Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » První čtvrť - 17. kapitola

18.12.2009 (21:30) • Mispulka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1334×

Hlavně pryč. Nezastavuj se. Neohlížej se. Tyto slova mi duněla v hlavě, moje druhé já na mě řvalo jako trenér na svého svěřence a hecovalo mě ještě k větším výkonům. Chtěla jsem pryč, nesnesu to deptající místo, je tam mnoho mých vzpomínek, které vyvolávají emoce. A to já nechci. Jsem teď a taky budu ledová královna, nikoho si k tělu nepustím, aby mě zase nevyužil ani nezradil, jako to udělala ta mrcha Jane. Ne, nebudu na ni myslet. Nezkazím si teď, doufám, že lepší, budoucnost.

Pořád je kolem mě les, běžím pořád dál a dál, ale les se mi zdá nekonečný, tedy někdo ho střídají louky, ale jinak je to pořád les. Bojím se, že běhám pořád dokola a za chvíli narazím na Volteru. Nesmí to být jen nekonečný tunel. Někdy mě napadlo, že bych se mola někde zastavit a podívat se, kde jsem, ale pak se mi vynořil obrázek Voltery a hlavně jejich stopaře, Demetriho. To on mě určitě i pár členy gardy sleduje, proto se nesmím zastavovat. Moje svaly mají sílu, ne že by neměly. Ale mysl už nemůže, pořád jí nutím nad něčím přemýšlet a něco zavrhovat. Možná se mi z toho uvaří mozek a já budu v háji.

Ne nemyslet negativně. To si nesmím dovolit, na to nemám čas a ani nervy, nesmím se deptat, pocit bezpečí a uvolnění z běhu jsem dávno ztratila, teď o beru jako dopravní prostředek. Nemám aut, mám nohy. O to je výra, ale moje ony mají upírskou rychlost a proto běžím i rychleji, než auto jezdí.

Párkrát mě napadlo, že bych moly po čichu najít moře a trochu se pokochat, ale to jsou další pocity a vzpomínky a další mínus je to, že si nemohu dovolit žádné zdržení. toho by využil Demetri a odtál by mě zpět do Voltery. Možná by mě i za můj útěk zabili, ale já jsem pro Ara moc vzácný klenot na to, aby mě zabil a přece by mi nesplnili moje velké přání. Smrt a vysvobození z trápení. Ale po smrti bych se asi dostala do pekla za tyto sebevražedné myšlenky. Ono by se toho našlo více. Ne, smrt radši ne. Nejlepší je to takhle, nejsem ve Volteře a je mi fajn. Lež. Další špatná vlastnost, já teď z nouze lžu i sama sobě, ironií to páchne na kilometry daleko. To jsem tak zoufalá a bezmocná, že lžu sama sobě?

Je mi strašně, jsem zdeptaná až hrůza, bojím se pronásledovatelů, i když je nevidím a neslyším, vím, že jsou mi v patách.

Ale vše bude dobrý, uteču jim a pak mi bude hej. Tedy musí, jinak je tuten život na houby. Všechno dobře dopadne. ach jaká já jsem naivka. Kde asi budu? Musím někam, kde mě hledat nebudou, někam, kde to neznají. Nejlépe přes oceán, tam by mě určitě ztratili. Forks. Ne, to je moc jednoduché, ale nikdo ani neví, že tam mám svůj úžasný domeček. Nikomu jsem o tom neřekla, protože jsem nevěřila, že se tam někdy dostanu a že se mi tam bude ctít, protože ve Volteře mi bylo dobře. Ale podstatné je slovo bylo. Pojedu do mé rodné Ameriky, do mého úžasného domečku, ale nevím, jestli to vyjde. Je to moc jednoduchý plán na to, aby vyšel . Moc rychle mě to napadlo, vždyť ve filmech hrdinové mají více nápadů a možností. Ale já jsem moc jednoduchá na více nápadů a toto není film. Možná někoho zklamu, asi sebe, ale film to není. Škoda, možná by vyhrál Oskara. A možná i více.

Dost Bello. Tou ironií se jednou otrávíš, určitě jako negativní věc škodí duši i člověku. I upírovi. Proč já se beru pořád za člověka? Už jím, bohužel nebo naštěstí, nejsem. A leze to na mozek, pak už to je zlé. Mě se to na mozek dostalo, takže to teď velmi často používám.

Zbývá poslední dvě otázky. Kde to vůbec jsem? A ta druhá. Jak se dostanu do Ameriky a do Forks? Vždyť nemám peníze ani na letadlo ani na loď. Můj plán se rozsypal na tisíce kousíčků, ale na to že ještě dávám pozor, kudy běžím, to byl dobrý nápad. Já věděla, že je to moc jednoduché na provedení, a že to musí mít áček. bohužel o má. Já jsem říkala, že jsem naivka. Ale neztrácet hlavu, vymyslím něco jiného. Určitě se ale musím dostat někam za oceán. Třeba na Antarktidu, zima mi tak nebude, ale co budu jíst? Lidí tam moc není.

Nic mě netrklo ani nenapadlo, takže budu muset přemýšlet, vymýšlet, myslet. Mola bych do Afriky, ale je tam moc sluníčka. A kam bych šla. Musela bych si něco vydělat a nejjednodušší cesta je být šlapka. A to opravdu dělat nebudu. To bych i dojila velbloudy (jestli takový job vůbec existuje).To je pod mou úroveň a cudnost, protože já se nevyspím s každým, koho uvidím. Ne, ne to nejsem já .

Forks je ideální místo, skoro tam nesvítí sluníčko. Dřív mi to vadilo, ale teď je to pro mě super. Budu se toho nápadu držet. Možná něco vymyslím. Jen jak se tam dostanu?

Jsem...někde. Nevím vůbec kde. Mé hrdlo spaluje nehorázně velká žízeň, která se každou chvíli stupňuje. Nešlo to vydržet, tak jsem se po čichu vydala za kořistí. Netrvalo to dlouho, narazila jsem na nějakého muže. Vypadal na čtyřicet let. Byl to myslivec, to jsem poznala podle oblečení. Rozběhla jsem se za ním, ani nestačil ani vykřiknout, jedním hmatem jsem mu zlomila vaz a pak si dopřála to, co moje hrdlo utišilo. Svými ostrými zuby jsem mu zajela pod kůži. Zuby protrhly i jeho tepnu a její obsah mi vytryskl rovnou do ohněm rozpáleného krku.

Zadívala jsem se před sebe. Mezi stromy vystupovala vesnice. Odhodila jsem jeho mrtvé tělo a vydala se kousek blíže, abych na vesnici lépe viděla, ale sama jsem zůstala skryta ve stínech stromů. Nepotřebuju ani nechci, aby mě někdo viděl. Zaposlouchala jsem se do zvuků vesnice. Slyšela jsem auta, slepice a francouzštinu. Jsem ve Francii. Super. To je u moře ne? No, alespoň vím, kde jsem. Jen se potřebuju dostat k moři. Ale jak? Zeptala bych se někoho, ale on by se určitě zalekl mých karmínově červených očí.

Chvíli jsem přemýšlela. Demetri. To slovo ve mně rozpoutalo mnoho pocitů. Nejdříve jsem je uklidnila, aby mě neobtěžovaly. Takže jsou teď pod bodem mrazu. Šílenou rychlostí jsem se zase rozběhla pryč. Nikoho jsem za sebou neslyšela, ale kdybych ještě chvíli zůstala, asi bych jim dala lepší stopu pro hledání. A hlavně náskok.

Musela jsem přemýšlet za běhu, ale co jiného mi zbývá. Schovat se? Ne, upíři mají moc dobrý čich. A nic jiného mě nenapadá.

Musím ale řešit důležitější otázku. Jak najdu moře? A jak se dostanu bez peněz na loď?

Pořád jsem běžela, můj dech nedával známky zadýchanosti. Dýchala jsem pravidelně, jako bych neběžela.

To není možná, to se mi asi jenom zdá. Ne, ne já tomu nevěřím, ale je to pravda. Můj cíl bude splněn. Ucítila jsem slanou vůni moře. Že by? Nemohu tomu uvěřit? Nemám halucinace? Nezbláznila jsem se? Asi ne.

Za chvíli jsem ho uviděla. Jeho vlny se rozbíjeli o majestátně se tyčící kameny. Jejich slaná vůně mě obklopovala. Miluju tu vůni, ale probouzí ve mně vzpomínku na mé skoro utopení. Brrr. Ještě chvilku jsem koukala na můj oblíbený živel. Musím najít přístav, ale dnes nemohu pokračovat. Svítí slunce a já bych se prozradila, kdybych vylezla ze stínu stromů, které mě ochranitelsky obklopovaly a bránili slunečním paprskům odraženým od hladiny moře, aby ne mě dopadly a rozzářily mou bílou pokožku.

Čekala jsem, ač mi to bylo velmi nepříjemné. Po každém šustnutí jsem se s úlekem otočila, ale nikdy to neštěstí nebyl ten, koho jsem čekala a jehož přítomnosti jsem se bála.

Konečně je noc. To čekání na ni mi přišlo nekonečné. Ale dočkala jsem se. Vyklouzla jsem ze svého úkrytu a rozběhla jsem se podél moře. Někde tu musí být přístav, jsem u moře, takže tu někdy nějaký bude. Budu ho hledat a určitě ho najdu. I když mě čas tlačí.

Běžela jsem po suchém, hebkém písku, doprovázena svitem měsíce. Asi tak po dvou hodinách jsem ho objevila. Přístav. Uviděla jsem několik mol, mnoho beden jen tak pohozených, do kterých se pouštěla plíseň a mech. Mnoho lodí, velkých malých, parníky, rybářské lodě, to vše tu bylo.

Schovala jsem se za hromadu beden, za kterou nebylo vidět. Už jen počkat na nějakou loď, které popluje do Ameriky.

Podívala jsem se na oblohu. Měsíc osvětloval celý přístav a miliony hvězd mu pomáhaly. Úplněk. Taková nádhera. Zadívala jsem se na měsíčná krátery. Teď jsem je viděla mnohem lépe a ten pocit byl návykový.

Sklopila jsem hlavu a zastyděla se. Co to dělám? Nechci být měkká holčička, kterou rozpláče ztracená bačkůrka. Ne, nic žádné emoce, pryč s nimi. Zbytek noci jsem se dívala na zem a počítala kamínky pod sebou.

Svítá. Ještě jsem zůstala schovaná. Paprsky se snažily najít škvírku mezi bednami, za kterými jsem byla schovaná, ale naštěstí pro mě se jim to nedařilo. Slunce se schovalo za husté mraky a nevypadalo to na slunečný den. Haldy mraků se táhly přes celou oblohu a nedávaly šanci na únik slunečním paprskům. Super. To je dobrá zpráva.

Do přístavu přijížděl každou hodinu parník. Nevím kam razili, ale každou chvilku tu troubil. Myslela jsem, že mi z toho hlava odletí, jak to byl pronikavý a silný zvuk. Je to šílenost, měli by na mě brát ohled.

Přicházely davy lidí a každý se někam hrnul. Zaposlouchávala jsem se do jejich rozhovorů. Někdy jsem se musela kousnout do rtu, abych se nerozesmála. Ale jeden rozhovor mě zaujal.

„Á dobrý den, paní Kennedyová.“

„Dobrý den, co vy tu děláte, paní O´Conellová?“

„právě jsem přijela tamtím parníkem, jedu za neteří. A vy?“

„Já právě odjíždím zpět do New Yorku. Za chvilku mi odjíždí parník. Stojí až tam na konci.“

„Vy odjíždíte? To je škoda, mohly jsme spolu zajít na čaj, no nic, mějte se a přeji vám šťastnou cestu.“

„Na shledanou.“

Ten rozhovor mě překvapil, protože obě ženy mluvily anglicky a hlavně obsahem. Je tu parník, který jede do New Yorku. Do Ameriky. Vykoukla jsem opatrně z poza beden a zadívala jsem se na poslední parník. To bude asi on. Rozhlédla jsem se, jestli někdo nekouká a pomalou chůzí jsem se vydala na konec řady parníků. Hlavu jsem měla skloněnou, aby nikdo neviděl mé oči a nebyla jsem pro něj podezřelá, ale pochybuju že si lidé nevšimli mé bledé pokožky.

Zastavila jsem se kousek před parníkem. Stál tam nějaký muž a vybíral lístky. Řada lidí už končila a kluk naštěstí odešel. Už asi mají plno. Ještě jednou jsem se rozhlédla, protže teď udělám něco moc riskantního. Upíří rychlostí jsem se rozběhla na loď. Lidé jsou tak pomalý, že by mě neměli zahlédnout, protože je tom jen mih ten můj běh a když už mě uvidí, tak budou myslet, že jsem duch. Ha.

Dostala jsem se do podpalubí. Ale co teď? Všechny pokoje jsou obsazeny. Rozhlížela jsem se po uličce. Všude tu byl nasládlý pach krve. Zatínala jsem zuby, aby se nevrhla do prvních dveří a nevysála všechny lidi v kajutě. Zrak mi padl na malá dvířka na konci chodbičky. Rozběhla jsem s k nim a ve vteřině jsem tam byla. Opatrně jsem otevřela. Byl to kumbálek na košťata. Uf. Tady bych se mohly schovat. Vlezla jsem dovnitř a potichu za sebou zavřela.

Uklizečka sem často nechodila, protože tu skoro vůbec nebyl cítit člověk, což mě vyhovovalo. Mělo to ale háček. Všude mě tlačily košťata, hadry se mi otíraly o obličej, všude tu páchla dezinfekce. Zkusím nedýchat, možná to vydržím i tady.

Loď zatroubila a pomalu se dala do pohybu. Doufám, že ta cesta nebude moc dlouho trvat, jinak se tu zblázním. Ale když se chci někam tajně a bez peněz dostat, tak musím něco vydržet. A co jsem čekala? Že tu bude kajuta pro neplatiče a uprchlíky?

Sedla jsem si na plastový kbelík a poslouchala jsem moře. Nevím, ani jak dlouho jedeme, ale připadá mi to nic nedělání jako věčnost. Ale já jsem silná, vydržím to a pak se budu moci svobodně potloukat Amerikou, dokud se nedostanu do Forks. Pak už stačí jen doufat.

 <-

->

Autor: Mispulka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek První čtvrť - 17. kapitola: