Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Pro blaho Anglie jsi teď moje 10

04.05.2010 (10:15) • Puntik • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2623×

Elien:

Je noc, obloha venku je stejně temná jako moje duše.  A ta moje duše může za to, jak žiji, může za to, že jsem se zamiloval a může za to, že nešťastně. Ležím vedle Anny a dívám se, jak spí. Dotknu se jí, ale jenom tam, kde je přes její kůži látka, jinak by se vzbudila zimou. Naučil jsem se, že se dotknu jen zlehka a ona si ničeho nevšimne. A kolem půlnoci, když je ve tvrdém spánku, sklouznu prstem i na krajku rukávu a rychle po ní přejedu. Ucítím tak její kůži.

 Anna leží klidně, naučila se se mnou žít. To je to, o čem mluvil Carlisle. Takže to znamenalo úspěch. Jenže já už s ní nechtěl jenom umět žít, já už s ní chtěl žít. A v čem spočívá umění žít s někým? Naučit se s ním nehádat, zvyknout si na něj a respektovat ho jako sobě rovného. V čem spočívá žití s někým a tužba s někým žít? V milování, v toleranci, v respektu, v obětování, když si vážíte někoho tak moc, že se s ním chcete podělit o sebe a o svůj čas, když si druhého vážíte víc, než sebe.

Tohle já chtěl dát Anně, ale ona? Ona se se mnou jenom naučila žít. Přestal jsem doufat, že se to může někdy změnit. Stále se přátelštěji usmívala na Carlislea, stále se mnou mluvila je, když bylo nutně potřeba, nebo odpovídala, když jsem se jí zeptal. Snažil jsem se zakrýt, co se se mnou děje a vemluvit si, že stačí, když si na ní jenom zvyknu a nebudu to dál řešit. Ale kdyby to šlo, necítil bych se tak strašně.

„Jsi v posledních dnech zamlklý,“ řekl mi Carlisle, když mi podával knihu.

Mlčel jsem, přemýšlel jsem, co řeknu ostatním, až si toho všimnou. Je to moje rodina, nebudu jim zapírat. A Carlisle byl s Annou v kontaktu víc, než kdo jiný z nás.

„Nemám moc důvodů, abych byl veselý,“ řekl jsem a dal knihu na stůl.

„Jde o Annu, že?“

Carlisle byl tak všímavý, až to bolelo.

„Ano, to tedy jde.“

„Pořád je taková…,“ odmlčel se.

„Taková chladná chceš říct? Ano, pořád.“

Bylo ticho, Carlisle otáčel v knize stránky a očima projížděl řádky.

„Pověz mi, prosím, chová se tak i s tebou?“

Carlisle zvedl hlavu, zavřel knihu a ukázal mi, abych si sedl.

„Mluvíme spolu o…. O všem možném, ukázal jsem jí některé knihy, zajímala se hodně o historii hradu. Taky se mě ptala na upíry, seznámil jsem ji s námi,“ řekl.

„Vím že si myslíš, že jsem to měl být já,“ řekl jsem mu.

„Myslím si to, ale neříkám, že je to tvá chyba…“

„Je tak chladná i k tobě?“ přerušil jsem ho.

Chvíli mě pozoroval.

„Moje role je jiná, než tvoje. Nemusím s ní řešit problémy manželského života, jsem jako.. knihovník? Jako někdo s kým si povídá a získává od něj informace. Ona nemá proč by ke mně byla chladná.“

„Takže není,“ zkrátil jsem to.

„Eliene, mrzí mě to…“

„Nemá tě co mrzet. Vlastně je to úspěch, pamatuješ? Už jí netuhnou svaly, když si vedle ní lehnu, už si zvykla.“

Carlisle se zatvářil nešťastně a mě polila hanba.

„Promiň mi to, ale já jsem v koncích. Měl jsem pocit, že jí budu nenávidět a že budu rád, když si mě nebude všímat a teď bych dal všechno za to, aby se na mě jednou usmála jako na tebe. Nechtěl jsem být zlý jen… Jen jsem ještě nikdy neměl takový pocit.“

Carlisle se náhle usmál. Zarazil jsem se a dřív než jsem mu stačil přečíst myšlenky, promluvil.

„To je k neuvěření.“

„Co?“

„Zamiloval ses.“

Takhle zvenčí to znělo zvláštně.

„Eliene, můžu dát ruku do ohně za to, že se ke mně chová jen jako ke příteli,“ kdybych nebyl upír, červenal bych se.

Odhadl, nad čím jsem přemýšlel.

„Věř mi, že jsem se tu myšlenku snažil zahnat pokaždé, když se objevila a že se za ni stydím. Ale…“

„Neomlouvej se,“ přerušil mě, „ chápu to.“

Nastalo znovu ticho.

„Měl by sis s ní promluvit.“

„Ale co jí mám říct?“

„Řekni jí to, co cítíš. Co jiného si chceš vymýšlet? Nic jiného ani není důležité.“

„Pane,“ otočili jsem se s Carlislem naráz.

„Omlouvám se, ale je tu posel,“ řekl sluha a uklonil se.

„Samozřejmě, přiveďte ho.“

Do komnaty vešel muž v plášti, v ruce třímal bílý kus papíru.

„Pane, nesu vám zprávu od vašeho přítele,“ řekl a předal Carlisleovi obálku s pečetí.

Carlisle rozlomil pečeť a rozevřel list. Díval se na obálku a potom se podíval na mě.

„To je Matthew.“

„Ne,“ řekl jsem kysele a ironicky se usmál, „tenhle Matthew? Je to vůbec možné? Myslel jsem, že tě už nechce vidět,“ poznamenal jsem naoko překvapeně a odnesl knihu, co už dlouho ležela na kraji stolu.

„Vypadal přesvědčivě, když to naposledy říkal,“ usmál se Carlisle.

Naposled Matthew vypil všechno víno a medovinu, co se na našem hradě nacházela, zalaškoval si s děvečkami, a když jsme uznali, že už je toho opravdu dost a že další rvačku se stráží by už nemusel zvládnout, chtěli jsme ho dotáhnout do postele. Věřili jsme, že po tak náročném dni rychle usne. Chyba lávky. Vynadal nám a vztekle se vymotal z našeho sevření. V naprosto nekontrolovatelném stavu vyburcoval okolo druhé ráno svoje sloužící, nechal si připravit kočár a hulákajíce odjel po příjezdové cestě.

„Už tě nikdy nechci vidět!“ křičel k nám.

Protože mu jako poslední domlouval Carlisle a Matthew se pak nejvíc rozčílil, odhadli jsme, že to patřilo jemu.

„Co chce?“ zeptal jsem lhostejně.

„Ani tak nechce vidět mě, jako tvojí novou ženu. Jak píše,“ otočil se na mě Carlisle a lišácky se usmíval, „slyšel, že by opravdu stála za mrknutí oka. Samozřejmě ve vší počestnosti.“

Zatnul jsem prsty do stolu a dřevo zapraskalo. To je typický Matthew, nikdo jiný by se do dopisu neodvážil něco takového napsat. On není správný člověk, se kterým by se Anna měla setkat.

Myslím, že jsem začal žárlit. A zrovna na něj!

„No tak, tak nízko pod svou úroveň by Anna neklesla, na to má toho v hlavě moc,“ řekl Carlisle a pobaveně si mě prohlížel.

Přestává mě bavit, že jsem zdrojem jeho zábavy, ještě, když nevidím nic směšného!

Carlisle si sedl za stůl a vzal do ruky pero.

„Co mu mám odepsat? Neptá se jenom na Annu, máme přijet všichni.“

„Přijet?“ zděsil jsem se.

„No tak to rozhodni sám,“ zakončil jsem a unaveně si sedl  do křesla.

„Vím, že tě to nepotěší, ale měli bychom tam jet. Nemá cenu se s ním znepřátelit.“

„Ne, to opravdu zvládne sám,“ zasyčel jsem.

Carlisle namočil brk a začal s ním tančit po papíře.

„No, jenže…,“ řekl najednou a podíval se na mě.

„Já nemůžu odjet teď. Slíbil jsem králi, že tu na pár dní nabídnu přístřeší třem jeho přátelům. Byl bych rád, kdybys tu zůstal také.“

Králi už jsme slíbili i jiné věci.

„Proč chceš, abych tu zůstal?“ zeptal jsem se.

„Jeden z nich se zajímá o psaní. Naspal prý krásné básně a knihy. Chci, aby si s tebou popovídal.“

To zní příjemně, ale jak to tedy bude s Matthewem?

„Myslím, že bychom měli poslat Annu a  Rosalii napřed.“

Prudce jsem vstal a opřel se o stůl.

„Ne, to odmítám. Anna beze mě nikam nepojede.“

„Ale Eliene…“

„Ne, nepřemlouvej mě. Posíláš ji za Matthewem, jestli jsi zapomněl.“

„Bude s Rosalii, ta ji ohlídá.“

Ozvalo se zaklepání.

„Dále,“ řekl Carlisle.

Dovnitř vešla Anna, měla na sobě bledě modré šaty, kovový pásek kolem pasu odrážel světlo svíčky a házel odlesky okolo.

„Smím?“ zeptala se, a když mě zahlédla, znejistěla.

„Ale ano. Co se děje?“ ptal se Carlisle.

„Jdu vrátit tuhle knihu,“ položila knihu na stůl a otočila se k odchodu.

„Počkej ještě,“ zadržel ji Carlisle.

Když už je tady, zeptáme se jí…..

Střelil jsem po něm pohledem. Nemůže poslat někam mojí ženu přes můj zákaz!

„Anno, co bys řekla na malý výlet?“ zeptal se jí.

Anna se podívala na mě, narovnal jsem se a zkřížil si ruce na prsou.

„Kam?“ zeptala se.

„Za naším přítelem Matthewem. Je to nedaleko.“

Znovu se na mě podívala.

„Dobře,“ kývla nakonec a lehce se usmála.

„Ale pojedeš jen s Rosalií, já, Elien a Esme tu musíme ještě zůstat, ale co nejdříve se za vámi vydáme. Ale je pravda, že Elien tě nechce pustit bez něj. Jestli ti to nedovolí, budeš tu muset zůstat s námi.“

Carlisle se na mě ďábelsky podíval a já znervózněl. Anna ke mně stočila oči a bedlivě mě pozorovala. Vypadala, že jí menší výlet udělá dobře, nechtěl jsem jí zakazovat něco, na co se těšila.

„Dobře,“ řekl jsem.

Anna se znovu lehce usmála, polilo mě horko. Usmála se na mě. Rychle se ale vzpamatovala, uklonila se a tiše odešla z komnaty.

„To nebylo spravedlivé,, otočil jsem se na Carlislea.

„Dej na mě. Myslím, že malé odloučení vám prospěje. Oběma.“

„A co Rose, neměli bychom se jí zeptat?“ napadlo mě.

„Hm,“ svraštil obočí, „nic jí neudělá, když změní prostředí“.

Carlisle napsal na listinu svoje rozhodnutí, složil papír a nakapal na něj vosk. Do horké měkké skvrnky obtiskl svůj prsten.

Rosalie:

Upřímně? Já už nemám sílu se rozčilovat. Nenaštvalo mě ani tak to, že jedu s ní a sama. Ale spíš to, že by se přece nic nestalo, kdyby se mě před tím zeptali. Ale dobrá, když si to Carlisle přeje.

„Paní, chcete i ty bílé?“

„Ano, dej je tam prosím,“ řekla jsem služce, když mi balila šaty.

Možná je překvapení, že mi nevadí přítomnost Anny. Nebudu plakat, když mi oznámí, že jedu bez ní, ale nebudu křičet, když odjede se mnou. První den jejího stání tady jsme ji nenáviděla jako ještě nikoho. Žárlila jsem. Ne na to, že má Eliena. U všech svatých, s Elienem bych nikdy nemohla žít jako jeho žena. Žárlila jsem na to, že už i Elien má někoho k sobě a já jsem pořád sama. Tak dlouho už a ještě jsem si nezvykla. Ze začátku to bylo dobré, protože i Elien byl sám, jenže když přišla Anna, nastal naprostý obrat. Uznávám, že za to Anna nemohla a že do toho byla nanucená stejně jako Elien. A taky vím, že ze začátku byl Elien spíš nešťastný než šťastný. Ale stejně jsem to cítila, jako páté kolo u vozu a to doslova! Teď je Elien nešťastný ale úplně z opačného důvodu. Snaží se to krásně zakrývat, ale já mám oči a znám ho. Možná bych tím pádem měla být ještě víc naštvaná, ale na Annu jsem si zvykla. Jenom pořád nechápu, proč Elienovi neopětuje lásku. Ani mě nenapadá, že by se k ní Elien špatně choval, už taky vím, že se ho nebojí, i když bezpečí si asi představuje jinak. A že by se jí Elien nelíbil, to bych zamítla úplně. Je přece moc hezký, mám taky oči dívky! A před týdnem poprvé jsem ji přistihla, jak se na něj dívá, když to neviděl.

„Paní, hotovo. Můžu odejít?“

„Samozřejmě,“ vytáhla mě z mého přemýšlení služebná.

Anna:

„Přijedeme za vámi za pár dní,“ řekl mi Elien, když sledoval jak si přes ramena přehazuji plášť.

„Já vím,“ řekla jsem mu a vydala se k odchodu.

„Anno,“ chytil mě za loket a přidržel mě.

Otočila jsem se k němu a ostražitě čekala, co mi poví. Poprvé od svatební noci se mě dotknul, nikdy jindy to neudělal. Zabodl mi do tváře oči a těkal s nimi po mém obličeji. Tvářil se, jakoby mě vypravoval do války. Nechápala jsem to.

„Buďte vždycky blízko Rosalie,“ řekl a pustil mě.

Otevřel mi dveře a čekal. Zakývala jsem hlavou a prošla dveřmi. Tiše se naše kroky odrážely od zdí, sešli jsme schody a vyšly z věže. Na nádvoří čekal kočár a před ním už zachumlaná Rosalie, vločky padaly do cesty.

„Šťastnou cestu,“ řekla Esme a objala Rosalii.

Carlisle ji políbil na čelo a Elien ji také objal. Pak se všichni otočili na mě.

„Ať se ti tam líbí,“ řekla Esme a pohladila mi líc.

Carlisle políbil hřbet mojí ruky a pak přišel na řadu Elien.

„Nezapomeňte, co jsem vám řekl.“

Zakývala jsem na souhlas. Čekala jsem, že mi políbí ruku, ale udělal něco, na co jsem nebyla připravená. Přistoupil blíž, pravou rukou lehoulince obtočil můj bok a koutkem úst mě políbil lícní kost. Jeho vlasy  mě zašimraly na nose a pak už stál vedle Carlislea. Jako z kamene jsem nastoupila do kočáru a čekala, až nastoupí i Rosalie.

 Kočár se rozjel a kodrcal po cestě. Chvíli jsme mávali a pak se potopili do lesa. Vzduch venku řezal a les byl černobílý. Příroda kolem nás spala, stromy nad námi stály zatěžkány sněhem jako obři se svěšenými rameny.

„Těšíš se?“ zeptala se mě Rosalie.

Byla jsem trochu nesvá, když jsem s ní byla sama. Ale ona se tvářila celkem vyrovnaně, už po mě neházela nenávistné pohledy.

„Podívám se zase jinam,“ řekla jsem a opřela se o opěradlo.

Rosalie chvíli mlčela a dívala se z okýnka. Potom se zhluboka nadechla a zpříma se mě zeptala.

„A nevadí ti, že s námi nejede Elien?“

„Ne,“ odpověděla jsem zmateně a nevěděla, kam se kouknout, „musel přece zůstat, zvládnu to.“

„Nechci chodit kolem horké kaše Anno,“ zpozorněla jsem.

„Pořád se Eliena tak bojíš?“

Povzdechla jsem si. Bojím se ho? Ne, už ne tak jako na začátku, jenom nevím, jak se k němu mám chovat. Cítím se zvláštně ostražitě, když jsem s ním.

„Nebojím.“

„Tak kde je tedy překážka?“ vyhrkla.

Zaskočila mě, dokonalé rysy v obličeji se lehce zachmuřily a oči mě sledovaly, jako bych před nimi něco schovávala.

„Překážka? Nerozumím ti.“

„Ale rozumíš,“ řekla rychle.

Nechtěla jsem se s ní přít, ale co jsem jí měla říct? Copak si myslí, že je snadné zamilovat se do někoho, koho vám nakázali?

„Eliena jsem si nevybrala sama. Já se nechci pohádat a…. A uznávám, že jste všichni opravdu hodní. Včetně Eliena, ale…“ odmlčela jsem se a dívala se z okna.

„Ale?“ zeptala se.

Otočila jsem se na ní.

„Ale když jste mi řekli…“

„Šššššš!“ naklonila se ke mně a dala si prst na ústa.

„Tak jsem se trochu vyděsila a teď… Teď nevím, jak s ním mám mluvit.“

Rosalie se znovu opřela o opěradlo.

„Nelíbí se ti ani trochu?“

Představila jsem si Eliena, je krásný, to už vím od začátku. Ale tohle mi nestačí.

„Je hezký.“

„Myslím, že ty se Elienovi líbíš, moc,“ řekla potutelně.

Kočár s námi házel.

„Viděla jsem také, jak se na něj díváš. Nevypadalo to, že bys postrádala zájem.“

Viděla mě, jak se na něj dívám? Cítila jsem, že mi zrudly tváře. Ano, je to pravda. Všimla jsem si, že jsem pomalu začínala jeho přítomnost považovat za… Normální. A ne nepříjemnou. Ale pořád ve mně žilo to vědomí, že se musím držet dál.

„Promiň, nechci vám dvěma do ničeho mluvit. Jen… je to škoda. Vidět, jak se Elien trápí.“

Elien trápí? Raději jsem se otočila a pozorovala krajinu.

 Celou cestu už jsme nepromluvily slůvka. Kočí popoháněl koně. Jeli jsme ještě dlouhou chvíli, začínalo mi kručet v břiše. Slunce bylo, jako obvykle schované za mraky, ale odhadla jsem, že bude poledne. Když jsem se dívala na tu šedivou masu, co se nad námi pnula, zahlédla jsem v dálce hrad.

  Vjeli jsme do otevřené brány, lidé na nás koukali a ukazovali si. Všimla jsem si paní ušmudlané od bláta, dětí, co si hráli v něčem, co připomínalo splašky, tak jsem to raději přestala zkoumat.

„Jsme tu,“ řekla Rosalie a podívala se z okénka.

„Možná bych ti mohla říct něco o Matthewovi,“ řekla a opřela se.

„Nebude to dlouhé. Pamatuj si, že je to ožrala a nezdvořák. Pak pochopíš, proč ti Elien řekl, aby ses mě pořád držela.“

Kočár zastavil, Rosalie se naklonila ke dvířkům.

„A ještě tě varuji před někým, o kom ti Elien neřekl. Matthew má bratra, Brada. Co se týče jeho, i pro  něj platí, aby ses raději držela u mě.“

Zakývala jsem na souhlas a zamrkala, sloužící otevřeli dvířka. Rosalie sestoupila z kočáru a hned všechny okouzlila.

„Á, krásná Rosalie, vítám tě u nás.“

Přistoupil k ní zrzavý muž s delšími vlasy a knírkem. Políbil jí ruku a zeptal se na cestu.

„Tohle je žena Eliena, Anna,“ Rosalie ukázala rukou ke mně.

Přišla jsem k nim blíž a uklonila se.

„Vítám tě, Anno,“ vzal mou ruku a políbil ji, „jsi vážně překrásná, Elien musí být šťastný muž.“

Usmála jsem se a stoupla si k Rosalii.

„Představím vám, dámy, mého bratra Brada.“

Za Matthewovými zády se objevil muž asi stejně vysoký jako Elien, měl uhlově černé vlasy. Tak černé, že jsem zapochybovala, jestli je to vůbec jeho bratr.

 Přišel k nám, okouzlen políbil ruku Rosalii a pak si stoupl přede mě.

„Rád vás poznávám, Anno,“ sklonil se a políbil i moji ruku.

Dával si na čas a promnul mi prsty. Usmál se jako pekelník a narovnal se, dala bych ruku do ohně za to, že mrkl.

Autor: Puntik (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Pro blaho Anglie jsi teď moje 10: