Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Princ Smrti - Pátý vládce 23. kapitola

23.03.2013 (18:15) • looca • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1169×

XXIII. Pravý příběh Paní Smrti

„Když mi Stefan zavraždil rodinu, chtěl zabít i mě, protože jsem jeho první útok přežil, zaútočil na mě hned po mých dětech, má žena se mě snažila zachránit, odtrhnul se ode mě,“ vyprávěl jsem jí. „Zabil ji, ten krátký čas stačil k tomu, aby se ve mně rozšířil jeho jed. Vzal mě tedy a odnesl k Marie, ženě, která byla jeho spojenec. Tak jsem se dostal mezi novorozenecké armády.“

„A ta jizva?“ ukázala mi na krk.

„To se mi stalo při prvním napadení.“ Sáhl jsem si na jizvu. „Bylo mi sedmnáct, když se to stalo. Přesně na mé sedmnácté narozeniny. Damien zemřel první, viděl jsem, jak z něj Stefan vysává život, a já nemohl nic udělat, protože mi sundali prsten.“

„Kdy máš vlastně narozeniny?“ změnila úplně téma.

„22. října,“ řekl jsem tiše, „ale neslavím to od Damienovy smrti.“

„To tvé ženě ani zbytku rodiny nebylo divné, že to nechceš slavit?“ podivila se.

„Ne,“ zavrtěl jsem hlavou, „byl jsem vojákem, takže jsem naschvál mizel někam do bitvy nebo jen tak do kasáren, abych to nemusel slavit.“

„Jakou hodnost jsi měl?“ zeptala se mě.

„Major, zalhal jsem o svém věku, byl jsem nejmladším majorem v celé texaské kavalerii,“ zasmál jsem se.

„A prý nezajímavý život, ty lháři,“ plácla mě Alice opatrně po hrudi.

„Vždyť je to pravda,“ pokrčil jsem rameny.

*****

Ve Volteře jsme zůstali ještě několik dní, během té doby jsem se stal konečně upírem. Už mi to vážně chybělo, Alice byla také ráda, že se už nemusí tolik ovládat.

S Cullenovými jsme se dohodli, že se na čas přestěhují do mého Sídla kvůli jejich vlastní bezpečnosti. Mamka s tátou a Lily s Lucasem se také rozhodli, že pojedou s námi. Chtěli jsme být na chvíli jako rodina.

Jeli jsme autem, když mě ze vzpomínání vytrhnul mohutný výbuch. Táta, který řídil naše auto, ihned stočil volant, ale bylo pozdě, mířili jsme do ohně. Chytil jsem Alici a přenesl nás o kousek dál. Rozhlédnul jsem se kolem a uviděl, jak ostatní vylézají z auta a běží k nám.

„Jste všichni v pořádku?“ zeptal se nás táta a prohlížel si nás všechny. Přikývli jsme, najednou jsem něco ucítil.

„Někdo nás sleduje,“ řekl jsem tiše, „měli bychom jít, jsme už blízko.“

Rozeběhli jsme se k Sídlu, byli jsme už jen pár metrů od hranic, když se za námi někdo objevil. Mamka se otočila první a vyděšeně vykřikla: „Johne, to je Dorien.“

Všichni jsme se otočili a já uviděl Vyvržence, netušil jsem, co se tu děje. Cullenovi naštěstí už byli za hranicemi, ale má rodina pořád byla v nebezpečí.

„Copak, dcerunko, nepředstavíš mi ani má vnoučata?“ zeptal se mamky ten Vyvrženec zvaný Dorien. Lily se na mě podívala a já pokrčil rameny. Naše prarodiče jsme nikdy nepoznali, nic jsme o nich nevěděli. Táta ani mamka o nich nemluvili.

„Oni nejsou tvá vnoučata,“ zavrčel táta nebezpečně.

„Jistěže jsou, mají v sobě mou krev,“ usmál se Dorien, „zajímalo by mě, jak vlastně chutná krev mého rodu.“

Jeho pohled se přemístil na mou sestru, která stála za Lucasem, který divoce zavrčel, když to Dorien řekl.

„Vlastně jsem měl skoro možnost ochutnat krev našeho rodu, ale nechal jsem to na Stefanovi,“ řekl Dorien.

„O čem to mluvíš?“ zeptala se ho mamka.

„Přece o Damienovi,“ odpověděl jí. „Já nechal napadnout dvojčata. Bohužel zemřelo jen jedno, to slabší.“

Mamka nevěděla vůbec, o čem to mluví. Na Damiena si nepamatovala, ucítil jsem, jak mě Alice chytila za paži.

„A pak ještě má pravnoučata, jakže se to jmenovala?“ pokračoval Dorien. „Jistě, Elizabeth a Thomas a jejich matka Ashley.“

Začínal jsem být rozzuřený, ruce mi začínaly doutnat. Dorien hrál na mou slabou strunu, nejen na mou, ale na celé rodiny.

„No tak, Jane,“ řekl mamce, „vzpomeň si na svého syna Damiena.“

Najednou všichni ztuhli a mamce z očí začaly téct slzy. Dorien se vítězně usmál a podíval se na mě, měl jsem ledovou masku. Úsměv ho přešel a řekl mi: „Ty nijak nereaguješ, Jaspere, to si na své dvojče nevzpomínáš, stejně jako celá tvá rodina?“

„Já si ho moc dobře pamatuji, nikdy jsem na něj nezapomněl,“ řekl jsem mu klidně. „A navíc je pořád se mnou.“

„Vždyť je mrtvý,“ uchechtl se Dorien.

„Možná je,“ přikývl jsem, „ale v jednom místě zůstane napořád, v mém srdci. Stejně jako Ashley, Lizzie i Tomy.“

„Silná slova, Jaspere, ale co když přijdeš o další část rodiny?“ zeptal se mě.

„To se už nikdy nestane,“ odpověděl jsem mu, podíval jsem se na svou rodinu a řekl tiše: „Couvněte.“

Udělali jsme dva kroky a ocitli se za hranicemi Sídla, nyní nás nemohl vidět díky ochraně, která tu byla.

„Navždy se mi neschováte,“ zavrčel Dorien tiše a odešel si. Oddechl jsem si, tohle bylo opravdu o fous.

„Jaspere,“ přiběhl za námi Danny s Mistry, „jste všichni v pořádku? Cullenovi přiběhli celí zděšení, že se vám něco stalo.“

„Jsme v pořádku, Danny,“ odpověděl jsem mu a podíval se na mamku, která jen vzlykala v tátově náruči. Táta se na mě podíval: „Vezmu mamku do vily, až se uklidní, promluvíme si o všem.“

Přikývl jsem, podíval jsem se na Lily, která byla v Lucasově náruči a tiše brečela. Lucas a táta vzali své polovičky do náruče a odnesli je pryč.

„Co se stalo?“ zeptal se mě Danny.

„Vzpomněli si na mého bratra,“ odpověděl jsem mu. „Když zemřel, všichni kromě mě na něj zapomněli.“

„Jak se jmenoval?“ zajímal se Danny.

„Stejně jako ty dříve,“ řekl jsem, Danny povytáhl obočí. Viděl jsem na něm, že ho to překvapilo. Od té doby, co mi řekl svůj příběh, jsme byli ještě větší přátelé, netížilo nás žádné tajemství.

„Mistři, rozchod,“ řekl Danny, společně s ostatními odešel a nechal mě s Alicí o samotě.

„Ten Vyvrženec byl vážně tvůj děda?“ zeptala se mě Alice.

„Já nevím,“ pokrčil jsem rameny. „Naši nikdy o prarodičích nemluvili a my s Damienem ani Lily jsme se nevyptávali.“

„Jak se vlastně tvá mamka stala upírkou?“ ptala se mě dál.

„To také nevím, okolo rodičů jsou pořád nějaké záhady,“ odpověděl jsem jí. „Mamka porod Lily přežila, ale pak zmizela. Objevila se asi týden potom, co se Lily narodila.“

„Tebe to nikdy nezajímalo?“ nechápala Alice.

„To víš, že zajímalo, ale nechtěl jsem se vyptávat,“ řekl jsem jí. „Nikdy jsem se na nic nevyptával, prostě jsem čekal, až to řeknou sami.“

„No, to jsi musel být hodně trpělivý,“ řekla mi Alice, „až skoro po dvou stoletích ti to řekli.“

„Řeknou,“ opravil jsem ji, Alice mě plácla po hrudi a řekla: „Nechytej mě pořád za slovo.“

„Vždyť nic takového nedělám,“ řekl jsem, Alice si jen povzdechla, vzala mě za ruku a společně jsme se vydali domů. Jak jsme se víc blížili k hlavnímu křídlu, Alice byla nervóznější.

„Co se děje?“ zeptal jsem se jí.

„Jak moc se to tu změnilo?“ podívala se na mě.

„Skoro nijak, do ložnice jsem nechodil, byl jsem jen u sebe v pokoji,“ odpověděl jsem jí, „a ani tam jsem skoro nebyl, Armáda mě hodně zaměstnávala, abych nebyl moc dlouho sám.“

Alice smutně sklopila hlavu, ucítil jsem z ní výčitky. Zastavil jsem a vzal její obličej do dlaní.

„Nevyčítej si nic, Alice,“ řekl jsem jí, „už je to za námi.“

„Myslíš?“ Dívala se mi do očí, přikývl jsem. Pustil jsem její obličej a společně jsme se vydali do mého pokoje. Alice se rozhlížela, aby viděla nějaké změny, ale nic neviděla, protože můj pokoj se vůbec nezměnil.

„Jazzi, víš, jak jsem ti říkala ve Volteře, že budu stát po tvém boku, ať se děje cokoliv?“ zeptala se mě Alice, hned jsem se na ni podíval: „Rozmyslela sis to?“

„Takovou radost ti neudělám,“ zavrtěla hlavou. „Chtěla bych, abys mě naučil bojovat.“

„Vždyť už umíš, bojovala jsi proti těm novorozeným,“ namítl jsem.

„Vždyť mě Vladimir málem zabil,“ podotkla.

„Mě taky,“ pokrčil jsem rameny.

„Jaspere,“ povzdechla si, „víš moc dobře, jak to myslím. Ty jsi s ním bojoval v ohnivém souboji, ale mě by zabil, i kdybych s ním bojovala jako upír s upírem.“

„Jsi poloupírka, Alice,“ namítl jsem, „samozřejmě, že by měl nad tebou výhodu.“

„Jazzi,“ podívala se na mě káravě, „nech už toho, mé rozhodnutí nezměníš, budu stát po tvém boku v dobrém i ve zlém, jak jsme si slíbili na svatbě.“

„Fajn,“ kapituloval jsem, „naučím tě bojovat.“

Alice se vítězně usmála a posadila se na mou postel: „A kdy začneme?“

„Zítra,“ odpověděl jsem jí, „dnes ještě budeme řešit tu situaci okolo Doriena.“

„Jasný,“ přikývla, posadil jsem se k ní a přitáhl si ji do náruče. Objala mě kolem krku a položila hlavu na rameno.

Nevím, jak dlouho jsme tam seděli, než někdo zaklepal. Vyzval jsem dotyčného, aby vešel, a do mého pokoje přišli mí rodiče se sourozenci. Mamka vypadala už lépe, ale pořád jsem z ní cítil bolest, stejně jako z ostatních. Alice se ode mě trochu odtáhla, ale zůstala mi sedět na klíně.

„Měla bych radši jít,“ řekla mi Alice tiše, ale mamka ji slyšela a řekla jí: „Ne, Alice, zůstaň tu, jsi také součástí rodiny. Myslím, že bys také tohle měla vědět.“

Alice se na mě podívala a já přikývl. Znovu se mi tedy stulila v náruči. Lily a Lucas se posadili vedle nás na postel a mamka s tátou se posadili na pohovku.

„Asi bych vám už měla konečně říct i svůj příběh,“ začala mamka. „Narodila jsem se do zámožné rodiny Doriena a Lilian Fallových. Má matka bohužel při porodu zemřela, stala se Paní Smrti a vrátila se k nám.

Jenže otec nemohl přenést přes srdce, že matka je upírkou. Dával mi to za vinu, matka kvůli svému osudu nemohla být tak často doma. Otec se ke mně choval jako ke služce, bil mě a dělal mi hrozné věci.

Když mi bylo dvacet, utekla jsem z domova, abych si zachránila život. Otec mi začal vyhrožovat, že mě zabije.

Vašeho otce jsem potkala náhodou, když jsem ho chtěla okrást, protože jsem žila na ulici.“

„Nenechal jsem se,“ navázal táta. „Chytil jsem Jane a chtěl ji udat. Ale nejdříve jsem chtěl vysvětlení, proč vlastně žije na ulici.

Prve mi to nechtěla říct, ale pak mi řekla pravdu o svém otci. O své matce mlčela, protože si myslela, že nevím o upírech, ale můj otec byl přeměněn, když mi byly čtyři roky.

Pak jsme si navzájem řekli pravdu, já o svém otci a ona mně o své matce. Zamilovali jsme se do sebe a vzali se. O pár měsíců později ses narodil ty, Jaspere, a Damien.

Když vám bylo devět, měl jsem vážnou nehodu. Umíral jsem, když mě nějaký upír našel a přeměnil.“

„Táta se k nám brzy vrátil,“ pokračovala mamka. „Když ti bylo dvanáct, otěhotněla jsem. Porod jsem přežila, John musel odběhnout pro nějaké obvazy, abych to mohla přežít bez přeměny, ale Dorien, který byl už tou dobou upírem, mě někam odvlekl a zabil.“

„Našel jsem je, Doriena jsem sám zabil, ale on se musel vrátit jako Vyvrženec. A mamka se k nám vrátila jako Paní Smrti,“ dovyprávěl nám táta.

Autor: looca (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Princ Smrti - Pátý vládce 23. kapitola: