Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Radiace 1

29.09.2009 (15:45) • Janna • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3329×

Část první

Nervózně jsem hleděla z okna a rozrušením si kousala nehet levého malíčku. Když jsem si uvědomila, co dělám, okamžitě jsem přestala a zlobila se sama na sebe. Tohohle hnusného zlozvyku jsem se nedokázala zbavit, ať jsem se snažila, jak jsem chtěla.

Ovšem, na druhou stranu, nebylo se vůbec čemu divit, proč jsem tak nervózní. Každou chvíli jsem čekala, že mě vyzvedne můj kluk, abychom jeli společně do školy.

Ušklíbla jsem se při pomyšlení na ten pošetilý obrat – můj kluk. Edward byl pro mě celým vesmírem, nebyl to nějaký školní románek, který za pár týdnů vyšumí. No dobře, poznala jsem ho sice ve škole, ale to nemusí nic znamenat.

Mimochodem, jen tak pro vaše ujištění, chodíme spolu už šest měsíců, což je podle mě docela slušný. Nehledě na to, že Edward je můj první kluk. Ne že bych byla tak škaredá, že si mě do mých sedmnácti let nikdo nevšiml, spíš jsem takový ten tišší introvertní typ člověka. Naopak, pokud mohu posoudit, nevypadám nijak špatně, i když na Miss mám hodně daleko.

Mám dlouhé hnědé vlnité vlasy a hubenou postavu. Takový průměr – ani kráska, ani šereda.

I když Edward mi často tvrdí, že jsem ta nejkrásnější dívka na světě. Ale myslím, že to říká každý kluk své holce, takže to není nic extra… i když… Edward to říká tak… a dívá se na mě tak… zamilovaně.

Vždycky se pod jeho pohledem úplně rozpouštím. On si to samozřejmě až moc dobře uvědomuje a taky si kvůli tomu ze mě někdy dělá žerty. Ti kluci…

Tím jsem se vlastně dostala k němu. Nedokážu popsat, jak vypadá, protože by mi na to nestačilo ani tisíc slov. Musíte prostě pochopit, že on je ten nejkrásnější, nejúžasnější, nejlepší atd. až do nekonečna. Je perfektní. A co se mi na něm nejvíc líbí? Možná to jsou jeho krásné bronzová vlasy trčící do všech směrů, možná to jsou jeho oči barvy tekutého zlata, pod kterými se mi vždycky podlomí kolena. Ale zaručeně je to kvůli tomu, jaký je. Jeho povaha. Lepšího a slušnějšího kluka byste zkrátka nenašli.

Nikdy jsem nepochopila, jak mezi námi mohla vzklíčit taková láska, když jsme se ze začátku tak nenáviděli. Ano, ta nenávist byla vzájemná a zřejmě až tak silná, že vybouchla a přeměnila se. V lásku. Dnes si bez něj neumím představit jediný den, kdy bych ho neviděla.

My dva zkrátka patříme k sobě. Nic nás nemůže rozdělit. Teda, alespoň doufám…

Ale měla bych se zase vrátit do reality. Kde jsem to skončila? Jo, aha, civěla jsem z okna. Každý den mě Edward vyzvedával do školy. Byli jsme ve čtvrťáku, takže jsme letos měli maturovat. Když jsem si vzpomněla na tu šílenou hroudu učení, která mě ještě čeká, otřepala jsem se odporem. Jasně, dřív by mi nedělaly takový věci žádný potíže, ale když chodíte s tím nejúžasnějším klukem na planetě, chcete být každý den s ním a ne se válet v učebnicích.

Najednou jsem uslyšela motor auta, které se jen malinkou chvíli poté objevilo na příjezdové silnici před domem. Bylo to stříbrné volvo.

Vzrušeně jsem vyskočila a pádila ze schodů dolů. Jen jsem letmo popřála Renée hezký den a už jsem byla ze dveří venku. Slyšela jsem Renée, jak mumlá něco ve smyslu: „Ta zamilovanost,“ ale nijak jsem to nebrala v potaz. Bohužel, Renée – moje mamka – neměla tokový štěstí na kluka, do kterýho se zabouchla. Moc dlouho jim to nevydrželo, jen něco málo po svatbě. Pak se od táty odstěhovala a ten zůstal v té příšerné díře, která je (ne)známá pod jménem Forks. No, upřímně nevím jestli Altoona, v které se zrovna nacházíme, je větší město než Forks. Co jsem mohla minimálně říct, tak to, že tyto dvě města byla od sebe vzdálena víc než pět tisíc kilometrů. Forks se nacházelo ve státě Washington, na absolutním severozápadě USA, kdežto Antoona ležela ve státě Pennsylvania, což bylo téměr na severovýchodu Států.

Můj bůh vystoupil z auta a usmál se na mě mým oblíbeným pokřiveným úsměvem. Mé srdce jásalo. Jako malá holka jsem se rozběhla, dokud jsem neskončila v jeho ledové upíří náruči.

Aj, já vám vlastně neřekla, že Edward (a jen tak mimochodem i celá jeho rodina) je upír? No, zkrátka to tak je. Ne, já opravdu nejsem ta pravá, které byste měli pokládat otázky. Já věděla akorát to, že všichni upíři jsou nadlidsky krásní, bledí, příšerně rychlí a mají velmi zbystřené všechny smysly. „Moji upíři“, jak jsem pojmenovávala rodinu Cullenovic, se neživili lidskou krví, ale přetrvávali na zvířecí. Taky proto měli všichni ty úžasné topazové oči.

Ostatní upíři (já ovšem žádného – bohudík – neviděla) měli rudé oči, protože žili na lidské krvi. Ano, byli to vrazi. Já mohla být ráda, že jsem narazila na ty správný upíry.

„Ach, Edwarde,“ vykřikla jsem a zabořila obličej do jeho hrudi a nasávala tu jeho úžasnou vůni.

Edward se tiše uchechtl a zašeptal mi do ucha: „Nikdy se nepřestanu divit tomu, že se může rozumná holka přiblížit na míň jak metr k upírovi. Ty seš zkrátka nenapravitelná, že?“ usmál se na mě.

Musela jsem se taky usmát, on mi vždycky dokázal na tváři vykouzlit úsměv.

„Miluji tě,“ zašeptala jsem a postavila se na špičky, abych ho mohla zlehka políbit.

Edward kouzelně zamrkal. „Já tebe víc,“ odpověděl mi sladce. Pak mně otevřel dveře spolujezdce, abych mohla nastoupit. Vždy džentlmen.

Na to, že na nás čumí půlka školy, když jdeme ruku v ruce přes parkoviště, jsem si už zvykla a zcela to ignorovala. Naše první hodina byla trigonometrie. Byla to moje nejméně oblíbená hodina, protože jsem neseděla vedle Edwarda. Profesorka Jensenová usoudila, že když budu celou hodinu zírat na Edwarda vedle sebe, nic se nenaučím a tak ho přesadila dozadu a vedle mě posadila jeho „sestru“ Alice. Upřímně, mohla jsem být ráda, že to bylo takhle, nevím, jestli bych snesla kohokoliv jiného. Alice byla milá a přátelská a samozřejmě byla také upír.

I tak ale bylo opravdu šílené vydržet to pokušení otočit se na Edwarda. Jenže, jakoby sám věděl, jak je to pro mě dneska umučující. Uprostřed hodiny se najednou zeptal profesorky, jestli si může skočit na záchod. Vykulila jsem oči. Edward byl upír – nechodil na záchod. Musel mít něco za lubem. Jensenová o tom samozřejmě neměla ani páru, takže ho jenom odkývla. Edward se zvedl a jak procházel kolem mě, rychlým – upířím – pohybem mi na lavici hodil malý papírek. Civěla jsem na to, jak vyjevená. Alice vedle mě se jen připitoměle culila. Pak se mi na tváři roztáhl úsměv. Ano, hodilo se to spíš na prváky, ale mně se to líbilo. Rozbalila jsem vzkaz a na něm stálo jeho úhledným písmem:

Za tři minuty pod severním schodištěm.

Vzrušením mi hořely tváře. Moc dobře jsem věděla, které myslí místo. Počkala jsem dvě minuty a pak se zeptala Jensenové, jestli si můžu odskočit na toaletu. Ta zrovna byla uprostřed vysvětlování nějakého příkladu, takže si ani neuvědomila, že Edward se ještě nevrátil a jen znovu kývla. Pádila jsem co nejrychleji ze třídy. Modlila jsem se, abych na chodbě nikoho nepotkala, protože pak bych měla pěknej průšvih.

Když jsem došla ke schodišti, obešla jsem ho, ale Edward tam nestál. Trochu jsem se lekla, jestli na tom papírku nestálo jiné schodiště, ale najednou mi studené a bílé ruce zezadu zakryly oči. Usmála jsem se a otočila se ke své lásce.

Na tváři měl pokřivený úsměv a v očích mu vesele jiskřilo. Uculila jsem se na něj a pak si stoupla na špičky.

Pochopil. Začali jsme se líbat. Byli jsme v neskonalé souhře, naše jazyky utvářely složitý tanec, když nás najednou něco vyrušilo.

Z reproduktorů se začaly ozývat povědomé sílící a slábnoucí zvuky. Oba jsme se od sebe odtrhly, ale stále jsme se usmívali.

„Cvičný požární poplach,“ zašeptala jsem a uchichtla se. Edward mě napodobil a pak se začal zase přibližovat svými rty k těm mým, ale na půli cesty se zarazil.

Vyjeveně jsem na něj hleděla. „Edwarde, co se-“

„Počkej, Bello, poslouchej,“ přerušil mě. „Slyšíš to?“

„Ano, ale to je jen cvičný poplach, Edwarde! Takových už tu bylo!“

„Sakra, Bello, tohle není cvičení! Slyšelas snad, že by něco oznámili?“

Měl pravdu. Vždy, když bylo cvičení, těsně předtím, než začal alarm, se ozval strojený hlas, který ohlašoval, co se děje. Ale teď nic.

Vyplašeně jsem se na něj podívala. „Počkej, to myslíš, že někde hoří? Necítíš kouř? Ty bys měl.“

Zakroutil hlavou. „Ne, tohle není ani požární poplach, Bello. Slyšíš, jak se ten alarm každých pět sekund o něco víc protáhne? Tohle… to je jaderný poplach.“

Nedokázala jsem ze sebe vypravit ani jedno slovo, jen jsem naprázdno polkla a dívala se do Edwardových očí, v kterých se objevila panika.

Další >>
>> Shrnutí povídek <<

Tak, chtěla bych vám říct, že chci znát váš názor, takže se do mě pusťte a pište všechno, co vás napadne i nejčernější kritiku :) Zatím mám napsaný asi tři a půl kapitoly, mám namyšlený, jak bych to mohla seknout asi tak po šesté, ale klidně i po delší době, čistě záleží na vás, jestli se vám tato povídka bude líbit, a jestli se bude číst :)

Doufám, že tohle téma tu ještě nebylo, nerada píšu o něčem, o čem psalo už moc lidí :) Jinak abyste byli v obraze, hlavní inspirací mi pro tuto povídku poskytl film "Mrak", který vám zaručeně doporučuju ke shédnutí, je suprovej :) (absolutně nechápu, jak může mít na ČSFD jen 54%... jsou to pitomci :D)

Předem se omlouvám, že prvních pár kapitolek se asi bude filmu dost podobat (i když tam je několik odlišností), ale pak už mám namyšlený úplně jiný děj :)

Tak, komentujte prosím, bez komentářů nebudu pokračovat :) Díky, vaše Janna

Autor: Janna (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Radiace 1: