Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Pro blaho Anglie jsi teď moje 24

06.06.2010 (14:30) • Puntik • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2347×

Spatřila jsem jenom malou holčičku, stála u zdi a dívala se na mě. Proč by syčela ona? Zadívala jsem se na ní, strkala si ukazováček do pusy.

„Haló,“ zavolala jsem.

Nic.

„Haló, maličká…“

„Ahoj,“ zamávala mi.

Položila jsem byliny do košíku a vydala se k ní.

„To ty jsi na mě syčela?“ zeptala jsem se a usmála, aby se mě nebála.

Holčička jenom zakývala hlavou a strčila si do pusinky i prst druhé ruky.

„A pročpak?“ zeptala jsem se a klekla si před ní.

„Protože sem to měla… měla udělat,“ zamumlala.

Svraštila jsem obočí, proč by to měla dělat?

„Aha,“ řekla jsem, „hm… A kdo ti to řekl?“

„Tam jeden pán na cestě, když jsme přišli s maminkou a tatínkem.“

Na cestě? Mluví snad o těch lidech, co obléhají hrad? Ale jak se mohli dostat dovnitř, když se sem teď nikoho nepouští…

„Ale do hradu nikdo nesmí, pán to zakázal.“

Holčička se na mě dál klidně dívala.

„Ale nás pustili,“ zadrmolila vzdorně.

Zlaté lokýnky se jí zavlnily na ramenech. Takhle by měla vypadat moje a Eliena dcera.

„Co dělají tvý rodiče?“ zeptala jsem se dítěte.

„Tatínek prodává kožešiny a maminka mu pomáhá,“ řekla malá.

Obchodníci, ty na hrad asi pustí.

„Dobře. A teď mi pověz, jaký pán s tebou mluvil?“

Holčička si stoupla na špičky, zatahala mě za světle hnědý cop. Naklonila jsem se k ní.

„Trochu jsem se ho bála,“ zašeptala.

„A co ti říkal?“ optala jsem se tiše.

„Mám něco vyřídit Lize…“

Překvapeně jsem se na ní podívala.

„A co jí máš říct?“

Holčička si vyndala prst z pusy.

„Ty nejsi Liza?“

„No… Náhodou jsem.“

Chvilku bylo ticho.

„A... jak jsi mě poznala?“

„Ten pán mi tě popsal, říkal, že už tě tu viděl.“

Už mě tu viděl?

„A jak vypadal?“

„Měl tááákhle dlouhý vlasy,“ holčička roztáhla ruce do šířky, „a zlatý. Skoro svítily.“

Pak se začala vesele smát.

„A z brady mu ty vlasy vysely taky,“ znovu mě zatahala za cop, „měl na ní copánek.“

Hned jsem si vybavila toho návštěvníka z předvčerejšího dne. Jak se jmenoval? Jak to bylo?

„Poznala jsem tě před chvilkou, proč jsi šla na zahradu?“ ptala se mě.

Andrew, probliklo mi hlavou.

„Pro byliny. A co mi máš říct?“ vyhrkla jsem netrpělivě.

„Dneska večer přijde na hrad, chtěl by se s tebou potkat.“

Polilo mě horko. Děsil tuhle malou a bála sem se ho i já. Zase ale byl strašně krásný, to se mu musí nechat. Z toho kouká něco špatného.

„A kde se máme potkat?“

„Máš na něj čekat večer u studny, říkal.“

„Dobře,“ řekla sem mimo sebe.

Tohle je zvláštní.

„Už si viděla princeznu?“ vypadlo z holčičky najednou.

„Cože?“

„Princezna…“

„Jo tak,“ řekla sem vesele, „jasně, že jo.“

„A sloužíš jí?“

Vzpomněla jsem si na Annu, teplota krve stoupla.

„Už ne.“

Nakonec jsem začala obsluhovat tu novou paní Alici a jejího muže. Nevím, co tak najednou.

„A jak vypadala. Byla krásná?“

Podívala jsem se na ní s nechutí.

„Těžko říct.“

„Lizo, kde se, ksakru, touláš?“

V podloubí stála Agáta, ruce měla položené na tlustém zadku a výhružně na mě krčila svoje žabí tváře.

„Tak, maličká, už musím. Děkuju,“ řekla jsem jí a vrátila se pro košík.

„Moc toho nemáš,“ zahalekala znova baba.

Zvedla jsem oči k nebi.

„Aby tě čert sbral, krůto!“ pošeptala jsem si.

Bylinky jsem musela uložit do kuchyně, pak jsme se všichni sešli ve velkém sále. Myslím tím všechno hradní služebnictvo. Našla jsem tu i pážata a zbrojnoše. Co se děje?

 Na dřevěném křesle seděl pán Carlisle a vedle něj stál Elien. Vypadal jako Anděl, co sestoupil z obrazu. Byl tu i pan Jasper.

 „Děkuji, že jste sem všichni přišli,“ řekl Carlisle a přítomní pomalu přestávali klábosit.

„Kvůli nastalé situaci, a rád bych podotkl, že doufám v její krátké trvání, musím velmi ztenčit vaše řady.“

Sálem prolétl šepot. Všichni se k sobě nakláněli a něco si šuškali.

„Utište se, prosím,“ zvýšil Carlisle hlas.

„Dostanete peníze, abyste vystačili. Bude to jen na pár dní…“

„Co se děje?“ skočil mu do řeči jeden ze zbrojnošů.

„Nemůžu vám sdělit podrobnosti.“

Znovu se všichni rozmluvili. Kam máme jít? Nechtělo se mi odcházet, jak se o sebe postarám? Dlouho neuvidím Eliena, do háje.

„A co máme dělat?“ zakřičela jakási žena.

„Chci, abyste dnes k obědu opustili hrad a odešli dolu do vesnice. Jakmile to bude možné, pošlu pro vás zpět. Nikoho se nechci zbavit, všichni se zase na svoje místa vrátí!“ snažil se Carlisle překřičet dav.

„Ticho, prosím!“ zakřičel Jasper rázně.

Pod jeho hlasem jsem nadskočila, nečekala jsem to.  Carlisle se zvedl a popošel o jeden krok k nám.

„Je to pro vaše bezpečí, nemůžu vám nic říct, ale čím dříve se vzdálíte, tím lépe. Vím, že je teď velmi těžké sehnat obživu, proto vám znovu opakuji, že bez peněz nezůstanete a až bude na hradě bezpečno, zavolám vás zpět.“

Lidé se na Carlislea dívali, někteří se mračili, jiní nevěděli, co si mají myslet.

„A vy, pane, kam odjedete?“ ozvalo se.

Všichni se na pána otočili.

„My se o sebe postaráme, nebojte se.“

Znovu se ozvalo šeptání.

„Každý z vás dostane u brány měšec s třiceti zlatými.“

Polkla jsem, tolik peněz? A jaké nebezpečí nám hrozí?

„Je vás opravdu velmi moc, jsme schopni vás ochránit jen pár. Některé z vás tu budeme potřebovat, aby zajistili chod hradu. Zůstane tu někdo dobrovolně?“

Nastalo ticho, pážata byla velmi mladá, většinou měla někde svoje děvečky nebo ženy. Nepřihlásil se ani jeden, ze zbrojnošů se přihlásili dva, co vím, tak ti nikoho neměli.

„Děkuji,“ řekl Carlisle.

Nikdo další se nehlásil, oči pánů bloudili po davu.

„Nic se vám nestane, to vám slibuji. Když vás bude jen pár…“

Vtom zvedla ruku Agáta. Byla stará a taky nikoho neměla. A co já? Copak bych vydržela nevidět Eliena? Okamžitě jsem zvedla ruku.

 Elien náhle popošel ke svému otci a něco mu zašeptal. Carlisle se k němu otočil a řekl mu pár slov. Chvíli se na sebe dívali, Elien zakýval na souhlas.

„Dobrá. Děkuji moc. Vy čtyři zůstáváte na hradě. Ostatní prosím, odeberte se do vesnice. Vy čtyři počkejte za pár minut v kuchyni.“

 Sál se rozhýbal, počkala jsem, až se dostanu ke dveřím a šla směrem do kuchyně. Sedla jsem si pod okno a pozorovala šedou oblohu. Dole u lesa stále stáli pořád ti cizinci. Doufám, že jsme opravdu v bezpečí, jsem tu jenom kvůli panu Elienovi.

„Překvapila jsi mě,“ vešla do kuchyně Agáta.

Podívala jsem se na ni.

„Čím?“

„Že jsi tu zůstala. Myslela jsem, že radši odejdeš. To je od tebe hezké.“

Jenom jsem se trochu usmála.

Za chvíli přišli zbrojnoši, těžkotonážní chlapi se vesle usmáli na Agátu a posedali si na lavici.

„Tak co, pánové, copak vy nebudete nikomu chybět?“ zeptala se jich vesele.

„Ale paní,“ řekl ten s huňatým knírem, „žena mě opustila, vodešla s takovym mladym, ještě nedorostlym klučíkem. A nikoho jinýho nemám.“

„Já taky ne a pana Carlislea i jeho rodinu mám rád. Zachránili mě před bídou, rád jim pomůžu.“

Agáta jim podala džbánky vody a zbytek koláčů.

„Nic jiného tu nemám,“ omluvila se.

„To nic, i tak se mi to líbí,“ řekl jeden.

„A co ty, mladá. Taková pěkná holka, život má před sebou, co že si tu zvostala?“ ptal se mě zbrojnoš.

Otočila jsem se od něj a dívala se ven.

„Taky nikoho nemám,“ odpověděla jsem stroze.

„Ale, ale… Mám jí to věřit?“

„Když nechcete, nemusíte. Nikdo vás do toho nenutí,“ odsekla jsem.

„Ta má vostrej jazyk,“ řekl ten druhý potom, co si pořádně loknul vody.

„To nic, taková je pořád. Berte si,“ zazněla Agáta.

Nevšímala jsem si jich, vzpomněla jsem si na rodiče. Ať mi odpustí, jestli jsme se vydala napospas nějakému nebezpečí, ale kdo ví, jestli bych se ještě do vesnice někdy vrátila. Navíc, já prostě nemůžu od svého pána odejít.

„Tak, ještě jednou děkuji,“ objevil se najednou v kuchyni Carlisle.

Za ním šel Jasper a Elien. Všichni jsme vstali a lehce se uklonili.

„Moc pro nás znamená, že jste tu zůstali.“

„Udělali jsme to rádi,“ odpověděla s úsměvem Agáta.

Elien se na mě úpěnlivě díval, raději jsme sklopila pohled k zemi. Je tak krásný, kéž by byl můj. Zajímalo by mě, jestli si ho Anna zaslouží.

„Tak, ty Thomasi, byl bych rád, kdyby sis vzal na starost hradby, zbraně a tak. Nečekám sice žádnou hrozbu, ale pro pořádek,“ obrátil se Carlisle na jednoho zbrojnoše.

„Samozřejmě,“ řekl Thomas.

Pak se Carlisle obrátil k druhému.

„Gilberte, prosím, vezmi si na starost koně, je jich dost, ale já vím, že ty to zvládneš.“

„Ano, pane.“

Pak se pán otočil k Agátě.

„Mohla bys nám vařit, Agáto? Jinak pomřeme hlady.“

„Ale pane, to nedovolím,“ usmála se Agáta.

Na ně sladká být uměla, ale na mě?

„A ty, Lizo, moc tě ještě neznám,“ promluvil náhle Carlisle na mě.

„Vezmeš si na starost úklid a budeš Agátě v kuchyni k ruce.“

Zakývala jsem na souhlas.

„Ano, pane.“

„Ostatní věci musí zůstat zanedbány, nedá se nic dělat. Ještě jednou děkuji.“

Carlisle se otočil zády k nám a odcházel, Elien se na mě naposled podíval, zastavil se pohledem v mých očích a pak následoval svého otce. Jasper šel za nimi. Proč se tak dívá?

Anna:

Sledovala jsem šedivou oblohu nad Anglií, táhla se až do nekonečných dálek. Celý život žijeme pod hvězdami, pod mraky a sluncem, pod těly obrovitých stromů. A učíme se číst, číst v lidech okolo, snažíme se číst budoucnost, domýšlíme, co by se mohlo stát, snažíme se číst v životě a zjistit, proč tu jsme, učíme se číst sami v sobě. Nikdy jsem to neuměla, jenže tady mě toho tolik naučili. Naučili, vlastně Elien mi otevřel oči a nejspíš o tom ani neví. Nosím pod srdcem jeho dítě, naučil mě milovat, proto se teď dívám na svět úplně jinak. Je to takový hlupáček, jestli někdy lituje, že jsem s ním. Jestli si myslí, že mi zkazil život. A někdy ho to napadá, neříká to nahlas, ale já to poznám. Když se na mě smutně dívá a potom mi pošeptá, že mě miluje a že jsem na něj až moc dobrá žena. V takovou chvíli ho mám chuť praštit, on prostě nevidí, jak moc je krásný člověk. Je mi jedno, že je upír, vidím ho jako bytost s překrásnou duší.

„Nad čím přemýšlíš?“ vyrušila mě z rozjímání Rose.

Stočila jsem k ní hlavu na polštáři a usmála se.

„Co myslíš?“

„Aha,“ řekla Rose suše, „takže jsem se měla zeptat, na koho myslíš…“

„Nech ji být, na koho hádáš, že myslí Elien?“ objevila se ve dveřích Alice a nesla mi džbánek s vodou.

„A to jsi nebyla u začátku toho všeho,“ culila se Rose a věnovala se knize.

„Copak?“ otočila se na mě vesele Alice.

„Jen jí řekni, milá Anno, jak to vypadalo…“ pobízela mě Rose.

S úsměvem jsem se zahleděla na Alici a sledovala ji. V komnatě bylo ticho.

„Tak já ti to Alice řeknu za ní,“ pověděla Rose, když viděla můj pohled.

„Anna se Eliena k smrti bála, vlastně se bála nás všech. A Elien? Ten jí dával za vinu vše, co se událo. Měla jsi tu být, když na k ní vysílal ty vražedné pohledy u naší první večeře…“

„Ne,“ řekla Alice se smíchem, „Rose, nedělej si srandu.“

„Ale já mluvím pravdu, jen Anno dosvědč,“ vyzvala mě Rose.

„Rosalie vážně nelže, myslela jsem, že zemřu strachem,“ odsouhlasila jsem.

„Ano, a potom utekla,“ dokončila Rose vesele.

Alice se překrásně zasmála.

„Nevím, co je k smíchu, myslela jsem si, že je moje budoucnost navždy zpečetěná,“ pronesla jsem na oko dotčeně.

„Vždyť také je,“ řekla tiše Alice.

Podívala jsem se na ni a sledovala její líbeznou tvář.

„Jak?“ ptala jsem se.

Chtěla jsem vědět, jak to myslela. Vidí to v dobrém nebo špatném?

„Přece je zpečetěná, ale veseleji. Než sis představovala,“ usmála se Rose.

Měly pravdu, spokojeně jsem se zavrtala do peřin. Začínalo být velmi obtížné se jakkoli hýbat, drobeček byl čím dál tím těžší.

„Ukaž, přikryji tě,“ zvedla se Alice.

Náhle se její oči ztratily v neznámu, ustrašeně jsem se je snažila následovat, ale nepovedlo se mi to.

„Alice,“ naléhala jsem na ni zoufale.

Rosalie byla v mžiku u nás, sledovala Alici upřenýma očima.

„Alice, co vidíš?“

„Vidím jen záblesky,“ šeptala Alice.

„Mluv,“ vyzývala ji Rose.

„Vidím Annu, ale všechno je v mlze. Stojí někde ve výšce a je tam s někým…“

Náhle Alice vykřikla, její zděšení protnulo komnatu jako železný nůž. Moje děťátko mě koplo, sledovala jsem Rose, točila se mi hlava.

„Co se děje?“ křičela Rosalie.

„Anna,“ zašeptala Alice, „ona spadla… spadla dolů.“

Alice se vrátila z dálky k nám, sklopila ke mně ustrašené oči.

Polkla jsem a hypnotizovala ji, dítě mne znovu koplo, prosila jsem ji očima, aby řekla, že se spletla.

„Odkud padala?“ zeptala se tiše Rose.

„Já nevím,“ zavzlykala Alice, „stála tam a najednou padala dolů. Někdo tam s ní byl.“

„Kdo?“ ptala se netrpělivá Rose.

Seděla jsem v peřinách, stydly mi ruce, zrychleně jsem dýchala.

„Já nevím,“ vykřikla Alice nešťastně, „všechno bylo v mlžném oparu!“

Rosalie se na mě otočila a najednou byla pryč. Zůstala jsem s Alicí sama, seděla jsem na posteli a tiskla si ruku na břicho. Alice nade mnou stála jako socha. Nevěděla jsem vůbec nic, jen že někam spadnu. Ale co dál?

„A co potom?“ zeptala jsem se tiše, možná jsem chtěla, aby Alice moji otázku zapomněla a neřekla mi odpověď.

„Nic jiného nevím,“ zašeptala Alice.

Sevřela jsem k sobě víčka, jen jak jsem je otevřela, spatřila jsem Elienovu tvář. A za ní Jasper, Carlisle.

„Lásko, je ti něco?“ ptal se mě Elien.

„Ne,“ řekla jsem mu.

Dítě mě znovu koplo, ruka mi vystřelila jeho směrem.

„Copak?“ ptal se Elien horlivě.

„Jsme v pořádku,“ uklidňovala jsem ho.

Pak mě to napadlo, moje zdraví teď není jenom mé, je i miminka. Jestli se zabiji, až spadnu, to dítě zemře se mnou.

„Anno!“ vykřikl náhle Elien.

„Ty nezemřeš, jasné?!“

„Ale co když ano?“ vykřikla jsem a stoupnula si na kolena.

Elien ke mně přiskočil, chytil mě pevně za krkem, obtočila jsem svoje prsty kolem jeho zápěstí.

„Nikdy nedovolím, abys mě opustila, rozumíš?! Už jenom kvůli sobě tě nikdy nenechám odejít!“

Po tvářích s mi stekla slza, křečovitě jsem sevřela Elienovy dlaně.

„Alice, byla Anna těhotná?“ zeptal se Carlisle.

„Stála zády, nic jsme neviděla…“ zalkla se Alice.

V komnatě nastalo ticho, cítila jsem svoje srdce. Elien na mě upíral nešťastné oči.

„Dobrá,“ promluvil náhle Elien.

Políbil mé čelo vstal.

„Už jsem o tom přemýšlel dlouho, Anna by neměla zůstávat dále na hradě. Ne do té doby, než se celá situace usadí.“

Celá rodina se na něj překvapeně dívala, ještě jsem polykala zbylé slzy a snažila se uvědomit si, co říká.

„A kam by měla odjet?“ zeptal se Jasper.

„Já nevím, ale musí odjet. Není tady v bezpečí.“

Sledovala jsem rodinu a tiše seděla. Copak se mnou asi bude?

„Já o něčem vím,“ zašeptala Alice, „viděla jsem tu chalupu, když jsme přijížděli sem. Je tam v lese, je to dost daleko odsud, ale tak je to možná lepší.“

„A kdo v ní žije?“ tázal se Carlisle.

„Je opuštěná, vypadala tak. Měla vymlácená okna, ale to se dá přece spravit.“

„Kdo s Annou odjede?“ prořízl diskusi Elien.

Všichni se na něj dívali. Proč se ptá? Je snad jasné, že se mnou pojede on. Zatahala jsem ho za kalhoty.

„Pojedeš ty, nebo ne?“ zeptala jsem se se strachem.

Elien se něžně usmál a zabořil své prsty do mých vlasů.

„Nic by nebylo krásnějšího, ale já budu muset být tady s Carlisleem a Jasperem.“

Jenže už to nebude dlouho trvat a můžu porodit. On u toho nebude se mnou…

„Jakmile se dítě poprvé podívá na svět, budu tam,“ řekl mi Elien vážně.

Slepě jsem to odkývala, nevím, co se stalo. Přestávala jsem vnímat svoje okolí, za hradbami stály zástupy upírů, mé dítě se za pár dní bude dobývat na svět, na hradě už není bezpečno, budu muset odjet, ale Eliena tu nechám, budu o něj mít strach. Ale nic, moje mysl se začala bránit ztrátou vnímání.

„Pojedu já,“ řekla Esme.

„Já taky,“ vyhrkla Rose.

Alice se jen usmála, „nemůžu u toho chybět.“

 Všichni opustili komnatu, zůstal tu se mnou jen Elien. Ležela jsem mu v náručí a sledovala své bříško. Rosalie před chvíli vletěla k nám se slovy: „Nenechte se rušit,“ otevřela truhlu a vyndala z ní moje šaty.

„Já ti zabalím,“ usmála se na mě a zmizela za dveřmi.

Bylo mi těžko u srdce, Elien mi řekl, že musím odjet kvůli dítěti. Není tady v bezpečí. Moc dobře věděl, proč to říká. Měl pravdu a pro bezpečí toho malého není nic, co bych neudělala. Takže jsem k večeru nastoupila do kočáru společně s Rose, Alicí a Esme. Elien mě políbil na tvář a pak věnoval polibek i malému uvnitř. Slyšela jsem, že mu šeptá a slibuje, že přijede hned, jak ho bude potřebovat. Potom se narovnal a políbil i mě, nejdřív na rty, potom na tvář a nakonec na ušní lalůček.

„Miluji tě, ochráním tě. Tebe i toho malého a nezastaví mě nic. Neumíš si ani představit, jak moc mě bolí, že odjedeš a nebudu tě mít na očích. Ale…“

„Pšt,“ přerušila jsem ho, „já vím. Nevyčítám ti, že nemůžeš jet se mnou. Opravdu tě tady potřebují, neumím si představit, že by tu místo tebe měla zůstat Alice, nebo Rose, nebo Esme. I když ony by to zvládly, ale takhle to bude.. no… Prostě to chápu a nic ti nevyčítám. Já, odpust, jsem nervózní.“

Elien si mě přitáhl a silně mě políbil.

„To ty mi odpust, proklínám sám sebe za to, že tak týrám ženu, kterou miluji jako nic na světě.“

Lehce jsem ho políbila na nos.

„Nevšimla jsem si ani jednou, že bys mne týral. Dal jsi mi všechno, co jsem kdy chtěla. Ať tohle všechno dopadne jakkoli, je ten čas, který jsme strávila s tebou, nejkrásnější, který jsem prožila.“

Elien se na mě oddaně díval, chtělo se mi strašně moc plakat, ale statečně jsem slzy držela za branami očí, nechci, aby mě Elien teď viděl plakat. Myslím, že to stejně poznal, ale neřekl ani slovo.

„Moc mě to mrzí, ale musíte odjet. Slunce zapadá,“ přišel k nám tiše Carlisle.

Elien me pohladil a políbil na čelo, slunce zlátlo na vrcholcích stromů a na stěnách hradeb, jarní večer voněl, někde moc blízko stálo léto.

 Nastoupila jsem do kočáru a naposledy se podívala na tři muže stojící na nádvoří, pak jsme vyjeli z brány. Všechny jsme tiše, smutně seděly. Dostala jsem nutkání poděkovat jim, že kvůli mně opustily svoje milované.

„Já…“

„Ani to neříkej, Anno,“ řekla Alice tiše.

Nepodívala se na mě, sledovala bránu.

„Ty teď patříš k nám, musíme tě ochránit,“ pověděla Esme.

Podívala jsem se znovu na Alici, stále se dívala z okénka.

„Moc mě těší, že jsme všichni spolu, celá rodina,“ dořekla Esme a významně spočinula pohledem na Alici.

Alice se vděčně a šťastně usmála.

„Děkuju,“ zašeptala.

 Kočár vyjel na hrbolatou, udusanou cestu. Spatřily jsme nezvané návštěvníky. Někteří stáli, jiní posedávali na trávě, pod zapálenými loučemi seděli na židlích, měli tu i dřevěné, rozkvedlané stoly. Spatřila jsem Andrewa, stál u cesty a pozoroval náš vůz, ruku měl položenou na bradě. Podívala jsem se na Rosalii, sledovala úpěnlivě podlahu kočáru. Zahlédla jsem i toho muže, co s Tarrenem a Andrewem přišel na hrad. Našla jsem ho, seděl na u stolu ještě s někým. Byla jsem vyděšená, všichni nás se zúženýma očima pozorovali. Kočár se kodrcal po večerní cestě, koně pofrkovali. Sledovala jsem svoje nepřátele se strachem, v kočáře jsme všechny mlčely. Ulevilo se nám, až když jsme vjely do lesa. Ale strach na sebe nedal dlouho čekat, vždyť tam s našimi nepřáteli necháváme muže, které máme rády. Nemá cenu, abychom byly v bezpečí, když oni nejsou. Musím si stále opakovat, že tak zachraňuji svoje dítě.

Autor: Puntik (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Pro blaho Anglie jsi teď moje 24: