Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Prokletí v krvi - 23. kapitola

12.07.2013 (14:15) • Danca11 • FanFiction na pokračování • komentováno 17× • zobrazeno 2351×

Sam

Nikdy jsem nebyla zkušený piják a brala to jako pozitivum. Že na tom jsem s alkoholem hodně špatně, mi došlo v okamžiku, kdy jsem na sobě už po druhé sklence bezpochyby kvalitní skotské (nebo možná whisky či bourbonu) začala pociťovat účinky této metly lidstva.

Byly to sice pouze náznaky, ale i ty mě přiměly odložit sklenku na zem s tím, že dnes se už pití ani nedotknu.

„V pořádku?“ zeptal se Elijah, když jsem se zády opřela o zeď a lehce zaklonila hlavu.

„V rámci možností,“ zamumlala jsem v odpověď a potlačila nenávist při pomyšlení na to, že mého tátu někdo zabil. Přála jsem si vědět, kdo přesně to udělal. Přála jsem si jej mít před sebou, bezmocného, jako byl můj otec v cele o několika metrech čtverečních ve chvíli, kdy do místnosti vešel jeho vrah a zatarasil mu únikovou cestu.

Nebyla jsem si jistá, co bych dělala. Na to, abych měla nějakou jasnou představu, kterou bych se mohla snažit zastavit krvácení ze všech těch čerstvých ran, se ve mně svářilo příliš pocitů. A také jsem věděla až žalostně málo.

Ale zuřila bych. Praštila bych toho hajzla a s trochou štěstí bych nepropadla uslzenému hysterickému záchvatu, ale uhodila ho znovu, a pak zase. Představa muže bez nějaké konkrétní tváře ležícího na zemi a mě, tyčící se nad ním a zběsile do něj kopající, mi neposkytla žádnou sadistickou úlevu. Oproti očekávání to bylo spíše jako sůl nasypaná do otevřené rány.

To se nikdy nestane. Můj otec zůstane mrtvý, já budu dál Elijahův majetek a vrah mého táty bude dále žít z peněz vydělávaných spoluprací s upíří společností. Možná dokonce dostane za úkol postarat se o nějakého jiného nepohodlného vězně, který ví až příliš. Zabije toho ubožáka a do papírů napíše, že se jednalo o sebevraždu. A další rodina bude truchlit stejně, jako musela ta moje a já to dělám teď.

V puse jsem cítila hořkou pachuť a až bolestně si uvědomovala, že se mi stahuje krk a do očí derou slzy.

Jak to, že ještě pláču? Jak to, že na to ještě mám slzy, po tom všem?          

Byla jsem si jistá, že tohle je krutě nefér – na světě bylo sedm miliard lidí. Pouze něco kolem deseti tisíc se narodilo s genem, který z nich dělal Vyvolené. Z těch deseti tisíc většina nevěděla, kdo jsou, nebyli si jistí, jestli mají vůbec nějakou rodinu. Alespoň já nikoho takového neznala.

Tak proč já? To někdo usoudil, že toho ještě nemám dost? 

Koutkem oka jsem viděla Elijahův bezradný výraz v okamžiku, kdy jsem se znovu roztřásla dalším záchvatem potlačovaného pláče. Na okamžik jsem se podivila, proč ještě neodešel, ale nahlas nic neříkala, vděčná za jeho přítomnost. Nemohl mi poskytnout nějakou účinnou útěchu, ale bylo to, jako když malému plačícímu dítěti podáte plyšáka – není to živá bytost, ale má měkké plyšové zvíře, která jej ujistí, že není samo na světě.

Přirovnání Elijaha k plyšovému medvědovi mi na rtech vykouzlilo vteřinový záškub úsměvu a současně vnuklo otravnou myšlenku.

„Elijahu?“ oslovila jsem jej nejistě.

„Rozhodla ses mě už poslat do pekla, malá? Nebo jenom pryč z pokoje?“

„Myslíš, že bych… mohla bych…“ Kousla jsem se do rtu a moje otázka se ztratila v tichu.

„Jestli ti můžu nějak pomoct, zkus to navrhnout,“ pobídl mě.

Usoudila jsem, že zoufalejší už být nemůžu. „Mohla bych tě obejmout?“ 

Zahlédla jsem na jeho tváři překvapení, ale pokud jej to opravdu šokovalo, nedal to na sobě znát. Pouze nepatrně odtáhl ruce od těla v nevyslovené výzvě.

Já vážně hledám útěchu u nemrtvého, blesklo mi hlavou nevěřícně, když jsem se po vteřinovém zaváhání odvážila posunout blíže k němu a položit mu hlavu mezi rameno a krk, zatímco jednu ruku jsem vtiskla mezi jeho záda a zeď v polovičním objetí.

Sice se mi povedlo potlačit vzlyky a třes, ale slzy mi po tvářích tekly dále a vsakovaly se do látky jeho světle šedé košile. Raději jsem ani nechtěla vědět, co si o mně myslí, ani jsem se neodvažovala zvednout hlavu, abych viděla jeho výraz.    

Asi mě nemělo překvapovat, že hezky voní. Nosil značkové oblečení, převážně obleky, mluvil perfektně zdvořile, pokaždé mi otevřel dveře, ačkoli mě tím někdy dokázal i pěkně podráždit… příjemná vůně patřila k obrázku dokonalého džentlmena, ale i přesto mě to zaskočilo.

Tisknutí se do kamenné náruče bylo taky nečekaně jednoduché a pohodlné. Jeho kůže mohla být tvrdá a ledová, ale já se pohodlně uvelebila na jeho hrudníku a alespoň na chvíli zažila ten krásný pocit, kdy jste v těsné blízkosti někoho, kdo vás utěšuje a komu na vás záleží.

K mému překvapení mě po několika tichých - byť stále roztřesených - výdeších jednou rukou taky objal. Dlaň mi položil v utěšujícím gestu na záda a bez protestů si nechal dýchat pod krk a máčet košili slanou vodou.

V duchu jsem začala počítat s tím, že až dojdu ke třiceti, seberu se. Odtáhnu se od něj, tiše mu poděkuju a řeknu, že jsem unavená a asi už půjdu spát. Byl to jednoduchý plán – výmluva sice byla uboze průhledná a žalostně otřepaná, ale nic víc jsem ani udělat nemohla.

Dvacet devět.

Třicet.

Sotva jsem se nadechla k připravenému monologu, v krku mi naráz vyschlo a čelisti jsem urychleně opět sklapla k sobě.

Elijah zjevně poznal mé zaváhání, třebaže těžko mohl odhadnout příčinu, kterou jsem si nebyla jistá ani já. Každopádně zvedl ruku k mé tváři a opatrně mě pohladil po vlasech.

„Nelhal jsem ti malá. Teď to bolí, ale časem to bude lepší.“

„Ale nezapomenu na to,“ zamumlala jsem ochraptěle a vzápětí si uvědomila, že nechat se v těžké chvíli obejmout a klidně si s někým povídat stulená v jeho náručí je něco jiného. Alespoň mi to v ten okamžik připadalo jako rozdíl mezi životem a smrtí.

„Nezapomeneš,“ potvrdil mi, a pokud se mu ulevilo, že jsem si z něj přestala dělat polštář, nedal to na sobě sebeméně znát. „Ani bys neměla.“

Přikývla jsem a hřbetem ruky si setřela slzy, o kterých jsem věděla, že pro dnešek nejspíše nebudou poslední. „Děkuju.“

„Nemáš zač. Vždycky jsem měl slabost pro tragické hrdiny. Utěšovat jednoho je jako splněný sen,“ odvětil ve snaze mě pobavit s drobným úsměvem.

Sotva mi dokázaly cuknout koutky. Já a hrdina?

„Jsem strašně unavená. Ráda bych už zalehla.“ Byla to jen částečná lež – cítila jsem se naprosto vyždímaná, jak fyzicky, tak psychicky, ale bylo mi jasné, že nejspíše noc strávím zíráním do stropu a snahou ubránit se snům z podstatně šťastnějšího dětství.

„Jistě,“ přitakal a během okamžiku byl na nohou a ledabylým pohledem si upravil pokrčené nohavice kalhot. Vzápětí ke mně v galantním gestu natáhl ruku a já se jí po vteřinovém zaváhání chytila. S jeho pomocí jsem lehce vstala na ztuhlé nohy a stanula tak naproti němu.

„Možná by sis měla vzít nějaké léky,“ navrhl mi skoro až něžně, když pustil mou ruku a sjel mě analytickým pohledem.

„Nic mě nebolí.“

„Upírem jsem už… no, řekněme dlouhou dobu, ale stále vím, co jsou noční můry. Nerušený spánek by ti prospěl.“

Kousla jsem se do rtu, aby ze mě nevypadlo, že já se snů nebojím. Včas mi došlo, že bych lhala – a to on vždycky bezpečně poznal. „Já… uvidím.“

„Hlavně se pokus vyspat.“

Otočil se a chodbou zamířil ke schodišti. Doprovázela jsem jej pohledem, dokud nevyšel o patro výše a úplně mi nezmizel z očí.

Zamířila jsem do koupelny, ale vůbec přitom necítila zdřevěnělé nohy. Můj mozek musel vyslat příkaz mým nohám, aby se daly do pohybu a mým rukám, aby otevřely dveře koupelny a našly vypínač, ale já si to uvědomila až opožděně a věnovala tomu zjištění pramálo pozornosti.

Připadalo mi to spíše, jako kdybych padala – až na to, že jsem nikdy doopravdy neskončila na zemi, ale místo pádu automaticky udělala další pohyb.

Pár kroků a stanula jsem u umyvadla. Pustila jsem studenou a napustila si ji do spojených dlaní. Opláchla jsem si obličej ledovou vodou, která mi stekla i na krk a pod lem trika.

Zvedla jsem oči k zrcadlu a vážně se zadívala na svůj odraz. Po tvářích mi stékaly kapky vody, pozvolna kapaly ze špičky nosu, držely se konečků řas, ztrácely v obočích.

Co bys řekl, kdybys mě takhle viděl, tati? Litoval bys mě, nebo svého rozhodnutí? Byl bys na mě hrdý? Dala jsem ti vůbec někdy důvod, abys byl?

Roztřeseně jsem se nadechla a odvrátila pohled od těch smutných šedozelených očí, jejichž pohled už jsem nemohla déle snášet.

Vypadám trochu jako ty... taky jsi měl takové oči, pokud si to správně pamatuju.     

Jako malé mi všichni při prvním pohledu tvrdili, že vypadám jako moje máma, když byla v mém věku. Nepřipadalo mi to tehdy fér – nechápala jsem, proč nemůžu vypadat způli jako máma a z druhé části jako táta, když oba byli mí rodiče. O tátův zlomený a lehce křivý nos jsem sice nestála, ale o rovné a lesklé černé vlasy ano. S čarodějnickou tmavě rezavou hřívou jsem byla už tehdy hluboce nespokojená.

Alespoň ty oči… škoda, že jsem si to nikdy dříve pořádně neuvědomila. A neocenila to.

Během čištění zubů jsem dále pozorně studovala svůj odraz v zrcadle a snažila se najít jakoukoli sebemenší podobnost s tváří, kterou jsem si tak moc přála znovu vidět.

Nejhorší bylo zjištění, že jsem si obličej svého táty nepamatovala do všech detailů, které by se při mém pátrání hodily.

Měl zlomený nos, to ano… ale co brada? Jak moc mu vystupovaly lícní kosti?

Mračila jsem se čím dál tím víc, až jsem se nakonec rezignovaně vydala zpět do svého pokoje, stejnou měrou rozesmutnělá a znechucená svou vlastní pamětí.

Hlavně, že si pamatuju každou blbost z dne, kdy mě chytili. Proč musím mít v hlavě perfektní obraz toho blbého stopaře, ale nad obličejem vlastního otce musím přemýšlet celé minuty?

Ve dveřích jsem se zastavila při vzpomínce na Elijahovo doporučení. Váhavě jsem se otočila ke skříňce, v níž se nacházela vybavená lékárnička, ale vzápětí nazlobeně práskla dlaní přes vypínač. V mysli jsem stále ještě měla blbosti, které jsem říkala, když jsem minule zhltala příliš léků na lačný žaludek.

Kapitolka věnována úžasným lidem píšícím ještě úžasnější komentáře. Pro pořádek: anna, Annabell, bara, Hejly, Rowana, SofiaN, Jana, MischelleAliceCullen, ufo215, Ivka77, Mell, PCullen, Petronela, evuska, BeeRee, matony a Cora (nebo raději Corušinečka? :D).

Autor: Danca11 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Prokletí v krvi - 23. kapitola: