Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Pro blaho Anglie jsi teď moje 26

20.06.2010 (13:00) • Puntik • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2305×

Andreas:

Kůň pod našimi těly frkal. Cítil jsem pohyby jeho svalů, jeli jsme už velmi dlouho a jemu každé další zvednutí nohy působilo větší námahu. Anna se notnou dobu zdráhala se mne jenom dotknout, ale délka cesty vykonala své, tak mi teď ležela v náručí, její hruď se poklidně zvedala. I ve spánku si objímala bříško. Tahle žena mě nikdy nepřestane udivovat. Uvědomil jsem si, že teď vezu mezi svými pažemi jedinou ženu, která žije s upírem. Tedy jedinou známou ženou. A taky jeho dítě… Upírovo dítě. Sklonil jsem pohled k jejímu břichu, tam dole pod jejím srdcem dřímá dítě tak silné, tak jiné, než je jeho matka. Nebo ne? Jak vypadá dítě upíra a lidské ženy?

Náhle se vedle mě zjevila Esme.

„Spí?“ zeptala se.

„Ano. A myslím, že velmi tvrdě.“

Esme se naklonila, aby Anně viděla do tváře. Pohupovali jsme se v rytmu koňské chůze.

„Esme, odpusťte mi, ale to dítě… Je stejně silné, jako my?“

Esme se na mě zadívala a potom upřela pohled do stromů okolo nás.

„Není tak silné, nebo se tak alespoň neprojevuje. Ale silnější než Anna je.“

„Čím se živí?“

Esme se na mě otočila, lekl jsem se, že jsem ji urazil a ptal se už moc. Ale odpověděla mi.

„Potřebuje krev, ale snažíme se ji nahradit jídlem. Anna jí více než často. Trochu to pomáhá, ale jak dítě roste, potřebuje toho víc.“

Podíval jsem se na líbezný obličej Anny. Byla bledá jako lesní mlha, ale nevypadala nepřirozeně.

„Nezdá se mi, že by tolik strádala,“ zašeptal jsem.

„Není v ohrožení života, ale je bledší, než byla dříve.“

„Proč nepije krev?“

„To nás samozřejmě napadlo, ale Carlisle se toho bál. Kdyby si dítě zvyklo na větší přísun krve, mohlo by pak z Annina těla chtít krve ještě víc. Ale dítě reagovalo na lidskou potravu dobře, nechceme to měnit, dokud to není nezbytně nutné.“

Tiše jsme se prodírali lesem. Byli jsme na cestě už pět hodin, ale ještě jsme nezastavili. Chtěl jsem, aby naše první zastávka byla co nejdál od chatrče. Je to malicherné, když mluvíme o upírech, ale pocit je pocit. Navíc, čím jsme byli dál od chatrče, tím jsme byli blíž k mému hradu a tam jsem se cítil bezpečně.

Vtom si Esme povzdechla.

„Ach, Andreasi… Doufám, že vám nevadí, že vám tak říkám,“ otočila se na mě s otazníkem v očích.

„Ooh, promiňte, nenapadlo mě to. Já jsem vás také zval vaším jménem.“

„Ne, to nevadí.“ Usmála se Esme.

„Mně to nevadí jistě,“ odpověděl jsem jí.

Esme se vrátil její zachmuřený obličej.

„Všechno je teď naruby. Byla jsem velmi šťastná, když jsem poznala, že se Elien zamiloval. Dlouho už u nás nebylo tak veselo, jako když prožívali ti dva svoje nejkrásnější chvíle. Ale teď Anna čeká dítě. To je sice krásné, ale nikdo neví, co jí udělá, ani jaké to dítě bude. Nevíme vůbec nic. A do toho se nám tu plete ten všivák Tarren!“ zasyčela.

Překvapila mě, že se mi svěřila. Ale potěšilo mě to. Potřebovala si s někým promluvit, vypadala nešťastně.

„Všechno to zvládneme,“ řekl jsem jí.

Oddaně se na mě podívala a vděčně se usmála.

„Nevíte, jak moc jsem vám všem vděčná. Nasazujete svoje životy kvůli těm našim a ani nás neznáte.“

„Netřeba o tom mluvit. Carlisle je můj přítel, nepřipadalo v úvahu, že bych ho odmítl.“

„Máte to u nás,“ řekla Esme.

Jen jsem se usmál. Anna se zavrtěla, nadechla se a pohodlněji se mi zavrtala do náruče. Tahle situace byla tak zvláštní, nikdy by mě nenapadlo, že potkám ženu, která se rozhodla žít s upírem.

Jeli jsme ještě chvíli, ale potom koně už sténali nad svojí únavou. Zastavili jsme na místě, kterému panovala čerstvá, zelená tráva. Stromy okolo nás nám tvořily ochranu. Opatrně jsem vzal Annu do náruče a seskočil ze hřbetu zvířete.

Ve chvíli, kdy se moje chodidla dotkla země, sebou Anna trhla. Prudce otevřela oči a zmáčkla mi paži.

„Co se děje?“ vyřkla horečně a zmateně.

„Nic,“ uklidňoval jsem ji, „jen zastavíme, abychom si odpočinuli.“

Anna se na mě podívala hlubokýma očima a slabě mi moji informaci odkývala. Potom se zadívala na muže okolo, kteří připravovali tábor na noc. Jeden z nich položil na zem kančí kůži a já na ni uložil Annu. Sedla si a podívala se po okolí.

„Děkuji,“ zašeptala.

Usmála jsem se na ni.

Ostatní připravovali kůže pro další dámy, které si posedaly kolem Anny a pár mužů věnovalo velkou pozornost koním. Na cestě lesem jsme nemohli potkat žádné koně, za které bychom mohli ty naše vyměnit. Proto jsme se o ně museli starat, jako by byli ze zlata.

„Máš žízeň?“ slyšel jsem Alici, jak se ptá Anny.

Za pár chvil jsem už slyšel hrdlo Anny, které omývala voda.

„Andreasi, jak dlouhá bude cesta?“ Přišel ke mně Malcom, můj nejlepší přítel z přítomných.

„Počítám, že ještě zítra a kus noci. Ale jestli budou koně unavení, bude naše cesta trvat déle.“

„To by nebyl největší problém,“ řekl tiše Malcom.

Otočil jsem se na něj a zabodl do něj oči.

„Co se děje?“

„Ten nový muž, Emmett…“ zašeptal Malcom.

„Co je s ním?“ zeptal jsem se tvrdě.

„On nejkratší dobu z nás pije jen zvířecí krev. Všímej si, jak daleko je od paní Anny. Její krev ho dráždí.“

Otočil jsem se a podíval se na Emmetta. Koně frkali, muži seděli kolem žen a povídali si, Emmett seděl v dálce u stromu a pohledem propaloval Annu.

„Hlídej ho,“ zasyčel jsem k Malcomovi. „Teď hned s ním jdi lovit,“ přikázal jsem.

Malcom se na mě zadíval a potom se odhodlaně vydal směrem k Emmettovi.

Věděl jsem, že se mu celá tahle situace nelíbí. Nechtěl nechat Carlislea ani jeho rodinu v nebezpečí, ale nelíbilo se mu, že dostávám do nebezpečí taky nás ostatní, myslím, že měl teď velký problém. Pral se se svým svědomím a svým strachem. Ale věřil jsem mu, věděl jsem, že si vybere správně.

Malcom přišel k Emmettovi a chvíli u něj stál. Pak se na mne Emmett podíval, změřil si mě pohledem a nakonec odešel s Malcomem po boku. Zafoukal nad námi vítr, cítil jsem vodu. Skrze stromoví prosvítala šedá obloha. To nám ještě chybělo. Musíme co nejdříve vyrazit, nemůžeme si dovolit přečkat déšť. Dám koním ještě hodinu a potom už musíme vyjet.

Rosalie:

Seděly jsme vedle Anny na zemi, zafoukal vítr. Ucítila jsem blížící se déšť. Pojedeme dál? Měli bychom tady déšť přečkat, ale nevím, jestli na to máme dost času.

Déšť nebyl jedinou věcí, která upoutávala moji pozornost. Už u chatrče jsem si všimla muže, který stál až úplně vzadu. Měl krátké černé vlasy a mohutnou postavu. Všichni muži okolo nás byli krásní, ale on mě poutal, dočista mne volal, abych se na něj podívala. A on se na mě díval taky. Vždycky jsem rychle pohledem uhnula, styděla jsem se. Propánakrále, nikdy jsem se nestyděla!

Anna seděla vyčerpaně na kančí kůži a pila vodu. Bříško už měla opravdu veliké, jestli to maličké přijde na svět a Elien u toho nebude, nikdy ho to nepřestane mrzet. Ano Annu.

„Děkuju,“ řekla Anna slabě,

Vzala jsem vak z její štíhle ruky, všimla jsem si, že je nápadně bledá. Okamžitě jsem střelila pohledem k Esme. Alice už si toho taky všimla, jen se na mě tiše podívala.

„Anno, měla by ses najíst,“ řekla jsem.

„Asi ano, je mi slabo,“ zašeptala Anna.

Esme se na ni ustaraně podívala a všimla si její pleti. Zvedly jsme se s Alicí a odcházely směrem ke koním, kteří na hřbetech vezli jídlo jen pro Annu.

„Ta cesta je oba vyčerpává,“ zašeptala jsem k Alici, když už jsme stály u koní zády k Anně a Esme.

Koně frkali, kolem se nesl hlahol a hlasy mužů.

„To dítě toho potřebuje víc než předtím.“

Alice jen zakývala a vyndala z pytlů chleba a máslo.

„Musí teď jíst mnohem častěji,“ řekla jen a rychle se otočila směrem zpět k Anně a Esme.

Došly jsme k nim a přisedly si. Anna se na nás usmála. Ukrojila jsem chleba a namazala ho pořádnou vrstvou másla.

„Na.“ Podala jsem ho Anně.

Anna se do něj rychle zakousla a polkla. Znovu se usmála, máslo měla kolem úst jako šašek. Kousala už jenom chvíli a celý chléb z její ruky zmizel.

„Ještě?“ zeptala jsem se s úsměvem.

„Ano,“ řekla Anna.

Namazala jsem další, Anna ho opět zhltla beze slova. Nabízela jsem jí další, ale s ještě plnou pusou ho odmítla a řekla, že kdyžtak za chvíli.

Seděly jsme a povídaly si. Zanedlouho se vrátil ten muž. Díval se na naši skupinku a bedlivě nás pozoroval. Cítila jsem jeho pohled až na morku kostí.

„Rose, prosím tě, ještě jeden krajíc,“ řekla Anna.

Lehce jí zrůžověly tváře, rychle jsem jí podala chléb s máslem a sledovala, jak lačně ho polyká. Všimla jsem si, že se začíná stmívat.

„Káplo na mne,“ řekla Anna a vyzvedla ruku s chlebem.

Do pár vteřin jsem ucítila studenou kapku na čele, za chvíli už kapky padaly všude. Rychle jsme se zvedly a pomalu se přesunuly pod výčnělek nízké skály. Muži nám pomohli s kůžemi. Anna vypadala vesele, pozorovala déšť, jak se vpíjí do lesní země. Les začal svěže vonět.

„Dámy, počkáme, než se déšť přežene, ale jestli bude pršet dlouho, budeme muset vyjet za deště.“

Podívala jsem se na Annu. Seděla u skalní stěny a sledovala zamyšleně déšť. Nejspíš Andrease ani neslyšela.

Náhle se ale její výraz změnil.  Oči se jí zúžily a zabodly se do jednoho místa.

„Co se děje?“ zeptala jsem se jí.

Otočila ke mně tvář a nadechla se, potom vydechla.

„Stýská se mi,“ zašeptala.

Usmála jsem se a klekla si k ní.

„Když všechno půjde dobře, možná už pozítří budeš s Elienem.“ A pohladila jsem ji po tváři.

Jen zakývala na souhlas.

„Připomněl mi ho ten déšť,“ řekla. „Když jsem poprvé přijela do Anglie, pořád jenom pršelo. Ty dny byly strašné, ale teď už je nemám spojené jenom se strachem, teď už myslím na něj a na vás.“

Otočila se na mě. Bylo to tak upřímné. Políbila jsem ji na čelo.

„Mám tě ráda,“ zašeptala jsem jí.

„Já tebe taky,“ řekla a pohladila teď ona mě na tvář.

Ještě chvíli jsme sledovali déšť. Nebe tmavlo, čeká nás cesta černou nocí.

Sotva dopadla na zem poslední kapka, Andreas zavelel a všichni jsme se vydali ke koním. Déšť jim očividně udělal moc dobře, přešlapovali a vypadali odpočinutě.

Nasedli jsme, Andreas pevně objal Annu. Vyjeli jsme do potemnělého lesa a za pár chvil okolí ztmavlo úplně. Anna se tiskla k Andreasovi. Vepředu jeli tři muži a drželi louče, aby koně na cestě lesem neklopýtali. Mezi nimi byl i Emmett. Pozorovala jsem jeho záda až nezdravě často.

Elien:

Carlisle přivezl mladou ženu, představil nám ji jako Lauru. Okamžitě mi došlo, proč je rady. Poznal jsem to i na Carlisleově tváři, jestli se Lauře něco stane, bude si to do smrti vyčítat.

Prohlédl jsem si Lauru, její kypré tvary přilákaly pohled našich dvou posledních sloužících mužského pohlaví. Musím tedy říct, že byla… vyvinutá. Jsem muž, nikdo po mě nemůže chtít, abych si toho nevšiml. Nenapadlo mne ale nic z toho, co napadalo zbrojnoše. Při pozdějším dešti jsem si vzpomněl na Annu, sledoval jsem kapky deště a přemýšlel jen nad tím, jestli je ona a malý v pořádku. Stýskalo se mi tak moc, až jsem překvapoval sám sebe a nutil se nepodléhat melancholii. Čekal nás krušný večer. Krátce před západem slunce mě Jasper zavolal na hradby.

„Podívej,“ zašeptal a naznačil hlavou směrem dolů.

Po cestě přijížděl Tarren, majestátně nesl své tělo na koni. Zastavil se u svých kolegů a slezl zvířeti ze hřbetu.

„Musíme začít,“ řekl jsem sotva slyšitelně a rázně se otočil.

Dupal jsem po kamenném mostě a téměř vběhl do věže. Za pár vteřin už jsem stál před Carlisleovými dveřmi. Nechoval jsem se slušně a rovnou jsem je otevřel.

„Na hradě?“ Vyskočil Carlisle od stolu a utíkal k Lauřině komnatě.

Celou dobu jsem se držel jeho zad, procházeli jsme temnými chodbami, tma mne obepínala stejně jako strach moji duši.

„Ne, je před branou s ostatními…“

Carlisle byl tiše, rázně procházel hradem.

„Jak dlouho myslíš, že bude čekat?“ zeptal jsem se ho.

„Nevím. Dávám nám půl hodiny, možná ani to ne.“

„Co když bude čekat na ráno?“ zeptal jsem se.

„Nebude, věř mi. Na to ho moc dobře znám. Pokoušel ses číst jeho myšlenky?“ ptal se.

„Ano, ale myslí na všechno možné až na nás.“

„Chytrák prašivá…“ zašeptal Carlisle.

Stáli jsme před Lauřinou komnatou, Carlisle zvedl svou ruku a zaklepal.

„Ano?“ ozvalo se zevnitř.

„Lauro, už je čas,“ zavolal Carlisle.

Laura spěšně otevřela dveře a usmála se. Stála před námi upravená a natěšená.

„Výborně, jsem připravená,“ řekla a zaculila se.

Přemýšlel jsem, jak se mám cítit. Natřásala se tu přede mnou krásná, mladá žena, která se těšila na svůj portrét od vrchního malíře. Jenže já jsem věděl, co ji čeká. Ani neví, jakému nebezpečí se vystavuje. Zalkl jsem se strachem, studem a bezmocí.

„Pojď,“ řekl jí Calisle.

Ustoupil jsem jim a nechal je, ať mne předejdou. Carlisle se naklonil k Lauře a za chůze k ní mluvil.

„Jen tě předem upozorním. Možná tě překvapí prostředí, ve kterém bude mistr malovat tvůj portrét, ale malíř si je vybral sám,“ řekl Carlisle.

V duchu jsem se škaredě zasmál.

„Víš, je to trochu podivín, ale výtečný umělec. Budeš-li s ním mít trpělivost, obraz bude překrásný.“

„Ano,“ zakývala vesele Laura. „Trpělivost růže přináší,“ ukončila.

„Před každým obrazem se koncentruje, proto se nelekej, kdyby dlouho nepřicházel.“

„Nebojte se, pane, já to zvládnu. Jsem silná holka,“ řekla Laura.

Zastyděl jsem se až na patách a tiše doprovázel ty dva po schodišti.

Klesali jsme ve věži, blížili jsme se ke sklepení, k tomu, kde byl v zemi malý otvor a pod ním hloubila se ještě další místnost.

„Tady?“ zeptala se Laura, když jsme prošli kolem dveří do místnosti, kde za pár chvil bude ležet tělo té nešťastné dívky.

„Ještě dolů,“ řekl Carlisle a přidržoval Lauře ruku.

Laura překvapeně nadzvedla obočí. Carlisle se na ní otočil a usmál se.

„Říkal jsem, že je to podivín.“

Laura se na chvíli zastavila v kroku, polilo mě horko. Co se bude dít, jestli si to teď rozmyslí?

Střelili jsme po sobě s Carlisleem pohledem.

„Jak je ten hrad starý?“ zazněla mezi studenými zdmi Lauřina otázka.

Slyšel jsem ten kámen, jak mi padá ze srdce.

„Už přes sto let,“ odpověděl Carlisle klidně a dál s Laurou sestupoval dolů.

Došli jsme k do místnosti pod sklepením. Nikdy jsem nepochopil, k čemu tady byla, ale teď se k ní upínala moje jediná naděje.

Carlisle otevřel dveře. Otevřel se před námi malý prostor, uprostřed něho stála malá stolička a před ní malířský stojan s bílým papírem.

„Posaď se,“ řekl Carlisle Lauře.

„A ještě jednu věc. Po celou dobu musíš být absolutně tiše.“

Laura se jen poťouchle usmála: „Já vím, umělec.“

Nechali jsme ji tam a odešli za Jasperem, který nedaleko připravoval Thomase. Navlékal ho do bílých šatů a na hlavu mu dával velký klobouk.

„Jak se cítíš jako malíř?“ ptal jsem se.

„No,“ zavrtěl se, „bylo mi líp. Jenom proto, že jste mi řekli, že to pro vás mám udělat a neptat se, tak neodporuju. Ale je to děs…“

„My jsme ti také vděční. A dostaneš velkou odměnu,“ řekl Carlisle a podal Thomasovi paletu.

V tom do místnosti vtrhnul náš druhý zbrojnoš.

„Je tady ten muž!“ vyhrkl k nám.

Autor: Puntik (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Pro blaho Anglie jsi teď moje 26: