Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Prokletí nesmrtelných - část 41.

Kristen1 by Jelda


Prokletí nesmrtelných - část 41.Po dlouhé době přicházím s novým dílem Prokletí nesmrtelných. Cullenovi prochází tichou Volterrou a duševně se připravují na blížící se boj o navrácení syna. Doufám, že se na mě moc nezlobíte. Nezapomeňte komentovat a čím více jich tu najdu, tím větší budu mít chuť psát další:). Vaše Lareth:-*

Před námi se vynořilo město, jež ve mně vyvolávalo tolik vzpomínek, ale i zášti a nenávisti. Věděl jsem, že jestli nás čeká smrt, nic nezabrání nikomu z nás, vzít s sebou co nejvíce rudookých démonů. Ovšem i přes to se mi nepříjemně sevřely útroby strachem, ne o můj život, ale o životy mých nejbližších. Nechtěl jsem, aby zemřeli.

„Mabel?“ začal jsem. Má dcera zvedla hlavu a nervózně na mě pohlédla s očekáváním. V ní jsem opět viděl Bellin pohled. Ty oči řekly: ,Neměj strach. Já tě neopustím. Zůstaneme pohromadě.‘

„Chci, abys zůstala tady, nebo by bylo lepší, kdybys okamžitě odjela pryč. Někam dál po Evropě. Nechci, abys šla s námi.“

Potřeboval jsem, aby zůstala živa. Vždyť nemůžu dopustit, aby přišla o život stejně jako její matka.

„V žádném případě, Edwarde!“ Nadzvedl jsem obočí. Oslovila mě právě jménem? Opět mi připomněla vzpouzející se Bellu. V očích jí pohrávaly ďábelské plamínky vzteku.

„Jsem tvůj otec a ty nejsi plnoletá, mladá dámo! A konec diskuze!“ rozhněval jsem se. Svraštila čeloa zamračila se. Její plné rtíky se našpulily. Právě se urazila. Když jsem zastavil u masité městské brány, atmosféra zhoustla. Sophie byla roztěkaná a na první pohled nešťastní. Tak jako my všichni.

Vystoupil jsem z auta a zrak mi ulpěl na Mabel, která se snažila propašovat i s celou rodinou do města. Právě se schovávala mezi Esme a Jasperem.

„Mabel? Vrať se zpět do auta!“ zakřičel jsem. Přistiženě sebou cukla. Narovnala se, aby byla vidět, když už jsem ji nachytal.

„Já říkám, že ne! Nemůžu vás opustit, když už se mi možná někdo z vás nevrátí. Nebudu žít bez někoho, kdo dává smysl mému životu.Prostě půjdu s vámi, ať se vám to líbí nebo ne!“ zapřela se. Ruce si založila na prsou a čekala na má slova. Byl jsem zmatený, ale najisto jsem věděl, že ji tam nechci pustit. Nemůžu připustit, aby se jí něco stalo a to jen moji vinou.

„Zlatíčko, pochop mě. Nemůžu o tebe přijít. A ty nemáš žádnou schopnost a nejsi zdaleka tak silná jako ostatní. Neznáš Volturiovi. Oni jsou schopni všeho. Dokžou ublížit. Dokážou mučit. A dokonce i zabít. A to bez jakýchkoliv výčitek. Nedovolím, aby se ti něco stalo. Oni budou chtít využít každé naší slabiny, aby nás všechny zničili. Do posledního člena rodiny Cullenových.“ Poslední slova jsem téměř šeptal. Moje nitro právě svádělo boj, který zaručeně prohrávalo.

„Tati a ty tedy musíš zase pochopit mě. Taky se ti nechce žít bez maminky. Tak mě, prosím, nevynechávej z takových důležitých věcí, kterých bch se přece jen měla účastnit. Pokud mě tedy považuješ za člena své rodiny.“  Najednou posmutněla. Přešel jsem k ní a objal ji.

„Samozřejmě, že jsi má rodina. A navíc jsi mi zbyla jako jediná. Nechci tě ztratit. Ale jak chceš. Rozhodnutí nechám čistě na tobě.“

„Půjdu s vámi a slibuji, že na sebe dám pozor a za žádnou cenu se nevystavím nebezpečí,“ řekla rozhodně. Znělo to odhodlaně, avšak mě to ani zdaleka nepřesvědčilo. Ale i přes to jsem ztěžka přikývl.

„Takže jdeme!“ rozhodl Carlisle. Prošli jsme bránou. Kdybych byl člověkem, srdce by mi bušilo tak, že bych neslyšel nic jiného. Srdce by mi vyskakovalo až do krku. Ale mé srdce tiše leželo v hrudi zkamenělé a neživé. Avšak i tak jsem cítil tu nejhorší bolest. A ani srdce jsem nepotřeboval. Hluboko ve mně byl ten křehký člověk jako tehdy. Krčil se v mém těle a naříkal s přicházejícím nebezpečím.  Jen jsem nedával svoji slabost najevo. Musel jsem být silný pro Mabel a především pro Chrise, který se moji vinou ocitl v nebezpečí tak velkém, že se to sotva dá sečíst. Procházeli jsme prázdnými uličkami starobylé Volterry. Nebyl slyšet téměř žádný zvuk. Pouze o stromy se otírající silný vítr, který se proháněl celým městem. Celé to ticho přerušilo bití hodin na věži. Buch. Buch. Buch. Buch. Právě nám odtikávaly naději na záchranu. Dokazovaly nám to silou každého úderu do zvonu.

Moc dobře jsme věděli, kam jít. Mabel se divoce ohlížela, dokud nezůstala stát s vykulenýma očima. Zavrčel jsem.

„O tomhle místě se mi zdávalo. Přesně takhle tu stála tahle krásná lípa s čerstvě zelenými listy. Vítr opírající se do všeho, co mu přijde do cesty. Přesně takhle jsem si představovala město andělů. Starobylé, ale přitom půvabné,“ šeptala okouzleně. „Ale do té doby, než se otevřel tenhle poklop…“

 


 



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Prokletí nesmrtelných - část 41.:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!