Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Proměna - Vstupenka do ráje! 6

17.07.2009 (19:30) • EGO • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1279×

6. Kapitola - Sophie Cullen x Elisabeth Swan

„Mami,“ vydechla a stále zírala na upírku v rudých šatech, která jí tak moc připomínala matku. Ještě jednou zopakovala to překrásné slovo a omdlela.

Mladý hoch se vzpamatoval naštěstí rychleji než ona a stihl jí chytit do náručí – už podruhé. Jenže teď to bylo jiné. Začal si uvědomovat co udělal a tím i klesalo jeho tělo s ní. Pomalu se sesunul na chodník, vedle bílých růží a jedné červené. Kdyby mohl rozplakal by se, teď jen zvlykal a začal se třást. Ne zimou, ale tím co málem udělal. Vždyť on jí mohl zabít. Určitě by se neudržel a vysál by všechnu její sladkou krev a navždy by si to vyčítal, i když tohle si bude vyčítat dlouho, ale né tolik, jako kdyby ji zabil, nebo proměnil.

Studená ruka se dotkla jeho bronzových, zmáčených vlasů. Věděl komu patří – matce dívky, kterou nyní drží v náručí. Vzhlédl. Obličej měl plný utrpení, skřivený bolestí a posázený jemnými kapičkami deště. Opravdu to v té chvíli vypadalo, jakoby brečel. Ruka patřící upíří ženě sjela po spáncích a lícní kosti pravé tváře až k bradě, kde se zastavila a pobídla tak celé tělo, aby se zvedlo i s dívkou na rukách. Najednou stál tváří v tvář polomrtvé ženě – polomrtvé proto, že byla upír a také proto, že sice žila, ale dál byla mrtvá, protože ztratila svojí dceru. Bála se že už jí nikdy neuvidí, že se nedokáže ovládnout. Ale on ji to naučil, naučil ji držet nad sebou kontrolu a neublížit člověku.

Konečně promluvila:

„Díky,“ řekla.

„Za co?“ ptal se pln zmatku.

„Nezabil si jí a to je pro mě hodně důležité.“

Začal zvyšovat hlas.

„Nezabil? Kdybys nepřišla Ty, tak by její tělo leželo tady na chodníku bez života!“ koktal ze sebe ty slova a mezi nimi vzlykal. Byla to pravda, najednou se přestal ovládát a nakonec by jí přece jen zabil!

„Já jsem jí chtěl ZABÍT!“ to slovo skoro vyplivl s jedem, který se mu stále vytvářel, z úst. Znovu sklopil hlavu, podíval se na spící andělský obličej, zadržel dech a velice opatrně a tak lehce jako vánek políbil její kaštanové vlasy. Předal to bezvládné tělo, ale stále plné života, ženě a utekl. Ona se ho nesnažila zadržet, věděla kam běží a taky věděla že musí být chvíli sám.

Podívala se na dívku v jejím náručí, nasála její vůni a na chvilku se zamyslela. Viděla jak dívka bledne, určitě začíná být podchlazená, stále pršelo a musela být promočená až na kůži. Rozhodla se tedy, že jí vrátí domů. Běžela s ní upíří rychlostí, déšt jí lehce šimral po obličeji, ale jí to nevadilo. Myslela teď jen na jedno, aby její dcera byla v pořádku. Zůstaly jí napořád mateřské pudy. Naposledy se ohlédla po položených růžích a rozběhla se k Belliinu, v minulosti i jejímu, domovu.

V domě se ještě svítilo. Charlie samozřejmě na Bellu už netrpělivě čekal. Sophie opatrně položila Bellu na práh, naposledy, dnes naposledy, si přivoněla k její kůži, zazvonila na tolik známý zvonek a rychle, aniž by jí někdo spozoroval utekla za první strom za silnicí. V zápětí se rozlítly dveře a v nich stál její manžel!

„Charlie“, zašeptala.

Když Charlie spatřil bledé, bezvládné tělo své jediné dcery, okamžitě vystřelil k ní, zvedl jí ze zmáčené země a okamžitě ji odnesl do útrob domu. Po chvilce Sophie uslyšela tekousí vodu, určitě dal Charlie Bellu do vany a pustil na ní teplou vodu, aby zase pomalu nabrala barvu. Asi tak po deseti minutách už Charlie usoudil, že je na tom Bella lépe. Podle směru jeho kroků jí přenesl do jejího pokoje, kde jí s nepatrným šustěním lehce vysušil vlasy a přikryl ji dekou.

'O čem asi teď právě přemýšlí?' pomyslela si Sophie. Tohle nebylo její právé jméno. Dříve se jmenovala Elisabeth, Elisabeth Swan a před 20-ti lety si vzala od tři roky stařšího Charlieho Swana. Milovali se a po dvou letech si svůj vztah upevnili miminkem. Narodila se jim krásná holčička s kulatým obličejem a tmavýma vláskama. Byl to takový malý andílek. Dali jí jméno Isabella i to jméno zní pořád stejně andělsky, tak jak Bella vypadá. Její jediná dcera rostla jako z vody a učila se rychle novým dovednostem. I když byly matka s dcerou, chovaly se k sobě jako nejlepší přítelkyně a tak to také do poslední chvíle bylo. Pak jí ztratila. Dlouhé dva roky jí neviděla a teď se opět shledala se svojí malou holčičkou, do které se zamiloval jeden z největších predátorů světa!

Když se před dvěma lety probudila z té největší noční můry, zjistila kdo je. Naštěstí se ocitla v rodině dalších z nich, kteří jí pomohli v prvním roce nového života. Učili jí dobrému vychování také sebeovládání. Naučili jí lovit jen zvěř. Bylo to celkem jednoduché, sama Sophie, jak jí začali říkat měla dar sebeovládání. Nikdy se nerozčílila, nikdy nejednala ukvapeně, vždy jen s rozvahou. Každý večer seděla na obrovské terase, jejího nového domu, koukala kamsi dodáli a vzpomínala na svoji rodinu. Nikdy nepromluvila. Neměla to zapotřebí, raději by umřela než žít věčně a trápit se tím způsobem jakým se trápila.. I když byla tahle rodina jako její druhá, nikdo jí nemohl nahradit její vlastní. Tu, co si vytvořila společně s Charliem, mužem jejího života. Vždyť už ho nikdy neuvidí! Doufala, že pro ni dlouho plakat nebudou a že na ní budou vzpomínat jen v dobrém. Doufala, že jednou zemře a navždy se uloží do postele s nebesy a bude věčně snít jen ty nejkrásnější sny a kdo ví, třeba jednou se u ní objeví Charlie, chytne ji za ruku, lehce zmáčkne, políbí jí na její malý nosánek, což on rád dělával, a odejdou spolu do věčného ráje.

Realita byla však jiná. Teď žila s Cullenovýma. Byla to rodinka poměrně dost dobře finančně zajištěná. Samozřejmě to byla rodina jen naoko. Sophie se stala papírově sestrou Carlisla. Carlisle byl vyšší mladý muž s blonďatými, nakrátko ostříhanými vlasy. Obličej měl jako celá rodina ostře řezaný a laděný do velmi světlého odstínu. Oči, jako všichni, zlaté. Carlisle pracoval jako doktor již několik staletí. Jeho manželkou byla Esme, krásná, menší žena, spíše ještě dívka, byla obdařená mateřským citem, stejně jako Sophie, a tak se ráda o všechny starala. Hlavně o své čtyři děti.

Každý byl protiklad toho druhého. Alice byla malinká, rozverná slečinka, která zbožňovala modu a vůbec módní výstřelky. Z jejích zlatých očí vyzařovala velká upřímnost a spousta, spousta radosti. Měla dar vidět do budoucnosti. Avšak její vize jí často trápily. Nevěděla co znamenají..Ale jejími pomocí našla Jaspera. Jasper byl právě opak Alice. Byl velmi tichý naopak vysoký a blond. Bohužel byl z rodiny nejmladší, když se nepočítala Sophie, a tak měl ještě špatné sebeovládání, ale byla u něj vidět snaha. Jako každý z rodiny měl také velký dar. Uměl ovládat a cítit pocity a nálady ostatních. Stejně jako pro Alici, i pro něj to bylo velmi stresující. Návaly smutku nebo nervozity bylo to nejhorší s čím se mohl u ostatních lidí setkat.

Další dva sourozenci a stejně tak i manželé byli Rosalie a Emmet. Tito dva byli opět protikladem jak sami sobě, tak i páru prvnímu. Rosalie byla vysoká, blonďatá upírka, ta nejkrásnější, která kdy mohla existovat, ale její kráse škodilo vysoké sebevědomí a pohrdání ostatním, avšak něco se v ní našlo kladného, jen musel člověk dlouho hledat. Co se týče Emmeta, oproti Rosalie byl kopa srandy a vtipu a to doslova. Velký chlapík jako hora, snad nikdy nebyl naštvaný a ani nikdy nervozní. Vše bral s humorem a když on byl ve společnosti, všichni okolo se bavili, i když z něj někdy, pro jeho robustní postavu, šel strach.

Prostě tohle byla opravdu povedená rodinka.

Přesně rok po té nešťastné události se ve dveřích objevil další člen. Ona ho okamžitě poznala a okamžitě si ho zamilovala. On za nic dá se říci nemohl. Hlavně jí přivedl k téhle rodině, kde ji všichni zbožňovali, jako druhou matku. Od té doby brala Edwarda jako za svého syna. Brala ho na procházky, kde jí dokázal klidně i celé hodiny vyprávět o jeho dosavadním i minulém životě. Ona vždy pozorně naslouchala a vše si pamatovala. Chodili spolu na lov, a po pár měsících kdy se objevil Edward mezi dveřmi, vyšli poprvé do ulic města. Učil jí jak se chovat mezi lidmi, jak si zvykat na jejich příjemně nasládlou vůni krve, učil jí jak se pohybovat pomalu, jako lidé a jak se tak i chovat, aby svou strnulostí nepřitahovala pozornost. Každý večer pozorovali slunce,jak se ukládá ke spánku a měsíc, jak v noci bdí nad jeho nerušeným sněním. V noci pozorovali tenhle stříbrný kotouč jak se pohybuje po obloze a společnost mu dělá tisíce a tisíce hvězd. Rádi pozorovali hvězdy padat, jak prolétaly atmosférou, zanechávaly za sebou svítivou stopu. A každé ráno se loučili s měsícem a vítali slunce do nového dne.

Když spolu byli naposledy na procházce, Edward ji chtěl vzít už do Forks. Vždycky zacházeli jen do Seattlu, kde trávili většinu času. Ale teď měli jít do jejího městečka. Radši ho zarazila a vrátili se zpět. Edward se pak na pár dní omluvil, že musí být chvíli sám a tak ho nechala jít. Jenže Alice viděla vizi..

„Vidím nějakou krásnou dívku v dešti, s bílýma růžema. Je Ti hrozně podobná. A pak vidím Edwarda s růží rudou jak jí pokládá na ty bílý a...“ v půlce větě se zarazila, na chvíli zapoměla dýchat, i když to nepotřebovala.

„...a...pak jí Edward políbí..a...utíkej Sophie, musíš tu dívku zachránit! Je to tvoje dcera!“

Při vyslovení poslední věty sebou Sophie trhla. Přejel jí zvláštní pocit, ne zlosti ale takový zvláštní. Okamžitě se rozběhla a běžela neuvěřitelnou rychlostí k osudnému místu. Akorát.

„EDWARDEEE, NEEE“ zakřičela...

Ze snění jí vytrhlo otevření domovních dveří.

„Je tam někdo?“ zeptal se hlas,patřící pořád vyděšenému Charliemu.

Vzpamatovala se. I teď musela křičet. Najednou jí všechno přišlo tak jasné. Musela najít Edwarda. Zmizela zpoza stromu a utíkala na jeho tajné místo. U vchodu do jeskyně se zarazila a nehybně hleděla na trosku před sebou. Ležel schoulen do klubíčka, třásl se a vzlykal. Oči otevřené, hleděl kamsi do dálky, kdo ví na co myslel. Ona přešla tu vzdálenost která je dělila, přisedla si k němu a lehce dlaní přejela po jeho třesoucím se těle. On v okamžiku kdy ucítil její dotyk na vrchu zad, přitulil se k ní, objal jí a začal více a více vzlykat.

„Mami“ opakoval stále mezi vzlyky. Ona ho stále hladila a snažila se jej uklidnit, ale marně.

Seděli tam několik dní a několik nocí a přemýšleli nad tím, jak se znovu setkat s jejich osudovou dívkou, aby zabránili jejich prozrazení.

Autor: EGO (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Proměna - Vstupenka do ráje! 6: