Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » První čtvrť - 7. kapitola

13.11.2009 (17:30) • Mispulka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1434×

„Slyšel jsem o tvém výpadu na Elezara.“

„Ha, ha, co je na tom tak vtipného?“

„Nic, já jen si tě nedokážu představit. Ale musela být sranda tě vidět rozzuřenou.“

Uvědomila jsem si, jak to zní komicky a jak to asi muselo vypadat. Začala jsem se taky smát. Zpráva o mém útoku na Elezara se roznesla po celé Volteře rychlostí světla. Drby, drby, drby. Určitě to roznesli Felix a Demetri. Musela být sranda vidět mě v útočné pozici, jak se připravuju na útok.

Došli jsme s Maxem na trénovací louku. Max se pořád smál a nemohl přestat. Doufám, že nedostal nějaký záchvat.

„Tak začneme, po ruce mám pár kamenů, kdyby se to zase zvrtlo.“

„Ok.“

„Skus se naštvat.“

To se lehce řekne, ale hůře udělá. Představila jsem si včerejší trénink s Nicolasem. Blbec jeden. Z hrudi se mi vydralo slabé zavrčení. Představila jsem si jeho obličej, který se na mě ksichtí a vysmívá se mi. Začalo to mně vřít. Zatmělo se mi před očima. Snažila jsem se štít vytlačit, tak aby mu zabránil, vysmívat se mi. Zatlačila jsem se všech sil, ale jediné co jsem ze sebe dostala, bylo zase zavrčení.

„Nejde to.“

„Ale, musí to jít. Představ si něco ještě horšího a pak skus vytlačit štít tak, aby tě zachránil.“

Něco horšího, ale co. Mě nic nenapadá. Počkat už to mám. Vím co mě dokáže do ruda rozčílit. Elezar. Elezar a ty jeho zlaté oči. Představila jsem si, jak na mě s nimy kouká, propaluje mě jimy a rozčiluje mě. Vidím ho stát přede mnou, ukazuje na mě prstem jako na tu špatnou a spolu s Arem se mi vysmívají a celou mou představu doprovází ty jeho oči. Tančí přede mnou a smějí se mi. Před očima se mi začervenalo. Elezar se přibližuje a sápe se na mě. Teď už jeho postavu doprování rudá záře, která ho celého zahaluje. Přivřela jsem oči.

Teď jsem zatlačila na štít a cítím, že se o kousek pohnul. Otevřela jsem oči a viděla ho, štít obepínal okolí mě. Byl ode mě daleko asi jen pět cm, ale i to byl velký úspěch. Dlouho ale nevydržel, za chvilinku se smrsknul. Vypadal jako tenká, pružná bublinka, vyfouknutá z bublifuku, jenž se mohla natahovat a smršťovat. Povedlo se mi to, štít na chvilinku vylezl a nemačkal mi mozek. Udělal to, co jsem od něj vyžadovala.

„Maxi, já o na chvilku vypudila, byl okolo mě.“

„Fajn, skus to ještě jednou, a skus o posunout dál od sebe. Pak budeš umět s ním udělat i čtverec nebo trojúhelník.“

„Maxi, pojď ke mně blíž, buď tu.“ Ukázala jsem mu místo,kde jsem chtěla, aby byl.

Představila jsem si tu samou scénu, ale tentokrát se Elezar sápal na Maxe. Chtěl mu ublížit a všude tančily ty jeho zlaté oči. Viděla jsem, jak Maxe kopl a složil ho k zemi. To mě rozběsnilo. Vztek mě spaloval zevnitř a nabíral na síle. Sílil a sílil, spaloval mé tělo a chtěl se dostat dál. Elezar dal Maxovi pěstí. V jeho obličeji jsem viděla zlost. A vybíjel si jí na Maxovi. Viděla jsem rudě, a najednou se můj štít rozprostřel okolo mě a zabíral i Maxe. Nešlo mi to dlouho udržet na místě,ale chvilku jsem o ovládala jako svůj sval. Natáhnul se a zase stáhnul. Bylo to jen na deset sekund, ale povedlo se to.

Měla jsem ohromnou radost. Povedlo se to, štít mě chvilku poslouchal. Poroučela jsem mu jako svému svalu. Radostí jsem skákala po celé loučce. Max na mě zmateně koukal a nasadil nechápavý výraz. Ani se na nedivím, asi šílenou upírku nikdy neviděl a je to pro něj zážitek na celý život.

Skákala jsem jako smyslů zbavená a nechala jsem se unášet radostí. Odpoutala jsem se na chvilku od svého těla. To jsem neměla dělat.

V jednom skoku jsem zakopla a řítila se k zemi. Ještě než jsem stačila dát svému tělu signál, něčí ruce mě pevně svíraly a lehce posadili na zem. Určitě to byl můj anděl strážný a asi to udělal naposledy, protože já mu dávám opravdu zabrat. Jsem jako živé a velmi nešikovné stříbro.

Otočila jsem se za nimi a najednou jsem byla v tváří v tvář Maxovi. Usmál se na mě tím svým neodolatelným úsměvem filmových hvězd. Pak jeho výraz nabral vážnost. Pořád jsem byla v jeho kamenně pevném sevření, ale nevadilo mi to. Zadíval se na mě takovým zvláštním pohledem. Hypnotizoval mě svýma očima. Já jsem se topila v jeho pohledu, byla jsem v něm uvězněná, ale ani se mi nechtělo z něho nějak vymanit. Viděla jsem v nich lásku? Ano láska to byla a touha. Jeho oči na chviličku zčernaly.

Začal se ke mně pomalinku přibližovat. Nepřestával udržovat oční kontakt. Byl už jen 2 centimetry od mých rtů. Vyčkával na mou reakci. Zeptal se mě očima. Cítila jsem na svých rtech jeho sladký, teplý dech. Z té omamné vůně se mi zatočila hlava. Zrychlil se mi dech. Max už byl jen centimetr od mých rtů. Zavřela jsem oči.

Ucítila jsem na svých ústech jeho měkké, teplé a sladké rty. Začal mě nimi pomalu hladit po těch mých. Zatočila se mi hlava. Otevřela jsem ústa a začala mu polibky oplácet. Své ruce jsem mu položila za krk a prsty jsem zabořila do jeho hustých, černých vlasů. On mě začal hladit po zádech a sjížděl níž. Uvědomila jsem si to. Miluju ho. Od prvního okamžiku, co jsem ho spatřila, jsem se do něj zamilovala. Mnou projel slabý záchvěv elektrického proudu. Chtěla jsem víc, byla jsem hladová. Chtěla jsem jeho rty. Nemohla jsem se jich nabažit.

Max se ode mě pomalu odtál. Oči mu zářily štěstím, ale smutně je sklopil k zemi. Jemně jsem mu ukazováčkem zvedla hlavu a přinutila jsem ho podívat se na mě. Ucukl a vymanil se mi z náručí. Pořád se díval smutně k zemi. Co se s ním děje? Nelíbilo se mu to? Vypadalo to, že se mě nemůže nebažit, ale teď se mi nechce ani podívat do očí. Zase jsem určitě něco pokazila. Otočil se.

„ Promiň.“

„Za co?“

„Za to ,že jsem tě políbil.“

„Mě to nevadilo.“

„Bello, je to proti pravidlům.“

Chtěla jsem ještě něco dodat, říct mu, že já na pravidla z vysoka kašlu. Ani nevím o čem mluví, jaká zase pravidla? Rukou mi naznačil ,ať mlčím. Ale já mlčet nechci. Chci mu říct, že ho miluju a že se mi to líbilo.

„Ale....“

„Bello, mezi vojáky jsou zakázané jakékoliv vztahy.“

„ Ale já nejsem voják.“

„Já ano, ty patříš na úroveň Jane, do vyšší vrstvy. Vy se můžete s někým vázat, mezi sebou ano. Ale my nesmíme.“

Ta slova mě nesmírně zabolela. Moje mrtvé srdce dostalo ránu a udělala se v něm obrovská díra, co začala bolet. Je statečný, ta slova ho určitě bolela stejně jako mě, ale říct mi to musel. Svět je nespravedlivý, proč nemohu být s tím, koho miluji? Jen kvůli takové blbosti, jako je rozdíl hodností nám bude bránit ve vztahu. Chtěla jsem mu ještě něco říci, ale předběhl mě.

„Mě je to také líto, Bello, ale nemůžeme spolu být. A pojď,jinak přijdeme pozdě a Aro mi bude číst myšlenky. Takhle to pak bude ještě horší.“

Běželi jsme zpět. Neužívala jsem si běh jako minule. Místo mého kamenného srdce byla obrovská díra, která se rozrůstala a nešla ničím zpravit. Bolela. Smutek mnou ovládat jako bych byla jeho loutka. Užíral mě zevnitř a já s tím nic nemohla dělat a ani jsem se o to nepokoušela. Vzteky bych vše nejraději rozkopala a pak bych se vybrečela nejlepší kamarádce. Měla jsem vše a teď nemám nic. Možná tak obrovskou bolest, která nelze ničím utišit.

Když jsme se ocitly v hradě, Max mi zmizel za prvním rohem. Smutně jsem došla do pokoje. Chtělo se mi brečet, ale slzy mi netekly, jen mé tělo se otřásalo pod salvami vzlyků. Ale ani jsem to nevnímala. Byla jsem tak samotná, tak opuštěná a s dírou místo srdce. Stupidní zákony, zabraňují lásce. Kdybych si něco začala s Demetrim, nic by se nedělo, ale když je to Max tak nemohu. Vzteky jsem chtěla Ara přidusit. Přivázat ho za koně a nechala bych ho táhnout loukou žiletek, ať ví, jak to bolí. Protože takhle se cítím sama.

Koukám se do zdi, nic lepšího mě nenapadá. Přemýšlet nechci, vzpomínky chci zahodit do koše a navždy vymazat. Po chvíli se ozve zaklepání.

„No.“

„Ahoj, můžu?“

Byla to Jane, jde se mi posmívat, ať si poslouží.

„Jo, ahoj, pojď dál.“

„Jak se máš?“

„Mno, blbě.“

„Jsem si to myslela, když jsi sem vcházela, ani jsi se neohlédla a koukala jsi do země.“

„Tak proč se ptáš, když víš jak mi je?“

„Promiň, já se tě nechtěla dotknout.“

„Promiň, já jsem taková podrážděná. Už jsi slyšela o mém výpadu na Elezara?“

„Jo, jsi drsná.“ Zasmála se, ale já taky, je to vtipný. Nesmála jsem se ale od srdce, pořád mi v hlavě běhaly mašlenky na dnešní den s Maxem. Byl to jeden z nejkrásnějších polibků. Ne, dost. Nebudu na něj myslet, když se bojí zákonů.

„Můžu se na něco zeptat?“

„Jasně, proto jsem tady, dlouho jsem s nikým nepokecala.“

„Měla jsi někdy kluka?“

Smutně sklopila pohled a dlouho otálela s odpovědí. To jsem nechtěla, aby si myslela, že z ní tahám drby. Ale počkala jsem.

„Popravdě ne, ale moc bych chtěla.“

„Líbí se ti tu někdo?“

Plaše sklopila pohled a začala být trochu nervózní. Skousla si dolní ret a až potom promluvila.

„Demetri, ale nikomu to prosím neříkej.“

„Neboj, nejsem klepna, bude to mezi náma holkama.“

„A co ty a kluci?“

„No, já měla v lidském životě kluka. Ale byl to strašný debil, chtěl se se mnou jenom vyspat, úchyl jeden.“

Ze zármutku jsem úplně mimo, svěřuju se tu skoro neznámé holce a vylévám se jí tu. Svěřuju jí mé mizerné zkušenosti s klukama, ale nepřijde mi to cizí ani nepřirozený. Přijde mi jako fajn holka, tedy zatím. Dlouho se neznáme, takže jí nemohu posoudit. Nejsem divná? Nemám ji ráda a svěřuju jí tu moje největší tajemství.

„A co tady?“

„Max.“

„Jako ty a Max?“

„Mno, ani ne. On je hezký a ….. prostě jsem se do něj zamilovala.“

„A kam až jste se dostali?“

„Políbil mě, ale pak se ode mě odtrhl, protože je to proti pravidlům.“

„Chudáčku, to muselo být hrozné, ale má pravdu, kdyby vás nachytal Aro, měli byste oba průšvich.“

„Hm.“

Snažila jsem se smutek zakrýt, ale nejde to. Chtěla jsem se tomu tématu vyhýbat, ale ona to ze mě vytáhla. Je mi ale lépe, nedokážu ten pocit popsat. Jako kdyby ze mě někdo sjal tíhu celé země a nebo jí alespoň ubral polovinu. Ulevilo se mi a uvolnila jsem se. Spadly ze mě okovy, které mě svíraly a věznily.

„Nešla by ses proběhnout? Myslím si, že by sis hlavu ráda vyvětrala.“

„Jo, to by bylo super, ale myslíš, že nás Aro pustí?“

„A proč by nepustil?“

„Nevím.“

Vzala mě za ruku a vytáhla mě z pokoje. Šli jsme do Arovi pracovny. Jane tiše zaklepala a pak vlezla dovnitř. Chvíli tam o něčem mluvili, neposlouchala jsem je i když jsem mohla. Všimla jsem si jedno obrazu. Byla tam Jane a Alec. Měli krásnou světlou pokožku. Teď jí mají takovou trošku do šeda, jako kdyby je zapomněli oprášit. Stáli tam vedle sebe a jejich rudé oči mě propalovaly na místě. Zaujala mě Alecova andělská tvářička. Bylo na ní něco zvláštního, ale nevěděla jsem co. Ani jsem nad tím nestačila popřemýšlet.

Vrzly dveře a vyšla Jane. Na tváři jí hrál vítězný úsměv. Pochopila jsem a radostí zavýskla. Jane se na mě usmála a vytáhla nějakými chodbičkami ven. Ucítila jsem na tváři teplý, lesem provoněný vzduch, který se mi opíral do mojich bělostných tváří. Nasála jsem ho do svých plic.

„Jdeme?“

Jak se vůbec může ptát, to je samozřejmost.

„Bello?“

„Mno?“

„Běž sama, mě to nebaví, ale kousek odtud je řeka, tam na tebe počkám.“

Přikývla jsem a s radostí se rozběhla do hlubin lesa. Zadost ze mě čišela. Všechno ze mě odpadlo a cítila jsem se jako motýlek, kterého pustili z klece. Starosti jsem nechala za sebou a úspěšně jim unikala. Snažily se mě dohonit, ale já se nenechala, zrychlila jsem. Zavřela jsem oči, zpomalila jsem a snažila se běžet podle sluchu. Celkem do šlo, strom jsem žádný neporazila, ale větvičky mě nepříjemně šlehaly do obličeje, až jsem ty oči musela otevřít. Udělala jsem ještě pár koleček a pak začala hledat tu řeku. Teď jsem začínala být závislá na běhání. V Phoenixu na střední jsem tělocvik nesnášela, byla to velká námaha a já byla strašně velké nemehlo. Kolikrát jsem na někoho spadla nebo ho trefila míčem do citlivého místa. Při běhu jsem se vždy zakopla nebo omylem někomu podrazila. Ale tyto časy už jsou pryč.

Doběhla jsem k řece. Překvapením mi spadla čelist. Byla celkem veliká. Její hladina po mě házela odlesky světla a voda tiše zurčela. Je to něco jako ráj na zemi. Nádherné místo. Zatočila se mi tou krásou hlava, až jsem si musela sednout. Kameny po skupinkách vykukovali z vody a dívaly se jakoby mým směrem. Řeka nebyla vůbec hluboká, měla nanejvíš tak padesát centimetrů hloubky.

„Krása viď,“ ozvala se Jane, kterou jsem zatím nepostřehla. Seděla na břehu a máčela si nohy. Byl na ní kouzelný pohled. Vybavil se mi jeden obrázek z nějaké dětské knížky, co jsem jako malá četla. Na té kresbě byla holka a kluk a máčeli si nohy v řece. Mohlo jim být tak čtrnáct. Ještě tu chybí Alec a obrázek by byl kompletní. Jane ukázala na místo vedle sebe a já si tam poslušně sedla. Ale za tu dobu jsem řeku nespustila z očí. Nevěděla jsem, že i upír jako Jane dokáže obdivovat a milovat přírodu. Tedy možná jí miluje a nebo to předstírá. To je teď fuk.

„Často sem chodím se jen tak dívat.“

„Děkuju.“

„Za co?“

„Že jsi mi takový malý ráj na zemi ukázala.“

„Vždy jsem sem chodila sama a jsem ráda, že teď tu mohu být s nějakou kamarádkou.“

Její slova mě dojala. Do mého příchodu určitě neměla žádnou kamarádku, vždyť tu moc žen není. A když už, tak nevypadají, že se s někým chtěly kamarádit nebo alespoň bavit. Takové ledové královny. Nevím, kde se to ve mně vzalo, ale vzala jsem Jane kolem ramen a přitáhla si jí k sobě. Ona se na mě usmála a položila mi hlavu na rameno.

Myslím, že jsem si našla kamarádku.

<-

->

Autor: Mispulka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek První čtvrť - 7. kapitola: