Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Quo vadis - 16. kapitola

07.07.2011 (07:15) • Kalea • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 1298×

„Když na den padnul stííín, co zakryl její tvááář-“ krákorala zpěvačka falešně. Netrpělivě jsem přešla pokoj a vypnula rádio. Připadala jsem si jako ve špatném filmu, vážně. Jacob se ve vile od chvíle, kdy jsme přijeli, neukázal a Bella jakbysmet. Dávala jsem si to za vinu, ale Edward mě pokaždé okřikl. Nedalo se říct, že by se mu vrátila dobrá nálada, ale byl na tom znatelně lépe.

Krátce poté, co jsme dorazili, se naopak vytratil on. Hodiny jsem čekala na zmrzlé verandě a ignorovala přemlouvání Esmé, abych se šla ohřát do domu, než se vrátil zpátky – s nepořízenou. Chtěla jsem se Blackovi omluvit, i když jsem ani přesně nevěděla za co. Jen jsem s ním prostě nechtěla být na nože, když už jsme měli sdílet jeden dům. Nejspíš.

Edward nám v kostce sdělil, že narazil na jejich stopu, ale dále ji nesledoval. Ostatním to zřejmě jako vysvětlení stačilo, mně však ne. Vyzvídala jsem na něm tak dlouho, než se mi podařilo z něj vymámit, jak to bylo doopravdy. Chtě nechtě jsem musela připustit, že mrtvý králík napíchnutý na větvi by určitě mnohým lidem – i ne-lidem – připadal jako dostatečné varování.

Navzdory všem okolnostem jsem si tam brzy začala připadat jako doma. Trudy už se dávno zabydlela, a ačkoli celou noc zařezávala jako cirkulárka, vysedávala jsem u ní po celou dobu jejího spánku a hlídala její sny.

Okolo třetí hodiny ranní, když jsem stále ještě nespala, za mnou přišel Edward. Mlčky se posadil na zem vedle mě a při mém tázavém pohledu a myšlenkovém dotazu, zda se děje něco, o čem bych měla vědět, se jen mile polovičatě usmál. Vybavila se mi několik dnů – opravdu to bylo tak nedávno? – stará vzpomínka, jedna z těch příjemnějších. Byl to ten den, kdy u nás byli poprvé, a já ho v duchu překřtila na zrzka. Zasmál se té vzpomínce spolu se mnou a stiskl mi ruku.

Nelekla jsem se, jak by se dalo čekat. Překvapilo mě to, ale ten dotek mi přinášel podivně smířlivý klid. Bylo to… úžasné. Tak krásně jsem se už dlouho necítila. Tak klidně, unaveně, v bezpečí. Doma… Oči se mi zalily slzami.

Smotal si mě do náruče a já se nebránila. Bylo to naprosto přirozené, stejně jako když jsem kdysi uspávala Trudy. Tak příjemné, tiché a otcovské, až mě to zarazilo. Podívala jsem se na něj a on si povzdychl. Atmosféra klidu a míru byla najednou ta tam a ve vzduchu visela nevyřčená otázka. Potřebovala jsem odpověď.

Zhluboka se nadechl. „Jacob si to myslí,“ připustil a mě zamrazilo. Proto byla Bella tak…?

Přikývl. „Ano, i ona… Ale tak to není. Možná zpočátku, ale nyní už ne. Dávno jsme si zvykli, že to tak není. Ty nejsi Elizabeth. Nikdo tě tak nebere.“

Bodlo mě u srdce a já se, navzdory svému přesvědčení, na sebe naštvala. Nebylo fér, abych se jim vnucovala. Proto jsem možná odpověděla ostřeji, než bylo nutné. „Tak to jsem ráda, že si to uvědomuješ.“ Nemohla jsem být protivnější.

Smutně stiskl rty. „Tak jsem to nemyslel. Jen… Chtěl jsem tě ujistit, že nemusíš mít strach, že by od tebe někdo něco očekával.“

„No, teď jsi mě vážně uklidnil.“

Nesouhlasně se zamračil. „Přestaň být protivná. Snažím se ti vysvětlit, jak to u nás chodí. Esmé už tě dávno bere jako člena rodiny. Nevšimla sis, jak se k tobě všichni chovají?“ Pomyslela jsem si něco ve smyslu, že toho si rozhodně nešlo nevšimnout. Z jeho místa se ozval další povzdech. „Nech mě laskavě domluvit, ano? Jsi paličatější než Emmett, a to už je co říct.“ Zdola se ozval nějaký hluk, ale on se jen zasmál – tiše, aby nevzbudil spáče – a pokračoval: „Už dlouho jsme tu neměli takové pozdvižení, představ si. Než jsme se přistěhovali sem – a vlastně i nějakou dobu poté – byly z nás chodící mrtvoly. Možná ani to ne. Jen jsme prostě… existovali… jen jsme neměli důvod, proč… žít, nebo přežívat, říkej tomu, jak chceš. Nebyli jsme to my.“

Udiveně jsem povytáhla obočí, ale jinak jsem svou mimiku nechala spát. „Čímž chceš říct… co?“

Usmál se do tmy. „Donutila jsi nás znovu žít. Všichni jsou ti za to vděční,“ dodal důrazně. Jasně, Becky, přestaň plácat kyslík. Máš tu nás, a to ti musí stačit. Omluvně jsem zašklebila za tu myšlenku a on jen vesele pokrčil rameny.

Dole bouchly dveře a hlasy se rozjely na plné obrátky. Jen se mi to zdálo, nebo jsem vážně slyšela štkát Esmé? Nechtěla jsem, aby ta hodná upírka byla smutná. Esmé nesměla být smutná; nesedělo mi to k ní.

Edwardova dobrá nálada rázem opadla a já mohla téměř nahmatat tu podivnou auru strachu, nejistoty a úlevy, která nás opanovala. Skoro se mi zdálo, že má nějaký talent ukazovat své myšlenky a pocity cizím lidem. Ale to bylo nemožné… ne? Upíři přece nemohli mít dva talenty, stejně jako se nemohli stát znovu lidmi…

Zamyšleně se po mně ohlédl, než zmizel ze dveří, které zůstaly pootevřené jako němé pozvání dolů. Vydala jsem se tedy za ním a opatrně sestoupila po schodech přímo do vlčího chřtánu.

Jacob i Isabella byli zpátky – vilou se nesl jejich pach, znásobený venkovním nečasem. Už zase pršelo – na prosinec docela neobvyklé.

Zastavila jsem se na odpočívadle a pár okamžiků pozorovala to procesí dole. Vypadalo to, že se všichni radují, nebo tak nějak. Cítila jsem změnu ve vzduchu, a nebylo to Jasperovým talentem. On sám vypadal obluzen. Svíral v náruči svou černovlásku, která se potutelně usmívala. Ani jeden z nich nemluvil, ale já to viděla. Drobná Esmé s Carlislem a blonďatá Torry, Emmett a Thomas se tísnili po obvodu místnosti – přestože jich tam nebylo moc, hala se zdála být přecpaná k prasknutí.

Nejdůležitější však byla dvojice uprostřed – Bella a Edward. Znovu zamilovaní. To jsem také viděla. Ne že by se to dalo přehlédnout – jiskřili jako dva magnety a všichni je jen němě sledovali. Nebylo ticho; to rozhodně ne. Jen to byla… tichá rozmluva. Všichni ostatní si šeptali a ti dva na sebe mlčky zírali, jako by se právě našli.

O to víc mě zastudil pohled, s nímž jsem se střetla vzápětí.

Nikdo si nás dvou nevšímal, jako bychom tam ani nebyli. Což bylo na druhou stranu možná dobře – tak osobní okamžik jsem nezažila už… snad nikdy. Jedna část mého vědomí se ubírala prapodivným směrem. Stihla jsem vyhodnocovat situaci a zároveň vnímat jeho pohled a ještě k tomu přemítat nad tím, kolik nového jsem zažila.

Jacob byl pryč jen pár hodin, a přesto mi jeho přítomnost chyběla. Naplňoval místnost zvláštně živou aurou – takovou jsem u nikoho jiného neviděla. Přestože Edward tvrdil, že nikdo z nich od odchodu jeho a Belliny dcery doopravdy nežije, nemluvil tak úplně pravdu. Jacob Black žil, občas až moc. Vždycky to tam bylo a všichni to cítili. Možná, že to mu zazlívali nejvíc.

Zlobná vráska na indiánově čele dokázala divy. Kupříkladu v mžiku pokazit atmosféru a stáhnout mě za nohu zpátky na zem. Jak milé, pomyslela jsem si a obličej se mi stáhnul do divné grimasy.

Odvrátil se ode mě a protestně se zahleděl z okna. Přes clony deště určitě musel mít skvělý výhled. Snažila jsem se mu nevěnovat pozornost, v čemž mi ovšem zabránili Cullenovi, kteří se jako na povel rozprchli do všech směrů. Vážně jsem je začínala mít ráda.

S roztroušenými střípky odvahy jsem sešla zbylé schody a rádoby nevzrušeně se posadila na pohovku. Nohy jsem si stáhla pod sebe a, ačkoli jsem byla utahaná jako kotě, na obličej jsem si nasadila uštěpačný úsměv. Musela jsem působit čile. Pro dokonalý výsledek lehkovážného výrazu jsem popadla sádrovou rekvizitu pomeranče a začala ji otáčet v prstech, jako by mě bůhvíjak zaujala.

Trvalo to jen okamžik – cítila jsem to napětí lépe než vlhkost vzduchu, která dovnitř táhla škvírkami ve veřejích. Prudce se ke mně obrátil. Když ale uviděl, co dělám – konkrétně že si ho absolutně a ani v nejmenším vůbec nevšímám – vydechl našponovaný vzduch z plic.

Tolik k mé spokojenosti. Stále s tím prapodivným úšklebkem jsem mu začala věnovat mou plnou pozornost. Nenechala jsem se znovu chytit do jeho očí – ospalost občas mohla být výhodou. Propaloval mě obezřetným pohledem, ale když se několik minut nic nedělo a já se stále jen usmívala, udělal těch pár kroků a sedl si naproti mně. Opět se díval z okna, jako by někoho vyhlížel, ale já věděla, že se jen nechce dívat na mě.

Nápodobně, pomyslela jsem si s jistým sarkasmem. Tohle mi nikdy nešlo.

Slyšela jsem, jak se nadechl, ale nepromluvil. Nakonec jsem se toho opravdu musela ujmout sama. Konečně jsem se na něj podívala pořádně.

„Hele, chci se omluvit.“ Nereagoval, ale svaly na krku měl napjaté k prasknutí. „Jasně, zřejmě o to nestojíš – kdo jsem, abych si mohla vymýšlet, že jo. Ale bylo by aspoň slušné, kdyby ses mi díval do očí, když s tebou mluvím.“

Odmlčela jsem se. Několik vteřin se nepohnul, ale potom to vzdal a otočil se ke mně. Moje srdce se vychýlilo z rytmu a já se usmála opravdověji. Odpustila jsem si vítězoslavné ‚Hurá!‘ a pokračovala: „Vím, že tě to štve, ale bohužel budeme zřejmě nějakou dobu muset koexistovat pod jednou střechou, tak bych byla ráda, kdybychom pořád nebyli jako šakali.“

Ještě jsem nestačila domluvit a on už vrtěl hlavou. Hrklo ve mně.

„Ne,“ zašeptal tak potichu, že jsem si nebyla jistá, jestli jsem to doopravdy slyšela. Užuž jsem se chtěla optat, zda jsem slyšela dobře, když to zopakoval. „Ne. Netušíš vůbec nic, Rebecco. Nemůžeš to pochopit, tak se nesnaž… Nezkoušej…“

Přiznávám se, dostal mě. Došla mi slova – pravděpodobně poprvé v životě. Chvíli jsem jen naprázdno klapala pusou.

„Zase soudíš, aniž bys něco věděl?“

Čelist se mu viditelně napjala. Polil mě strach, aby „nevybouchl“, jak řekl Edward. Zjevně měl ale lepší sebeovládání, než jsem si myslela. Vstal a vyšel ven. O pár vteřin později jsem uslyšela zvuk, jako když se něco přetrhne vpůli. Raději jsem moc nepřemýšlela, co to bylo.

O pár vteřin později za mnou přišel Edward i se svou ženou. Tvářil se pobaveně. Isabella však ne. Propalovala mě děsivým pohledem, ze kterého se mi ježily chloupky vzadu na krku. To bylo vždycky špatné znamení.

„Takhle rozčílit ho dokážeš jen ty. Zvláštní,“ pochechtával se upír pro sebe.

Oplatila jsem mu kyselým pohledem. „Nápodobně.“

„Co to máš?“ vyhrkla najednou Bella. Neznělo to vůbec mile. Podívala jsem se na ni a všimla si, že ukazuje na můj krk. Chytila jsem se za hrdlo a mimoděk nahmatala řetízek. Vytáhla jsem ho na světlo. Na spodním konci se houpal kulatý přívěsek. Zasyčela jako had a než jsem se nadala, krčila se přede mnou, připravená zaútočit. Vyděšeně jsem uskočila za křeslo a opatrně zpoza něj vyhlížela.

„Lásko, co se děje?“ zeptal se Edward znepokojeně. Zvláštní, že nikdo na pomoc nepřiběhl.

Upírka stále cenila zuby. „To patří Elizabeth!“ ukázala na můj přívěsek a já ztěžka polkla.

Shrnutí

Autor: Kalea (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Quo vadis - 16. kapitola: