Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Přízrak minulosti 13. kapitola

Přízrak minulosti 13. kapitolaPoslední díl z Edwardova pohledu.
Velké díky nepatří mně, ale HaněEvelyn, protože bez ní by tu další díl opravdu nebyl.
Přeji příjemné čtení a prosím o maličký komentář

 

13. kapitola

Opravdu jsem pochopil proč jsem odešel. Zdálo se to podivné, ale vmysliněkolika studentů jako bych zahlédl tvář mé Belly. Nevydržel jsem to, když se toobjevilo po třetí a utekl domů.

Velmi podivné.



„Neuvěříte koho jsme potkali,“ zařval Emmett ve dveřích, hned jak přijel. Seděl jsem na gauči a četl si knihu, ani jsem nevěděl jakou, v hlavě jsem měl jiné věci. Znuděně jsem na něj otočil hlavu a podíval se na jeho radostný úsměv. Chtěl jsem zjistit, co mu zase přeběhlo přes cestu, ale jeho myšlenky byly velmi zmatené, stejně tak i ostatních mých sourozenců.

„Koho jste uviděli?“ zeptala se mile Esme. Občas se k němu chovala jako k dítěti, ale on snad ani nic jiného nečekával.

„Bellu,“ vyhrkl a já jsem celý ztuhl. Můj výraz musel stát jistě za to, protože i on se zasekl a díval se na mě opatrně.

„Koho, že jste potkali?“ zeptal jsem se pomalu a při tom zavřel oči. Věděl jsem, že u upírů není možno aby něco přeslechli, ale tentokrát jsem si byl jistý, že jsem vyjímka.

„Edwarde, já ji viděla. Je úplně stejná jako tvoje Bella,“ skočila mi do náruče Alice a vzlykala štěstím. Já jsem stále seděl dřevěný jako prkno a nemohl se vzpamatovat.

„Děláte si ze mně legraci, že ano,“ doufal jsem, ale tušil jsem, že tohohle by nebyl schopen ani Emmett.

„Ne, narazila do mě. Byla stejně překvapená jako my. Kdyby to bylo možné, myslela bych si, že nás zná.“ Alice přetékala štěstím.

Když jsem se podíval i na ostatní byli nadšení mimo i Esme a Rose, které podle myšlenek byly zmatené.

„Rose, ty jsi ji taky viděla?“ zeptal jsem se ji.

„Neviděla, ale víš moc dobře, že tohle by si nevymysleli,“ mluvila zamyšleně. Přemýšlela jestli je to pravda a co se to vlastně stalo.

„Edwarde, já s ní mluvil. Jako by jí z oka vypadla. Je úplně stejná, má podobné myšlenky, jen jinak voní,“ snažil se mne přesvědčit i Jasper.

„Ty jsi s ní mluvil? A co říkala?“ ptal jsem se ho s nadějí. Možná vážně žije, ale určitě to nebude ona. Nemůže, to by musela být upírem a žádný takový pach jsem po škole necítil.

„Povídali jsme si spíše o naší rodině, ale v jednu chvíli jsem z ní cítil neskutečnou bolest. Něco jí schází a nemůže se přes to přenést,“ řekl smutně. V jeho myšlenkách jsem viděl, jakou bolest cítil. Jako by jí něco umřelo, odešlo z jejího těla.

Ale taky jsem viděl JI. Byla krásná, stejná jako má Bella. Dlouhé hnědé vlasy, které se jí vlnily do půly zad, malý nosík, který jako by chtěl rejpat do všech záhad světa. Hluboké čokoládové oči, které působily jako brána do duše. Její rty vábily k políbení, tváře toužily po pohlazení. Sametový krk prosil o polibky a přesto odrazoval tepající tepnou.

Z jejího těla však jako by odešel život. Byla smutná, zřízená životem. Vypadala, jako by si prožila několik let zkušeností a ne pouze 17 let dětského života. Co jí potkalo za neštěstí, že vypadala takto? Vyhublá, skoro kost a kůže, oblečení na ní plandalo. Vlasy postrádaly lesk a oči jiskřičky z radosti ze života. Jakoby umřela a zůstala tu jen prázdná schránka, která pouze přežívala.

Tohle nebyla moje Bella, ale i přes to mě to k ní neuvěřitelně lákalo. Chtěl jsem zjistit, co se jí stalo a utišit ji. Toužil jsem po jednom úsměvu, který by mi věnovala.

Viděl jsem u Jaspera její překvapený výraz, když se nenuceně usmála. Nebyla na to zvyklá.

„Edwarde, slyšíš mě?“ zatřásla mými rameny Alice.

„To není možné,“ zašeptal jsem a dál se užasle díval na Jaspera odkud jsem viděl celou jeho hodinu s ní.

„Já vím, je to úžasné. Teď už konečně chápu, proč nevidím naší budoucnost,“ zatancovala u mě.

„Ty nevidíš naší budoucnost?“ zeptal se Carlisle, který se právě vrátil z práce. Neslyšel začátek rozhovoru, takže ho to teď hodně překvapilo.

„Ne nevidím, ale teď už vím proč,“ smála se a točila se kolem Jaspera, který byl její náladou nadšený, ale i zmatená od ostatních.

„Proč?“ ptal se Carlisle.

„Myslím, že by jsi mu měla říct všechno, Alice,“ upozornil jsem ji. Jen my dva jsme věděli, že jí nefungují vize tak, jak by si představovala a teď dokonce víme i proč.

„Když jsme se sem přestěhovali, tak jsem zjistila, že nevidím naší budoucnost v období, kdy jsme ve škole. Řekla jsem to jen Edwardovi, ale shodli jsme se na to, že když nás potom vídím tak v tom žádné nebezpečí nebude. A dneska jsem zjistila proč nás nevidím,“ začala zase trilkovat po celé místnosti.

„Alice zadrž, proč si mi tohle neřekla?“ Hlas Carlisla měl v sobě přísný podtón.

„Nepovažovali jsme to za důležité a nechtěli jsme vám přidělávat starosti,“ řekl jsem místo ní já.

„Nepovažovali? Co kdyby to ale bylo něco důležitého.“ Asi poprvé jsme ho viděl naštvaného. Jeho výraz byl podobný jako Rosaliin, ale ta už naštěstí věděla, co je důvodem toho a snažila se uklidnit, i když se jí nelíbilo, že jsme něco takového zatajili.

„Carlisle poslouchej,“ povzdychla si Alice a strhla tak na sebe pozornost. „Kdybych neviděla, že se potom všichni ve zdraví sejdeme tady, tak něco řeknu. Ty vůbec netušíš, proč jsem nic neviděla. My totiž našli Bellu,“ vykřikla a radostně vyskočila.

„Bellu? Jako Edwardovu Bellu?“ ptal se nechápavě a zmateně.

„Jo, ale řeknu ti. Myslel jsem, že vidím ducha,“ smál se Emmett.

„A ty jsi jí neviděla budoucnost?“ Ignoroval Emmettovu odpověď a v myšlenkách si vytvářel jednu z teorií proč by to tak mohlo být. „Zajímavé,“ poklepal si prstem na čelo a vypadal jako zapálený věděc. „Myslím, že bych věděl,“ mumlal si pro sebe. „Edwarde, pamatuješ si na Charlieho Swana?“

„Jo,“ odpověděl jsem krátce, protože mě to vracelo ke vzpomínkám.

„Pokud si dobře pamatuji, tak jsi jednou říkal, že Charliemu skoro neslyšíš myšlenky, protože jsou velmi potichu a Belle vůbec. Co kdyby se ta vlastnost posunovala dál, zlepšovala se a teď by byla odolná i proti Alice?“ uvažoval.

„Je to možný,“ přiznal jsem.

„Samozřejmě, je to jenom má teorie, ale asi je to nejlogičtější vysvětlení,“ bránil se, kdyby se někomu jeho myšlenka nelíbila, ale všichni mlčeli. „Jak se vůbec teď jmenuje?“ napadlo ho. „Hádám, že asi vypadá stejně, když jste všichni tak nadšení...“

„Jmenuje se Isabella,“ ušklíbl se Jasper.

I když jsem to viděl v jeho myšlenkách až teď mi došel fakt, že se jmenuje stejně. S otevřenou pusou jsem na něj hleděl a nemohl tomu uvěřit.

„Vážně Isabella?“ usmál se.

„Ano, ale už ne Swanová, ale Mastersnová.“ Což znamená jediné.

Moje Bella na mě nejspíš skutečně zapomněla a měla dlouhý a krásný život. Jistě si našla milujícího manžela, vždyť byla krásná a všichni se o ní prali. Minimálně jedno dítě měla. Takže to možná všechno nevyšlo na zmar. Určitě jsem udělal dobře, když jsem odtud odjel aby si mohla žít svůj život beze mne a teď neudělám tu stejnou chybu jako kdysi. Nikdy nedovolím abych se do ní zamiloval nebo ona do mě.

Navíc miluju jen mou Bellu, žádná náhrada za ní není neexistuje i kdybych pro jistotu se měl od téhle držet dál. Nechci aby nějaká nová dívka nahradila v srdci místo, které patří jí. Když jsem odcházel z tohohle místa slíbil jsem si, že ji budu navždy milovat. Možná by nebylo špatné, kdybych odtud odjel a nikdy se s ní ani nepotkal. Nebudu riskovat, že bych zapomněl, ač je to u upíra absurdní.

„Na to okamžitě zapomeň,“ vyjela na mě má sestra. „Řekla jsem ti už jednou, že ty tu zůstaneš a nikdy se od nás nehneš!“ Zabořila svůj prst do mě a propalovala nenávistným pohledem.

„On chce snad zase utéct?“ zeptala se Rose.

„Jo a nechápu proč. Dostal druhou šanci pro život a on před ní utíká.“

„Co když ji nechci, to tě nenapadlo? Co když chci jen mou Bellu, za ní prostě neexistuje náhrada a já se nechci stýkat s někým, kdo mi jí bude příliš připomínat,“ zařval jsem na ní až se přikrčila. Jasper na mě hned výhružně zavrčel, ale bylo mi to celkem jedno.

„Edwarde, prosím tě uklidni se. Nikdo tě přece nenutí, aby jsi si tu dívku zamiloval. Chceme po tobě jen toleranci, když si ji zamilujeme my,“ mluvila na mě Esme a s dávkou emocí od Jazze jsem se skutečně uklidnil.

„Bude nejlepší, když budete stále chodit do školy. Raději si ji nevšímejte, ale do toho vás asi nutit nemůžu,“ podíval se Carlisle na ostatní mimo mne.

Rozhodl jsem se raději nic neřešit a vydal jsem se do lesa. Běžel jsem až do Seattlu, ale když jsem uviděl světla velkoměsta uvědomil jsem si, že bych chtěl být jinde, na místě, kam už nikdy nesmím vkročit. Už nikdy nebudu pozorovat Bellu jak spí, protože umřela a ač se mi to líbí nebo ne, je to pravda a já s tím už nic neudělám.

Musela mě nesnášet, když si myslela, že jsem jí skoro celý rok tahal za nos. Ona netušila, že mé city jsou opravdové a já v tomto světě bez ní pouze přežívám, ale vždyť byla pouhý člověk a takový cit ke mně cítit ani nemohla. Nebylo to možné. Zapomněla, lidská paměť je děravá jako síto.

Když vysvitlo slunce za mraky utekl jsem domů. Rychle jsem se převlékl a vyrazil svým autem ke škole, kde ostatní už byli. Vystoupil jsem z auta a chtěl jít do školy, ale zastavila mě Alice.

„Alespoň si s ní potřes rukou,“ zašeptala a sklopila zrak k nohám. Povzdychl jsem si, co jsem měl s ní dělat.

„Děkuji,“ vypískla a dala mi pusu na tvář. Rose se na mě povzbudivě usmála.

„Kde vůbec je Emmett s Jasperem?“ uvědomil jsem si, že mi tady někdo chybí.

„Šli pro ní a taky jí pomoct. Někaký kluk jí chtěl uhodit, ale naštěstí jsme viděli, jak se napřahoval, tak tam kluci rychle běželi.“

Neměl bych cítit zuřivost proti tomu neznámému chlapci, ale důvod jsem měl. Byla to žena a jako taková se nemlátí, proto jsem tak rozrušený.

Celý jsem oněměl, když jsem ji poprvé uviděl. Byla tak podobná mé Belle. Všichni jsem se předdstavili zároveň, ale já jsem byl z ní tak mimo, že jsem ani ruku nepodal. Chvíli jsem vážně uvažoval, že to je má Bella.

Jakmile jsem jí držel za ruku ucítil jsem to známé a přesto staré jiskření, chvíli jsem doufal, že by mi najednou skočila do náručí a řekla jak moc jsem jí chyběl, ale když mě pustila uvědomil jsem si, že tohle jsou planá přání, která nemají plnění.

Když mluvila byla podobná Belle, ale přesto se velmi rozlišovala. Také jsem jí neslyšel myšlenky, cítil od ní podivnou esenci vůně, ale i vystupováním. Ona byla velmi vyplašená a nervózně těkala pohledem z jednoho na druhého. Nebála se, ale i přes to se hodně lišila.

Jakmile se řeč zastavila na důvodu proč jí ten hajzl chtěl uhodit vložil jsem se do toho i já. Iracionálně jsem byl podrážděný a naštvaný. Cítil jsem jak bych byl nadšený kdybych toho spratka přerazil a ochránil tak tuhle dívku, která stála vedle mě.

Hned jakmile se od nás odpojila s důvodem, že je velmi nemotorná, otočil jsem se na svou rodinu.

„Musím odejít,“ řekl jsem spěšně a rychle nasedal do auta. Nejel jsem k sobě domů, ale k ní před dům. Opět jsem ani nevystoupil, ale nechal svou hlavu zaplnit vzpomínkami na ní.

Jenomže jakoby se mi vykouřily pryč a já před očima viděl pouze jí, novou Bellu. Velmi zamotené.

Člověk by možná nepochytil odlišnost těch dvou, ale já je viděl. Neměla tak světlou pleť, byla krásnější, nádhernější...

Co to plácám? Neřekl jsem si náhodou včera, že se od ní budu držet dál a teď div, že neskládám ódy, které by oslavovaly mé nalezené štěstí? Jsem vůbec normální? Protože já myslím, že ne.

Těsně před polednem jsem zmizel z toho místa a uklidil jsem auto domů. Tam jsem nezlstal ani chviličku, ale běžel jsem na hřbitov.

„Je to možné?“ zeptal jsem se náhrobku šeptem. „Opravdu bych se mohl zamilovat do jiné dívky?“

Samozřejmě, že bylo ticho. Nic jiného jsem taky nečekal, ale uvědomil jsem si jednu věc. Nechci se znovu zamilovat a pak jí opustit. Nikdy bych ji nedokázal přeměnit, ač jsem si kdy řekl cokoliv. Prostě to skončí maximálně na kamrádství, ale já se jí budu vyhýbat obloukem.



Vrátil jsem se domu opět nad ránem a hned vyjel s celou rodinou do školy. Alice okamžitě vyskočila s auta a běžela za ní, ale ta když ji viděla byla vystraašená a couvala.

„Nepřibližuj se,“ zakřičela a utekla do školy. Všichni jsme tam stáli a dívali se tam, kam zmizela. Nikdo z nás nechápal co se mohlo stát, že div s křikem neutekla.

 


 

12. kapitola <<< Shrnutí >>> 14. kapitola



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Přízrak minulosti 13. kapitola:

 1
01.01.2012 [20:05]

77Alex77Ty kokooos!!!!


-Vyzerá to tak, že Bella si čítala denníček Belly...počkať, to znie zvláštne.....no snáď ma pochopúíš.... Emoticon proste prisla na to, že sú upíry.... Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Rada by som sa rozpísala, lenže ja musím ist na dalsie lebo to nevydrzim Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!