Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Prokletí modré krve - 17. kapitola

21


Prokletí modré krve - 17. kapitolaNa ruce měla dva půlměsíce - otisk jeho zubů...

Vrhl jsem se na něj, ale byl jsem tak rozrušený vztekem, že mi stihl uniknout a přiskočit k Belle. Rychle jsem k němu přiběhl a odtrhl ho stranou - běsnící vzteky. Amun byl starý upír a nedivil bych se, kdyby nějaké zkušenosti ohledně boje za svou existenci nasbíral... Já však byl rychlejší a uměl jsem číst myšlenky. Můj druhý bonus však v tuto chvíli byl k ničemu. Nevím, jak to bylo možné, ale v té chvíli mi připadalo, že myšlenky všech přítomných kolem mě akorát prolétnou... Slyšel jsem jejich šepot a občas jsem zachytil nějaké slovo, ale nebylo to takové, jako vždy. Připadal jsem si, jako kdybych ztrácel vědomí... Jenže to se nedělo. Upír holt nemůže omdlít, usnout - to prostě nejde!

Amun se mi vykroutil a zasáhl mě do břicha svou „ocelovou” pěstí. Hodně to bolelo, přesto jsem se však napřáhl a ztrefil ho do čelisti. Zaslechl jsem nepříjemné... zaskřípání a na ruku mi ukáplo pár kapek jedu. Můj soupeř zařval a já si až teď uvědomil, že mi Carlisle přikázal, ať toho nechám. Teď už bylo pozdě. Do místnosti odněkud vběhla Kebi, Amunova družka, a Tia, upírka, jejíž jméno jsem zaslechl v myšlenkách někoho z nich.

„Tak dost!” zařval někdo a zdálo se, že se v tu chvíli zastavil čas.

Všichni jsme se podívali směrem, odkud ten rozkaz přišel, a nepřestávali jsme zírat. Nebylo ani nic slyšet... Skoro nic. U dveří do sklepení stál přibližně metr sedmdesát vysoký upír, jehož pleť měla lehký odstín olivové - stejně jako Amunova. V jeho očích byl hněm a veškerá tíha světa, přestože to byl ještě teenager. Hlas měl silný a k mému překvapení i lehce mohutný. Postřehl jsem také fakt, že nedýchal, což mě rozzuřilo ještě více... Absenci vzduchu absolvoval totiž kvůli Bellyně krvi, která zde byla cítit.

„Co se to tu děje?” zeptal se už klidným hlasem, ve kterém už byla slyšet jeho dětskost...

„Benjamine, odejdi,” pronesl Amun a narovnal si roztržený rukáv.

„Ne.”

Nastala chvíle ticha.

Nikdo nevěděl, co říct.

Já byl momentálně zaskočen, můj dar se opět rozeběhl na plné obrátky a já byl z těch všech myšlenek zmatený - Jasper na tom s emocemi nebyl jinak. Amun přemýšlel nad tím, jak se z tohohle vykroutit, ten kluk - Benjamin neměl nejmenší tušení, co se to děje a Kebi se na Amuna zlobila. Jeho věčně poslušná Kebi.

Já říkala, že je to špatný nápad! Ale ne, pro toho svého kluka by udělal cokoliv... A teď máme problém s Cullenovými, pomyslela si.

Tiiny myšlenky vypadaly velice podobně a Carlisle si připravoval řeč, kterou (doufal) by mohl dát vše do pořádku. Jasper se snažil všechny v místnosti uklidnit, ale sám byl tak vyvedený z míry, že se mu moc nedařilo.

„Co tady dělá ta modrá? A proč je cítit těmi upíry? Kdo to vůbec je, Amune?” pronesl Benjamin a zapichoval své rudé oči do těch Amunových. Na mě, Carlislea nebo Jaspera se ani jednou nepodíval. Ne přímo...

„Benjamine, chlapče, udělal jsem to pro tebe... Pro tvůj dar! Ty si zasloužíš být ještě mocnější a moc dobře víš, co modrá krev s upíry dělá a...” vysvětloval Amun svůj čin.

Znělo to sice hloupě a jako velice špatná historka nějakého zoufalce, ale pronášel to tak vznešeně, že jsem na něj dostal ještě větší vztek. Tak jsem se na ostatní prostě vykašlal a rychle přiklekl k Belle. Když jsem se jí dotkl rukama, dvěma kusy ledu s pěti dlouhými výběžky, pobrala se ze svého bezvědomí/spánku a začala křičet a plakat zároveň. Neuvědomil jsem si, že pro ni tu byla obrovská tma a potom, co ji unesl upír, na ni šáhl někdo velice ledový a někdo, na koho ani neviděla.

„Bello, klid, pšš... To jsem já - Edward. Edward Cullen. Neboj se, pšš, já ti neublížím,” pošeptal jsem jí tak nejvyrovnaněji, jak jsem jen v tu chvíli dokázal.

„Edwarde, pomoc mi, pomoc! Prosím, udělej to pro mě, prosím, pomoc mi. Potřebuju tvou pomoc, prosím, moc tě prosím. Pomoc! Pomoc! Pomoc!” křičela zoufale, sápala se po mně a tiskla se na mé kamenné tělo, které bylo studené jako led. Po tvářích se jí kutálela spousta krokodýlích slz.

„Neboj se, pomůžu ti, neboj. Už se ti nic nestane, slibuju!” šeptl jsem a políbil ji na temeno hlavy, poté si ji přitáhl do náruče a i s ní se zvedl. Až teď mi došlo, jak neuvěřitelně byla chladná. Skoro jako mrtvola. Podíval jsem se na její ruce, předtím mi to vůbec nedošlo, ale teď jsem viděl ty jehli a trubičky, co jí vedly ze zápěstí až k průhledným sáčkům, jenž byly plné modré tekutiny. Plné její krve.

„Proč jsi ji unesl?” zajímal se Carlisle, stále neschopný uvěřit tomu všemu.

„Chci pro Benjamina to nejlepší, a když jsem narazil na tu dívku... Cítil jsem vás z ní, ale jak jsem ji mohl nechat být a jít dál, když byla jediná modrá, na kterou jsem za tu dobu narazil? To prostě nešlo...” povzdechl si Bellin únosce.

„A proč si ji Benjaminovi nedal vypít a místo toho jí odsáváš krev?” zajímal se tentokrát Jasper a vlastně to bylo poprvé za dobu, co promluvil.

„Protože se chtěl taky napít, chtěl zesílit. A věděl, že i přes své zkušenosti by nemohl s Benjaminem zároveň pít z jedné bytosti, porvali by se o ni... Navíc by to bylo moc okaté,” odpověděl jsem to, co si Amun pomyslel.

„Edwarde,” zazvlykala Bella a chytila se mě tak pevně, jak jí to ztráta krve dovolovala.

„Carlisle, musíme se vrátit. Hned!” naléhal jsem a starostlivě se podíval na tu malou bytost, jejíž srdeční tlukot byl tou nejkrásnější muzikou na světě...

Kdybych Bellu nedržel ve své pevné náruči, praštil bych Amuna ještě jednou, s Carlislem se dohodli, že to ještě nějak vyřeší, ale mě teď zajímalo jediné a to to, že by jsme měli Bellu dostat domů. A to co nejdříve.

Nasedl jsem do auta i s Bellou v náručí a položil si ji na klín. Připadala mi ještě křehčí, než obvykle. Jako kdyby se měla každou chvílí vypařit.

„To bolí...” zasténala a zavrtěla se. Ani jsem se tomu nedivil. Nepila, nejedla, ztratila spoustu krve a myslím si, že Amun s těmi jehlami nebyl zrovna nejjemnější.

„Já vím, ale neboj se, až dorazíme domů, Carlisle ti pomůže,” uklidňoval jsem ji.

„Ne, ne, to opravdu bolí... A je to... Aaa!” vykřikla a z očí jí vytryskly slzy. Jasper se dál věnoval řízení a Carlisle se k nám rychle otočil. Očima jsem rychlostí blesku putoval po jejím těle. A pak jsem to spatřil... Díky sáčkům s krví a malým rankám po jehlách byla v autě cítit Bellina krev, ale nejen odtamtud... Vybavil jsem si, jak se nad ní Amun sklonil... Na ruce měla dva půlměsíce - otisk jeho zubů...

Pohled Belly

Otevřela jsem oči a první, co jsem spatřila, byl zářivě bílý strop. Malátně jsem si uvědomovala slabou bolest v ruce a podivný tlak, a tak jsem pohledem putovala od ramene dolů... Začala jsem křičet, vřískat a škubat sebou, když jsem si všimla jehly vražené do mé kůže a hadičky navlečené na ní. „Klid, Bello, nikdo ti už neublíží. Neboj se,” ozvalo se mi u ucha a já si teprve teď uvědomila, že mě drží něco tvrdého a studeného.

„Edwarde, co to...”

„Amun ti odebíral krev, aby se z ní mohl napít upír, jehož proměnil, i on sám. Nic jsme mu však nenechali a vzali jsme si pytlíky plné... plné tvé krve a teď ti ji všechnu vracíme. Do jediné kapky.”

Podívala jsem se na jeho obličej.

Neměla jsem nejmenší tušení, jak jsem vypadala, a myslím, že ne zrovna nejlépe, ale vsadila bych se o cokoliv, že on vypadal mnohem hůř. Oči měl černé a pod nimi se pomalu začínaly objevovat kruhy, tvář měl bělejší než dřív a ztrhanou strachy. Ani nevím, proč jsem to udělala, stále jsem byla ještě ze všeho vystrašená a zmatená, ale natáhla jsem ruku a pohladila ho po té nádherné, leč ledové tváři. Chytil moji ruku a tak opatrně, jako kdybych byla z nejkřehčejšího porcelánu, si ji k sobě přitiskl.

„Já... Já... Já ti musím něco říct. Něco velmi důleži...” zaslechla jsem jakoby z velké dálky, ale dál už jsem se neudržela vzhůru a poddala se sladkému spánku.

U Cullenových jsem ležela přibližně týden. Melinda za mnou pravidelně chodila, plakala, objímala mě a s blesky v očích, ačkoliv s úsměvem na tváři povídala něco o tom, jak ji Edward zamkl ve skříni... Když mě konečně propustili domů, poprosila jsem Jaspera, aby mě odvezl. Přála jsem si jet jen s ním. Zajisté... Mohla jsem se nechat odvézt Edwardem, Carlislem nebo snad Esmé... Ale Jasper se vyznal v emocích, a tak poznal, že se s nikým nechci bavit. Bylo toho na mě prostě moc... V čas, kdy jsme dorazili, byla Melinda zrovna u Mikea, takže jsem měla celý dům pro sebe. Odemkla jsem a vstoupila dovnitř, rozhlédla jsem se a hlasitě si povzdechla. Zpod postele v ložnici jsem vytáhla velký cestovní kufr a začala do něj házet všechny své věci. Úplně všechny, ne jen ty, co byli nejnutnější. Pozastavila jsem se nad vším, když mi pod ruku přišla fotka, na které jsem byla se Sookie. Jak moc mi chyběla. I když mě často přiváděla k šílenství, přece jen byla jako má sestra... Zemřela rukou upíra a já díky takovému mohla být na tomto nespravedlivém světě a stýskat si po ní. Nebylo to fér, ona si totiž zasloužila žít, ona to totiž uměla, já jen přežívala...

Když jsem měla vše sbalené, vzala jsem papír, na který jsem načmárala vzkaz, vypadla i s kufrem z domu a utíkala na vlakové nádraží...

Milá Melindo,

určitě se mi po tobě bude stýskat a věřím, že i tobě po mně, ale život jde dál a s ním musím jít i já. Děkuju ti moc za všechno, co jsi pro mě kdy udělala, nikdy ti to nezapomenu. Vzala jsi mě pod svá ochranná křídla, když jsem to nejvíce potřebovala, ale nikdo nebyl ochotný mi pomoct. Tenkrát jsem byla malá holka ve velkém světě plném lží, nadpřirozena a odporu. Jenže teď už jsem vyrostla a ani ty mě nemůžeš ochránit přede vším. To už musím sama... Hádám, že si říkáš, jak je nespravedlivé, že tě osud okradl o obě dcery. Jedna zemřela a ta druhá odešla, ale věř tomu, že přes všechno zlé se to prostě mělo stát. Ty sis konečně našla někoho, kdo by tě měl skutečně rád - ne že bych já neměla, ale ty víš, jak to myslím... A i já bych se měla vydat svou vlastní cestou a nepřekážet ti v rozkvětu. Ty si zasloužíš žít, stejně jako si to zasloužila Sookie. Jenže já umím jen přežívat, a proto bych měla odejít. Navíc i chci odejít. Nejde o žádný pocit viny, jde pouze o to, co si myslím, že je správné. A tohle je správné. Věř, že tě budu navždy milovat jako matku, kterou jsi mi byla více, než ta biologická. Až se ukáže Edward, vzkaž mu, že mu budu na věky věků vděcná za to, že stále dýchám. A Mikeovi vyřiď, že je to ten nejlepší šéf na světě... 

Sbohem, Bella


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Prokletí modré krve - 17. kapitola:

 1
1. emam
06.05.2014 [22:15]

emamCo? To je teda fofr a zlomových situací, až mi z toho jde hlava kolem. Emoticon Jednou už ji Edward ve vlaku našel, ne? Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!