Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Prokletí v krvi - 15. kapitola

18.05.2013 (11:00) • Danca11 • FanFiction na pokračování • komentováno 21× • zobrazeno 2875×

Elijah

Syčení sprchy o patro výše ustalo a já se přistihl, že přemýšlím nad tím, jak moc může člověka bolet pád zády na asfalt. Měl jsem z toho pramalou radost – ještě ve chvíli, kdy jsem ji vystopoval, jsem si říkal, že si to zaslouží. Ale teď, když vztek pozvolna chladl, začínaly škodolibé zadostiučinění nahrazovat obavy, že jsem nepřímo porušil svůj slib Alici i sám sobě o tom, že Sam neublížím.  

Na mysl mi vytanula vzpomínka na Alistairovy řeči o tom, že jsem blázen. Čestný, ale pořád blázen. Nepochyboval jsem o tom, že můj podivínský přítel by to zopakoval, kdyby viděl, jak se chovám k dívce, která je oficiálně můj majetek.

Začínal jsem chápat Alicinu bezradnost v poslední době – nevědět něco jistě bylo opravdu frustrující. Ale oproti tomu nevědět něco o sobě samotném to byla hloupost. Protože nevidět smysl ve svých rozhodnutích a nechápat své instinktivní reakce a chování, to bylo nervy drásající.

Rukou jsem si ten večer už poněkolikáté (a spíše ze zvyku, kterým bylo hraní si na člověka) přejel po tváři ve snaze se přimět plně soustředit na něco jiného než drobnou rusovlásku, která pro mě byla pořád záhadou. Nepočítal jsem s tím, že to bude natolik komplikované, a pravděpodobně byl hodně naivní, když jsem čekal, že vše půjde podle mých představ.

A moje představy… až teď mi docházelo, že jsem se vlastně nikdy pořádně nenaučil jednat s lidmi, jako byla právě ona. S lidmi, kteří nikomu nevěřili a měli pro to pádný důvod bránící jim jen tak změnit názor.

O patro výše se ozvaly kroky, jak Samantha opustila po téměř hodině koupelnu a nezvykle loudavým tempem zamířila do svého pokoje. Poprvé za těch pár dní, které trávila pod mou střechou, mě napadlo, že by možná nebyl nejhorší nápad ji do toho pokoje zamknout. Tu myšlenku jsem ale zapudil tím samým, čím vše ostatní týkající se lidské rusovlásky – já nejsem sadistický masový vrah a ona můj vězeň.

Téměř v tom samém okamžiku, kdy za sebou Sam tiše zavřela dveře svého pokoje, Alice naopak z toho svého vyšla. Pohybovala se téměř neslyšně svou charakteristickou polo taneční chůzí a stejně potichu seběhla i ze schodů. Jakmile byla Samantha z dohledu, moje praneteř okamžitě využila příležitosti a pohybovala se po domě rychlostí, kterou neměl člověk šanci postřehnout.

„Vyděsil jsi ji.“

„Měla by být ráda, že jenom to,“ poznamenal jsem a pohled mi zabloudil k troskám stolu. Představa, co by taková rána udělala s křehkou lebkou člověka, mi nebyla ani trochu příjemná, ale i přes to jsem se už dříve toho večera několikrát přistihl nebezpečně blízko hrany mezi představou a realitou.      

„Potřebuje čas,“ zopakovala mi Alice to, co jsem od ní slyšel už tolikrát. 

„Kolik, to mi asi neřekneš, že?“ Té otázky jsem zalitoval v okamžiku, kdy jsem na jejím hubeném obličeji viděl, jak jí to ublížilo.

„Ne,“ hlesla a vzápětí mi věnovala žalostně nucený poloúsměv, který mě měl přesvědčit o tom, že ji výpadky a nepřesnosti v jejích vizích zase tolik netrápí. „Možná později.“

Otočila se a vklouzla do chodby.

„Alice,“ oslovil jsem ji, ale i když mě mezi dveřmi musela slyšet, nezareagovala a jako duch zmizela ve tmě. Dveře se za ní pomalu zabouchly a já si neodpustil frustrované zavrčení.

Začínal jsem pochybovat o tom, že mezi upíry a lidmi je nějaký propastný rozdíl – dokud to byla žena, dokázala mě spolehlivě zmást a rozčílit, nehledě na druh.

Přitom hádky s Alicí byly to poslední, o co jsem stál. Vždy jsem to pouto mezi námi považoval za zvláštní, ale tak nějak přirozené a samozřejmé. Jednoduše se zformovalo a drželo nás spolu, jako rodinu. Až poslední dny mi ukázaly, jak křehké ve skutečnosti je.

Možná je to jenom důkaz mojí neschopnosti ve vztazích, pomyslel jsem si nevesele při pohledu do ohně hořícího v krbu. Ten pohled mě zvláštním způsobem uklidňoval – celkem ironická představa vzhledem k tomu, kolik upírů jsem už viděl zmítat se mezi plameny a řvát bolestí.     

Posadil jsem se na pohovku ve zbytečně lidském zvyku a natáhl nohy před sebe, ignorujíc kusy dřeva povalující se po zemi. Úklid mohl počkat, na rozdíl od tsunami v mé mysli.

Než jsem se ale stihl pustit do filozofických úvah, dveře o patro výše se opět otevřely. Čekal jsem, že Sam nejspíše míří zpátky do koupelny, ale její kroky se místo toho začaly blížit ke schodišti.

Pohled mi padl na třísky povalující se na koberci. Než stihla sejít ze schodů, zbytky lakovaného dřeva už hořely v krbu spolu s několika poleny, které tam umístila Alice, a já opět seděl na pohovce s nezúčastněným výrazem.

Že je něco špatně, jsem si uvědomil už ve chvíli, kdy sešla ze schodů a zastavila se na pomyslném prahu pokoje. Bylo to vůbec poprvé, co se na mě přímo podívala, jako kdyby nějakým zázrakem zapomněla na to, že mě má nenávidět a bát se mě.

„Rodinné drama nebo se pořád ještě zlobíš na mě?“

Pátral jsem v jejím obličeji po něčem, co by mi pomohlo odhalit příčinu takové změny v jejím chování, ale v jejích souměrných rysech nebylo nic, co by naznačovalo, že nějakým způsobem lže nebo se přetvařuje.

„Co tady děláš?“ zeptal jsem se a ignoroval její otázku. Kdybych z ní cítil alespoň náznak alkoholu, bylo by jasné, že už objevila jednu z několika alkoholových skrýší, ze kterých jsem čerpal při nepříliš častých návštěvách mých kolegů.

Nenuceně pokrčila rameny a přešla ke krbu, kde na římse stál jeden z Aliciných nesčetných suvenýrů, konkrétně indiánský lapač snů z And. „Nemohla jsem usnout. Zkusila jsem si přečíst kousek Hamleta, ale to není zrovna uspávací četba.“

„A proč jsi tady? Obávám se, že s tím nic neudělám.“

„Myslím, že za to můžou ty léky. Možná nebylo zas tak od věci přečíst si ten papírek k tomu,“ usoudila a vzápětí opatrně vzala lapač do ruky a palcem přejela po niti postupně světlající z azurové až do ledové modři. „Takový jsem taky měla. Jenom menší a červený s korálky.“

„Kolik těch léků sis vzala?“ zajímal jsem se a pozorně ji sledoval ve snaze odhalit příznaky předávkování. Kromě neznatelně rozšířených zorniček a zvláštního chování se zdála v pořádku. Věděl jsem, že lidé jsou slabí, a ona vypadala zoufale křehce i bez bůhví čeho v krvi.    

Zamračila se a položila lapač zpátky na římsu. „Co já vím.“

Vstal jsem z pohovky a zmenšil vzdálenost mezi námi na metr. Ani sebou nehnula, jenom mě sledovala s nadzdviženým obočím. „Zkus si vzpomenout.“

„Tři.“ Znělo to spíše jako otázka. „Spíš jenom dva. Vzala bych si jenom jeden, ale bolelo to tak, že bych neusla.“

Hlavou mi prolétlo několik možností, které se nabízely. Nejrozumnější by bylo odvést ji do nemocnice, kde by jí ošetřili záda i zbavili vedlejších účinků těch léků, ať už jich spolykala, kolik chtěla. Na druhou stranu jsem nemínil žádného doktora ujišťovat, že její přesvědčení, že jsem několik set let starý upír, pramení z léků proti bolesti, kterými se předávkovala poté, co spadla na schodech.

Zbývala možnost číslo dvě. „Měla by ses vrátit do pokoje a vyspat z toho.“

Zkřížila si ruce na prsou a naklonila hlavu na stranu v postoji malého rozmazleného dítěte. Vlasy se jí přitom tmavě rudě zaleskly a částečně spadly do obličeje. „A to je rozkaz?“

Potlačil jsem zavrčení. „Zatím ne. Pokud neposlechneš, bude.“

Moje rozkazování a tón rodiče snažícího se zvládnout svou umíněnou ratolest se jí nelíbil o moc více než mně. S trucovitě založenýma rukama udělala ještě jeden krok ke mně, takže mezi námi najednou bylo jenom něco málo přes deset centimetrů. Byla menší než já, ale v ten okamžik se přiměla narovnat potlučená záda vypnout hrudník tak, aby byla co nejvyšší. Napůl jsem čekal, že se postaví na špičky, aby dostala svůj obličej na úroveň toho mého.

Plíce se mi naplnily známou vůní vanilky a neviditelné nože se opět bolestivě zabodly zevnitř do mého krku bez ohledu na dvě transfuze, které jsem ráno vypil do poslední kapky. Nepatrně jsem se od ní odklonil, ale těch několik milimetrů způsobilo žalostně malý rozdíl. 

„Klidně mi rozkazuj. Máš na to právo, já jsem ostatně jenom věc, tvůj majetek. Ale nedívej se na mě jako na malé děcko, protože to nenávidím,“ varovala mě zlověstně, ale vzápětí o krok ustoupila a ruce spustila podél těla. I její výraz se změnil, zjihl stejně náhle, jako po mých slovech ztvrdl do naštvané masky. „Máš štěstí, že se na mě díváš těma svýma očima. Jinak bych ti to jen tak neodpustila.“

Její poslední poznámka mě vyvedla z míry víc než zpráva o jejím šíleném útěku s cílem na druhé straně Ameriky. Co myslela “těma mýma očima“?

„Těma svýma očima?“ zopakoval jsem po ní, když se chystala říct něco dalšího.

Trochu zmateně se na mě podívala. „Vždyť v zrcadle se odrážíš, ne? To nevíš, jaké máš oči?“

S tím, že s ní bude asi trochu složitější domluva a celý rozhovor začíná být více než zvláštní, jsem se nechápavě zeptal: „Jaké?“

„Tmavé. Pronikavé. Krásné,“ shrnula to ve třech slovech poté, co se mi do nich podívala, jako by si ověřovala, že se při některém ze svých bojácných vteřinových pohledů nepřehlédla.

Neubránil jsem se překvapenému zamrkání. Neví, co říká, ujišťoval jsem se v příštím okamžiku, už začíná plácat hlouposti.   

„To je… zajímavé, ale ty bys už opravdu měla jít spát. Ráno ti bude líp.“

„Mně není špatně,“ namítla tvrdohlavě. „Ani nechci spát. Neusnu.“

„Tak budeš celou noc ležet a přemýšlet nad smyslem života, vznikem vesmíru a antických filozofech,“ zasykl jsem už podrážděně a opatrně jsem jí položil ruku na kříž a postrčil ji zpátky ke schodišti.

Smířeně udělala pár kroků ke schodům. „Nevěřím tomu, že se mě zrovna ty snažíš dostat do postele,“ zabručela lehce otráveně spolu s tím, jak vyšla několik prvních schodů.

O necelé dvě vteřiny později se ale zastavila v půli kroku a vyprskla smíchy. Naráz ztratila rovnováhu a více méně na mě spadla otřásající se pubertálním záchvatem smíchu. Jednou rukou jsem ji zachytil a opět rovně postavil na nohy jenom, aby se vzápětí zavěsila na zábradlí a dál se téměř hystericky smála.

Možná jsem byl trochu staromódní, což dokazovalo to, že mi některé výrazy především dnešní mládeže nic neříkaly, ale zrovna tenhle dvojsmysl by pochopil i člověk z osmnáctého století. Ale pochyboval jsem, že by se v ten okamžik mohl cítit trapněji než já. Sice jsem nehnul jediným mimickým svalem, ale v duchu jsem děkoval prozřetelnosti za to, že u toho není Alice.

Strnule jsem čekal, až Samanthin záchvat pomine, z jednoho prostého důvodu, kterým byla její – momentálně značně pochybná – rovnováha. Trvalo téměř minutu, než se uklidnila dost na to, aby vyšla se mnou za zády do patra. Celou cestu se stále potichu uchechtávala a v jeden okamžik si hřbetem ruky dokonce setřela z tváře slzy, které jí vyhrkly z očí.

Tím naštěstí zátěžová zkouška mých nervů skončila, protože do pokoje vešla sama a poté, co mi zavřela dveře před obličejem, opravdu zamířila přímo do postele, stále neúspěšně dusící tichý smích.     

Tak co říkáte na Elijáhův pohled - dobrý, strašný, ještě horší...? A jak se vím líbila lehce... nepříčetná Sam? 

Na závěr chci poděkovat těmto úžasným osůbkám, jejichž komentáře mě moc potěšily a místy i pobavily: MischelleAliceCullen (moc děkuji za dlouhý koment a doufám, že se ti povídka bude líbit i nadále ;)), Jana, Rowana (taky znám ten pocit, kdy kontroluju stránku každých 5 vteřin a moc mě mrzí, že tě odvádím od učení... netušila jsem, že moje psaní může mít tak katastrofický vliv:D), RenQaCullen, bara, anna, Sima (neboj, já mám k Edwardovi ne moc vřelý vztah a pokud se v této povídce objeví, tak stejně nebude mít na dění žádný zásadní vliv :)), BeeRee (neboj se, koment jsem pochopila a jako u Roweny mě mrzí, že tě tak rozptyluju - snad za to Elijahův pohled bude stát ;)), Mell, Jess, Hejly, Ivka77 (moc děkuji, že komentuješ každou moji kapitolu, a k některému tomu dřívějšímu komentu - já bych Elijaha taky vzala za ručičku a odvedla k posteli, ale přece nebudu kazit dnešní nevinnou mládež :D) a matony. Všem vám moc děkuji a věnuji dnešní kapitolu.     

Autor: Danca11 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Prokletí v krvi - 15. kapitola: