Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Prokletí v krvi - Prolog

23.02.2013 (15:00) • Danca11 • FanFiction na pokračování • komentováno 15× • zobrazeno 4123×

„Tak co na ni říkáš?“ dotázal se netrpělivě můj hlídač té drobné ženy s blond mikádem, která mě obcházela a prohlížela si mě jako zboží na trhu. V tomhle ukrutně nespravedlivém světě jsem ale nic jiného nebyla. Byla jsem považována za věc a taky se mnou tak bylo zacházeno. S tím, že jsem živá bytost, si nikdo těžkou hlavu nedělal.

„Má ty nejlepší předpoklady,“ připustila žena a já znervózněla, když se mi ocitla za zády a já ji tak ztratila z dohledu. „Kde ji ten váš stopař našel?“

„V Portlandu. Utekla ze skladiště ve Virginii a byla na útěku skoro pět let,“ odpověděl muž rychle. „To je dobré – je nepoužívaná a silná. Ne jako ty ostatní tady, ze kterých pijou každý den, a ony pomalu neví, co se s nimi děje.“

„To je pravda… Jak se jmenuješ, zrzko?“

Předstírala jsem, že se mě dění kolem vůbec netýká, a dál mlčela. Nepromluvila jsem jediné slovo od okamžiku, kdy mě v podzemních garážích dostihl ten upíří stopař, a nehodlala jsem jim to teď nějak usnadňovat.

„Tvoje jméno,“ zopakovala mi důrazně a pomalým krokem opět vstoupila do mého zorného pole. Přešla až ke mně a naklonila se mi k obličeji. Byla drobná, temenem hlavy mi sahala k bradě.

Vzápětí mě s překvapivou silou popadla za pravé zápěstí a ruku mi násilím natáhla. Vyhrnula mi rukáv mikiny až k lokti a přelétla pohledem číslo vytetované na mém předloktí.

„Tři sta dvacet šest,“ konstatovala a já se prudkým pohybem vysmekla z jejího sevření a střelila po ní vražedným pohledem. „Na to, v jaké jsi situaci, si docela troufáš. Být na tvém místě, spolupracuju.“

Měla jsem chuť jí medovým hlasem oznámit, že s nimi – obyčejnými vrahy – spolupracovat nebudu, ani kdyby mě to mělo stát život, ale poté jsem usoudila, že mlčení a zarputilý pohled budou lepší zbraň.

„Umí vůbec anglicky?“

„Jak jinak by v Americe žila bez povšimnutí pět let? Ta umí anglicky líp než polovina těch holek tady,“ zavrčel temně ten vysoký chlap, který si mě převzal od mého upířího věznitele a přivedl mě sem. K ředitelce tohohle institutu.    

Blondýna se zamračila a zvedla ze stolu tablet, do kterého rychle něco naťukala.

Upíři organizace jako Valencia pochopitelně podporovali, takže nebylo divu, že zařízení celé kanceláře bylo luxusní a celá budova disponovala těmi nejmodernějšími technickými zařízeními. Na chodbách, kterými jsem procházela, sledovaly každý můj krok bezpečnostní kamery a žádné dveře tady nebyly na kliku. Všechny se otevíraly díky speciální karty, kterou tady měli pověšenou na klíčence kolem krku všichni zaměstnanci. Celé to vypadalo spíše jako z filmu.

Ředitelka se usmála a natočila ke mně obrazovku tabletu, na které byl můj kompletní spis včetně více než pět let staré fotografie. Pohled mi padl na stříbřité půlměsícovité jizvy, jež v té době hyzdily celý můj krk, a rychle jsem odvrátila pohled ke světle hnědému linoleu na podlaze.

„Samantha Hartleyová, nyní dvaadvacet let. Jediná z rodiny s mutačním genem.“ Mile se na mě usmála. „Vidíš, můžeš se klidně stavět na hlavu. Nějak ti to nepomůže.“

„Co s ní bude dál?“ zajímal se muž stojící s rukama založenýma na prsou dva kroky za mnou, aby mě mohl zpacifikovat, kdybych se pustila do nějaké sebevražedné mise a pokusila se o další útěk nebo napadla vedoucí organizace.

„Nevím,“ přiznala ředitelka a pokrčila rameny. „Kontaktuju Volterru, mohli by o ni mít zájem. Pokud ne, zůstane tady. Zatím ji dej do střežené sekce, kdyby dělala problémy.“

Bylo to, jako kdyby mi krev v žilách zamrzla na led. Strach mě úplně paralyzoval a neviditelná síla mi z plic vymáčkla všechen vzduch.

„Nemůžete mě poslat do Volterry.“

„Najednou nějaká výřečná,“ ozvalo se mi zpoza zad posměšně, ale já upírala vyděšený pohled na blondýnu přede mnou.

„Já můžu vše, má milá. Když tě budou chtít, pošlu tě tam. Tak to funguje.“ Oznamovala mi to sice s lítostivým výrazem, ale v očích jí jiskřilo jakési zvrácené potěšení. Nechápala jsem, jak může být někdo tak krutý, aby mě posílal tam, odkud se lidé už živí nevraceli. Od upírů bych takové chování čekala, ale ona byla člověk. Člověk úplně stejně jako já.          

„Nemůžete mě tam poslat,“ opakovala jsem přiškrceně a neměla daleko k tomu, abych začala s prosbami. Cokoli, jenom ne Volterra. Něco takového si nezasloužil nikdo a já se měla moc ráda na to, abych se tam jako nějaký mučedník nechala odvézt s tím, že to snad nějak přežiju.

„Slyšelas. Jdeme.“ Úplně stejně, jako když mě sem vedl, i teď mi pevně sevřel paži a téměř mě vyvlekl ze dveří. Když se za námi zaklaply dveře a zhasnul tak i poslední plamínek naděje, na kterém jsem zoufale lpěla, přestala jsem se vzpírat a šla docela dobrovolně.

Procházeli jsme hotovým labyrintem chodeb a ocelových dveří na kartu a já se po chvíli přestala snažit zapamatovat si, kudy jsme přišli. Když jsme ale vešli do sekce, o které mluvili jako o střežené, poznala jsem to.     

Kromě kamer a nejspíše i nějakých alarmů totiž chodbu plnou bílých dveří s čísly hlídali i dva vysocí muži v obyčejných džínách a tričku, ale s pistolemi za páskem tak, aby byly vidět. Dokázala jsem si představit, že už jenom ten pohled drží ty holky a ženy na místě a zrazuje je od pokusů o útěk.

„To je ta uprchlice?“ zajímal se jeden z nich a zvědavě si mě měřil pohledem. Stejně jako všechen personál tady byl i on člověk. Člověk držící další lidi na místě a nečinně sledující jejich každodenní utrpení.

„Jo, je tady něco volný?“

„Dvacet jednička. Původně tam byly dvě, ale víš, jak to chodí… teď je tam volná postel.“ Podíval se na mě, jako kdyby čekal, že u mě fakt, že budu spát v posteli, vyvolá výbuch radosti. Dál jsem nečitelným pohledem zkoumala chodbu a chovala se, jako kdybych na ní stála sama.

Bez dalších řečí mě můj hlídač postrčil k jedněm dveřím v druhé polovině chodby. Všimla jsem si mosazné dvacet jedničky těsně před tím, než mě bolestivým strkancem do zad dostal do místnosti a zabouchl za mnou dveře.

Pohledem jsem přelétla po malé místnosti, která svými rozměry a strohostí až nápadně připomínala vězeňskou celu. Zdi byly holé, šedě omítnuté, díky malému oknu, kterým by se neprotáhlo ani tříleté dítě, do místnosti pronikalo tlumené sluneční sklo. Dvě postele byly sražené k sobě a zabíraly většinu prostoru, takže pouze u dveří se dalo udělat pár kroků od jedné stěny ke druhé.

Na posteli blíže u okna ležela pod tenkou dekou postava stočená do klubíčka a mě až teď plně došlo, že ten miniaturní prostor budu muset sdílet ještě s někým. I pro jednoho tam bylo zoufale málo místa, ale dva lidé si tam nemohli nepřekážet.

Nerozhodně jsem stála u dveří a čekala, jestli se má spolubydlící nevytáhne do sedu a alespoň se mi nepředstaví, ale zdálo se, že drobná dívka spí a ještě dlouho spát bude.

Potichu jsem udělala dva kroky k volné posteli, z nohou si skopla boty a posadila se na okraj postele. Matrace se pod mou váhou prohnula a vysokým skřípěním zaprotestovala. Byla jsem si jistá, že tímhle musím dívku vzbudit, ale ona se pouze zavrtěla a ze spánku cosi nesrozumitelně zamumlala.

Po polštáři měla rozhozené kudrnaté zlatavě blond vlasy, které už opravdu potřebovaly umýt, obličej měla bledý z neustálé ztráty krve a na lehce opálené kůži na krku obzvláště vynikaly stříbrně se lesknoucí stopy po upířích zubech. Byla podstatně mladší než já – mohlo jí být nanejvýš sedmnáct – a přesto jsem si uvědomila, že oproti ní jsem na tom dobře. Zatím.

Na mysl mi opět vytanulo jméno italského města, hlavního sídla královského upířího klanu a žaludek i krk se mi sevřely. Ve Volteře na nás nečekalo nic dobrého. Bolest, beznaděj a nakonec smrt. Nikdo se nikdy nevrátil, aby popsal, co přesně se tam tak hrozného se tam děje, ale už jenom ten fakt samotný stačil.

Do očí se mi draly slzy a přidušeně jsem vzlykla. Posunula jsem se do středu postele, kolena si přitáhla pod bradu a dlaní se pokusila tlumit vzlyky. Po tvářích mi tekly horké slzy a celá jsem se třásla. Hlavu jsem si opřela o kolena a snažila se uvažovat pozitivně – Je možné že o mě, průšvihářku, zájem mít nebudou. Nebo si naopak řeknou, že potřebuju zkrotit a tady bych dělala jenom problémy.

Skoro jsem vyletěla z kůže, když se pode mnou matrace zhoupla ještě víc a na rameni mi přistála něčí ruka. Prudce jsem vzhlédla a přes závoj slz jsem viděla obličej blondýnky, se kterou jsem tuhle celu sdílela.

Skoro neznatelně se na mě usmála a neohrabaně mě pohladila po vlasech. „To bude v pořádku.“

Věděla jsem, že nebude. Nic nebylo v pořádku už od mého narození a časem se to jenom zhoršovalo. A teď to až nápadně připomínalo konec.

„Já nechci umřít,“ zakňourala jsem. „Nechci být tady… bojím se.“

„To všichni,“ zašeptala mi do ucha a chlácholivě mě objala. Ani jsem si nepamatovala, kdy jsem byla tak zoufalá, že mě někdo musel objímat a utěšovat. Nebrečela jsem často, to kruté zacházení mě zocelilo a já se naučila neukazovat před ostatními svůj strach nebo smutek. Teď ale nešly vodopády slz zastavit a já po chvíli snahy o hraní si na drsňačku vzdala.     

„Chtějí mě poslat do Volterry,“ vypravila jsem ze sebe mezi vzlyky bezmocně.

„Neudělají to,“ pronesla ta dívka přesvědčeně a já z jejího hlasu zaznamenala ruský přízvuk. „Jenom vyhrožují.“

Z celého srdce jsem doufala, že má pravdu. I přes to, že jsem tento život nenáviděla a demonstrovala to svým slavným útěkem, umřít jsem rozhodně nechtěla. Nechtěla jsem se vzdát a přestat bojovat.

Spousta z našeho druhu to udělala, když už si myslela, že takové zacházení nemůže déle snášet. Někteří si na druhý břeh sami pomohli, jiní prostě jen apaticky vyčkávali, až jednou při pití nebude moct nějaký upír přestat nebo jejich tělo nevydrží každodenní ztrátu krve. Ani jedno z toho jsem nechtěla. Na první jsem neměla dost odvahy, druhé jsem si ani nechtěla připustit.

„Pst, neplač,“ tišila mě neznámá dívka a já se pomalu začínala opravdu uklidňovat. Uvnitř jsem se dál třásla strachy a mozek mi vykresloval děsivé verze toho, co bude dál, ale podařilo se mi zastavit proud slz i zdusit vzlyky.

„Jak se jmenuješ?“ zeptala jsem se tiše blondýnky, zatímco jsem si rukávem mikiny otírala slzy.

„Karolina. A ty?“

„Samantha. Raději ale jenom Sam.“    

Jako kdyby na tom záleželo, blesklo mi hlavou ponuře. Pokusila jsem se takové pesimistické úvahy odsunout stranou, ale moc dobře to nešlo.

Byla jsem už upozorněna, že námět mojí povídky se v jistých směrech (především v obchodování s lidmi) podobá povídce Péčko od domcamerci. Je mi to líto a nerada bych se s někým hádala, tak jenom chci případné stěžovatele ujistit, že ten nápad mám v hlavě i na shrnutí už nějaký ten pátek a o té podobnosti jsem nevěděla. Každopádně už mám hodně napsáno a nerada bych to mazala a ničila tak něco, do čeho jsem vložila svůj čas a úsilí.   

Také chci dodat, že spojitost se Stmíváním zatím nemusí být zřejmá, ale již v 2. kapitole se objeví v podobě nám známé postavy a ta bude nedílnou součástí celého příběhu.

Prolog symbolicky chci věnovat ade1987 a svojí ségře Evíkovi. Obě dvě mi moc pomohly a hlavně mě přesvědčily, ať tuhle povídku vůbec vydám. Moc vám děkuju. 

Autor: Danca11 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Prokletí v krvi - Prolog: