Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » První čtvrť - 23. kapitola

07.01.2010 (10:30) • Mispulka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1440×

Emmetův pohled.

Od té doby, kdy je u nás Bella se nenudím. Je tu pořád veselo, hlavně s ní a Jazzem. Čumím, co brácha ve vzteku vyvede. Né že bych to nevěděl. Členové naší rodiny nás viděli, jak se pereme jako malé děti, to je také celkem brutální a oba jsem naštvaní a vyhecovaní, abychom toho drhého porazili, ale Jazz byl dneska jako šílený. Takového ho neznám. Musím uznat, že jsem se ho i trochu bál.

Vytáhl jsem ho na medvědy, aby nám nerozbořil dům, protože vzteky jen hořel.

Běželi jsme jsme delší dobu a ani jeden z nás nepromluvil. To mi bylo divné. Vždy jsme si s Jazzem o něčem povídali. Teď však mlčí jak zařezaný. Chtěl jsem se ho na něco zeptat, protože takhle vždy začínají nějaké konverzace. Už jsem věděl i na co, nadechl jsem se i otázce, ale pak jsem zmučeně vydechl, protože mi otázka připadala blbá. Už jsem tím tichem šílel. Vtom se však ozval ten, koho bych nejméně čekal. No možná i čekal, ale překvapilo mě to.

„Eme, co je, jsi nějak potichu.“

Podíval jsem se na něj a na tváři se mi objevil potěšený úsměv.

„Bojíš se mě?“ zeptal se a udělal strašidelný obličej.

„Já tebe? Vždyť máš sílu jako veverka.“

Vrátili jsme se do našeho obyčejného života plného poštuchování a srandy.

„Hele nesrovnávej mě s tebou.“

Vysmíval se mi přes celý les. To moje ego nemohlo vydržet. Rozběhl jsem se za ním a on se se smíchem schoval.

„Deset dvacet, už jdúúú.“

Nebylo těžké ho najít, teď bych našel podle pachu i poslepu.

Přiblížil jsem se ke křoví, ve kterém byl. Koukal jsem do něj, když vtom se z něho Jazz vyřítil a rovnou na mě. Povalil mě a už jsme se tam váleli jako malí.

Po delší době jsme se postavili a otřepali.

„Hele Jazzi, nemyslíš si, že ta naše nová ségra je nějaká... kyselá?“

„Myslíš suchar?“

„Mno, taková nudná. Chtělo by jí to něčím rozpálit.“

„Emette, Emmette, copak se ti honí v tvé hlavě?“

„Piliny určitě ne.“

„Tak řikej, co tvoje myslivna vymyslela?“

„Takovou srandu....“

Esmin pohled.

Bella se mi zdá divná. Mám jí ráda, ale zdá se mi, že jí něco trápí, co nikomu neřekla a pořád jí to bolí. Neodvažuji se hádat, co by to mohlo být. Nemám zdání, jak na tom je. Až se Jasper vrátí, zeptám se ho, jak se Bella má. Jak se cítí. Tak bych si přála jí pomoci, aby byla šťastná a brala nás jako rodinu. Všichni k nám dobře zapadli i Jazz s Alice, i když přišli jako pár o něco déle. Jen ona se k nám chová jako bychom byly největší zlo. Opovrhuje naším životním stylem.

Možná se za ní nahoru vydám, ale nemám na to odvahu. Nemám odvahu na to jejjí křičení a běsnění. Já vím, že uvnitř je dobrá a hodná dívka, jen to skrývá pod tvrdou, drsnou slupkou lhostejnosti a nenávisti a nikoho nehodlá pustit dál. Ani Alice, která má v sobě magnet na lidi a nikdo jí nikdy nic neodmítl ani na ni nekřičel.

Dělá mi starosti. Musím ale počkat, až se vrátí Edward se Sarah, aby mi Edward řekl, co si myslí, co jí trápí nebo sužuje.

Celý den sedí zavřená v pokoji a vylézá jen když se jde osprchovat nebo na lov.

Jasperův pohled.

Emmett je vážně šílenec. To by nenapadlo ani mě a to jsem na tom myšlenkově a kvalitativně lépe než on. Nejdříve mě poslal pro prázdný pytlíček na krevní transfúze, který má Carlisle v pracovně. Horší bude, když tam Carlisle bude, protože se mi nechce vysvětlovat na co ho použiju a lhát mu nechci, ale asi budu muset.

Potichu jsem se dostal do domu. Dům byl skoro prázdný, jen Esme byla celá nervózní ve svém pokoji a Bella si trucovala v tom svém. Potichu jsem vyběhl schody a zabočil jsem vlevo a pak jsem potichoučku vplul do Carlislovy pracovny. Kde že má ty lékařské potřeby? To mi už Em neřekl, takže to bude trvat o tři sekundy déle. Nasál jsem pachy v místnosti a do nosu mě udeřil pach desinfekce a špitálu.

Vedle pracovního stolu měl Carlisle brašnu a ta byla opřená o malou skřínku. Tu jsem otevřel a skoro se na mě vysypaly obvazy, nitě, jehly, skalpely a všemožné krámy a mezi nimi bylo i pár pytlíčků na krevní transfuze a nějaké hadičky. Ty jsem také potřeboval. Vzal jsem radši dva pytlíčky , ze stolu jsem mu sebral černý liháč.

Teď jsem šel do ledničky. Obdivuju Ema, že to má promyšlené úplně do detailů. Na takové drobnosti bych nepřišel. Nakoukl jsem tam a do nosu mě praštila přesládlá, ale lákavá chuť lidské krve. Rychle jsem ledničku zavřel a dal jsem si facku. To nepomohlo dak jsem si jí dal i zleva, abych se probral. Nasál jsem čerstvý vzduch a otevřel jsem lednici. Zapamatoval jsem si druhy krví, zabouchl jsem potichu tu chladící skříňku a vytratil jsem se z domu.

Bella bude litovat, že je taková kyselá.

Emmetův pohled.

Tomu to teda trvalo. Čekal jsem pět minut a už jsem byl netrpělivý. Měl jsem tam jít radši sám. Možná i šnek by to přinesl dříve.

No konečně, uviděl jsem Jazze, jak přibíhá ke mně.

„Ti to taky trvalo.“

„Buď rád, že jsem přišel.“

„Hm.“

„Tak jak pokračuje plán.“

„Dobře, dobře. Hele, jaká krev by naší Bellušce víc chutnala - srnčí, medvědí nebo nějaký mix?“ Nad slovem chutnala jsem udělal rukama uvozovky.

„Já bych dal medvědí.“

„Ne, Jazzi, medvídci jsou moji, dáme jí srnčí.“

„Dobře.“

Teď přišla moje část úkolu. Vběhl jsem do lesa a nasál všechny jeho pachy. Naštěstí obsahoval i ten srnčí. Rozběhl jsem se za ním a po chvíli jsem narazil na stádečko srnek. Rozběhl jsem se za jednou, chytil jsem jí a rychle zlomil vaz. Pak jsem se bleskově vrátil.

Jazz už měl připravené pytlíčky, jen do to nich nalít. V jednom pytlíčku byla zasunuty hadička.

Přiběhl jsem k Jazzovi, svými zuby jsem prokousl srnce její tepnu a strčil do ní hadičku. Ani jeden z nás nedýchal, abychom se na srnku náhodou nevrhli sami. Jen jsme pozorovali krev, která se ze srnčina těla dostávala do našeho pytlíčku.

Za chvilku byl plný té červené tekutiny. Vytrhl jsem hadičku ze srnky a zbytek krve jsem si dal jako zákusek. Musím uznat, že medvědí chutná mnohem lépe.

Jazz pytlíček zavřel a na něj napsal AB+.

„Hotovo,“ pronesl významně a oba dva jsem se pustili do nehorázného řehotu.

Potichu jsme se přemístili do domu. Já jsem šel potichoučku do lednice a dal jsem tam tu krev. Ještě jsem všechny balíčky osahal, aby na všech byl můj pach a pak jsem se vrátil za Jazzem ven. Už jsme jen čekali, kdy Bella dostane žízeň. Ona vždy buď jde nejdříve na lov nebo do lednice, tak uvidíme.

Po dvanácti hodinách naše Belluška dostala žízeň. Rychle jsme se s Jazzem přemístili pod okno kuchyně. Vyskočili jsme na parapet, kde jsme se zavěsili za ruce a hlavu jsme vytáhli nahoru, ale tak, aby nebyla vidět. Ještě že Alice má ráda květiny, protože na parapetu jsou asi tři květináče muškátů. Ty nás perfektně kryly.

Bellin pohled.

Trucovala jsem dlouho. Nechtělo se mi ani vylézt pokoje, ale žízeň mě vyhnala k lednici. Je to prokletí, když musíte poslouchat pudy.

Sešla jsem po schodech dolů a tichými krůčky jsem si to zamířila do lednice. Nechci, aby někdo viděl, že jsem slezla. Nepotřebuju jejich lítostivé pohledy ani posmívání. Už toho bylo dost. Nechci se s nikým bavit ani vidět.

Otevřela jsem ledničku a z ní se vyrojil svalovcův pach. On si snad do té lednici ufulil nebo tam i spal, že to tak smrdí. Nadýchla jsem se a snažila jsem ignorovat ten smrad.

Jenže moje žízeň byla silnější. Podívala jsem se na skupiny krví.

„Nula plus, nula plus, nula mínus,“ četla jsem znuděně krevní skupiny. Copak neexistujou jiné? Mě už tuty omrzely, chci nějakou jinou novou.

„Nula mínus, nula mínus,“ tvář se mi najednou rozzářila, „AB plus.“

Vzala jsem pytlíček do ruky a mazlila jsem se s ním jako malé dítě. Jediné, co mi vadilo, byl pach svalovce na něm.

„No, nějak to překousnu,“ řekla jsem si a odzátkovala ho.

Žízeň se projevila jako mocná královna a já jsem se vrhla na tu lahodnou tekutinu.

Pohled mispulky.

Bella se s velkou dávkou nedočkavosti z plna hrda napila, polkla. Její pohled se rázem změnil ve vyděšený. Překvapením vykulila oči a v obličeji se jí objevil hnus. Její ruce se zaťali v pěst a vše proběhlo ve zlomku vteřiny.

Bella najednou krev, co měla v ústech, vyprskala. Prskala, jako kočka, když jí dáte napít něčeho, co nemá ráda. Lekla se, nečekala, že zrovna toto bude v pytlíčku na transfúze. Odhodila pytlíček s krví a zlostně se rozhlédla po kuchyni. Její žízeň byla velká, ale chuť se pomstít byla ještě větší.

Bellin pohled.

To byl hnus. Nevěděla jsem, že i tohle by tu mohlo být. Šok byl tak velký, jsem se pytlíček odhodila a jeho obsah se pomalu vylil na podlahu. Byla to zířecí krev. Ne, že byla byla hnusná jako lidské jídlo, ale já jsem to nečekala. Lekla jsem se.

„Kdo to byl?“ zaječela jsem.

V návalu zlosti jsem vzala skleničku a třískla jí o zem.

Zaslechla jsem chichotání. Ozývalo se od okna. Že bych měla halucinace? Máme tu skřítky? Podívala jsem se oknem ven. Ve výhledu mi překážely nějaké kytky. Odsunula jsem je nastranu a uviděla jsem, jak se za parapet někdo drží. Vzteky jsem zase zavrčela.

Zespoda se na mě podívala rozesmátá hlava svalovce a když mě spatřil, začal se smát ještě víc. Vedle něho visel šílený blonďák a oba se tu řezali smíchy. TO ještě neví, s kým si začínají.

Emmetův pohled.

Já asi umřu smíchy. Pochybuju, že to jde, ale pohled prskající Belly byl k nezaplacení .Takový obličeje toho dělala, kdyby se viděla. Jazz je už celý nafetovaný z té dobré nálady a smíchu.

Smáli jsme se ještě dlouho, ale bohužel nás nenapadlo, že jsme tolik slyšet.

„Vyděl jsi jí, jak se tvářila?“ Zeptal jsem se Jazze.

Ten mi odpověděl obličejem.

Najednou se nade mnou ozvalo zavrčení. Podíval jsem se nahoru a uviděl její obličej. To ve mně vyvolalo další vlnu smíchu.

Stála nad námi jako bohyně pomsty. Vztekem jí z očí šlehaly blesky.

„Jazzi?“

Oba jsme se pustili a utíkali do lesa. Bella se za námi rozběhla, ale pak zastavila a vrátila se pryč. Asi se nás bála.

My jsme ještě do noci zůstali v lese a smáli jsme se jako šílení. No, kdo by se nesmál, kdyby jí viděl.

<-

->