Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Prodaná 22

03.05.2012 (08:15) • Gabbe • FanFiction na pokračování • komentováno 39× • zobrazeno 5224×

22. kapitola

První plány

Probudilo mě vlastní zakňučení.

Mohla jsem alespoň čekat, že to, co mě nechalo dýchat přes den, se muselo alespoň nějakým způsobem projevit ve snech. V nočních můrách, které se k ránu stávaly mnohem pravděpodobnější a bolestivější. A to díky jediné tváři, která se neusmívala stejně spokojeně a šťastně jako na fotografii. Velké hnědé oči – jako by snad i byly moje! – mě sledovaly s nesnesitelnou bolestí a splínem a já tolik toužila je rozesmát, uvolnit, ukázat jim, že je všechno v pořádku…

Nic mi neudělal, ničím mi nevyhrožoval, jenom mě sledoval a já si připadala mrtvá, naprosto neschopná mluvit, žít.

Dech se mi zadrhával při každém pokusu roztáhnout plíce a já kolem sebe zoufale rozhodila ruce jako záchrannou síť ve snaze najít Edwardovu náruč. Kolem mne bylo prázdno a chlad.

„Už je to dobré,“ zašeptal konejšivě mámin hlas z druhé strany pokoje.

Vyplašeně jsem pohlédla k oknu, kde na mém kancelářském křesle seděla Renée v bílém froté županu, hnědé vlasy ve světle poledního slunce mahagonově červené, u ramen zkroucené do drobných kudrlinek. Nechápavě jsem zamrkala. Nebyla nalíčená, pleť měla bledou stejně jako já, oči oteklé, rudé.

„Měla jsi noční můry?“ zeptala se jemným hlasem plným pochopení a lítosti.

„Celou noc,“ odpověděla jsem popravdě. Cítila jsem se stejně unavená, jako bych oči celou noc vůbec nezamhouřila. A v tu chvíli jsem byla poprvé ráda, že se mnou Edward není. Nemusela jsem se snažit vypadat smířeně a vyrovnaně, normálně.

„Já vím, celou noc,“ přitakala sotva slyšitelně. Nechápavě jsem k ní znovu vzhlédla. „Měla jsem o tebe strach, celou noc jsi volala Charlieho jméno.“

„T-ty jsi tu byla v noci?“ A co Edward? Ten odešel, jakmile jsem usnula?

„Já a tvůj snoubenec.“ To slovo vyslovila s malou dávkou vzteku. Ne, pořád se přes to moje matka nedokázala přenést. Sklopila tvář ke svým dlaním, které nervózně třela o sebe.

„Zlobíš se?“ Teprve když jsem tu otázku vyslovila, uvědomila jsem si, že se jí ptám po tak dlouhé době. Nikdy předtím mě to nezajímalo. Renée v mých očích byla krkavčí matkou a já se těžko smiřovala s každým jejím požadavkem.

„Měla bych,“ podotkla suše bez jediné známky shovívavosti. „Nemáš ani tušení, Bello, jak moc se o tebe bojím, když jsi jenom s ním…“

„Nemusíš, mami,“ přerušila jsem ji. „Já Edwardovi věřím. Vím, že by mi nic neudělal.“

„Víš, co se stalo s tou krvežíznivou ženskou, co tě tu přepadla?“ opáčila jízlivě, ale poznala jsem, že její hněv nebyl směřován ke mně, ale k ní. K Lorinnové.

„Vím,“ šeptla jsem a měla nutkání zabořit tvář do polštáře, aby matka nemohla vidět kousek zděšení, který jsem nemohla nijak schovat.

„Zabil ji.“ Nemusela to vyslovovat. Už tak jsem byla zmatená. Ne proto, že bych se bála Edwarda, jenom jsem nemohla pochopit proč? Bez vysvětlení?

„Řekl mi, že kdokoli ti jakkoli ublíží, skončí zrovna tak. S rozervaným hrdlem a tělem pohřebným na tři části v celém dalekém Seattlu. Proto se o tebe bojím, zároveň ale vím, že tě miluje nadevšechno na světě.“ Bylo zvláštní slyšet to zrovna od své matky.

„Ještě před pár dny jsem si tím nebyla jistá, mami. Choval se zvláštně a to, že ji zabil… Nemůžu říct, že mě to neděsí… Ale ta žena byla zlo, vím, že by mu nedala nikdy pokoj.“ Renée v tu chvíli vypadala trochu provinile. Pohled stále sklopený ke svým rukám, které se chvěly určitě po cigaretě.

„Za jeho chování můžu i já i… Jacob. Chtěli jsme ho od tebe dostat. Souhlasila jsem i s tím, aby s tebou radši byl ten malej umanutej floutek, namísto Edwarda.“ Nešťastně vydechla.

„Mami, prosím tě,“ zaskučela jsem při vzpomínce na tvrdohlavého, neústupného Jacoba. Kde je jemu konec?

„Ale!“ přerušila mě důrazně a já jsem s radostí uvítala její nepatrný poloúsměv. „Změnila jsem názor.“ Najednou jako by v pokoji bylo ještě víc světla, snadněji se dýchalo.

„A kdo tě k tomu donutil? Richard?“ Zjevně jsem si rýpla do té správné stránky. Moje matka zčervenala a její kdysi porcelánově bledá tvář byla o deset let mladší.

„Ne,“ sykla mým směrem, ale její výhružný tón nebyl ani zdaleka tak výhružný, jak by si přála. Styděla se. „Edward se vrátil do normálního života, začal pracovat, pomohl mi s firmou, když jsem k tomu já sama neměla lokty ani hlavu. Dokonce ti zařídil i studium a já si uvědomila, že ať se mi zdá být jakkoli strašný… Kvůli tobě udělá všechno. A šanci má dostat každý.“ Při poslední větě znovu smutně sklopila tvář. „Já tvému otci šanci nedala a věř mi, že neuplyne jediný den, kdy bych si na něj nevzpomněla, kdy bych nelitovala…“ Nereagovala jsem na zmínku o mém studiu. Mnohem víc mě trápila její bolavá vzpomínka… A zároveň jsem byla ráda, že mi něco takového řekla.

„Mrzí mě to. Jak to všechno dopadlo…“ Odkryla jsem ze sebe peřinu a pomalu se posadila na posteli. Byla jsem tak unavená, že bych ještě dokázala spát třeba celý den, ale povinnosti – o kterých jsem zatím nevěděla – volaly a hlásaly svou neodkladnost.

„Je to taky moje chyba, Bello. Snažila jsem se tě zachránit a přitom jsem ti akorát přitěžovala.“

„Já to chápu, mami.“ Povzbudivě jsem se na ni usmála a dokázala se vyburcovat k opuštění postele. Pomalu jsem došla ke křeslu a pohladila moji bezradnou matku.

„Teď už to bude všechno na tobě, drahoušku. Umíš se o sebe postarat a víš, co chceš. Prosím tě, jdi za tím. Nenech si zkazit život, mysli na to, prosím tě.“ Pohladila mou dlaň, kterou jsem nechala na jejím rameni.

„Půjdu za tím,“ slíbila jsem jí a byla přesvědčená, že to zvládnu. Kvůli ní, kvůli sobě, kvůli Edwardovi.

Snídaně proběhla žalostně v klidu. Přála jsem si, aby se alespoň pro jednou stalo něco výjimečného. Něco, co by mi umožnilo následující vteřiny, kdy jsem se potila nad horkou kávou a vanilkovým pudinkem, přežít s úsměvem na rtech… A ne jako po boji.

Matka seděla naproti mně, po její pravici si vychutnával ranní šálek kávy Richard. První změnu, která se mezi nimi odehrála, jsem zpozorovala teprve včera večer, kdy ji po urputném vysvětlování zachránila jeho náruč. Zdaleka jsem se nad tím nezamýšlela tolik, jako v tu chvíli. Skutečně mi tolik věcí proteklo mezi prsty?

Vlastně se mezi nimi nedělo nic, zároveň vše.

Seděli vedle sebe jako dva přátelé – na první pohled nic, nad čím bych se musela zamyslet. Ale po chvíli Richardových nenápadných pohledů a Renéeiných nesmělých oplátkách se mi to začínalo dostávat nepříjemně pod kůži. Měla jsem pocit, že bych měla co nejdříve vypadnout.

Richard byl na první pohled starý muž, vlastně se mi to zdálo od prvního dne, kdy jsem toho protivného sluhu spatřila v Edwardově bytě. S Renée jako by pookřál a spadla mu z tváře nechutně zatrpklá maska starého mládence.

Svůj pudink jsem zhltla, jak nejrychleji jsem dovedla, a tentokrát donesla do dřezu špinavé nádobí sama s tím, že jsem se do kuchyně hnala kvůli jediné osobě.

Žán seděl na svém obvyklém místě a zamyšleně listoval novinami jako každé středeční ráno. O stůl byla věrně opřená jedna jeho berle a Žán si nemocnou nohu opíral o druhou židli naproti němu, popíjel čaj a vypadal stejně spokojeně a uvolněně jako před lety.

„Hádám, že už jste to také viděla, slečno,“ promluvil ke mně tichým nadšeným hlasem, nos stále zabořen v ranním výtisku.

„Ty o nich něco víš?“ Jistě, mohlo mě to napadnout hned. Žán si vedl i analýzu každého Edwardova kroku, tohle by mu mělo utéct?

„Samozřejmě, začalo to před pěti dny, dvacátého druhého v pět hodin, kdy se vaše matka ráčila poprvé psychicky zhroutit.“ Říkal to tak jednoduše a klidně, že to bylo až k smíchu. Moje teorie se tak ale potvrdila. Richard – utěšovač.

„Ou…“ vypadlo ze mě. „To je… zvláštní.“

„Odporné,“ ohradil se naoko uraženě Žán a zavřel noviny. Párkrát po nich dlaní přejel, ve snaze co nejvíce je zlisovat.

„Proč?“

„Neumíte si představit, slečno, jak strašný vkus ten chlap má. Třikrát jsem po něm musel poklizené nádobí přerovnávat. Nechápu, jak s ním pan Cullen mohl tak dlouho vydržet.“ Oba dva jsme se zasmáli, úsměv mě ale při vzpomínce na Edwarda rychle přešel.

Příjemně mě hřálo u srdce, protože se mnou včera v noci byl, protože mě neopustil a slíbil, že to ani nemá v plánu. Ale tenhle muž a žena, sedící v obklopení Richardových žhnoucích pohledů, pro mě znamenali až příliš, než abych se dokázala dívat do jejich ztrápených tváří a přitom se cítit dobře, protože bych měla Edwarda.

Ano, toužila jsme po něm a byla jsem ochotná platit jakkoli tvrdě, aby se mnou zůstal. Ale moje rodina…

„I ty se Edwarda děsíš?“ zeptala jsem se muže, který mi od dětství vynahrazoval otce a snažil se být po mém boku ve všech chvílích.

Žán se zarazil a jemně si o sebe otřel dlaně. Chvíli přemýšlel.

„Včera večer jsem jej vyprovázel, o vašem nočním běsnění věděl celý dům.“ Nestyděla jsem se, já jsem se přímo rozpaky chtěla propadnout do země. Bylo to tolik osobní a těžké… a já to volně ventilovala ze spaní ven.

„A?“ Dech se mi ztratil někam ke stropu…

„A myslím si, že byste to měla zkusit. Alespoň jednou. Ten chlap je do vás úplnej blázen. Jak se na vás dívá, jak vás sleduje, když spíte. Musel jsem ho doslova vyhnat, aby za vámi mohla vaše matka…“

„Žáne!“ zazmatkovala jsem při představě, jak Renée spatří Edwardovo a mé noční překvapení – fotku. „Nenašla v pokoji nic, co by neměla vidět?“ zkusila jsem nenápadně naznačit a očividně to stačilo.

„Myslíte tu fotografii?“ Bez dechu jsem přikývla.

„Druhý šuplík v komodě, dal ji tam pan Cullen,“ odpověděl s úsměvem, při vyslovení jeho jména dokonce ani nespokojeně nenakrčil čelo, jak to vždy dělával.

Edward už nebyl problém v jejich očích, vždy zůstal trochu jiným a trochu nebezpečným členem naší rodiny. Od toho dne ale bylo jisté, že mu moje rodina skutečně věří.

Kdežto já nemohla na malou chvíli uvěřit svým uším. Druhý šuplík komody. Mé spodní prádlo.

Pořád stejný.

Nemusela jsem vymýšlet žádný převratný plán ani nijak lhát mámě nebo Žánovi. Bylo to tak jednoduché, až to bylo neuvěřitelné.

Nestihla jsem se ani převléknout ani umýt a ani se nijak zamyslet nad tím, co se bude dít dál… A Edward už stál před vchodovými dveřmi a Žán ho se srdečným úsměvem vítal jako žádnou jinou návštěvu za posledních… osmnáct let.

Renée pozdravila ze dveří své kanceláře a s malým omluvným úsměvem za sebou zavřela dveře. A já se na ni za to ani nedokázala zlobit. Bylo vidět, že se snažila. Ale nešlo to úplně jednoduše.

Tiše jsem stála na vrcholu schodiště, přesto mě jeho jiné nelidské oči dokázaly najít.

Obdaroval mě oslňujícím úsměvem. Po dlouhé době jsem jej znovu viděla v šedém obleku s mou oblíbenou černou kravatou. Na ruce znovu jeho masivní stříbrné hodinky. Na první pohled úplně stejný.

„Počkám,“ zavolal na mě zvláštně nízko posazeným hlasem.

„Dej mi deset minut.“ Už v té chvíli jsem věděla, že lžu. Za deset minut jsem nemohla ani dostatečně vstřebat nával radosti a úlevy, který ve mně vyvolal jediný jeho pohled. Měla jsem tak obrovskou radost… Cítila jsem se ale zčásti stejně jako před rokem. Žádný děsivý Nenarozený. Doufala jsem, že už jsme konečně vykročili společně tou správnou nohou do dalšího úseku našich životů.

Ale ta svědivá a stále se vracející myšlenka, že by se Jacob mohl vrátit zpět, se nedala jen tak přehlédnout.

Stejně jako ta, že bych měla cítit bolest, nebo ztrátu. Tátu jsem ale nikdy neměla. Vlastně jsem si myslela, že to bude bolet a bude to další velké mínus, se kterým se budu muset naučit žít. Ale necítila jsem nic, jako bych skutečně žádného otce neměla.

Otevřela jsem druhý šuplík komody a fotku schovanou pod francouzskou podprsenkou znovu sevřela v prstech. Vzpomínka na sny byla o trochu bolestivější, a tak na mě Edward musel čekat o něco déle, aby se moje vyrovnaná maska měla čas usadit.

„Máme vás očekávat na večeři?“ zeptal se tiše Žán Edwarda, když mi pomáhal obléknout tenký černý kabátek a já strnula na místě, když mi došlo, jak moc je v Edwardově případě ta otázka nevhodná…

„Ne, postarám se o to, aby nehladověla.“ Edwardova stručnost mě na pár děsivě dlouhých sekund vyřadila z provozu a já si ještě jednou projela v hlavě celý jejich význam.

„My zůstaneme tak dlouho venku?“ Moje vyděšenost jej pobavila. Rychle se ke mně naklonil a rty se zajisté plánově krátce dotkl mého ušního lalůčku.

„Důvěřuj mi.“ Uličnicky se na mě usmál a zdvořile poděkoval Žánovi.

Když otevřel dveře a my společně vyšli do slunečného a horkého seattleského dne, došlo mi, že už teď je mi po něm smutno, protože jsem věděla, že stejně jako paprsky brzy zapadnou i naše chvíle jednou skončí a budu na ni muset čekat celou dlouhou další noc.

Chtěla jsem se přivinout blíže k Edwardovi. Ten zpozorněl a rychle z vnitřní kapsy saka vytáhl černé sluneční brýle. Nestihl si je nasadit tak brzy, jak by chtěl.

Krví podlité podrážděné oči s černými kruhy táhnoucími se pod očima jako připomínka utrpení, které mu slunce přináší, se mi ukázaly dřív, než si je černými skly stihl zakrýt.

Němě jsem na něj chvíli zůstala zírat, překvapená jeho nebezpečným vzhledem, zároveň ale vypadal tolik zranitelně…

„Vyděsil jsem tě?“ Jeho starost byla úžasně roztomilá, v té chvíli bych udělala vše proto, aby mu to zatracené slunce neublížilo. „Můžeš se ještě vrátit domů, holčičko, tohle jsi neměla vidět…“ Čekala jsem na nějaký sprostý výraz, ale udržel se.

V tu chvíli jsem si musela uvědomit, že stojím nohama pevně na zemi a ten nebezpečný a přitom tak lehce zranitelný muž je vlastně naprosto vším, co jsem kdy chtěla.

„Miluju vás, víte o tom, pane Cullene?“ Pak se zdál tak šťastný, jako jsem ho naposledy viděla v jeho bytě, v téměř stejný moment, se stejnými slovy. Opatrně vzal mou tvář do ledových hebkých dlaní, nosem se lehce dotýkal mého a celou dobu se mi díval do očí a já někam, kde jsem jeho oči tušila. Přes černá skla na mě přímo dýchala jeho radost a jeho láska a byla jsem si jí tak jistá, jako nikdy předtím.

„Není nad škodu opakovat, slečno Swanová.“ Usmál se širokým úsměvem a políbil mě na špičku nosu. Pak mi elegantně nabídl své rámě a dovedl mě k stříbrnému Volvu.

Když jsme opouštěli Seattle, ani jeden z nás nepromluvil, ale už v tu chvíli jsem litovala svého rozhodnutí neptat se a vše nechat na Edwardovi – důvěřovat mu. Tak, jak to chtěl on, jak jsem to chtěla já.

Toužila jsem si pustit alespoň muziku, nějak zahnat to plíživé ticho. Ale cosi mi říkalo, že tohle Edward chce. Čas na rozmyšlenou.

Silnice před námi byla rovná a nekonečně dlouhá, představa, že se náš cíl nachází až na jejím samotném konci, mě pomalu uspávala a měkká sedadla, voňavý interiér a především pocit, že je Edward se mnou, mě nemilosrdně poslaly do hlubin bezesného spánku.

„Takhle se mi to líbí,“ zazněl z dálky jeho hlas a moje tělo okamžitě reagovalo. Jenomže něco bylo jinak. Žádné teplé sedačky auta, ani pocit bezpečí.

„Edwarde?“ Pak se ledové prsty lehce dotkly mých tváří a já v tu chvíli věděla, že je to on.

„Vyspinkaná?“ zeptal se provokativně jeho zhrublý hlas a ty studící polštářky prstů putovaly k mému krku.

„Hmmm.“ Pak se mi konečně podařilo otevřít oči. Kolem mne vál příjemný chladný vánek, vonělo to tu stejně jako na pláži. Renée mě jako malé dítě brávala na dovolenou do Itálie. Přesně takovou vůni měl tamní noční vzduch.

Nade mnou se rozprostíralo krvavé nebe. Malé mráčky se v záři zapadajícího slunce zbarvovaly do příjemných odstínů růžové. Byl to okouzlující pohled.

„Není ti zima?“ strachoval se hlas vedle mě. S vděčností jsem vyhledala jeho spokojenou usměvavou tvář. Už neměl brýle, jeho oči byly naprosto zdravé a stejně hořely.

„Ne,“ odvětila jsem s úsměvem, pocit bezpečí se znovu omamně vkrádal do mého podvědomí. Seděla jsem mu v náručí, hlavu opřenou o jeho hruď, nohy přikryté jeho sakem. „Je to tu nádherné, děkuju.“

„Jsi sice trochu… vyzývavě oblečená, ale to ničemu nevadí.“ On a jeho smysl pro bezpečnost kdekoli a kdykoli.

„Řídila jsem se podle vás, pane Cullene,“ zavrčela jsem na oko uraženě. „Soudila jsem podle vašeho obleku, že půjdeme mezi lidi. Proto ty šaty.“

I on se nespokojeně ušklíbl a přitiskl si mě v náručí blíž k sobě. „Žán mě zase prohlédl, proto ti dal kabátek, jinak bych tě musel zahřát něčím jiným.“ Laškoval se mnou, nestydatě a bez ohledu na můj lidský srdeční tep.

„Proklínám Žána,“ vzdychla jsem, když mi prsty putujícími k dekoltu ukazoval, jak by mě bez deky a šálku horkého čaje dokázal zahřát.

„Miluju tvé šaty,“ zapředl a já se nestačila divit, kam až těmi zlodějsky dlouhými prsty stačil dosáhnout. Hlavu jsem si opřela o jeho rameno a blaženě přivřela oči, zatímco on mě upřeně sledoval, sledoval každé mé povzdychnutí, když se dostal až k podprsence, sledoval každé mé tiché zaskučení, když se prsty dostal i do mé podprsenky a sledoval každý můj sten, když práci prstů nahradila práce jeho ledových úst.

„Když jsem se probouzela, říkal jsi, že se ti to líbí… Co se ti líbí?“ zeptala jsem se mezi jeho neustálým procesem zahřívání někde daleko od krku.

„Tvůj… výstřih… dnes především.“ Zasmála jsem se a hruď se mi s jeho rty jemně zatřásla.

„Snad není tak jiný, žádnou plastiku jsem nepodstoupila…“ Narovnala jsem se, abych si shrnutý kabátek vrátila zpět na bedra, místo toho mě ale čekalo malé překvapení. Nevím, kde ani jak jsem k tomu přišla, ale jemná látka červených šatů se ve hlubokém vé výstřihu stočila na bok a sesunula se o pořádný kus k mému pasu. Vše tedy osamoceně jistila má červenočerná podprsenka.

„Do háje,“ zaklekla jsem se a s červenými tvářemi stejné barvy jako mé šaty a s prsty proklatě nešikovnými, jsem se pokoušela napravit vzniklé škody.

„To je v pořádku,“ ujistil mě jeho zhrublý hlas a o pár vteřin později jeho silné ruce pevně svíraly mé. „Jak jsem řekl, mně se to líbí.“

„Jak samolibý,“ zabručela jsem mu do kůže na krku. „Skutečně jsi to stále ty.“

„Opravdu?“ Naše předchozí chvilka mohla být jakkoli směšná nebo hraná, ale teď z něj sálalo překvapení a nejistota.

Vyprostila jsem se z jeho sevření a horké dlaně přiložila na jeho hruď a vší vůlí se snažila dostat své teplo do jeho promrzlého těla.

„Možná trochu silnější a bledší, ale jsi to ty.“ Dlaně se mi na jeho hrudi začaly prudčeji zvedat, zhluboka se nadechoval.

„A už nechci nic slyšet, rozumíte, pane Cullene?“ Ani pak se neusmál, zato mě prudce, drsně, ale s největší láskou políbil a dával mi tak najevo všechnu svou zoufalost a strach.

„Udělám všechno, slibuju,“ zašeptal mi do kůže na krku, když jsme se oba dva zoufale potřebovali nadechnout čerstvého voňavého vzduchu. Měl pravdu, jeho zahřívací procesy byly úspěšné a já se v tu chvíli marně snažila své rudé tváře přimět změnit barvu.

Chvíli jsem tak seděli, ve vzájemném objetí, stejně jako oheň a led, dva neslučitelné, přitom tolik potřebné protipóly. Tohle jsem na nás zbožňovala. To mi dávalo sílu věřit, že k sobě patříme, že se vzájemně dokážeme zachránit, ale i pohřbít.

„Proč zrovna louka, Edwarde? Proč tohle místo?“ Usmál se mi do kůže a zhluboka vdechl mou vůni, pak se narovnal a zadíval se na oblohu. Postupně tmavla, jak se večer prolínal s nocí.

„Je to moje oblíbené místo z dětství… Chodíval jsem sem utíkat před starostmi. Cítíš tu vůni vody ve vzduchu?“ zeptal se a jeho černé oči mě znovu vyhledaly.

„Cítím.“

„Útes. Pár metrů od konce hájku.“ Ukázal před nás, směrem, kde se slunce schovávalo za hory a jeho poslední paprsky mizely v řídkém lesíku.

„Slib mi, Edwarde, že to takhle bude. Žádné trápení ani soužení, chci jenom tohle.“ Chvíli se na mě díval se spokojeným úsměvem a sám si snad v tu chvíli představoval, jaké by to bylo. Mít tuhle bezstarostnou, klidnou krásnou budoucnost.

„Mám koupit louku?“ ušklíbl se a polechtal mě těšně nad boky.

„Třeba… Kup louku s domem. Všechno bude pěkný, když tam budeš se mnou.“

„Nezbavíš se mě,“ zakřenil se a přikryl mě celou jeho sakem. Pak se mnou vstal v náručí a pomalými kroky a se rty přitisknutými k mým došel až k Volvu zaparkovanému u lesní cesty.

Dal mi svou poslední lidskou pochoutku, kterou naposledy ochutnal. V kaslíku palubní desky ležela proteinová tyčinka. A já ji s chutí povečeřela. Protože aktivity, které následovaly, dostatek energie potřebovaly.

Byla jsem přeci ještě mladá a příliš ovládaná svým tělem nato, abych odolala.

A Edward byl dokonalý gentleman, který zase neodolal mně.

Bylo to naše další poprvé, krásné, jiné a bez strachu. Tentokrát jsme se milovali vzájemně, každý dostal svůj díl.

A troufám si tvrdit, že to bylo jedno velké poprvé i pro Edwardovo Volvo.

A protože se pomalu blížíme ke konci, chtěla bych zase zahrnout díky všechny, kteří stále doufají a pokračují v tomto příběhu. Jste zlatí!

Autor: Gabbe (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Prodaná 22: