Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Prokletí v krvi - 8. kapitola

17.04.2013 (21:00) • Danca11 • FanFiction na pokračování • komentováno 10× • zobrazeno 2469×

Prudce jsem se vymrštila do sedu a trhaně jsem se pokusila vymotat z přikrývky, kterou jsem měla kolem těla omotanou jako krajtu chystající se mě udusit. Pot mi zmáčel tričko a přilepil vlasy k čelu, ale to bylo poslední, co mě zajímalo.

Přerývaně jsem se nadechovala a vyděšeně pohledem přejížděla po pokoji. Věděla jsem, že to byla jenom děsivá noční můra, ale nedokázala jsem potlačit strach, který mi jako ledový krunýř svíral celé tělo, a skoro mi bránil dýchat.

Můj strach byl směšný, naprosto zbytečný, ale já se jej nedokázala zbavit a prudkým škubáním se vymotala z deky a přešla k oknu, jako kdybych čekala, že za sklem čeká nájemný zabiják s pistolí a příkazem zastřelit mě.

Venku se postupně stmívalo a já se pomalu začínala uklidňovat. Několikrát jsem se zhluboka nadechla a vydechla, přičemž jsem se snažila vytěsnit ten horor, který jsem právě prožila, z hlavy.

Chtěla jsem otočit klikou na okně a pustit do místnosti trochu čerstvého vzduchu, ale včas jsem si vybavila Alicino varování a místo toho sáhla po páčce otevírající pouze jeho horní část, kterou by se neprotáhlo ani malé dítě. Alarm jsem rozhodně spustit nechtěla, omlácená stěna pro dnešek stačila.

Nakonec jsem zamířila ke skříni, abych odtamtud vybrala něco čistého a hlavně pohodlného na spaní.

Pořád mi nešlo do hlavy, kdy přesně se stal z válení se po posteli spánek blížící se bezvědomí. I když jsem měla poslední dobou překroucený denní režim, ve dne jsem prostě nemohla usnout a díky tomu častokrát naspala denně méně než pět hodin.      

Ze skříně jsem nakonec vytáhla jednoduché tmavě šedé tepláky a bavlněné světle zelené tričko s dlouhými rukávy a po chvilce váhání zamířila do koupelny.

Na chodbě jsem nerozsvítila, ale potichu přecupitala ke koupelnovým dveřím a vklouzla dovnitř. Ještě potmě jsem otočila klíčem v zámku a až poté poslepu tápala po zdi v místě, kde jsem si pamatovala, že se nacházel vypínač.

Sice mě díky tomuto nelogickému potupu bolely oči, když světlo prudce zalilo celou místnost, a musela jsem chvíli stát se sklopenou hlavou a usilovně mrkat, ale hlavní byl bezpečně zacvaknutý zámek.

Původně byl sice plán osprchovat se, převléct do nového oblečení, možná si rozčesat vlasy a vyčistit si zuby, ale to vše v rekordním čase a potom zase zamířit do pokoje. Ale tenhle plán se zhroutil jako domeček z karet, když mi pohled padl na tu velkou, nádhernou vanu, které chyběla jenom voda s pěnou na hladině.

Pečlivě jsem nastavila teplotu vody, a zatímco se napouštěla, sáhla jsem po temně rudé plastové lahvi s pěnou, pohledem přelétla etiketu a potom odšroubovala víčko a nalila do vody o hodně více, než by se mělo.

Když hladinu pokryla hustá narůžovělá pěna a začalo hrozit, že voda přeteče přes okraj vany, vypnula jsem ji, svlékla si zpocené oblečení a pomalu se ponořila do teplé vody až po krk. Spokojeně jsem se uvelebila ve vaně a s nadšením malého dítěte se radovala z bublin pokrývajících úplně celou hladinu. Vždycky jsem si myslela, že takové lenošení ve vaně plné pěny patří jenom do filmů. 

Během chvilky mě ale dobrá nálada zase přešla a místo toho se mi začaly vybavovat podrobnosti ze snu, který mě tak vyděsil.

Byla jsem sama, uprostřed tmy, ze které vystupovaly jenom nejasné obrysy něčeho kolem mě… možná to byly stromy… zmateně jsem se rozhlížela a s rukama přitisknutýma k tělu tak nějak ze setrvačnosti šla… netušila jsem, proč kráčím zrovna tím směrem, ale stejně jsem šla dál… stíny se jakoby prohlubovaly a já si byla čím dál tím jistější, že jsem v lese… bázlivě jsem se rozhlížela kolem, to hrobové ticho se mi nelíbilo... byla jsem si jistá, že tam ve tmě na mě musí něco číhat… něco hrozivého a nebezpečného, sledující mě odněkud ze stínu a čekající na správnou chvíli...

A pak najednou se tmou ozvalo mé jméno.

Než jsem si stihla uvědomit, odkud ten hlas, který jsem odněkud znala, vychází, jeho majitel se sám objevil. Vystoupil ze stínu přede mnou a beze slova ke mně natáhl ruku.

Strnule jsem zírala na Elijaha lákajícího mě k sobě… byl tak děsivě nádherný, až jsem měla dojem, že musí být duch… v té tmě jeho bledá kůže téměř zářila, takže vypadal tak nějak přízračně.

A to byl konec. Normální člověk se asi budil zpocený a vyděšený uprostřed noci, protože se mu zdálo, jak padá z útesu, jak jej sráží auto nebo napadá nějaká divoká šelma. Mě stačila chvíle ve tmě a upír, který chtěl, abych mu věřila, že mi nechce ublížit.

Ale kdo neviděl nikdy Elijaha, nemohl by můj strach pochopit. Z něho přímo čišela moc a chladná síla, která přiměla člověka sklopit oči a všechno bez námitek odkývat. Bylo to něco nehmatatelného, možná moje vlastní vystrašenost a paranoia, ale já si byla jistá, že to musí cítit každý, na koho se třeba jen podívá.

Pohled mi sklouzl na moji ruku, opřenou o okraj vany a zaregistrovala jsem, že mám na předloktí husí kůži, se kterou neměla okolní teplota nic společného. Ponořila jsem ji do teplé vody, která mi zpočátku připadala téměř vařící, a bylo mi víceméně jasné, že s takovými úvahami honícími se hlavou neudělá nic ani hodinové povalování se ve vodě a vdechování omamné malinové vůně pěny.

Po chvíli jsem se s povzdechem vyškrábala na nohy, opatrně vylezla z vany a zabalila se do jedné z hromady světle modrých froté osušek. Po chvíli v horké vodě se mi zdál vzduch v místnosti stejně teplý jako arktická sněhová bouře, takže jsem neváhala a co nejrychleji se oblékla do čistého oblečení, které mi kupodivu dobře padlo.

Buď Alice neuznává zkoušení oblečení v obchodech a má mizerný odhad na velikosti jednotlivých kousků, nebo to oblečení možná bylo opravdu koupené pro mě. Přece jenom, Alice si mě mohla díky svého daru prohlédnout dávno před dnem, kdy mě sem přivezli.

Ta myšlenka mě zarazila o to více, jak pravděpodobně mi zněla. Věřila jsem, že malá Alice není pravý chladnokrevný upír – zabiják, ale toto mě překvapilo. Bylo to od ní milé a já popravdě nevěděla, jestli jí za to mám vděčná, nebo se děsit toho, že si ze mě upírka dělá pudla, který musí mít dostatek oblečků.

Nakonec jsem takové myšlenky nechala za sebou – Alice nevypadala, že by se mě snažila ochočit nebo něco podobného, a pokud si já sama nenechám něco vsugerovat nebo si úplně vymýt mozek, nic se jednoduše nestane.

Několikrát jsem si hřebenem projela svoje žalostně krátké vlasy, které mi dosahovaly přesně na ramena, a jediný účes, jež se z nich dal vytvořit, byl kraťoučký culík působící bezútěšným dojmem.  

Důkladně jsem si vyčistila zuby a poté zamířila ztemnělou chodbou zpátky do svého pokoje.

Nedívala jsem se na hodiny na stěně, abych zjistila, jak dlouho jsem byla v koupelně, stačilo mi zjištění, že se už úplně setmělo a já jenom matně viděla na cestu k posteli. S přimhouřenýma očima jsem našla bezpečnou cestu, dávala si pozor, abych malíček na své noze neseznámila s některým kusem nábytku. Sedla jsem si na postel a až když jsem se natahovala po zmuchlané přikrývce, ve které jsem usnula předtím, uvědomila jsem si, že nejsem v místnosti sama.

Nepodařilo se mi úplně potlačit vyděšené zavřísknutí, ve výsledku jsem ze sebe vydala zvuk znějící jako zakňučení nakopnutého štěněte.

Elijah se ani nepohnul, jeho temná postava zůstávala dále otočená čelem k oknu, ze kterého pro člověka byla vidět jenom tma a možná několik matně zářících hvězd na obloze. Ta upíří nehybnost mě vždy znervózňovala a do podvědomí mi podstrkovala přirovnání k soše. Oni byli taky asi stejně živí jako kusy kamení.

„Dívala ses za tmy z toho okna?“

„Eh… ne.“ Znělo to spíše jako otázka. Opět jsem netušila, co říct, jestli chce slyšet pravdu nebo mám zalhat. Nevěděla jsem, jakou odpověď chce slyšet.

Zdálo se mi, že jsem v odrazu jeho obličeje na okenní tabulce zahlédla něco jako nepatrný úsměv, ale pokud se mi to nezdálo, tak zmizel stejně rychle, jako se objevil. „Chápu, že máš asi na mysli důležitější věci, ale zkus to někdy. Ten výhled za to stojí.“

„Pochybuju, že tam něco uvidím,“ namítla jsem opatrně a poté neochotně dodala: „Jsem člověk.“

Pomalu se otočil a já měla dojem, že mi zamrzá krev v žilách, když se na mě několik vteřin s obličejem skrytým ve tmě upřeně díval. Nepochybovala jsem, že i kdyby bylo jasné světlo, stejně bych ten jeho dokonalý pokerface nedokázala prohlédnout.

„Jak jsi byla stará, když ses dostala do skladiště?“ zeptal se mě a já zůstala na chvíli zaražená přímostí jeho otázky. Zrovna tyto vzpomínky patřily k těm, které bych s radostí zapomněla, klidně i na úkor těch ostatních, o něco šťastnějších.

Sklopila jsem oči a nasucho polkla. „Bylo to pár dní po mých jedenáctých narozeninách.“

Ve skutečnosti jsem to datum věděla přesně… pět dní po mých narozeninách, v šest večer do našeho domu vtrhli dva pracovníci Valencie. Živě jsem si pamatovala, jak jsem se s ostatními dívala na televizi, pohodlně uvelebená na polštáři na zemi se zády opřenými o pohovku, když najednou do pokoje vešli ti dva a bez jediného pohledu nebo vysvětlení mě jeden z nich popadl za paži a vytáhnul na nohy…

„Omlouvám se.“

Zmateně jsem vzhlédla. „Prosím?“

„Možná jsem upír, ale nemám vychování řeznického psa,“ odvětil trpělivě s jakousi shovívavostí. „Omlouvám se za to, že se tě ptám na takové věci. Nepočítal jsem s tím, že si to vůbec budeš pamatovat.“

Přikývla jsem, protože jsem to chápala – já měla na rozdíl od většiny ostatních to štěstí a smůlu v jednom, že mě Valencia nedostala už v porodnici jako většinu mých spolutrpitelů. Ti si nepamatovali na své rodiče, nevěděli, kam by měli utíkat, kdyby se dostali na svobodu, protože netušili, jestli mají nějaký domov a rodinu, která by jim pomohla zmizet před nesprávnými lidmi.

Vesměs je to trápilo. Nevědomost je prý horší než krutá pravda a milosrdná lež je oproti ní nic. Zjevně jim ale nedocházelo, jaké mají štěstí, když neusínají s myšlenkami na svou rodinu, nezdá se jim o tom, jak je jejich milovaní prosí, ať se vrátí.

Já měla tyto vzpomínky přímo vypálené do mozku, a i když jsem se snažila držet je v podvědomí, v nejrůznějších momentech stejně vytanuly na povrch a zajistily mi minimálně bolestivě stažený krk a bezesnou noc.

Ostatní mi říkali, že jsem šťastlivec, a já musela tak trochu souhlasit – mohla jsem si díky tomu alespoň namlouvat, že vím, kdo jsem.

„Pamatuju,“ zamumlala jsem nevesele. „Až moc dobře.“

Zavládlo ticho, během kterého jsem si téměř začala přát, aby na nic nečekal a co nejrychleji mě kousnul a začal pít. Nebylo to tím, že by se ve mně probudily nějaké masochistické sklony, ale připadalo mi, že bolest z kousnutí je menší zlo než nekonečné čekání. Chtěla jsem to mít za sebou, ošetřit si ránu a zalehnout do postele, která byla spolu s jídlem v lednici to jediné v celém domě, k čemu jsem měla alespoň trochu pozitivní vztah.

„Chceš o tom se mnou mluvit?“

Prudce jsem vzhlédla a ani se nesnažila zakrýt své překvapení a skepsi.

„To vypadá jako ne,“ zhodnotil můj výraz pohotově Elijah a udělal několik kroků, až se ocitl ve středu místnosti. Opět mě napadlo, jestli jej baví takhle napínat mé nervy k prasknutí. Proti své vůli jsem sledovala každý jeho pohyb, svaly i nervy téměř bolestivě napnuté a srdce jakoby se mi přesouvalo do krku.

A pak najednou udělal další dva kroky k posteli, na níž jsem strnule seděla, a natáhl ke mně ruku dlaní vzhůru. Podezíravě jsem se na něj podívala a poté mu podala svou ruku se stejnou ochotou, s jakou bych ji strčila pod ostří zapnuté cirkulárky.  

Vždycky jsem se snažila vyhýbat přímému kontaktu s upíry – už jenom když jsem stála v jejich blízkosti, cítila jsem chlad, který z nich vyzařoval. Dotknout se přímo kůže některého z nich bylo skoro totéž, jako vzít do dlaně hrst sněhu.

Elijah pochopitelně nebyl výjimkou. Ale přemohla jsem odpor a ani sebou necukla, když jsem se jej chytila za ruku, a bez nějakého pobízení vstala.

„Neboj se, malá,“ zamumlal potichu tím svým medovým hlasem a já se po zbytečném polknutí pokusila mu věřit, i když po mně žádal nemožné.

Ledová ruka si přitáhla pomalu tu moji na úroveň obličeje a než jsem si stihla uvědomit, co bude následovat, do masa se mi zabořily jeho zuby a vyslaly vlnu bolesti až k lokti.

Zatnula jsem zuby a nesnažila se skrýt bolestný výraz, když se mi po několika vteřinách začal krví šířit do celého těla jed. 

Na tuhle část jsem se velmi těšila – ne, nejsem sadista, ale mám slabost pro tragické hrdiny a trpitele, což Sam tak trochu je.

Komentáře rozhodně potěší.

Autor: Danca11 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Prokletí v krvi - 8. kapitola: