Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Půlnoční úsvit - 2. kapitola

21.12.2012 (18:30) • MaybellineEver • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1224×

2. kapitola: Na vlásku existence

Probral mě až ledový dotyk na čele.

Při mé současné teplotě to byl úžasný pocit, zmírňovalo to mou bolest jako ten nejlepší lék.
Otevřela jsem oči, abych mohla svému zachránci poděkovat, ale neměla jsem to dělat.

Obličej doktora Cullena byl stažen mírnou bolestí, a když viděl, že jsem vzhůru, ruku stáhl.

„Omlouvám se, vzbudil jsem vás?“ zeptal se, v hlase podtón úzkosti.

Velice namáhavě jsem přiměla svou pravou ruku k pohybu a stačila zachytit jeho zápěstí dřív, než se odtáhl úplně. Pomalu jsem jeho dlaň navrátila na své čelo, letmo přemítajíc nad tím, jestli to není na hranici opovážlivosti. Na jeho krásné tváři se ale objevil ještě krásnější úsměv a posunul svou židli blíž ke mně, aby se tak dostal do pohodlnější polohy. 

Užívala jsem si každou vteřinu jeho dotyku s vědomím, že bude muset brzy odejít.

V nemocnici muselo být na stovky pacientů…

Proč ztrácet čas s někým, jehož osud už je zpečetěn?

Během svého pobytu tady jsem ztratila pojem o čase.

Dokonce i o tom, jak rychle ubíhá. Přesto mi připadalo, že od jeho příchodu už uběhla dlouhá doba. A on stále neodcházel…

Otevřela jsem oči, hledíc do jeho ztrápené tváře a bylo mi zas o něco hůř.

Nedokázala jsem najít jediný pádný důvod, proč by se někdo jako on, měl trápit.

Vždyť on byl tak… neuvěřitelný. Anděl, který pomáhal lidem, v podobě doktora.

Bylo to těžké břemeno, vzhledem k jeho hlubokému soucitu ke všemu, co dýchalo.

Aha, tak proto. To já jsem byla důvodem jeho trápení…

„Omlouvám se,“ vydechla jsem zastřeným hlasem.

Jeho bezchybná tvář se stáhla do soucitné grimasy.

„Za co se mi omlouváš?“

„Mrzí mě, že… že je to pro vás těžké,“ povídala jsem tiše. „Nechci, abyste se trápil… Pokud vám odchod uleví, možná byste měl odejít…“ řekla jsem, i když jsem si nic nepřála míň.

Volnou rukou jemně přejel po mé paži a propletl své chladivé prsty s mými.

„Nechci odejít.“

Místo spalujícího pocitu u srdce, jsem ucítila příjemně hřejivý. 

Usmála jsem se a pohlédla nad sebe. V tu chvíli jsem si uvědomila něco zásadního.

Že už neležím ve stejné místnosti. Strop tam byl bílý a místy oprýskaný.

Tady ho zdobila jemná modř.

Pomalu jsem se rozhlédla, ale pohled do stran mi blokovala bílá clona závěsů.

„Nacházíš se v levém křídlu nemocnice,“ řekl doktor Cullen, když si všiml mého pohledu.

„Zjistili jsme, že Španělská chřipka je vysoce nakažlivá,“ dodal chmurným hlasem.

„Dokonce i ti, co se začali uzdravovat, znovu propadli horečkám.“

„Nemáte… roušku!“ uvědomila jsem si zděšeně.

Vlastně to nebyla úplně pravda, měl ji. Visela mu na krku.

Ovšem místo toho, aby si rychle uvědomil svou chybu a roušku si nasadil, mírně se usmál a zakroutil hlavou. Chvilku jsem na něj zmateně zírala, ale pak jsem pochopila.

Byl přeci anděl. A andělé nemohou onemocnět…

Pohled mi spočinul na mé levé paži - až teď jsem si všimla, že v ní mám zabodnutou jehlu.

Vedla od kapačky, ze které pravidelně odkapávaly kapky čiré tekutiny.

Se zachvěním jsem se odvrátila.

„Bolí to?“ zeptal se doktor starostlivě.

„Ne, pane,“ odpověděla jsem tiše s unaveným úsměvem. „Jen nemám ráda jehly.“

Vzápětí jsem si se strachem vybavila doktorova předešlá slova.

Dokonce i ti, co se začali uzdravovat, znovu propadli horečkám…

*** 

Probudila mě hlasitá rána.

A chvilku mi trvalo, než jsem si uvědomila, že skutečně něco spadlo, že to nebyl jen výplod mé fantazie. Malátná otupělost, kterou jsem cítila, byla téměř osvobozující od té bolesti.

Přes mírně zamlžený pohled jsem začala hledat původce toho zvuku.

Byl to závěs. Ležel u nohou mé postele spolu s hromadou bílého plátna.

Přeskočila jsem pohledem na Edwarda, který seděl na své postele asi dva metry ode mě, v ruce doteď třímal násadu od koštěte. Strhl clonu mezi námi. Další zmatený sen?

„Volal jsem na tebe,“ podotkl na svou obhajobu a po nějaké době se mu podařilo uvolnit brzdy na jeho kolečkovém lůžku. Použil smeták jako pádlo a začal se pomalu sunout k mé posteli.

„Co to děláš?“ vydechla jsem namáhavě.

Neodpověděl. Samotná „doprava“ mu působila velké potíže. Dřevo po naleštěné podlaze klouzalo a smýkalo se. Nezdravě bledé čelo se mu orosilo potem, ve tváři neuvěřitelně soustředěný výraz.

Zírala jsem na něj, neschopna zastavit jeho počínání. Protože na tom byl špatně.

Jeho zelené oči zmatněly a ztratily svou zář, tvář měl strhanou bolestí a horečkou.

Zhoršil se.

„Zase jsi onemocněl,“ konstatovala jsem s bolestí v hlase.

Nakazil se ode mne, určitě ano. Kdyby mě nepotkal, mohl by žít. Ale on…

„Nemůžeš vědět, jestli jsem se nakazil od tebe,“ prohlásil, jakoby uhodl mé myšlenky. „V té místnosti bylo dalších dvacet, kteří…“

Odvrátila jsem se od něj a železná konstrukce jeho postele jemně narazila do té mé.

Slyšela jsem, jak se snaží svůj maratón vydýchat; vyčerpaně se zhroutil zpět na polštář.

„Maybelline.“

Pomalu jsem se na něj otočila - ležel na boku a díval se na mě.

„Dnes ráno zemřela má matka,“ řekl tiše.

Ucítila jsem bodnutí u svého vyčerpaného srdce.

„To je mi líto, Edwarde…“ zašeptala jsem.

„Kde jsou tví rodiče?“ zeptal se.

„Ani nevím, jestli nějaké mám,“ odpověděla jsem a letmo jsem si přejela po zalepené ráně na svém čele. „Nepamatuji si nic z toho, co se stalo před mým příjmem do nemocnice.“

„Vůbec nic?“ Edward překvapeně zamrkal.

„Svým způsobem je to milosrdné,“ řekla jsem tiše. „Nemusím přemýšlet nad tím, co všechno jsem ztratila, nebo koho…“

„Ne, to není. Je to hrozné,“ oponoval mi Edward. „Až se uzdravíš, vytvoříš si nové vzpomínky…“

Usmála jsem se nad jeho slovy. Lhal do mé kapsy a úsměvné na tom bylo to, že i on sám to věděl. Viděla jsem to v jeho očích. Zelených a smutných.

„Oni tě tu nenechají…“ podotkla jsem jemně.

„Tak to udělám znovu,“ pokrčil vzpurně rameny.

„Možná bys neměl,“ zašeptala jsem. „Přála bych si, aby ses uzdravil… Abys žil dál."

Aby tu byl alespoň někdo, kdo by věděl o mé existenci...

Položil svou ruku na mou matraci a po chvilce našel mou dlaň.

Neměla jsem sílu sevřít jeho prsty, když mě pevně stiskl, ale byla jsem ráda, že to udělal.

Svět se nepříjemně zhoupl a mě bylo jasné, že se déle při vědomí neudržím.

„Edwarde…“ vydechla jsem, když mi svět začínal mizet před očima. „Žij.“

*** 

„Maybelline…“

Připadalo mi, že na každém víčku mám jedno závaží – tak těžké bylo oči otevřít.

Ale musela jsem, když jsem slyšela ten hlas. Bylo to nevyhnutelné.

Se znovunabytým vědomím jsem zkontrolovala svůj stav. Nebyl nijak valný.

Velké obtíže mi činilo třeba jen pohnout prsty na rukou. Měla jsem pocit, že mé tělo už dokonale vyhlásilo rezignaci.

A pak jsem ho uviděla.

Kráčel k mé posteli a rty se mi automaticky roztáhly do mírného úsměvu.

„Dobrý den, doktore Cullene,“ pozdravila jsem ho slabě.

Přemohla jsem se a na vteřinku jsem od něj odtrhla pohled – to abych zkontrolovala místo vedle mě. Po Edwardovi nebyly ani stopy. Bílá clona vypadala neporušeně.

Takže to vážně byl sen... Nebo halucinace.

Když jsem se znovu podívala na doktora, už seděl na židli vedle mě.

„Jak se cítíš, Maybelline?“ zeptal se se soucitným úsměvem.

Chvilku jsem přemítala nad tím, jestli má cenu odpovídat.

Koneckonců musel to vědět. Už jen podle krevních rozborů, muselo být znát, že mojí utrpení pomalu končí…

„Jako příliš tenký list papíru,“ řekla jsem.

Bylo to překvapivě přesné přirovnání. Čím dál víc se mé tělo stávalo mou hrobkou.

Příliš těžké, zraněné a narušené, abych mohla žít dál.

Rozbité. Byla jsem rozbitá. Ano, tak jsem se cítila.

Tak zatraceně rozbitě…

„Máš velké bolesti?“ zeptal se tiše.

Už se neptal, jestli nějaké mám. Ale jestli jsou velké.

Bolest pulzovala mým tělem v pravidelných, ostrých intervalech.

„Ne,“ vydechla jsem.

Jeho zlaté oči se ke mně stočily v pronikavém pohledu.
Věděla jsem, že mi nevěří.

Sáhl do svého bílého pláště a vytáhl injekční stříkačku.

Pokusila jsem se zachytit jeho ruku, ale ve vzduchu jsem jí minula.

Z té bolesti, která tenhle nepatrný pohyb vyvolal, se mi zatemnělo před očima.

„Maybelline?“

Když se můj pohled znovu zaostřil, skláněl se nade mnou.

Svou krásnou tvář jen několik centimetrů od té mé, držel můj obličej ve svých chladných dlaních.

Jeho ruce léčily sami o sobě.

„Nechci znovu usnout,“ zašeptala jsem a sledovala, jak přemýšlí nad mými slovy.

To, že došel ke špatnému závěru, jsem věděla dřív, než ho vyslovil.

„Nemusíš se bát,“ šeptal mi jemně. „Vzbudíš se.“

Já nechci usnout, ne pokud jste tu vy, pane doktore…

„Nebojím se,“ vydechla jsem.

„Ne?“ zeptal se překvapeně, pořád držíc mou tvář ve svých dlaních.

„Ne,“ řekla jsem a pokusila jsem se mírně usmát. „Myslím, že mám strážného anděla.“

Kdybych na to měla sílu, uchechtla bych se. Nedokázala jsem z jeho zlatých očí poznat, jestli pochopil. Ale doufala jsem, že ano.

Nejspíš jsem v životě nikdy nepronesla pravdivější větu. Věřila jsem ve svá slova.

Někdo takový, jako je on, nemohl existovat. Musel být andělem.

Jeho vzhled byl bezchybný, stejně jako jeho charakter. Neměl žádnou špatnou vlastnost.

Jeho soucit hory přenášel… Určitě trpěl se svými pacienty až do poslední chvíle. Byl jim oporou.

Byl někým, komu bych hned a bez váhání svěřila celý svůj život. Pokud by si to přál…

Udělala bych cokoliv. Cokoliv, co by řekl…

Ani jsem nepostřehla, kdy přesně jsem ztratila vědomí.

Ale když jsem se probudila, byla temná noc.

V tuhle chvíli jsem byla v nejhorším stavu. Bolestí pulzovala každá buňka v mém těle.

Měla jsem dojem, že takhle nějak se cítí lidé, když je upalují zaživa.

Smrt by v tuto chvíli byla vysvobozením… Ale já nechtěla.

Ani jsem nevěděla proč. Bylo to kvůli nim? Dvěma osobám, co jsem si za svůj pobyt v nemocnici stihla zamilovat? Patetické… vůbec jsem je neznala.

Rukama doktora Cullena jistě prošlo spoustu pacientů. Až zemřu, zapomene na mě.

Co se Edwarda týče… uzdraví se a bude žít dál.

Zaslechla jsem lehké kroky spěchající chodbou.

Přibližovali se a mně se splnilo jedno z mých přání – byl to on.

Objevil se v mém zorném poli a zastavil se u nohou mé postele.

Poprvé, za tu dobu, co jsem ho znala, vypadal velmi neklidně.

„Pane doktore Cullene,“ zašeptala jsem, můj hlas zněl tak slabě, že jsem se bála, že mě neuslyší. „Jste v pořádku?“

Neodpověděl.
Jen na mě upřel své zlaté oči, byl to velmi intenzivní pohled.

Pak přešel k boku mé postele, shrnul ze mě přikrývku, která jen umocňovala mé žhavé peklo, a posadil se vedle mě. Chvilku se vůbec nehýbal. Byl jako socha, dokonalá předloha pro malíře.

Zdálo se mi, že snad ani nedýchá. Pak se ke mně naklonil a jeho ruce opatrně zajely pod mé hořící bezvládné tělo. Přitáhl si mě do objetí, automaticky jsem se přitiskla k jeho hrudi.

Svět se se mnou začal točit, když mě narovnal do vzpřímené polohy, ale chlad sálající z jeho paží mi pomohl zůstat při vědomí.

„Půjdeme,“ řekl rozhodně a pomalu vstal i semnou v náručí.

Vydal se pryč, stejným tempem, kterým přišel, jakoby vůbec nezaznamenal, že někoho nese.

„Nezeptáš se mě kam?“ zeptal se zmateně, když jsme došli ke dveřím z levého křídla.

„Půjdu kamkoliv si budete přát,“ vydechla jsem dřív, než mě pohltila tma.

Ve svém snu jsem letěla. Závratnou rychlostí, studený vzduch narážel do mé tváře a já byla ztuhlá překvapením. Byl to krásný sen.

Probraly mě z něj plameny. Uvědomila jsem si, že to bylo proto, že mě položil.

Chlazení, v podobě jeho kůže zmizelo a já pod svým tělem ucítila měkkou matraci.

Zmateně jsem zamrkala do šera, načež jsem úlevně vydechla – byl tam.

Skláněl se nade mnou, ve tváři nejistý výraz. Studenými prsty opatrně přejížděl po mé tváři.

„Promiň,“ zašeptal bolestně a naklonil se ke mně, jako by mě chtěl políbit. Jeho rty minuly ty mé a v chladném dotyku přistály na mém krku. Ucítila jsem ostrou bolest a pak mé tělo shořelo.

Autor: MaybellineEver (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Půlnoční úsvit - 2. kapitola: