Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Půlnoční úsvit - 1. kapitola

15.12.2012 (15:15) • MaybellineEver • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1628×

1. kapitola: Neznámé

Slyšela jsem podivné chvění. Jako před zemětřesením, ale příjemnější… A zajímavější.

Zvolna to přešlo do šelestu. Téměř jsem mezi těmi jednotlivými zvuky slyšela slova, ovšem nedokázala jsem jim porozumět.

Byli moc nezřetelné… a vzdálené.

Čím víc jsem se o to snažila, tím víc mě bolela hlava.

Měla jsem pocit, že se mi každou chvíli rozskočí.

„Otevři oči,“ přikázal mi hluboký, sametový hlas.

Chvilku mi trvalo, než jsem pochopila, co říkal. Byl tak nepřirozeně krásný.

Ani na vteřinku mě nenapadlo neuposlechnout.

Do očí mi narazilo prudké světlo – další bolest.

Tiše jsem zasténala.

„Rozumíte mi?“ Ten hlas se ozval znovu.

Zrak se mi za malou chvilku vyjasnil a já spatřila muže naklánějícího se nade mnou.

Byl úchvatný. Přímo dokonalý. Jeho bílá kůže, jakoby se v chudém slunečním světle třpytila.

Měl upravené krátké blonďaté vlasy a úžasné zlaté oči. A čekal na mou odpověď.

Zamrkala jsem.

„Rozumíte mi?“ zeptal se znovu trpělivým klidným hlasem.

„Ano.“ Z mých rtů vyšel zvuk, ale můj hlas mi byl podivně neznámý.

Melodický. Hedvábný. Cizí. Tohle nemohl být můj hlas.

Muž se potěšeně usmál.

„Jmenuji se Carlisle Cullen. Jsem doktor. Teď jste v nemocnici Evanville.“ Bylo na něm vidět, že to má nacvičené. Kolikrát už to za svůj mladý život asi vyslovil?

„Jak se jmenujete?“ zeptal se.

Nadechla jsem se k odpovědi.

Nic.

Panika se prokousala otupělostí i bolestí a zachvátila mě dokonale zmatenou. 

Co se stalo? Jak to, že si nevzpomínám na své vlastní jméno? Musím si přece vzpomenout…!

„To je v pořádku,“ uklidňoval mě doktor Anděl. „Utrpěla jste ošklivé zranění hlavy… Je zcela běžné mít trochu zamlžené vzpomínky. Za chvilku to přejde,“ slíbil a pak mě přejel zlatým pohledem.

Usmál se, natáhl ke mně svou ruku a sundal něco z mého krku.

„Maybelline?“ zeptal se s upřímným úsměvem.

Zamrkala jsem. Ano, teď už jsem si to začala pomalu uvědomovat. Tohle je mé jméno.

„Jak?“ Nechápala jsem. Jak mohl znát mé jméno, když jsem ho před chvilkou nevěděla ani já sama?

S úsměvem mi ukázal řetízek s elegantním nápisem Maybelline jako přívěškem.

Páni. Byl opravdu pěkný.

„Vzpomínáte si ještě na něco?“ zeptal se a položil můj řetízek vedle mé postele.

Teprve teď jsem se rozhlédla po místnosti.

Bylo v ní několik lehátek, alespoň třicet nacpaných do tak malé místnosti. Jen málo lidí, kteří na nich leželi, bylo při vědomí. Možná pět…

Jeden z nich mě pozoroval. Kdyby byla lehátka správně narovnaná, byl by to pravděpodobně můj nejbližší soused. Stejně jako polovinu dalších pacientů nás od sebe nedělila žádná tenká clona coby náhražka za soukromí.

Když jsem se setkala s jeho pohledem, jako bych se nedokázala podívat jinam. Byl zajímavý.
Mladý chlapec s ryšavými vlasy a temně zelenýma očima. Hlubokýma soucitnýma očima.

Doktor si všiml, že jsem mu neodpověděla a okamžitě se podíval směrem, jakým jsem hleděla.

Když se na mě podíval znovu, na rtech mu hrál mírný úsměv.

„Kdo je to?“ zeptala jsem se potichu, protože jsem nechtěla, aby to mladík, který se na mě stále díval, slyšel. Tak potichu, že jsem měla tušení, že mě neuslyší ani doktor.

„Edward Masen,“ odpověděl mi také tiše.

Odvrátila jsem od Edwarda oči a podívala se na doktora Cullena.

„Co je mu?“chtěla jsem vědět.

„Je nemocný španělskou chřipkou,“ řekl pochmurným hlasem.

Vzpomněla jsem si, že jsem o ní dřív slyšela, jen jsem si nepamatovala kdy a od koho.

Byla to nebezpečná nemoc a jen velmi málo lidí jí dokázalo přežít. Podle tónu doktorova hlasu jsem poznala, že on mezi ty šťastlivce nepatří… Byl tak mladý… a umíral.

„Víte co se vám stalo?“ zeptal se doktor.

„Ne…“ V hlavě jsem měla prázdno, vymeteno.

Byl to neuvěřitelný pocit. Nevěděla jsem, jak jsem se sem dostala, ani odkud. Frustrující.

Kde jsem žila? Měla jsem nějakou rodinu? Jestli ano, bylo moc špatné na ni zapomenout…

Ale na to je teď příliš pozdě…

Doktor Cullen mě pak prohlédl a vyměnil mi obvazy na poraněných pažích. Některá má zranění působila opravdu děsivě, ale já necítila nic kromě otupělé bolesti. Velmi opatrně mi ošetřil to, co zbylo z mého pravého kotníku. Těžko říct, co se mi stalo… Ale vypadalo to, že mi někdo na nohu hodil přinejmenším auto.

Řekl mi, že budu v pořádku.

Pak musel odejít. Byla tu spousta práce…

Sledovala jsem jeho mizející záda s velmi nepříjemným pocitem.

*** 

I přes slib doktora Cullena se mi rychle přitížilo. Celé dny jsem ležela v bolestech a horečkách.

Byl u mě opravdu často. Nebo mi to možná jen tak připadalo…

Seděl u mé postele a mluvil na mě; mohlo to trvat dlouhé hodiny, stejně jako mohl říct jen dvě věty. Já rozuměla jen pár jeho slovům a neznala jsem jejich význam. Ale nevadilo mi to. Naslouchala jsem tónu jeho hlasu, to a jeho přítomnost mi dokonale stačilo. 

Rozostřeným pohledem jsem se snažila zachytit každý milimetr jeho dokonalosti.

Nepamatovala jsem si, jestli jsem kdy věřila v Boha. Ale pokud ano, on byl jeho ztělesněním.

Při nejmenším byl andělem…

Každý den, každou minutu, každou vteřinu – i když mé tělo i mysl stravovala bolest – jsem cítila pohled toho kluka se smaragdovýma očima. Těžko říct, jestli to bylo opravdové nebo jsem si to jen představovala.

Ale čím hůř bylo mě, tím lépe vypadal on.

Zpočátku jsem si myslela, že se mi to jen zdá. Že tím, jak já jsem se stávala nemocnější, on už nevypadal tak zle. Ale nebylo to tak. Doopravdy se zlepšoval.

Můj stav se horšil, on se začínal uzdravovat.

Nezáleželo na tom, neznala jsem ho. Přesto jsem v srdci cítila podivné uspokojení.

Možná… Možná se nad ním Bůh slitoval. Možná spojil naše životy tímto způsobem, aby on mohl žít a já zemřela. Obměnil naše osudy… Ano, myšlenky na Boha mě přepadali velmi často. A nepostřehla jsem, odkdy měl Bůh v mých myšlenkách podobu Carlislea Cullena.

Mé pomyslné zvony pomalu doznívali.

Cítila jsem svůj konec, jak pomalu přicházel, aby ukončil mé trápení.

Bylo zvláštní, že jsem si smrt ještě nezačala přát, po té bolesti…

Nejspíš jsem se příliš bála. Tento „život“ byl pro mě velkým neznámem a vrhnout se do něčeho tak cizího jako je smrt, pro mě bylo nepředstavitelné.

Ale alespoň poleví… ta bolest.

Pomalu jsem přestala rozlišovat noc ode dne. Většinu času jsem balancovala na hranici vědomí a nevědomí, moje myšlenky byly zpřeházené a těžko rozeznatelné, a nevrátila se mi ani jediná vzpomínka. A mohla jsem se snažit jakkoliv. Mohla jsem si to představovat, jak dlouho jsem chtěla … Jenže všechno, co jsem viděla, bylo jen já a neproniknutelná tma.

Tu noc mnou sálalo opravdu velké horko.

Horečka se stupňovala a já byla příliš slabá, abych požádala některou ze sester o vodu.

Jak jim končila směna, pomalu se vytrácely, stejně jako moje naděje na uhašení mé neskutečné žízně. Sucho v ústech se stávalo nesnesitelným, udělalo se mi temno před očima.

V tu chvíli jsem ucítila chladný dotek na spodním rtu - někdo mi k němu přiložil sklenici.

Zaklonila jsem hlavu a vzápětí mi byla vlita do úst ta báječná studená tekutina.

Polykala jsem, dokud sklenice nebyla prázdná. Teprve pak jsem otevřela oči.

Skláněl se nade mnou. Musel být docela vysoký, protože i když klečel u mé postele, viděla jsem z něho víc než polovinu.

Zelené oči zkoumavě bloudily po mé tváři, vlasy bronzového odstínu mu trčely do všech stran, už nebyl tak nezdravě bledý jako tehdy, když jsem ho viděla poprvé. Byl krásný.

Docela jiným způsobem než doktor Cullen.

Snažila jsem se dýchat pravidelně, zatímco mé tělo podléhalo dalším návalům palčivé bolesti.

Chtěla jsem mu poděkovat, ale vzápětí jsem si uvědomila situaci. Já, na smrt nemocná, a on, zpola uzdravený. Nejspíš by nebylo nejlepší dýchnout na něj tu nemoc zpátky…

Rychle jsem si zakryla ústa rukou, ignorujíc svrbivou bolest a Edward tázavě se ke mně naklonil.

„Neměl bys to dělat…“ vydechla jsem, i když jsem věděla, že mi přes dlaň a s mým zesláblým hlasem bude teď těžko rozumět. „Jsem nemocná.“

Natáhl ruku a obtočil své prsty kolem mého zápěstí a položil mi dlaň zpět podél těla.

Dívala jsem se na něj s němým překvapením. Byl hloupý?

Chtěla jsem zaprotestovat, ale v jeho očích jsem uviděla něco, co mě zastavilo.

Díky vzpurným jiskřičkám, které si hrály v zeleni, jsem si uvědomila, že stejně jako já uposlechnu každé slovo doktora Cullena, on se nikdy nepodvolí mým přáním, pokud nebude chtít.

„Jak se jmenuješ?“ zeptal jemným hlasem, který jen dokazoval, jak mladý ve skutečnosti je.

„Maybelline,“ odpověděla jsem tiše a naposledy jsem se na něj podívala.

Pak mnou projela vlna nové bolesti, před očima se mi zajiskřilo a já ztratila vědomí. 

Autor: MaybellineEver (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Půlnoční úsvit - 1. kapitola: