Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Prokletí v krvi - 24. kapitola

27.07.2013 (07:00) • Danca11 • FanFiction na pokračování • komentováno 16× • zobrazeno 2503×

Velké, těžké kapky dál s otravnou vytrvalostí bušily do okna. Venku panovalo přítmí, které mě mátlo pokaždé, když jsem se probudila z několikaminutového spánku.

Svítící čísla na budíku u mé hlavy líně přeskakovala a já na ně jen otupěle zírala a sledovala, jak se mění. Už jsem byla ve stavu, kdy jsem nebyla schopná na cokoli myslet, a příval slz se zastavil. Byla to pro mě neskutečná úleva, i když jsem měla dojem, že i zombie musí používat více mozkových buněk než já při svém převalování se a apatickém zírání na displej budíku.

9:16

Už jsem v posteli skoro půl dne, napadlo mě a spolu s tou myšlenkou jsem usoudila, že v tom případě mi nic nebrání zůstat tam dalších dvanáct hodin.

Nemůžeš zůstat v posteli celý život, snažil se mě přivést k rozumu sotva slyšitelný hlásek, který zněl až moc jako můj šepot.

Dětinsky jsem popadla polštář a přetáhla si jej přes hlavu, ale svůj vlastní rozum jsem tím umlčet nedokázala.

Po několika minutách jsem ze sebe skopala deku a posadila se na kraj postele. Vydala jsem ze sebe kňouravý povzdech a přiměla se převléct z pomačkaných džínů a ještě hůře vypadajícího trika do lehkých světle hnědých kalhot a bílého trička, přes které jsem si vzápětí natáhla světle modrou košili.

Váhavými kroky jsem zamířila do přízemí a uvažovala, jestli je dům opravdu prázdný, jak vypadá. Prošla jsem prázdným obývákem do kuchyně a zaposlouchala se do ticha kolem sebe. Věděla jsem, že upíři dokáží být stejně nehybní a tiší jako žulové sochy, ale Elijah většinou – nejspíše z ohleduplnosti – svůj příchod ohlásil hlasitým stoupnutím na parkety nebo tichým odkašláním. Doufala jsem, že by mi kdokoli zůstal v domě, mohl prokázat stejnou laskavost.

Při pohledu do naplněné ledničky jsem si plně uvědomila, že hlad vlastně ani nemám. Žaludek se mi nepříjemně svíral a donutil mě přehodnotit názor, že trocha cukru a bílkovin by mi prospěla.

Ledabylým gestem jsem dvířka zase zavřela a otočila se k rychlovarné konvici. Než začala voda vařit, zjistila jsem, že ve skříňce nad dřezem je možné najít hned tři druhy čaje, jejichž jména mi ale nic neříkala.

Na dně bachratého skořicově hnědého hrnku nakonec skončil pytlík citronového čaje. Zalévala jsem jej horkou vodou, když se ode dveří ozval neznámý mužský hlas.

„Bez urážky, ale smrdí to odporně.“

Prudce jsem vzhlédla a při pohledu na Jaspera stojícího na prahu s rukama ležérně vraženýma hluboko do kapes moje plíce na chvíli zapomněly, jak se dýchá.

„Promiň, s tím nic neudělám,“ hlesla jsem namísto „Bez urážky, ale ty tady nemáš co dělat.“, které mi na mysl vytanulo jako automatická reakce na jeho komentář.

Předvedl něco, co mohlo být upřímný pobavený úsměv, ale mně se to spíše jevilo jako úlisný úšklebek. „Jsem rád, že už se cítíš lépe.“

Čekala jsem, že jeho poznámka jenom rozjitří rány, které stále ještě krvácely, ale nestalo se nic. Byla jsem obdivuhodně klidná a pouze pokrčila rameny a položila bez zájmu konvici zpět na své místo.

Z hrnku stoupala pára a spolu s ní se uvolňovala i kyselá vůně citrusů. Mně to vonělo hezky.

Vzhlédla jsem, když jsem si uvědomila, že ticho nastalo proto, že se ode mě očekává nějaká odpověď. Co chce slyšet? Co na to mám vůbec říkat?

Měl na sobě světle modré džíny a popelavě šedý svetr, který musel stát více, než všechno, co jsem na sobě měla. Byla jsem si jistá, že změna jeho vzhledu neproběhla z jeho vlastní iniciativy. Spíše jsem podezírala Alici, že mu dodala oblečení stejně jako mně.

„Já taky,“ přiznala jsem nakonec a opatrně vytáhla vylouhovaný sáček z hrnku.

„Na někoho tak malého v sobě máš spoustu nenávisti,“ konstatoval vzápětí a popošel o několik kroků blíže, dokud se rukama neopíral o druhou stranu stolu. Jeho tmavý pohled byl zkoumavý.

V podstatě jsem se už nadechovala k odpovědi, když se mi v hlavě s hlasitým cvak sepnuly dvě věci dohromady. 

„To děláš ty, že? Ovládáš moje emoce,“ obořila jsem se na něj – s tím problémem, že můj tón tak vůbec nezněl. Věděla jsem, že bych se měla zlobit. Chtěla jsem na něj být naštvaná za to, že si hraje s mojí myslí… ale nemohla jsem.

Jeho výraz se změnil na lehce pobavený. „Došlo ti to rychle.“

„Přestaň s tím… prosím.“

„Snažím se ti pomoct,“ namítl smířlivě. „Hodilo by se spíše ´děkuji´, nemyslíš?“

Ne, ty mi manipuluješ s city a všechno jenom zhoršuješ. V podstatě mi znásilňuješ mozek, chytráku!

Vytouženého „děkuji“ se ode mě nedočkal. „Já o pomoc nestojím.“

Zabodl pohled do desky stolu a já viděla, jak na chvíli zaťal čelist. To mě přimělo udělat bezděčný krok zpátky, ale když o vteřinku později opět zvedl oči, měl na tváři neproniknutelný, klidný výraz. 

„Já tady byl celou noc, Sam,“ oznámil mi, a když viděl, že to na mě mělo pramalý dopad, pokračoval. „Cítil jsem to samé, co ty. Bezmoc, zlost, smutek, vinu, sebelítost… toho svinstva jsem si užil za poslední roky až moc a o cizí pocity nestojím už vůbec. Jediné, co jsem udělal, je bariéra, která ty emoce drží na uzdě, když to ty nedokážeš. Pokud tě to uklidní, jakmile se vzdálím na lov, pomine to.“

Kousla jsem se do rtu - v tom, co říkal, byla nesporná logika, ale já ji odmítala akceptovat. Představa, že mnou někdo manipuluje a já tomu nátlaku ani nemám možnost vzdorovat, byla příliš zraňující.

„Okamžitě s tím přestaň.“

„Čemu na ´snažím se ti pomoct´ nerozumíš? Můžeš mi věřit, že nic špatného nedělám,“ ujišťoval mě, spíše překvapený než naštvaný.

„Okamžitě přestaň,“ opakovala jsem pomalu, frustrovaná svým nepřirozeně klidným tónem.

„Sam,“ ozvalo se tiše a za Jasperovými zády se vynořila Alice. Ladně se kolem vysokého upíra protáhla a přistoupila ke mně s kajícným výrazem. „Nezlob se na něj. Já mu to dovolila.“

Netušila jsem, že by mě mohla zrada od Alice bolet. Ale bolela.

„Proč?“

„Chtěli jsme ti pomoct, jak říkal Jazz.“ Její nešťastný výraz by dokázal roztopit i ledovec, ale já nejspíše byla z něčeho odolnějšího.

„Pokud mi chcete pomoct, tak mi alespoň neberte možnost cítit. Je to ta jediná věc, o kterou jste mě ještě neobrali.“ Z významu věty muselo být jasné, že „vy“, kterému jsem to adresovala, neznamená Alici a Jaspera, ale upíry obecně. Pro tu chvíli bylo vše, co jsem nově zjistila nebo usoudila, zapomenuto a já je opět házela do jednoho pytle se všemi ostatními.

Alice vypadala, že nemá daleko k pláči. Nebo spíše jakési chabé náhražce pláče – byla jsem si jistá, že mrtvé tělo nedokáže uronit jedinou slzu, stejně jako neobsahovalo ani kapku krve a žádný z orgánů už dávno nevykonával svou funkci.

A pak jsem doslova ucítila, jak na mě Jasper přestal svou schopností působit. Bylo to jako rána do obličeje – emoce byly zpět a prudkost, s jakou se vrátily, mi skoro vyrazila dech. Na okamžik jsem měla dojem, že spadnu, a rukou jsem sevřela desku stolu, jako kdyby to byl záchranný kruh.

„Sam, jsi v pořádku?“ zeptala se tiše Alice a váhavě udělala krůček ke mně.

Zbrkle jsem couvla a to ji přinutilo zůstat stát bezradně na místě.

„Řekni mi, Alice, může člověk jako já být někdy v pořádku?“

Nečekala jsem na odpověď, popadla hrnek čaje a rázným krokem se prosmýkla mezi těma dvěma ke schodišti. Oba stáli bez jediného pohybu, ale zachytila jsem ten pohled, který si vyměnili. Jako kdyby spolu telepaticky komunikovali.

Z hrnku mi vyšplíchla trocha horkého čaje na prsty, ale jenom jsem potichu zasykla a dál brala schody po dvou, abych byla co nejdříve ve svém pokoji.

Zabouchla jsem za sebou dveře a vychrstla na koberec další dávku vařícího čaje, když jsem se pokusila otočit klíčem v zámku. Zůstala jsem pouze u pokusu, jelikož jsem klíč neotočila ani o milimetr a přes veškerou mou snahu se ozvalo ze zámku jenom zlověstné zaskřípění kovu.

Vzdala jsem snahu udělat něco s – pravděpodobně přeraženým – zámkem a urychleně položila hrnek na stolek u postele.

Kůže na prstech mě pálila a místy dokonce zarudla, ale spokojila jsem se s tím, že jsem rukou chvíli zběsile třepala ve vzduchu a vražedně se dívala na hrníček, ze kterého se stále kouřilo, ačkoli v něm zůstaly sotva dvě třetiny pití.

Oproti mému přesvědčení, že už musím být z neustálého pláče úplně dehydratovaná, se mi v očích z ničeho začaly kutálet nové slzy. Tentokrát ne slzy smutku, ale ublížené zlosti.

Alice souhlasila s tím, aby mi vymyl hlavu.

Uvědomovala jsem si, že kdybych byla chytrá, nebrečela bych teď. Nikdy bych Alici nebrala jako svého spojence, možná dokonce přítele. Byla by prostě zákeřný upír, od kterého by mě takový podlý ústrk nepřekvapil a už vůbec nerozesmutnil.

Nemyslela to zle… myslela, že pomůže. 

Při té myšlence se mi sevřel krk – k čemu ale je pomoc, která tak akorát víc ublíží?

Bezděčně jsem se posadila na postel, ale vzápětí zase vstala. Chtěla jsem truchlit, ale z pomyšlení na choulení se pod dekou mi bylo zle. Místo toho jsem přešla pokojem k oknu a posadila se tam na židli, ze které jsem před dvěma dny sledovala západ slunce a doufala, že Elijah pošle nevítaného vetřelce k čertu.

Kéž by to udělal!  

Jednu nohu jsem si zkroutila pod tělo, zatímco špičkou druhé jsem začala ve fanatickém rytmu kopat do stěny.

Hodlala jsem věnovat svému tátovi chvíli ticha zaplněnou hezkými vzpomínkami, které jsem měla. Byla jsem si jistá, že alespoň to bych měla udělat, když už jsem se nezúčastnila jeho pohřbu, který se konal už před čtyřmi roky. Odhadovala jsem, že v té době jsem ještě pendlovala mezi velkými kalifornskými městy a užívala si svobody bez tušení, že se něco děje.

Klapnutí dveří mě vyrušilo z úvah, ale když jsem otočila hlavu, nikdo v pokoji nebyl. Nechápavě jsem se zamračila a zvedla se ze židle, než jsem objevila sklenku se svíčkou a zápalky stojící na mém nočním stolku. Věci, které tam rozhodně ještě před deseti vteřinami nebyly.

Obojí jsem vzala a přenesla na své místo k oknu, kde jsem obyčejnou nízkou sklenku z lehce zakaleného skla položila na okenní rám. Oranžovou svíčku pomalovanou ornamenty z temně rudého vosku jsem vytáhla, abych si ji mohla ze všech stran prohlédnout. Až poté jsem ji vrátila zpět do skleničky a přepečlivě postavila přesně do jejího středu.

V popálených prstech mi zacukalo, když jsem ze zbrusu nové krabičky vytahovala zápalku a vzápětí jí škrtla. Hned na první pokus hravě vzplála a já ji přidržela u knotu svíčky, dokud jsem jasně neviděla, jak plamínek přeskočil na něj a začal se sunout k vosku.

Z přirozeného respektu k ohni jsem ohořelou sirku položila na nehořlavý plastový rám okna a krabičku sevřela v dlani, zatímco se přes mléčné sklo šířilo od svíčky tlumené světlo.

Mám tě ráda, tati. Doufám, že to víš.

Věnováno všem, kteří si na tuhle kapitolu počkali. Doufám, že si prázdniny a léto užíváte, jak jen to jde. :)   

Autor: Danca11 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Prokletí v krvi - 24. kapitola: