Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Princezna temnot - 3. kapitola

17.02.2010 (20:15) • Kikushinka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1539×

3. kapitola

„Edwarde!“ ozval se z přízemí zvonivý hlas Alice. Nehodlal jsem na ni nijak reagovat, věděl jsem přesně, co mi chce. Už snad milionkrát jsem jim říkal, ať mě nechají být, ať si mě nevšímají. Moc dobře jsem si uvědomoval, že moje ponurá nálada je mrzí a rádi by mi nějak pomohli, zvlášť Esme, moje adoptivní upírská matka. Jenže já jsem neplánoval se ještě někdy radovat z mé věčnosti, která byla tolik krutá. A bohužel jsem neměl sílu ani žádné veselí předstírat. Otravoval jsem je tím, rozčiloval, uváděl do rozpaků, nutil je, aby mě litovali, i když jsem o žádnou lítost nestál. Ale nešlo to, nemohl jsem vyhovět jejich požadavkům. „Edwarde, přijela Tanya!“ zavýskla opět Alice. No samozřejmě, jako bych to sám nevěděl! Tanya sem od určité doby jezdila tak často, že by se k nám mohla v podstatě přestěhovat. Neměl jsem jí to za zlé, dělala jen to, co všichni okolo mě – snažila se mě rozptýlit.

Tanya se mě vždycky snažila okouzlit svou krásou. Ano, byla krásná, daleko krásnější než kterákoli jiná žena, kterou jsem kdy potkal, ale nic jsem k ní necítil, nepřitahovala mě. Zraňovalo jí to, protože to zkoušela stále dokola, zas a znova, jako kdybych mohl přes noc změnit názor. Byla to jen další kráska, jedna z mnoha. Mé kamenné a mrtvé srdce ale toužilo pouze po jedné. Ale to už je daleká minulost, a já si to nechtěl připomínat, nechtěl jsem otevírat staré rány…

„No tak Edwarde, je snad slušnost jít alespoň pozdravit!“ Tentokrát na mě volala Esme. Byla ke všem tolik laskavá. Nechtěl jsem ublížit nikomu svým chováním, ale zvláště u Esme mě to mrzelo nejvíce.

S vědomím, že stejně nakonec budu muset dolů sejít, pozdravit a pak sedět v rohu, poslouchajíc jejich nudné rozhovory, jsem se líně zvedl ze své dosavadní pozice – válení se po posteli – a sešel jsem dolů k mé rodině, na tváři stále ten stejný tragický výraz.

„Ahoj, Edwarde,“ pozdravila mne Tanya okamžitě a zářivě se usmála. Její myšlenky byly tak čitelné, jako kdyby je vyřkla nahlas. Chtěla jen jedno – konečně se se mnou sblížit.

„Ahoj,“ řekl jsem otráveně, a přesně jak jsem předpokládal, poté jsem si sedl do nejzazšího koutu v místnosti a poslouchal, stejně jako vždycky.

„Mám vás od všech pozdravovat, prý by se za vámi taky rádi přijeli podívat, ale nechtějí otravovat. Zvlášť, když Edward…“ Hlas jí postupně klesal, až větu nedopověděla. Obličeje všech přítomných se nepatrně podívaly po mně, ale já jsem předstíral, že si toho nevšímám.

„Možná bychom mohli navštívit my vás,“ navrhl Carlisle, ale v myšlenkách svůj nápad ihned zavrhl. Nechtěl mě nechat bez dozoru, bál se, že bych snad mohl vyvést nějakou hloupost. Připadal jsem si jak malé dítě, které potřebuje hlídání.

„Fajn, budete vítaní,“ usmívala se Tanya. „Všichni,“ dodala ještě. Bylo mi jasné, jak moc by si přála, abych se už přes svůj stav přenesl, ale pořád si nedokázala připustit, že ani kdyby k tomu došlo, nikdy bych si s ní nic nezačal. Do vztahu, který má fungovat, musí být vždy dva. A vždy musí k sobě pociťovat stejné city, jinak se tomu nedá říkat láska. A já Tanyu prostě nedokázal milovat.

„A už jste slyšeli o těch útocích v Seattlu?“ změnil téma Jasper. I on se mi vždy, když jsem byl nablízku, pokoušel vylepšit náladu, ale nemělo to smysl, zbytečně se namáhal.

„Ano, je to hrozné, že? Nejspíš se tam rodí novorození každý den. Jestli to takhle půjde dál, tak bude brzy ze Seattlu město mrtvých,“ řekla Tanya tiše a náhle úplně změnila směr svých myšlenek. Dokazovalo to, že jí dělá starosti i něco jiného, než já, díkybohu. Měla strach, bála se, co se bude dít dál. Stejně jako všichni ostatní. Tedy až na mě. Mně to bylo upřímně jedno.

„Jsem si jistý, že Volturiovi už to nějakým způsobem řeší. Nebo to určitě brzy řešit začnou. Určitě nechtějí riskovat prozrazení,“ promluvil Carlisle a jeho hlas zněl klidně. Ostatní souhlasně přikyvovali a zavládlo hluboké ticho. Nikdo nedýchal a nepohnul se ani o píď. Každý přemýšlel, o čem bychom mohli mluvit teď, ale jejich mysli byly příliš nesoustředěné, než aby něco vymysleli. Navíc, Tanya tu byla za tento týden už po několikáté, takže všechna žhavá témata byla do nejmenšího detailu už probrána.

Protočil jsem očima a zvedl se ze svého místa. Měl jsem namířeno zpátky do svého pokoje, ale slyšel jsem, jak na mě Alice ve svých myšlenkách řvala:

„Edwarde, neopovažuj se odejít! Copak nevidíš, jak se všichni snažíme udělat ti to jednodušším?“ Rozčileně jsem si odfrkl a pokračoval ve své krátké cestě do druhého patra. Ta malá potvůrka byla v mžiku u mě. Nevšímal jsem si její přítomnosti, všechno mi bylo absolutně putna. Alice za sebou zavřela dveře, jako by to snad pomohlo, když jsme měli všichni sluch tak dobře vyvinutý, že bychom slyšeli i přes desatery takové dveře. Sedla si ke mně na postel a smutně vzdychla.

„Edwarde, jak už je to dlouho?!“ ptala se tichým šepotem plným soucitu. Proč bych měl na její otázku odpovídat? Nemusel jsem se vůbec obtěžovat! Věděl jsem, že nikdo z nich nemá na mém smutku podíl, ale přesto jsem s nimi nedokázal mluvit. Jenže když jsem neodpovídal já, pokračovala Alice sama ve svém monologu. „Už deset let, Edwarde! Deset let!“ Obrátil jsem oči v sloup a odvrátil od ní tvář. To jí ovšem nebránilo pokračovat. „Copak jsi nějaká ufňukaná ženská, že tady celých těch deset let trčíš, s nikým nepromluvíš a pořád se jen lituješ?!“ Tohle mě vytočilo.

„Já se nelituju! A jestli vám to vadí, nemáte si mě všímat. Pokud si dobře vzpomínám, jste to vy, kdo mi pořád lezou na oči,“ vyjel jsem na a uvědomil si, že jsem to přehnal. Ovšem mou energickou sestřičku jen tak něco nezastavilo.

„Edwarde a dost! Tohle musí skončit! Nikdo z nás nemůže za to, že Bella jednoho dne prostě zmizela!“ Slyšet její jméno bylo horší, než jsem si myslel. Okamžitě se mi na ni vybavila vzpomínka, která s sebou nesla spoustu utrpení a smutku. „Vždyť jste se vlastně ani neznali! Vždyť ty ses ji bál oslovit!“ vyčítala mi.

„Měl jsem o ni strach! Byla jenom člověk!“ zapojil jsem se opět do komunikace a znovu křičel. Oči mne podivně pálily, a jsem si jistý, že kdyby to šlo, budu plakat. „Ty si nedovedeš představit, co jsem k ní cítil! Miloval jsem ji od mého prvního pohledu na ni. Ale byl jsem pro ni příliš nebezpečný! Všimla sis taky někdy, že láska mezi upírem a člověkem prostě nemůže fungovat?!“

„Nechci zraňovat tvé city, Edwarde, ale dost dobře nechápu, proč jsi ji alespoň nezkusil oslovit, seznámit se s ní. Víš, láska je prostě riziko. A pokud to byla opravdová láska, vyšlo by vám to. A ty by ses pak možná po jejím odchodu dokázal zase postavit na nohy. Možná, že bys nějaký čas byl smutný, ale věděl bys, že jste to zkusili a stálo to za to. Takhle se budeš jenom užírat pocity coby-kdyby.“ Nechápala to. Nebo to možná nechtěla pochopit. Z jejích myšlenek se dalo jasně vyčíst, že chce zpátky toho starého dobrého usměvavého Edwarda, ale nemohl jsem její přání splnit.

„Ty tomu vůbec nerozumíš. Svou věčnost trávíš s Jasperem a nedovedeš si představit, že by to někdy bylo jinak. Moje láska k Belle byla jiná. Musel jsem být s ní, a přesto jsem věděl, že to si nikdy nemůžu dovolit. Chtěl jsem ji oslovit, říct jí alespoň hloupé ahoj, ale věděl jsem, že pak bych chtěl víc. Držet se v bezpečné vzdálenosti a jen sledovat, jestli je šťastná a nic jí nechybí, to bylo to jediné, co jsem mohl udělat, aby byla v bezpečí. Daleko od našeho nebezpečného světa. Nemohl jsem jinak. Chtěl jsem, tak strašně jsem chtěl, ale nesnesl bych, kdyby se jí něco stalo,“ mluvil jsem rychle a tiše, s pohledem upřeným do Aliciiných zlatých očí. Řekl jsem jí to, co bych ani nečekal, že jí někdy povím, ale byla to jediná možnost, jak ukončit tuhle absurdní debatu.

„A přesto se přes její náhlé zmizení nedokážeš přenést. Vždyť snad víš, že se říká, že utekla z domova. Nemyslíš, že to pro ni bylo nejlepší? Že jsi dosáhl toho, co jsi pro ni chtěl? Možná, že už je konečně šťastná. Tak proč nemůžeš být i ty?“ Nevzdávala to, ale bojovala předem prohranou bitvu. A já jí nedokázal odpovědět. Už i tak jsem jí toho řekl dost. Pro mě tato debata už skončila. A i Alice to po chvíli mého zarytého mlčení poznala. „Víš, Edwarde, někdy si říkám, že jsem jí radši měla někdy po škole odchytit a přeměnit ji na upíra. Možná bych nás všechny tomuhle ušetřila…“ řekla zamyšleně a odkráčela pryč. A já tak mohl pokračovat ve svém nic nedělání…

O několik dní později jsem se přinutil pustit si alespoň televizi. I když jsem dopředu věděl, že to nebude nic, co by mi mohlo spravit náladu, vylepšit můj duševní stav, musel jsem se alespoň na chvíli něčím rozptýlit.

Projížděl jsem kanály, ale nikde nedávali nic zajímavého. Zůstal jsem chvíli koukat na televizní zprávy, a s mírným zděšením si uvědomil, že ani nevím, co je dnes za den. Ve světě se také nedělo nic zajímavého, jediné, co na chvíli upoutalo mou pozornost bylo, když ukazovali, jak včera bouřka v Seattlu poškodila několik zapadlých ulic. Napadlo mě, že to možná vyčistilo Seattle od těch novorozených, i když upřímně řečeno mi to bylo jedno.

„Edwarde, pojedeme na lov, chceš s námi?“ ozval se ze zdola Carlislův hlas. Až teď jsem si uvědomil, že jsem na lovu nebyl už pěkně dlouho. Žíznivé plameny spalovaly mé hrdlo, a mně nezbylo nic jiného, než se k nim přidat. Určitě si dovedete představit, že nadšený jsem z toho nebyl, ale co se dalo dělat.

Na mou přítomnost nikdo nahlas nijak nereagoval, ale v duchu byli mnou nadšení. Mysleli si, že konečně dělám pokroky. Pche, to tak!

Od domu jsme se vzdálili poměrně daleko, a jakmile jsem spatřil první kočkovitou šelmu, na kterou jsme narazili, nikdo neprotestoval a nechal mě nasytit se jako prvního. Jedna puma mi však nestačila. Jen, co jsem zahodil její tělo, už jsem se vrhal na statného medvěda, kterého jsem ucítil v dáli. Horká krev byla jako spasení pro mou žízeň. Sál jsem ji a užíval si pocity, které mnou přitom proudily. Jakmile jsem dopil, hned jsem se cítil lépe. Lépe po fyzické stránce, nikoli po té psychické.

Ostatní ještě lovili, kdežto já už jsem měl dnes dost, a tak jsem se jen tak procházel lesem. Bylo tam naprosté ticho. Všechno, co žilo, se mi radši vyhýbalo z cesty, a já tak měl naprosté soukromí. Jen já a moje myšlenky.

Šel jsem pomalu, nikam jsem nespěchal. Prohlížel jsem si pestré barvy lesa a vdechoval jeho smyslné vůně. Kdybych se někdy s Bellou sblížil, určitě bych jí tenhle les ukázal. Byl vážně krásný. Ale kdyby tady se mnou v nějakém jiném životě vážně byla, už bych nedokázal ocenit jeho krásu. Předčila by ho totiž ta Bellina.

Při mých nereálných představách jsem pokračoval dál v cestě po lese, až mě cosi udivilo. Zpoza jednoho stromu vyčuhoval kousek černého pláště. Který hlupák mohl znečisťovat tenhle krásný les? Hlava mi to nebrala, a tak jsem se pro ten kus látky vydal s rozhodnutím vyhodit ho tam, kam patří. Nikdy bych ale nečekal to, co jsem pod tím stromem našel.

Změněná, ale přesto stále stejná, neodolatelně krásná, se sněhovou pokožkou a hustými tmavě hnědými vlasy, zabalená v černé plášti, tam ležela ona. Má jediná a skutečná láska za celých mých 117 let. Bella.

________________________________________________________

Předchozí kapitola / Další kapitola

Shrnutí

Autor: Kikushinka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Princezna temnot - 3. kapitola: