Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Prokletí ztráty paměti 41. kapitola

26.04.2015 (16:00) • chloe • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 2411×

41. kapitola

Běžela jsem přímo k hranici Quileutské rezervace a začala hulákat, aby tam Jacob okamžitě naklusal. Místo Jacoba se tam ale objevil obrovitý rezavý vlk.

Zprvu jsem před ním o několik kroků ucouvla, ale když jsem se podívala do jeho hnědých, lidských očí, poznala jsem, o koho se jedná.

„Jacobe, vylekal jsi mě a taky koukám, žes mi zase lhal. Pokud vím, měl jsi hranici hlídat jen…“ nadávala jsem, ale vlk si mě zdánlivě vůbec nevšímal a poodešel za opodál stojící husté křoví.

Co jde jako dělat? Nechápala jsem, ale když se zpoza křoví vynořila Jacobova už zase normální lidská hlava, došlo mi to.

„Páni. Měníš se vážně rychle a mám pro tebe skvělou zprávu,“ oznámila jsem mu.

„Jakou?“ zajímal se.

„No, mluvila jsem s Alice o té vaší dohodě a taky o nás a myslím, že v tvém případě uděláme výjimku a dovolíme ti vstoupit na naše takzvané území,“ zubila jsem se.

„Samozřejmě chápu, že z vaší strany nic takového nehrozí, ale je vážně uhozený, že se musíme pořád bavit přes tu neviditelnou hranici a vlastně nejenom bavit,“ dodala jsem. „Víš, některé věci bych přeci jen raději dělala v ložnici než v lese.“

„Fajn. Tak díky za pozvání,“ řekl zpoza keře.

„A ty ke mně nepůjdeš?“ divila jsem se.

„Ne, zapomněl jsem si oblečení, takže jsem…“

„To mi ale vůbec nevadí,“ ujistila jsem ho laškovně.

„To věřím, ale Billy mi říkal, že musel jet k tvému tátovi a promluvit mu do duše, protože tě viděl. A taky Bellu, jestli se nemýlím.“

„Nemýlíš. Stejně by k tomu dřív nebo později došlo a takhle se alespoň dřív uzdraví. Vlastně už je vzhůru a…“

„A?“ pobídl mě.

„Není moc nadšená, že jsem upírka,“ připustila jsem.

„To se spraví. Uvidíš,“ povzbuzoval mě.

„Hm,“ přikývla jsem a doufala, že to tak skutečně bude, protože ani předtím jsme neměly právě nejlepší vztahy…

„Chtěla bych se tě zeptat na jednu určitou pasáž z té dohody. Ehm, nebudete nám dělat problémy, protože Carlisle kousl a přeměnil Bellu, že ne?“ zvážněla jsem.

„Ne, jsem si jist, že si to stejně přála a do toho my se nepleteme. Navíc bych nikdy neudělal nic, co by ti ublížilo a tím pádem ani smečka,“ ujistil mě.

„To je milý,“ zatetelila jsem se. „Snad nám to dlouho vydrží.“

„Jo. Snad,“ zazubil se.

„Což mi opět připomíná. Já budu žít hodně dlouho, takže se budeš muset hodně měnit ve vlčka, abys se mnou udržel krok.“

„S tím souhlasím. Jsem vlkem rád,“ přiznal.

„Bezva, a ještě něco si musíme ujasnit,“ začala jsem.

„Poslouchám,“ řekl a vyčkával.

Vážně poslušný pejsek…

„Nemáš trochu zmatek v tom, kdo jsem vlastně já a kdo Bella? Myslím po citové stránce…“ lezlo ze mě jako z chlupaté deky.

„Ne,“ řekl téměř okamžitě.

„Jak to můžeš vědět?“

„Podívej. Bella se mi vždycky líbila. To nezapírám, ale to do tebe jsem se zamiloval. Tím jsem si jist. Jsi ztřeštěná a to se mi libí,“ řekl s uličnickým úsměvem.

„Taky jsi ztřeštěnej,“ připustila jsem. „A mně se to libí,“ zazubila jsem se.

„Teď bych tě vážně moc chtěla políbit, ale já k vám nesmím, takže holt asi odejdu s prázdnou a půjdu si to vyříkat s Bellou.“ Otočila jsem se a doufala, že Jacob i přes svoji nahotu opustí vlkodlačí území a políbí mě.

To jsem se ale šeredně spletla, protože mi z ničehož nic na záda dopadl velký, těžký a hlavně chlupatý vlk.

Srazil mě na zem a začal mi olizovat ucho a částečně i tvář. Smála jsem se, až jsem se za břicho popadala. Bylo to totiž vážně celkem vtipné a já vždycky chtěla psa.

„Jacobe! Ale já nejsem zoofil! Takže, jestli mě chceš doopravdy políbit nebo tak. Budeš se muset přeměnit zpátky v člověka,“ dostala jsem ze sebe mezi jednotlivými záchvaty smíchu.

Vlk ze mě slezl a konečně mě nechal se postavit.

„Tak co, Jacobe? Změníš se?“

Vlk důrazně zakroutil hlavou.

„Ale! Ty jsi mi citlivka,“ zatrylkovala jsem. „Ale jak chceš. Tak to holt necháme na jindy a teď poběž, jestli chceš. Musím si promluvit s tou Bellou,“ zavolala jsem a už utíkala k vile.

Jacob ve vlčí podobě běžel kousek ode mně a jeho pohled říkal jediné…

„Závody!“ zvolala jsem a Jake nadšeně zavyl.

Tak schválně, kdo dneska může říct, že má kluka, který tohle dokáže? Já už teď vím, že já ano…

***

Bella se právě vrátila ze svého prvního lovu, na kterém ji samozřejmě doprovázel Edward. Zrovna ji vychvaloval, jak úžasná byla, když ulovila pumu.

Pche!

Zastavili jsme se s Jacobem na kraji lesa a pozorovali tu jejich idylku, do které jsme ani jeden příliš nepasovali.

„Jen tak mezi námi, Bello. Další film o žralocích bych už asi nepřežila,“ říkala právě Rosalie.

„Eh cože?“ nechápala Bella.

„Až jindy,“ slíbil jí Edward a políbil ji.

„Počkej,“ požádala ho. „Kdo z vás jí pustil Čelisti?“

„Kéž by Čelisti. Obyčejný béčkový filmy s nic moc efekty, ale zato potoky krve,“ ušklíbl se Emmett.

„Jo, to by celkem sedělo. I tak z nich ale byla na větvi, co?“ hádala Bella.

„Jak to víš?“ podivil se.

„Některé věci se holt nemění a já svou sestru znám.“

„Co to s těmi žraloky pořád má?“ vyptával se.

„Já ti ani nevím. Jako malá viděla Čelisti a pak začala otravovat s kroužkem akvaristiky. Zkus se jí zeptat, třeba ti odpoví…“

„Co? Nejsem úchylná na žraloky!“ zavrčela jsem a přitáhla tak k sobě jejich pozornost.

Napětí mezi mnou a Bellou by se v tu chvíli dalo krájet.

„Oh, Bello. Díky bohu. Už jsem se vážně bála, že nás tu s tou svojí pošahanou sestřičkou hodláš nechat samotnou,“ prohlásila Alice a běžela ji obejmout. Zřejmě vycítila, že neuškodí tu napjatou atmosféru drobátek odlehčit.

„Ta holka je totiž fakt magor,“ zašeptala jí při tom obětí do ucha.

„Hej! Já tě slyšela,“ ohradila jsem se.

„No a?“ nechápala Alice.

„No, a nic,“ připustila jsem.

Všichni se nám začali posmívat. Dokonce i Bella jevila jisté známky pobavení, když však pohledem ulpěla na mně, jako by ji smích rázem přešel a atmosféra se opět ochladla.

„Fůj! To je ale smrad,“ postěžovala si Bella náhle, když vítr k jejímu nosu zavál Jacobovu pachovou stopu.

Vlk vedle mě ublíženě zakňučel.

„Copak, Jackie? Chceš podrbat za ušima?“ zeptala jsem se a sehnula se k němu.

„Říká, že my prý taky zrovna nevoníme po fialkách,“ přeložil jeho myšlenky Edward a okázale přitom protočil oči.

„Nechápu, jak spolu vy dva můžete chodit,“ zavrtěla hlavou Rosalie s nakrčeným nosem.

„No, jo. Snažím se mu to usnadnit, jak to jen jde, ale nemůžu se od rána do večera válet v psích sucharech.“

„Vrrr,“ zavrčel Jacob.

„Sorry, Jaku. Tak jsem to nemyslela…“ omlouvala jsem se.

„Aby a Jacob? Oni spolu...“ Valila na nás oči Bella, neschopná dokončit větu.

Edward přikývl.

„Aby a Jacob?“ zopakovala.

„Jo. Chodí spolu,“ potvrdil její domněnku Edward.

„Páni! Fakt se to děje?“ ujišťovala se.

„To, že je Jacob vlkodlak, tě nezaráží?“ zeptal se kousavě.

„No, jo,“ připustila. „Ale tohle víc.“

Opravdu doufám, že se vám kapitolka líbila a že si zasloužím nějaký ten komentář...

chloe

Autor: chloe (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Prokletí ztráty paměti 41. kapitola: