se to sakra se mnou děje?!

Málem jsem nadskočil, když mi na rameno dopadla studená ruka. Prudce jsem se otočil a zahleděl se do Carlisleovi tváře.

Jeho zlaté oči rychle kmitaly sem a tam, že jsem to téměř nedokázal postřehnout. V jeho tváři jsem viděl údiv.

„Carlisle,“ vyhrkl jsem.

„Bože, Edwarde, jsem rád, že jsi v pořádku. Tedy… alespoň částečně.“ Cítil jsem, jak civí do mých náhle zelených očí. „Takhle jsem tě naposledy viděl…“

„Před devadesáti lety,“ dořekl jsem za něj. Carlisle přikývl.

O čtyři hodiny později jsme už seděly v letadle do Seattlu. Poprvé jsem v letadle i jedl. Carlisle na mě fascinovaně hleděl, jak polykám sousta, ale nic neřekl.

Povzdechl jsem si a pak mu převyprávěl, co se stalo, včetně toho, co jsem teď zažil na letišti. A právě to udivilo Carlisle nejvíc.

„Takže, ty slyšíš myšlenky?“ ptal se nevěřícně.

„Jen někdy. Přijde to samo od sebe, nedokážu to ovlivnit. Ale je to hrozné, jako pocit, že mi do hlavy bodá roj rozzuřených vos. Nesnesitelná bolest.“ Smutně jsem pohlédl z okna.

Že by tou radiací?

„To mě už taky napadlo. Myslím, že to bude ono,“ souhlasil jsem s Carlislem.

Bylo ticho. Nic neříkal, tak jsem se otočil zpátky na něho, abych zjistil, co se děje. Ve tváři měl šokovaný výraz.

„Co se děje?“ ptal jsem se nechápavě.

„Já jsem nic neříkal, Edwarde, ale ty jsi přesto… reagoval… ovšem na mou myšlenku,“ vysvětloval.

Vyvalil jsem oči. „To chceš říct, že jsem tě právě slyšel? Tedy, tvé myšlenky? Já – já nedokážu rozeznat hlas od myšlenky, všechno zní stejně,“ omlouval jsem se.

„Proboha, synu, vždyť je to úžasné! Ty jsi získal dar! Jak je to jen možné?“ rozplýval se málem Carlisle.

Nechápal jsem ho. Mě se to vůbec nezdálo úžasné. Nechtěl jsem slyšet, co si myslí ostatní. Je to otřesné.

„Musím říct, že ale nejsi první z nás, koho radiace změnila,“ poznamenal najednou.

„Cože?!“ vyhrkl jsem. „Oni… někdo – je taky zas člověk? Kdo?“

„Ne, to ne. Člověkem ses stal jenom ty. Víš, já, Esme, Rosalie a Emmett jsme letěly do Seattlu hned prvním letem, takže jsme se téměř vyhnuli radiaci. Ovšem Jasper a Alice tu zůstali o trochu déle… letěly až dalším letem. Když přijeli do Forks, zjistili, že najednou mají dar. Každý z nich. I když jsou hodně slabé. Každopádně, Jasper jakoby cítí emoce… ovšem jen ty nejvíce vyhrocené. Nejpodivnější je i to, že on je dokáže měnit. Emoce kohokoliv z nás. Je to podivné. A Alice… začala mít vize.“

„Vize?“ nic jsem nedokázal pochopit.

„Ano, ona… vidí, co se stane v budoucnosti, spíš směr…“ dodal zaraženě Carlisle.

„A ostatní? Vy nic?“

„Ne, až na…“ Carlisle se zasekl.

Nechápavě jsem zvedl jedno obočí. „Až na?“ ptal jsem se.

Carlisle hleděl kamsi před sebe. „Nikdo z nás už nemá jed.“

„To jako? Upíří jed? Nikdo? Jak to?“ nechápal jsem.

„Nevím. Mám svou teorii. Myslím, že to také udělala ta radiace. Zřejmě to byl ten první stupeň přeměny zpátky na člověka, že ti vymizí tvůj jed. Až pak se teprve stane to, co tobě, Edwarde. Nikdo nemohl vědět, že na nás bude radiace působit. Kdybych to jen věděl…“ bědoval.

První věc, která mi tehdy naskočila, byla to, že mě nemůžou přeměnit zpátky. Carlisle ani ostatní. Ale kdo jiný by dokázal přestat, když ochutná krev? Nemůžu svůj život svěřit do rukou jiného upíra. To nejde. Možná snad Volturiovi… ale ty bych v životě nepožádal.

Moment, chci být vůbec zase upír?

Znova jsem přemýšlel nad tou otázkou a stále hleděl do stropu ve svém pokoji. V pokoji našeho domu ve Forks. Od „onoho“ místa vzdálené asi pět tisíc kilometrů.

Zase jsem ucítil ten podivný pocit v mém žaludku, který ještě k tomu vydal dost nelibý zvuk. Ušklíbl jsem se. Stále to bylo pro mě podivné, mít hlad, a ne žízeň.

Právě jsem se zvedl z pohovky, když jsem uslyšel křik Alice. Seběhl jsem schody do hlavní haly. Všichni tam byli a nechápavě hleděli na Alice. Jenže ta vyhledala můj obličej a pak po mě švihla dost zřetelnou myšlenkou.

Byla to její vize. A v té vizi byl dominantní obličej jen jedné osoby – Belly.

<< Předchozí | Další >>
>> Shrnutí povídek <<

Autor: Janna (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Radiace 11: