Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » První čtvrť - 21. kapitola

01.01.2010 (16:15) • Mispulka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1380×

Byla jsem u zlatoočků asi týden, ale pořád i když má upírská paměť je suprová, jsem si nemohla zapamatovat jejich jména. Pamatovala jsem si jen Alice a Esmé. Ostatní jsem si ani nepamatovala. Řeknu pravdu, ani jsem si je nechtěla pamatovat, protože jejich obličeje mi naháněly zlé vzpomínky na ně. Radši jsem s nimi nemluvila, jen s Alice jsem prohodila pár slov, ale nic důvěrného ani tajného.

Svalovec byl veselá kopa, byla s ním sranda, to musím přiznat, ale pořád jsem ho neměla ráda za tu bitku v lese. Omluvil se mi za ní, ale já jeho omluvy ignorovala a odešla jsem do svého pokoje, spíš cely. Mělo to okna, vše, ale já si tu připadala jako v cele, protože jsem tu seděla většinu dne. Vše mi tu bylo cizí, protože ve Volteře mám vše. Osobní věci a tak. Tu nemám nic.

V cele jsem byla ale i ráda, protože tam za mnou nikdo nechodil a nemusela jsem vidět ty jejich oči. I když ty oči neznamenají, že jsou hned zlý, mé špatné vzpomínky to pořád vyvolává. Já ale chci, aby byli zlý, abych se na ně proč zlobit, ale oni mě chtějí mezi sebe přijat jako bloudivou ovečku. Ale mě jejich dobrosrdečnost dopaluje, chci být naštvaná, mlátit tady sebou hrůzou a smutkem, ale jejich úsměvy se nedají odsuzovat. Jenže mě to vadí, ale nedokážu se na ně naštvat. Nevím, co to se mnou je. Nejdříve je nenávidím a chci, aby to tak zůstalo, ale pak je mám ráda za jejich snahu a úsměvy. Nevím, co si mám myslet. Moje já mají při a kdo to má řešit? Soudce žádného nemám.

Už jsem u nich asi tři dny. Nepila jsem hodně dlouho a žízeň je neutišitelná. Celé hrdlo mám v ohni a žádá si to krev. Jenže moje hrdost mi nedovoluje, abych s nimi šla lovit zvířata. To se ani nedá, jejich krev mi nevoní. Proč bych to měla pít? Jo, vím, protože ten šílený blonďák si to prosadil.

Ach jo.

Já se nedám, já se budu kontrolovat a možná se naučím žít bez krve. Co to plácám, jsem opravdu tak šílená, že si to myslím? To je nenormální, co to se mnou ta zpropadená žízeň dělá. Ovládá mé tělo, mojí hlavou létají, víří nesmyslné myšlenky a já začínám šílet.

„Ranní rosa po listě stékala, jako mé slzy do dlaní...“

Ne, špatně, řekla jsem si. Vytrhla jsem papír z bloku a zmuchlala ho do maličkaté kulička, kterou jsem cvrnkla do kouta pokoje. Nahromadilo se jich tam asi tisíc a hromádka pořád rostla. Z nudy jsem začala psát básně, ale moc mi to nejde. Také chci zapomenout na žízeň a to jde, jen když se plně soustředím.

Každý den chodím do blonďákovi pracovny a vždy mu tak vezmu nějakou knížku, abych se zabavila. Jednou jsem si tam všimla obrazu, kde je on, Caius, Marcus a Aro. Jednou jsem se nad tím pozastavila, protože stejný měl Aro ve své pracovně, nebo byl alespoň podobný. Takže blonďák zná Ara. Jak že se jmenuje.... Cralisle myslím, nebo tak nějak. Přeci ho nebudu nazývat jeho pravým jménem, na to jsem moc hrdá.

Překvapilo mě, že blonďák mi nikdy neřekl, že vím, že mu kradu knížky. Můj pach tam musel být znát, když jsem tam skoro každý den. Skoro, protože tam nechodím, když tam je on. TO je zase pod mojí úroveň.

„Bello?“

„Mnoo.“

„Můžu?“

„Hm, tak jo.“

Byla to Alice. Co zas chce? Chodí sem každý den, ale moc spolu nepromluvíme, protože já nechci. Nechci se s nikým kamarádíčkovat a pak se nechat shodit. Nene, já jsem se už poučila.

Vešla, podívala se na mě a její obličej se zkroutil do šklebu. Pak se zamračila.

„Bello, kdy jsi naposledy byla na lovu?“

„Asi před týdnem.“

„Ty jsi snad šílená, neovládneš se a zabiješ člověka.“

„NO A CO.“

„Tobě je jejich život lhostejný?“

„Hele, nesnaž se mi hrát na city. Stejně žádné nemám. Dřív jsem zabíjela bez mrknutí oka, tak proč bych teď přestávala?“

„Protože patříš mezi nás a my se živíme zvířecí krví.“Poslední slova na mě zaječela.

„Ale já ten blaf pít nebudu.“

„Vyber si, buď blaf nebo smrt. Tak jsme se s Jazzem dohodly, doufám, že jsi na to nezapomněla.“

Najednou její pohled mířil do prázdna a na jejím obličeji nebyla známka žádné emoce. Najednou zase jako by obživla, na tváři vykouzlila úsměv.

Má pravdu, budu muset jít, jestli nechci do pekla. Ach jo.

„Já věděla, že tě přemluvím.“

„Vždyť jsem nic neřekla.“

„To je jedno, i tak jsi souhlasila. Za chvíli vyrazíme.“ Dořekla to a tanečními kroky vyplula z místnosti.

Mě tam nechala s otázkami sedět. Ona snad umí číst myšlenky? Ale ani se mě nedotkla. Jak věděla, že s nimi pudu? Oni jsou jedna záhada za záhadou. Nakonec se dovím, že jsou třeba víli nebo mořské panny. No, ta malá vypadá na vílu, elfku a ta bloncka zase na mořskou pannu. Já tu snad zešílím.

„Bello, jdeme.“

Čekají už asi jenom na mě. To bude zábava.

Šli jsme já, svalovec, Alice, bloncka a šílená blonďák.

Rozběhli jsme se. Svalovec utíkal první.

„Emmete, nech nám taky něco, zařval na ně blonďák, když svalovec zmizel z dohledu.

„Neboj, nechám ti veverku,“ Zaslechla jsem svalovce odpovídat.

„Já mu dám,“ zavrčel si pro sebe blonďák a přidal.

Zůstali jsme už jenom my holky. Byl tu jiný les, než ve Volteře. Takový, tmavý, vlhký a neprostupný. Líbil se mi, nějaké kouzlo s něho prostupovalo až do mě a já si toho užívala naplno.

Za chvíli jsem zaslechla medvědí bručení, které po chvíli ustalo a zase bylo ticho. No, když jsem upír, úplné ticho nikdy nebude, pořád slyším naše kroky, pištění ptáků a mnoho dalšího, ale i tak mi přišlo, že vše na chvilinku jako by se zastavilo a bylo ticho. Ten divný pocit jsem vytřepala z hlavy a snažila se soustředit. Ale já nevím, na co se mám soustředit. Žádnou vábivou vůni jsem necítila. Jen upíří pach a zvířecí, který mi nepřipadal nějak vábivý.

Podívala jsem se na chvíli na blondýnu. Její oči zazářily. Najednou se od nás odtrhla a zmizela v houští. Takže jsme zůstaly jen já a Alice.

„Bello, proč jsi se ještě ničím nerozběhla, já tu toho cítím.“

„Mě tu nic nevoní.“

„Aha, promiň, ty jsi pila lidskou. Zastavíme.“

Obě jsme prudce zabrzdily a Alice se rozhlédla po okolí.

„Teď zavři oči, Bello.“

„Hm.“

„Nasaj pachy a řekni, co cítíš.“

„Mno, upíry a zvířata.“

„Jaká?“

„Medvěda, srny, možná i jelena.“

„A kde jsou?“

„Někde vlevo, kousek od nás.“

„No vidíš, tak teď tam spolu půjdeme.“

Vydaly jsme se za zvířaty. Nevěděla jsem, kde bere Alice to nadšení z pití zvířecí krve. Já jen na to pomyslím, už se mi zvedá můj žaludek. Může upír zvracet? No asi ne, ale stejně ….br.

Potichu jsme s Alice zastavily a schovaly se v houští. Před námi se promenádovalo stádo srn o asi deseti kusech.

Alice se na mě podívala, mrkla a rychlostí blesku se vrhla na jednu srnu. Vzápětí jí zlomila vaz a její ostré zuby pronikly její srstí. Za chvilku se Alice postavila a rozhlížela se po další oběti. Rozběhla se za stádem, které jí po jejím útoku uprchlo a chytla si další srnku, kterou s chutí vysála. Spokojená, se zlatýma, zlýma očima se ke mně vracela a na tváři jí hrál úsměv.

„Teď to zkus ty Bello.“

„Musím?“ Zakňourala jsem hlasem malého dítěte.

„Jo.“

Se znechuceným pohledem se jsem se na ní podívala. Udělala jsem obličej, jako kdybych zvracela. To jí rozesmálo.

„Neboj Bello, není to odporné. Nesmíš myslet na to, že je to zvířecí krev. Představuj si lidskou.“

„To funguje?“

„Zkus to.“

Vybídla mě, abych se postavila a ukázala na nějaké místo.

„Tam to stádo uteklo. Běž za ním.“

A já jsem se poslušně rozběhla. Celou cestu jsem si promítala obrázky, jak vysávám nějakého muže a dávala jsem mu obličej Nicolase, abych se nějak uvolnila a srazila nervozitu a strach na zem. Stádo se mi objevilo za skupinkou keřů a pro mě přišla hodina H.

Schovala jsem se za keř a čekala. Dodávala jsem si odvahy a snažila jsem se nemyslet na to, co za chvilku udělám a jak to bude chutnat.

„Je to člověk, pěknej mladej kluk s krví AB pozitivní. Je to kluk, je to kluk...“ opakovala jsem si pořád dokola, dokud mě to nevyhecovalo a já se rozběhla za jedním pomalejším kusem. Skočila jsem na ní, jedním hmatem jí zlomila vaz a přisála jsem se na její tepnu, která ještě burcovala pod její srstí. Moje zuby protrhly žílu a já začala sát. Myslela jsem celou dobu na to, že vysávám Nicolase. Chvilku to pomáhala, jenže mě dostihla realita a moje chuťové pohárky zareagovaly. Kdybych byla člověk, tak se u mě spustí zvracení.

Chuť zvířecí krve byla tak odporná, že jsem se dál nemohla překonávat. Upustila jsem srnu a krev, co jsem měla ještě v ústech, jsem vyplivla. To je hnus. Jak to oni můžou pít?

Oni mě to moc nenasytilo, protože žízeň byla skoro stejně velká a mě pálilo celé hrdlo. Já vím co chceš, ale to ti dát nemohu, mluvila jsem v duchu na svůj krk, který se úzkostí ještě víc rozpálil. Musela bych vypít celé stádo, abych měla dost. Jenže ta pachuť.

Uviděla jsem Alice, jak ke mně běží. Celou cestu se na mě usmívala, dokud neuviděla polovysáté mrtvé srní tělo válet se mi u nohou. Po dlouhé době jsem se konečně podívala na sebe a ztuhla jsem .Celé mé oblečení bylo potřísněno krví a trochu jsem měla určitě i na obličeji, protože když ke mně Alice doběhla, kapesníčkem mi poutírala tvář. Vypadala jsem, jako kdybych pila poprvé a já už těch lidí vysála více. Jednoduše jsem teď před Alice stála jako prase a ještě se provinile usmívala.

Alice kriticky přejela moje potřísněné oblení a její pohled se stočil na srnu. Smutně se na mě podívala.
„Já vím, že je to těžké Bello, ale neučíš se to a pak ti nebude připadat tak odporná.“

„Alice, to je hnusný.“

„Já vím, ale naučíš se jí pít.“

„Hm, ale co mám dělat s žízní? Já už teď do sebe tu hnusnou krev nedostanu. Ta dnešní dávka mi stačila.“

„Myslím, že Carlisle má doma nějaké tranfúze.“

Vzala mě za ruku a táhla mě pryč. Pak jsme se rozběhly lese zpátky. Cestou se k nám přidala bloncka, svalovec a blonďák. Ty dvá se pořád smáli a povídali si. Všichni jsou taková super parta. My s Jane jsme byly taky.

Můj pohled posmutněl. Zatřepala jsem hlavou, abych na to přestala myslet. Carlisle má doma transfúze jo? Tak proč já se budu trápit se zvířecí krví, když budu mít v lednici svačinku. Oni jsou divný, loví zvířata a doma to mají naservírované. To já prostě nepochopím.

Z přemýšlení mě vytrhl svalovec.

„Beloo, to ses v té krvi koupala? Vypadá to tak.“

Lesem se ozval jeho hurónský smích. A ještě přidal.

„Ty mě tak lákáš, že to z tebe asi slížu,“ a po tom následoval jeho další výbuch smíchu, ke kterému se přidal i blonďák. Najednou se vše utlo a ozvalo se blocnky zavrčení, ke kterému dodala:

„Emmete Cullene, nikoho to nebudeš olizovat a když už, tak mě, ale v soukromí.“

Jeho smutný pohled, který byl před jejím kázáním, se změnil v nadržený a v očích mu zasvítily veselé jistkřičky.

<-

->

Autor: Mispulka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek První čtvrť - 21. kapitola: