Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » První čtvrť - 19. kapitola

24.12.2009 (14:45) • Mispulka • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1464×

Bellin pohled.

Běžela jsem už dlouho. Dny i noci. Jenže bolest zůstávala. Vrátila se i zoufalost. Vše na mě dopadalo a já dostávala depresi. Emoce si užívaly volnosti. Poletovaly ve mně jako banda splašených motýlů a často se měnily, že už ani já jsem nechápala, jak se cítím. Chvilku mi bylo dobře, pak na nic, pak hrozně a stále dokola. Ale byly to mžiky.

Už bych se měla přiblížit k silnici, abych se koukla, kde jsem. Vůbec to nevím. Jen se bojím zjištění, že běžím špatným směrem. Že třeba běžím do Kanady nebo Mexika. Kanada možná jo, ale Mexiko by bylo pro mě velmi nebezpečné. Svítí tam dost sluníčko a já bych náš druh prozradila.

Možná by nás pak v laboratořích zkoumali jako pokusné potkany nebo králíky. Dělali by nám různé testy DNA, co umíme. Určitě by rozebírali naše vlasy, jed a mnoho dalšího.

Šíleně vzteklá a smutná jsem se řítila lesem a poslouchal, kdy už se přiblížím k nějaké silnici.

Konečně, zaslechla jsem zvuky projíždějících aut a troubení. Zpomalila jse, nechci vlítnou na silnici, nechat porazit autem a ještě utéct bez jediné modřiny.

Lesní porost řídnul a v mezerách byly vidět barvy projíždějících vozů. Měla jsem poslední dobou velké štěstí, protože nesvítilo sluníčko. Vylezla jsem z lesa a spatřila před sebou silnici. Teď už jen jít podél ní a najít směrovací tabuli. Má to ale jeden háček, musím jít pomalinkou lidskou chůzí. Ach jo.

Vydala jsem se na cestu a po půl hodině narazila na tu tabuli. Stálo tam: Forks 20 mil, Port Angels 40 mil, Seattle 70 mil.

Jenom 20 mil? To tam tak za půl hodinky, ani ne, budu. Budu u sebe ve svém nádherném domečku. Budu tam a užiju si vše, co jsem teď nemohla.

Vydala jsem se pomalu do lesa a jak jsem zmizela v lesním porostě, rozběhla jsem se.

Jenže hlava mi nedopřála těšení na nový domek. Poslala mi obrázek Maxe, jeho zdrceného obličeje. V hlavě mi vytasila myšlenka: Jak si můžeš užívat, když on vězí v Base. Jsi sobecká. Jsi zlí.

Někdy se mi zdá, že mě ovládá nějaký démon nebo co a pořád mi kazí radost. Může ale za to Jane, že teď se zrovna nelíbám s Maxem. Neužívám si jeho doteky a polibky. To ona mi zkazila život.

Celá šílená jsem běžela a nic nevnímala.

Kvůli ní jsem vše měnila a nastavovala svou existenci nebezpečí.

Větve mě za trest švihaly jako biče do obličeje, i když jsem se jim snažila vyhýbat. Proč mě? I stromy si myslí, že bych měla být potrestaná. Ale za to může Jane.

„Pomstím se ti Jane Volturiová,“ zakřičela jsem do hustého lesa. Ozvěna to opakovala a roznášela to po celém lese, jako nějaká drbna.

Delší dobu jsem nepila, takže až dorazím do města, někam si zajdu.

Jasperův pohled.

Zase jsme s Emmetem na lovu. Neběželi jsme daleko, protože žízeň byla hrozná a přemnožili se tu medvídci. Plus pro nás. Jsme jako skoro přirození predátoři. Ale nehodlám to teď rozebírat, i když se na běh nemusím tolik soustřeďovat. Vsadili jsme se s Emmetem, kdo chytí největšího medvěda. Chce se zase vytahovat, jak ho znám. Já se rád sázím a toho Emmet často využívá. On je něco jako můj mladší bratr. Je to chlap jako hora, ale chová se jako puberťák.

Oddělili jsme se. Emmet mi ještě stačil popřát hodně zdaru a rukama naznačil uvozovky. Pak se vytratil do houští. Já jsem se dal vlevo a začal se soustřeďovat na pach zvířete. Konkrétně medvěda. Jenže jsem ho pořád nemohl najít. Prošel jsem asi půl lesa a pořád nic. To není možné.

Konečně, zachytil jsem nějakého medvídka a vypadá, že je to macík. Jupí. Konečně porazím Emmeta. Rozběhl jsem se tím směrem. Ale do nosu mě uhodila jiná vůně. Zastavil jsem a moje tělo se přikrčilo. Ten pach mě přikoval k zemi. Nemohl jsem se na chvilku ani hnout. Překvapilo mě to a zaskočilo. Nic takového jsem tu necítil.

„Emmete,“ zašeptal jsem.

Čekal jsem a pořád nejde. Asi je moc zaujatý svou kořistí.

„Emmete,“ zakřičel jsem skoro hystericky.

Slyšel jsem jen šum a švist. Přibrzdil přesně po mé levici.

„Co se děje, Jazzi, jsi nějak vylekaný. Bojíš se, že prohraješ.“

„Emmete, nasaj ten pach.“

Emmet to udělal a úsměv mu zmizel z tváře. Také ho to zaskočilo a ztuhl na místě. K nás se blížil.....upír. Emmet byl odhodlaný ho i zabít a já s ním souhlasím. Hlavně ať to není žádný novorozený. Stáli jsme ještě chvilku v přikrčeném, útočném postoji.

„Bráško kdyby něco, ty jdeš zprava,“ řekl Emmet.

Už byla blízko. Ano, je to upírka. To bude těžké. Je úplně zoufalá. Tolik pocitů najednou jsem nikdy nepostřehl, jen když jsem se potkal s Alice a i to bylo víc. Ta dívka byla velmi smutná, rozčilená a zlomená. Pocity se jí střídali světelnou rychlostí. Její pach byl silnější. S Emmetem jsme se přikrčili ještě víc. Oba ztuhlý jako kameny jsem čekali na velký náraz, protože pochybuji, že nás ta dívka zaznamená. Je moc zaneprázdněná svými pocity.

„Je to upírka,“ řekl jsme Emmetovi. Ale nevypadalo, že by ho to uklidnilo.

„Vypadá, že to je novorozená.“

Bellin pohled.

Za chvíli tam budu. Vnímala jsem jen rychlost a svou vnitřní bolest a také čas. Před obličej se si dala ruce, protože mě ty větve už štvali. Vtom jsem ucítila upíří pach. Jenže jsem ho zaregistrovala pozdě. Své pocity nasáklé tělo mě na pozdě upozornilo. Velmi pozdě, protože už jsem skončila v náručí hned dvou upírů.

Vymrštila jsem se zpět, ale nečekala jsem, že oni budu očekávat můj pohyb. Ten větší se na mě vrhl a položil mě k zemi, ale já si vzpomněla na nějaké obrané kopy z Nicolasova tréninku, kopla jsem ho a on kousek odletěl. Teď se na mě vrhl ten druhý, ale to už jsem se stačila zvednout. Teď přijdou k uplatnění tréninky, pot a mučení. A hlavně zkušenosti, kterých já bohužel moc nemám. Postavili jsme se proti sobě. Já nechci čekat, až si promyslí techniku a vystartovala jsem po něm. To on čekal, protože mě jen jedním úderem položil na zem. Teď byl nade mnou ten velký a chtěl mě zvednout do náruče. Podívala jsem se na něj. Byla jsem bojem tak zaujatá,, že jsem si nevšimla jeho děsivě zlatých očí. Jsou to ty oči, co mě po Elezarově příchodu pořád děsili a on je má taky. Co je to za druh? Bojím se jich. Nenávist a znechucení rostou. Kdyby měli rudé oči, to by bylo něco jiného, ale oni se na mě vrhli a ještě mají ty zlé zlaté oči.

Přiblížil se a snažil se strčit své ruce pode mě.

„Nešahej na mě,“ zavrčela jsem na něj.

Ale on se nehodlal vzdát svého pokusu o mé zvednutí. Zakročila jsem. Vzala jsem ho za hlavu nohama a hodila ho na zem. Bleskově jsem se zvedla a za mnou byl blonďák a chytil mě za krk. Já mu uštědřila ránu do břicha, ale ani to s ním nepohnulo a svůj stisk ještě zesílil. Nedostávalo se mi kyslíku, ale ne že bych potřebovala. Nějak jsem se mu vysmekla. Pustil mě. Teď stáli oba přede mnou. Všichni tři jsme se na sebe koukali a prohlíželi jsme se. Postoj však ani jeden z nás neuvolnil.

Konečně jsem si je stihla pořádně prohlédnout. Ten blonďák byl vyšší než svalovec a měl také ty zlé oči. Zase jsem zavrčela. Ten svalovec měl tmavé vlasy, ale ty oči. Možná bych si s ním mohla i něco začít, ale to by neměl mít ty odporné, strašidelné oči.

Trvalo to dlouho. To čekání mi vadilo. Bylo nekonečné. Nakonec se ten blonďák podíval na svalovce. Mrknul na něj a začali se ke mně pomalu přibližovat. Co teď, co teď, vířila mi v hlavě myšlenka. Neučili mě, jak se mám bránit proti přesile. Ani na ně nemohu požít svůj dar. Zmenšovali prostor mezi námi a oči měli upřené pořád na mě. Jen já jsem na sobě nedávala znát ani kousek nervozity. S kamenným obličejem jsem čekala na svůj osud.

S krvelačností, která se teď ve mně objevila jsem se vrhla na toho blíže ke mně, to byl zrovna svalovec. Vykopla jsem proti němu. Při tom pohybu jsem dala pravou ruku dozadu. Chtěla jsem ho ještě pravým hákem sundat k zemi. Jenže mi pravá ruka nešla vyprostit. Podívala jsem se za ní. Blonďáka jsem si ani nevšimla a teď mou ruku držel ve svěráku. Hodila jsem po něm vzteklým pohledem, ale na jeho tváři se neobjevil žádný výsměšný ani vítězný pohled. Jen mě zarytě propaloval očima.

„Pust tu ruku,“ zavrčela jsem na ně výhružně.

Ale nevypadal na upíra, co by mě chtěl pustit. Nicolas mě učil, jak se vykroutit. Tak jsem to vyzkoušela. On si však všímal každého mého i nepatrného pohybu. Když cítil z mé strany odpor, zkroutil mi ruku za zády, ale já se nevzdávala. Koplas jsem ho. Druhou rukou jsem du dala ránu do břicha. Ale on se ani nehnul, na obličeji jsem mu neviděla žádnou emoci.

Najednou, ani nevím kde se to ve mně vzalo, ale mu podkopla nějak nohy. On ale nespadl, nějak se na nich udržel.

„Emmete!“ ozvalo se tiché zavrčení z jeho hrudi.

Svaláč přiskočil a zkroutil mi druhou ruku. Teď mě nohy nesmíte zradit. Jsem vaše paní. Nenechám se odvléct. Nejsem kus masa. Začala jsem šíleně koupat kolem sebe a hlavně do nich.

Ani nevím, jak mě dostali pryč z lesa. Kopání do nich a okolo sebe už jsem pomalu vzdávala. Nemám teď proti nim šanci, ale až se podívají někam jinak, tak jim uteču. Kdybych věděla, že ve Forks jsou zlatoocí upíři, tak sem nikdy nepůjdu a uteču někam pryč. Jenže na nic takového jsem nemyslela. A teď jsem jejich zajatkyně. Táhnou mě jako nějakou mrchu nebo zločince, ale já jsem nic neudělala. Jenom jsem do nich nabourala.

Ale kam mě vedou? Kam mě chtějí dát? Možná si mě zabijí až doma, ale já nechci, aby mě zabili, protože to se nedostanu do nebe. Já chci žít. Od začátku, protože ten můj byl bídný.

Jasperův pohled.

Co s ní? Musíme se poradit s Carlislem. Jenže já z ní mám obavy. Nejsem sice žádný masochista, ale moje domněnka, že je novorozená, se potvrdila. To jsem se bál. Ona je …... šílená. Nevím, co se jí předně stalo, ale její emoce ovlivňují její koncentraci, pohyby, mysl. Prostě vše. Vzaly si žezlo od vlády nad jejím tělem. Určitě je dlouhou dobu zadržovala a nevnímala je, protože se vzbouřily a nechtějí se vzdávat. Bombardují jí ze všech stran a já jí obdivuji, že to přežívá. Mě už to leze na mozek. Všechny ty její pocity a změny. Točí se mi z toho hlava.

Podle mě je nejjednodušší jí zlikvidovat, protože je pro nás i okolí velice nebezpečná, jenže nikdo nevidí mé obavy a všichni budou proti. Bojím se. Nevím co umí, jestli má nějaký dar nebo ne a když už, tak jestli ho umí používat a na jaké kvalitě. To vše mi vířilo hlavou než jsme došli k našemu domu.

Vytáhli jsme tam i vzpouzející se upírku. Začala se vztekat. Její síla se vrátila, vzpínala se, kopala do stran. Nohy zapřela o rám dveří a my jsme jen tak tak dostali dovnitř. Ještě, že se upír nemůže unavit, jinak bych ležel.

Bellin pohled.

„Né,“ vřískala jsem po domě. I když jsem se zapřela, oni mě dostali dovnitř. Ten svalovec měl velkou sílu. Blonďák na mě upíral ten svůj pohled. Najednou jsem se měla líp. Uklidnila jsem se. Podle mě to udělala ten blonďák. Ale já nechci být klidná. Chci udělat z jejich doupěte třísky, i když musím uznat, že to tu mají pěkné, moderní. Podobné je to u mě v domečku. Asi měli stejnou designérku.

„Carlisle,“ řekl blonďák a přede mnou se objevil štíhlý upír s blonďatými vlasy sčesanými dozadu.

Založil si ruce na hrudi a podíval se na mě. Z mé hrudi se ozvalo zlověstné zavrčení.

 <-

->

Autor: Mispulka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek První čtvrť - 19. kapitola: