Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » První čtvt - 36. kapitola

29.03.2010 (12:45) • Mispulka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2411×

Edwardův pohled.

Každý její dotyk mě pálil na mé ledové kůži a já jsem lačněl po každém jejím pohlazení, políbení. Přejel jsem jí lehce po boku a ona nezadržitelně vzdychla. Začala mi sundavat kalhoty. Toužil jsem je strhnout a uvolnit se v místě, kde mě to tolik tlačilo.

Zbavila mě kalhot a připravovala se na mé boxerky. Její tělo mě tak lákalo, volalo na mě: „Pojď, já tě chci.“

Jenže já jsem nemohl. Strašně jsem chtěl, touha a chtíč byly nezvladatelné, ale já jsem se musel ovládnout. Teď ne, nechci, aby toho pak litovala.

Už držela lem mých boxerek, ale já jsem ji přes velké úsilí zastavil. Její tázavý pohled byl jen zástěrkou, pod kterou skrývala nadšení, vzrušení, ale i strach. Teď jí způsobím velikou bolest, ale já musím.

„Promiň, Bello, já nemůžu.“

Ty slova se mi těžce draly z úst, drhly mi v krku. Nechci nikomu lhát. Nechci nikomu ubližovat, ale také ji nechci pošpinit.

„Počkej, nerozumím ti.“

„Je to ještě moc brzy.“

„Ale není. Máš nějaký důvod?“

„Ano, nejsme svoji.“

Bolelo mě to, strašně mě to bolelo.

Posbíral jsem si vše své oblečení a vyběhl z loučky. Nechtěl jsem se otáčet, neměl jsem sílu na to, abych viděl její ztrápený a smutkem ztrhaný obličej. Jsem zbabělec, srab a chlípník. Skoro jsem ji zneuctil. Nenávidím se.

Rychle jsem se oblékl a zuřivě se rozběhl proti skále. Ozvala se ohlušující rána, jako kdyby vybouchla nálož dynamitu. Ne, dynamit to nebyl. To byl jen bláznivý upír, který se rozběhl proti skále a myslel si, že ta mu způsobí nějakou bolest.

Vycouval jsem z hromady prachu a suti a podíval jsem se na skálu. Byla v ní obrovská díra. Samozřejmě můj otisk. Možná bych to měl ukázat mamince a pochlubit se svým výtvorem. Proč jsem tak ironický? Protože celý můj život je ironie. Je to jen kupa lží a krve.

Ale pozdě na zoufání. Už takhle žiju pár desítek let, proč bych to měl měnit? Měl bych být spokojený, nezabíjím lidi.

Se svěšenými rameny jsem se vydal směrem domů. Nevěděl jsem, co mě čeká. Jen jsem doufal, že přijdu dřív než ona, abych se s ní nemusel setkat. Nemám odvahu ani na ni pomyslet, na tož se na ni podívat. Tak se stydím. Jsem takový prase. Nechutný. Dost! Přestaň se litovat, ječel na mě můj vnitřní hlas. A poslechl jsem ho.

Vlezl jsem dovnitř oknem. Nechtěl jsem riskovat ani setkání s nikým s rodiny, ale jednomu jsem se nevyhnul. Alice.

Jen jak jsem vlezl dovnitř, rozeběhla se ke mně a pevně mě objala kolem pasu. Po chvilce se odtáhla a řekla:

„Je mi to tak líto Edwarde.“

„Mě taky Alice.“

„Ale neměl jsi to dělat, dnešní dívky...“

„Já vím, že jsem to neměl dělat. Jsem zvrhlík.“

„Nejsi Edwarde, to je normální, když se mají dva rádi.“

„Nechceš mi tu náhodou dávat příklad na motýlcích?“

„Ne, hele, až si budeš chtít o něčem promluvit, tak zavolej, ano?“

„Hm.“

Už odcházela, ale mezi dveřmi se zastavila.

„Edwarde, měl bys vědět, že dnešní dívky...,“ dál to doříct nestihla. Vytlačil jsem si ze svého pokoje, pod hrozbou, že mě za chvilku navštíví Jazz. I to jsem riskoval. Nechtěl jsem, aby mi nasadila dalšího brouka do hlavy.

Bellin pohled.

Nebudu tu přeci na něj čekat a doufat, že se vrátí, jako největší ubožačka na světě. Ne! Nejsem žádná nula. Kdybych chtěla, mám chlapů celou gardu a každého mám na jeden den v týdnu. Přece se nebudu soužit nad jedním kusem z mužského plemena. Ne! Jsem svobodná žena.

Tak jsem se vyhecovala, že jsem posbírala všechno mé oblečení a vyrazila směr domů. Vletěla jsem dovnitř a všechny hlasitě pozdravila. Dole v obýváku byl jen Emmett a Esmé. Oba na mě civěli jako kdybych byla žirafa. Aha. Sakra. Přidala jsem na rychlosti a v mžiku byla v pokoji. Oblečení jsem sebou měla, ale nesla jsem si ho v ruce. Neoblékla jsem si ho, jako normální americký občan. Já šla skoro naostro. Nu což. Za své tělo se nestydím.

Oblékla jsem si něco pohodlného a pustila si muziku. To je moje slast a zrovna hráli mojí písničku. Měla jsem takovou chuť zpívat a vykřičet ze zebe všechen svůj žal, ale v domě jsou lidi, přece tu nebudu řvát na celej barák, jakej je Edward debil! Nechtěla bych kazit písničku takovými slovy. Ne, ne. Počkat, proč bych ze sebe měla vykřičívat svůj žal, vždyť já žádný nemám, jsem v pohodě, nic ně netrápí.

To jsem zase tak na dně, že lžu sama sobě? To jsem takový ubožák? Je mi hrozně, cítím se tak... ponížená, zbytečná. Nejradši bych se Alice vyplakala na rameni, jenže upírům slzy netečou. Takže nemohou vyplavit všechnu tu zlobu a smutek. Upír se stvořen k trápení sebe samého. Má výbornou paměť, nemůže se skoro vůbec zranit a nedokáže plakat. Takže nezapomíná na svou psychickou bolest, nemůže ji nahradit fyzickou ani ji nemůže vyplavit pomocí slz. Je bezmocný.

Je to snad trest za to, co jsme? Za to, že se musíme živit krví? Moment, ale nikdo z nás neřekl, že se tou bytostí chtěl stát, že mu to vyhovuje. Ano, někomu se ta fyzická zdatnost a vytrvalost a možná i nesmrtelnost líbí, ale jakou daň za to platíme? Bolest.

Z mého zoufání a zamýšlení se nad nespravedlností mě vytrhla Alice.

„Bello, jdeme na lov, jdeš taky?“

„Né.“

„Ok.“

Vypadá to, že všichni šli pryč. Yes, budu sama doma. Sundat šťastnou masku.

Vylezla jsem z pokoje a vydala jsem se do obýváku. Pustím si něco brutálního, abych ze sebe vyplavila tu... prostě radši všechno. Jaké ale pro mě bylo překvapení, když jsem na gauči viděla rozvaleného Emmetta.

„Eme, co ty tu děláš?“

„Ležim, co je ségra, jsi nějaká bledá.“

„Jsem upír, takže bledá budu. Proč si nešel na lov?“

„Já byl včera. Co se děje, takhle smutná jsi ještě nebyla.“

„Nic.“

„Copak, může za to Edward?“

Neodpovídala jsem, tak si z toho vyvodil své.

„On se mu nepostavil?“

„Ne...“

„Tak ho má malýho?“

„Ne, Eme hele...“

„Má ho vůbec?“

„Hele, Eme...“

„Proč se nechceš bavit o jeho malém přirození?“

„Jak víš, že je malé?“

„Nevím, já se jen tak ptám.“

„Jak to mám vědět.“

„Jak asi, sundej mu kalhoty.“

„K tomu jsme se nedostali.“

„On ti ho nechce ukázat, protože je holka.“

„Možná jo.“

„To by vysvětlovalo ty natáčky.“

„Jaký natáčky?“

„No, v koupelně jsem našel natáčky.“

„No a?“

„No a? Edward si dává vlasy na natáčky. Na jedné jsem naše zrzavý vlas.“

„Co když si je dávala Esmé.“

„To mě nenapadlo.“

Rozesmála jsem se nad jeho naivitou. Zlepšil mi náladu svým bezduchým žvatláním. Vrátila jsem se do svého pokoje, ale tam na mě zase padla blbá nálada. Ach jo.

„Jsme tu, ozvalo se celým domem.“

Ještě, že nemám vypuštěný štít. Nechtěla bych slyšet všechny ty jejich šťastné myšlenky a medové pocity. Teď jsem si uvědomila, jak se asi musí cítit Jazz, když má blbou náladu. Všichni kolem něho chodí šťastní a on se utápí ve vlastním smutku. Měla jsem najednou chuť ho obejmout.

Jsem na dně, zase. Chvíli, ani ne měsíc jsem byla po boku Edwarda šťastná. Ale pak se to celé zvrtlo, když mi štěstí podkoplo nohy a ušklíblo se nad mým pádem. Teď se určitě někde ve svém domě směje a má z mého smutku a neúspěchu ohromnou radost. Jen si to užij ty mrcho.

Natáhla jsem se na postel a dala si do uší sluchátka. Smutné písničky plné žalu teď vystihovaly můj stav a moji náladu. Byly přesně o tom, jak kluk dal holce kopačky a ona se nad tím trápí.

Ale byly pomalé a takové konejšivé. Kolébaly mou smutnou dušičku jako na vlnkách, které říkaly: Bude to ok. Jen já jim nevěřila.

Na mé dveře někdo jemně zaklepal. Určitě klepal už po několikáté, protože přes sluchátka slyším hodně málo věcí. Klepání bylo intenzivnější a odradilo mě od mého úmyslu. Ignorovat ho. Protože já ignoruji skoro vše.

Přesunula jsem se z postele ke dveřím tempem unaveného šneka. Člověk by pochyboval, že jsem upír, kdyby to věděl. Dotkla jsem se kliky a dveře se najednou rozletěly. V nich stála trochu namíchlá Alice. Ale její výraz se hned změnil, když mě uviděla. Já jsem se od té doby, co jsem přišla z louku nekoukla do zrcadla, tak musím vypadat hrozně. Zabouchla za sebou dveřmi a posadila se ke mně na postel.

„Bello, je mi to tak líto.“

„Mě taky Alice, mě taky.“

„Mohla jsem tomu zabránit.“

„Nemohla, bylo to Edwardovo rozhodnutí, takže za to může on.“

„Jak ti je?“

„Asi vidíš ne?“ štěkla jsem po ní.

„Promiň.“

„Ty se za nich neomlouvej, to já jsem tady na tebe nepříjemná.“

„Ale máš být proč.“

„Když mě je to tak líto. Víš jak se cítím? Jako bych měla AIDS nebo filcky. On mě nechce, asi se bojí, že ode mě něco chytí.“

„Ne, Bello, tak to není.“

„Dobře, upíři nemohou být nemocní. Ale proč? Viděla jsem ty jeho černé oči a nemusím mít Jazzovu schopnost, abych věděla, že po mně toužil. A pak přestal. Jako by mu právě došlo, co dělá.“

Smutně jsem vzdychla a Alice mě objala kolem ramen. A najednou jsem se rozvzlykala. Jako malá holka. Vzlyky otřásaly mým tělem a nešly utišit. Snažila jsem se nenadechovat, ale i tak jsem skoro škytala ze vzlyků. Alice mě pořád objímala, hladila po hlavě a opakovala, že to bude dobrý.

Zvedla jsem hlavu z jejího ramene a podívala jsem se jí do očí.

„Hele Bello, teď nebreč. Uvidíš, bude to dobrý...“

Najednou se přestala hýbat i mluvit. Bylo mi to divné, protože nedokončila svou řeč.

Vymanila jsem se z jejího objetí a nechala její ruce klesnout zpět na přikrývku. Alice koukala přímo před sebe, ale jako by nevnímala nic okolo. Člověk by řekl, že čumí do blba.

Sedla jsem si vedle ní a čekala, až se začne hýbat. Alice nečekaně trhla hlavou a z úst se jí vydral dechberoucí výkřik.

<-

->

Autor: Mispulka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek První čtvt - 36. kapitola: