Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Prokletí v krvi - 10. kapitola

27.04.2013 (14:30) • Danca11 • FanFiction na pokračování • komentováno 20× • zobrazeno 2605×

Nejistě jsem střelila pohledem k zavřeným dveřím Alicina pokoje a přistihla se, že prsty bubnuju do zábradlí v netrpělivém, nepravidelném rytmu.  

Nakonec jsem se ale i přes všechny ta proti, která jsem si stihla během své odbyté snídaně, cesty do schodů a čištění zubů důkladně promyslet a položit na misku pomyslných vah. Nezáleželo na jejich počtu a závažnosti, moje zvědavost na druhé straně je hravě zvedla do vzduchu a v podstatě rozhodla místo mého rozumu.

Přešla jsem chodbou až ke dveřím z bílého lakovaného dřeva a ty se otevřely dřív, než jsem stihla zvednout ruku a zaklepat na ně.

„Ahoj,“ pozdravila jsem chabě Alici stojící ve dveřích a cukla rty v ještě ubožejším pokusu o úsměv.

„Ahoj. Půjdeš dál?“ pobídla mě a zjevně se rozhodla oceňovat snahu a ne přesvědčivost.

Přikývla jsem, a když ustoupila, vešla do neznámého pokoje a cítila se jako neozbrojený voják, kterého dostrkali do válečné zóny.

Alicin pokoj byl větší než ten můj, ale světlý plastový nábytek a hlavně obrovská vestavěná šatní skříni zabíraly spoustu místa, takže tak ani nevypadal. Na druhou stranu ale díky spoustě plakátů a velkých fotografií, které vypadaly, že jsou z módních magazínů a profesionálních photoshootů, působil o hodně zabydlenějším a přívětivějším dojmem.

„Takže hádám, že máš nějaké otázky,“ konstatovala Alice a elegantně se svezla do tureckého sedu na kruhový temně fialový kobereček před postelí.

Na vteřinu jsem zaváhala a přešlápla na místě, ale potom jsem si nejistě klekla naproti ní.

„A budeš mi odpovídat popravdě?“

Zatvářila se vážně. „Přesvědčovala jsem o tom už spoustu lidí, ale já nejsem lhářka.“

„Dobře,“ přikývla jsem a už se definitivně posadila na zem necelý metr od ní. „Takže ty a Elijah jste příbuzní?“

„Sice je o hodně starší než já, ale ano, velice vzdálení příbuzní jsme.“

„Co je z vašeho pohledu ´o hodně starší´?“

„Několik století.“

Měla jsem takovou odpověď čekat, ale stejně mě překvapila. Překvapeně jsem zamrkala a na chvíli se zadívala na vysokou blondýnu v krátkých zelených šatech sledující mě z protější stěny, abych si připravila další otázku.

„Jak jste se teda potkali?“ zajímala jsem se, protože se mi zdálo dost nepravděpodobné, že by šlo o náhodu. Jeden musel druhého nějakým způsobem vyhledat, to bylo jediné řešení, které mě napadalo a dávalo smysl.

„Elijah naši rodinu vlastně nikdy neopustil. Pořád se držel poblíž, jakýmsi způsobem na nás dohlížel. Nejdříve na své synovce a neteře, potom na jejich děti… a vnoučata. Sledoval je, jak žijí a nakonec i umírají, ale pokud vím, nikdy se neodvážil do toho nějak zasáhnout,“ vyprávěla a na chvíli se odmlčela, než pokračovala.

„Ale někdy kolem mých sedmnácti se začal projevovat můj dar. Viděla jsem věci, které se stanou a nejdřív si myslela, že to jsou přeludy, ale když se skutečně staly… svěřila jsem se s tím rodičům, doufala jsem, že mi pomůžou.“ Trpce se usmála. „Taky mi pomohli, ale svým způsobem. Nechali mě zavřít do blázince.“      

Nikdy bych nevěřila, že budu jednou s nějakým upírem soucítit, nebo jej dokonce litovat. Toto bylo ale moc hrozné na to, abych to s netečným výrazem přešla. Znala jsem případy, kdy rodiče své dítě dobrovolně předali Valencii, někdy dokonce i zadarmo. Toto bylo v podstatě to samé – situace, kdy se proti vám obrátí ti, kteří vás mají milovat a chránit tak dlouho, jak jen to bude možné. Nikdy jsem nechápala, jak toto může někdo být schopný udělat svému dítěti, ani jak moc šílení nebo zoufalí musí takoví lidé být.

Nevím, jestli jsem na sobě dala něco znát, protože Alice pokračovala. „V té době se nikdo nesnažil zjistit, jak je něco takového možné, popřípadě, jestli si to nevymýšlím. Zavřeli mě do cely, kde jsem si nemohla ublížit, a začali s léčbou. Ta zahrnovala spoustu chemického svinstva, které mě ničilo, a absolutní izolaci. Kdybych se narodila o pár desítek let dřív, asi bych skončila na hranici, takže se v podstatě dá mluvit o štěstí.“

Přistihla jsem se, jak si sama pro sebe nevěřícně vrtím hlavou, a snažím se nemyslet na to, jak muselo být hrozné projít si něčím takovým. Ať jsem chtěla nebo ne, Alici nešlo v tomto ohledu nelitovat, nehledě na mé názory o upírech. To peklo si prožila jako člověk, který cítí, vnímá, trpí a nezapomíná stejně jako já.            

Možná právě proto je jiná… vytrpěla si svoje a nechce ubližovat ostatním, napadlo mě, když jsme se na ni dívala, jak se na mě dívá s neveselým úsměvem a skoro až nepřítomně otáčí stříbrným prstenem s modrým kamínkem kolem prstu.

„On tě… přeměnil?“ zeptala jsem se tiše, když se neměla k pokračování.

„Přeměnil a já mu za to budu vždy vděčná. Bylo to jako vysvobození, i když s jistými nevýhodami.“

Nastalo ticho, které jsem přerušila až já další otázkou. „Jak dlouho jsi tam byla?“

„Něco přes dva měsíce. Jak jsem říkala, Elijah se držel blízko, ale občas si samozřejmě udělal vlastní program. Odjel ještě, když bylo všechno v pořádku, a když se vrátil… tak už nebylo. Hned ten den mě odtamtud dostal a o pár dní později i přeměnil, protože jsem na tom opravdu byla mizerně – podvyživená, se zápalem plic a většinou orgánů zničených tím svinstvem, které do mě násilí dostávali,“ vzpomínala.

„To… je mi to líto,“ hlesla jsem a nedokázala věřit tomu, co říkám. Měla jsem chuť si nafackovat za to, že mám vůbec ohledně Alice nějaké rozporuplné pocity. Ty se daly docela snadno ignorovat, ale soucítit s ní a ještě to přiznávat nahlas?

„Už je to minulost. I když mám dojem, že Elijah si stále vyčítá, že mi nemohl pomoct dřív. Vím, že tobě se musí zdát jako ten největší záporák pod sluncem, ale není to tak. Zkus mi to věřit.“

Její snaha manipulovat se mnou byla tentokrát průhledná jako kyslík a já si byla na více než sto procent jistá, že toto poslouchat nechci.    

„Jasně,“ přitakala jsem tak úsečně a prudce, že mě to samotnou překvapilo. „Myslím, že to je všechno, co potřebuju vědět. Nebudu tě déle otravovat. Díky za odpovědi.“

Vstala jsem a tak napůl očekávala alespoň facku. Alice ale zůstala nehybně sedět na zemi a sledovala mě s vyloženě ublíženým výrazem.

„Zkus se na chvíli zamyslet nad tím, že bys kolem sebe přestala bezdůvodně kopat a nechala nás ti pomoct.“

Nevěřícně jsem si v hlavě přehrávala její slova a potlačovala chuť se hystericky rozesmát.

Takže nakonec jsem ta špatná já, zatímco oni se můžou přetrhnout, aby mi pomohli.   

Bez nějakých komentářů jsem se vydala ke dveřím a modlila se, aby tenhle můj záchvat rebelie co nejdříve odezněl, protože jsem měla dojem, že v takovém rozpoložení si leda tak způsobím další problémy.

Dveře od Alicina pokoje jsem zavřela co nejtišeji, u těch svých jsem takové zábrany neměla a jako navztekaný puberťák jimi třískla tak, že to muselo být jasně slyšet celým domem. V ten okamžik mi to bylo upřímně jedno, protože ve mně bublal dlouho potlačovaný vztek a hrozilo, že by se mohl dostat na povrch.

Nemálo lidí mi tvrdilo, že navenek vypadám možná trochu vystrašeně, ale hlavně dokonale vyrovnaně až apaticky. To, co viděli, nebylo nic víc, než spousta přetvařování, na jehož trénink jsem měla spoustu času.

Samozřejmě, že jsem se od ostatních v mé situaci ani já nějak nelišila – zatímco jsem poslušně přikyvovala, potlačovala jsem chuť říct svůj názor, představovala si, jak se jednou pomstím všem těm, kteří mi ničili život… byly to násilné představy plné krve a náhodných předmětů v roli vražedných zbraní a mučicích nástrojů, ale pro mě ty nereálné sny o tom, že bych něco takového dokázala udělat a možná jednou udělám, byly jako balzám na duši.

Ale byly chvíle, kdy jsem nebyla v pořádku ani uvnitř, ani navenek. V takových okamžicích jsem rázovala po svém malém pokoji a zatínala ruce do pěstí, až jsem si nehty do krve poškrábala dlaně, nebo skončila stulená na posteli a máčela si slzami polštář, dokud jsem měla co brečet. To první byla častější varianta, která ale obvykle způsobovala problémy, když některému z hlídačů začalo moje naštvané frustrované pochodování lézt na nervy, nebo příliš kazilo obvyklé ticho.

Že budu potřebovat spoustu papírových kapesníků, mi došlo v okamžiku, kdy jsem se otočila do prázdného pokoje a z očí mi víceméně svévolně vytryskly slzy. Vztek se začal odplavovat spolu se slzami a já se tomu rozhodla nebránit.

Ujistila jsem se, že jsem za sebou zamknula, a až potom se o dveře zády opřela a svezla se pomalu na zem. Cítila jsem, jak se třesu, a potlačovala jsem vzlyky. Ne proto, že by mě Alice mohla slyšet a myslet si o mě, že jsem slabá. Dělala jsem to proto, abych sama sobě připadala alespoň o trochu statečnější. O trochu silnější. O něco méně zoufalá. Ne úplně zlomená.

Po tvářích mi tekly slzy a já vzdala snahu je postupně utírat rukávem bavlněného trička, které jsem našla ve skříni a oblékla si jej k volným khaki kalhotám.

Dokázala jsem myslet jenom na to, že jsem v pasti. Že celý svůj život žiju jenom v zajetí nebo na útěku, kdy se ohlížím přes rameno při každém hlasitějším zvuku. A že i když to nenávidím, i když nemám jediný pořádný důvod, proč žít, nedokážu to celé ukončit.

Rukama jsem si objala hrudník a pokusila se zhluboka dýchat a uklidnit se. Mělo to jenom ten účinek, že jsem se dokázala natolik vzchopit, abych se zvedla ze země a odešla sebou prásknout na postel.

Schoulila jsem se do klubíčka jako ztracené štěně a s obličejem zabořeným do polštáře dál potichu prolévala litry slané vody. Pomalu jsem přestala řešit, proč vlastně pláču, a upadla do něčeho jako apatie. Prostě jsem ležela na místě, brečela a cítila se alespoň o trochu lépe, než kdybych to v sobě dusila.              

V takovém rozpoložení se čas vnímá velmi špatně – matně jsem si uvědomila, že doba, kdy jsem obvykle obědvala, je pryč a pomalu se blíží chvíle Elijahova návratu. Při myšlence na nevyhnutelné krmení se mi v krku udělal knedlík a další slané kapky si našly cestu ze slzných kanálků do nadýchané látky polštáře. Ruka mě už jenom z takových úvah začala bolet, jako kdyby byl obvaz kolem ní namočený v žíravině.

Nepletla jsem se, kolem páté večer mě zalarmovalo diskrétní zaklepání na dveře. Na vteřinu jsem se bojácně přikrčila a zauvažovala nad tím, že bych na to nereagovala. Představa dveří vykopnutých z pantů a Elijahova vzteku mě ale přiměla si spěšně rukávem otřít oči a opustit vyhřátou postel.

Potichu jsem přešla ke dveřím a po další chvilce zaváhání odemknula a pootevřela dveře ani ne na délku paže.

Elijah stojící na prahu mě nepozdravil, jenom mě přelétl pátravým pohledem. Bylo mi jasné, že musím vypadat hrozně. Pomačkané oblečení, zarudlé oči a lehce rozcuchané vlasy se k mé smůle za ideál krásy nikdy nepovažovaly.

On oproti tomu vypadal tak perfektně, že už jenom to prozrazovalo jeho podstatu. Byla jsem si jistá, že jsem nikdy nepotkala člověka, který by pořád vypadal tak dokonale jako on. Při pohledu na temně modrou košili a černý oblek jsem si v duchu neodpustila otázku nad tím, jestli vůbec nosí něco jiného. Proti své vůli to ve mně vzbudilo zvědavost, jestli jej někdy uvidím v džínách a tričku jako obyčejného smrtelníka, který přijde domů po dni z práce.

Byl to on, kdo prolomil to ticho mezi námi, které jsem úplně nechápala, ale nehodlala jsem jej porušovat.

„Alice mi už stihla vynadat za tvou ruku. Mohla bys…?“ Nedořekl otázku, ale podle toho, jak rukou pohnul k té mé, jsem pochopila, co má v plánu.

Bez nějakých řečí jsem zraněnou ruku natáhla před sebe a doufala, že mu to jako důkaz bude stačit.

Nestačilo. Místo toho ji vzal do té svojí a než jsem se stihla třeba jenom nadechnout k protestu, začal odmotávat tenký obvaz. Neušlo mi, jak opatrně na mě sahá, a nepatrně mě to uklidnilo. Když jsem v něm neviděla život ohrožující hrozbu, nebyla ta nepřirozeně hladká, tvrdá a studená kůže zase tolik nepříjemná.

Když byl obvaz úplně pryč a odhalil zjizvenou kůži, neubránila jsem se úšklebku. Nečekala jsem, že by ten pohled mohl být ještě horší než ráno, ale očividně jsem se pletla. Po krvi sice už nebylo ani památky, ale zápěstí mi hyzdily temně rudé půlměsícovité jizvy a kůže okolo nich byla jenom o pár odstínů světlejší.

„Au,“ okomentovala jsem ten výjev suše.

Elijahovy ruce zmizely rychlostí, kterou jsem ani nepostřehla, ale tep mi úspěšně rozhodila. „Promiň.“

„Nemyslím to doslova. Jenom to s tím obvazem vypadalo líp,“ zamumlala jsem na vysvětlenou skoro neslyšně a lehce chraptivě. Sice jsem nechápala, proč jsem jej nenechala v domnění, že mě rány, které mi způsobil, bolí, ale to nebylo zase tak důležité. V poslední době to byla jenom jedna ze spousty nepochopitelných věcí.  

„Bolí tě to?“ Nutno poznamenat, že jeho, častokrát starostlivé, otázky byly další záhadou, kterou se mi nedařilo nějakým způsobem rozluštit.

„Už ne,“ hlesla jsem popravdě a spustila ruku volně podél těla vcelku smířená s tím, co bude následovat. 

Moje díky a tato kapitola patří těmto sklvělým osůbkám, které zanechaly koment u minulé kapitoly a udělaly mi neskutečnou radost: lola, Jana, CAleb, Mell, bara, Hejly, Ivka77, RenQaCullen, Jiji, Beeree, NeliQ, Sal333, misa04, Rowana, Bára, anna, matony a Jess. 

Zvláště bych chtěla zmínit komenty od Rowany, která na tuhle povídku narazila nedávno a hlavně mě neskutečně pobavila. Sam jako kvalitní whisky? Takové přirovnání mě teda nenapadlo, a že perfektně sedí. :D Opravdu jsi mi zlepšila jinak naprosto mizerný den. Děkuji a snad další kapitolou nezklamu.

Autor: Danca11 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Prokletí v krvi - 10. kapitola: