Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Princ na bílém koni?! Omyl! Upír s volvem!

Princ na bílém koni?! Omyl! Upír s volvem! Moje první vícedílná povídka. Kapitoly jsou rozděleny na dvě části. První část je vždy z pohledu Belly a druhá z pohledu Edwarda. Kapitoly končí stejným okamžikem. Může se také stát, že bude pouze jedna část, pokud budou po celou dobu spolu a některé části budou z různých pohledů, abyste něco nečetli a já nepsala dvakrát. K obsahu bych řekla zatím pouze to, že Bella se stane upírkou, ale trochu jiným způsobem, než tomu bylo doposud. Samozřejmě nebudou chybět Cullenovi ani Volturiovi a další. Smečka z La Push nejspíš bude pouze okrajově (prosím team Jacob, aby mě neukamenoval). Doufám, že se bude líbit a budu ráda za všechny Vaše komentáře a v případě zájmu budu pokračovat.

Motto: Kdo nikdy nemiloval, jakoby nežil.

 

Prolog

 

Každý bez ohledu na svou podstatu má právo milovat a být milován. Je jenom na nás, jak se s tím vyrovnáme a co pro to uděláme. Někdy potřebujeme notnou dávku štěstí a trpělivosti, jindy to přijde jako blesk z čistého nebe zrovna, když to nečekáme. Pokaždé je to ovšem spalující, chvílemi bolestivé, pro někoho zničující a přesto nejkrásnější, co můžeme zažít. Pokud máme příležitost milovat, měli bychom ji využít. Nezáleží na tom, jaká ta bytost bude. Jestli je to člověk, upír, vlkodlak či cokoliv jiného. Vždy je cesta, která ty dva spojí. Cesta lásky a důvěry v toho druhého.

Lidé s oblibou říkají, že nic netrvá věčně. Jsou ale bytosti, které mohou žít věčně. Pro někoho dar, pro jiného prokletí, přesto to tak je. Je možné, aby bytost žijící věčně, mohla také celou svou existencí, celý svým bytím milovat? A když miluje, dá se stále říct, že pouze existuje? Myslím, že ne. Každý, kdo miluje, také žije. Žije životem milované bytosti.

 

1. kapitola – 1. část (Bella)

 

Téměř každá dospívající dívka má svého vysněného pana dokonalého, či prince na bílém koni. Některé mé spolužačky v tom měly jasno a věděly přesně, koho chtějí již na základní škole. Naše třída se začala párovat. Byli jsme ve stejném složení od školky, proto většina párů nebyla překvapující. Přesto mě při pohledu na ně zaplavil pocit samoty. Také jsem chtěla mít nějakou spřízněnou duši, se kterou bych sdílela své pocity, ale navzdory tomuto přání jsem několik svých spolužáků odmítla. Nelíbili se mi, ani jsem je nebrala jako přátele, kterých jsem také neměla mnoho. V naší třídě jsem byla pověstná svým samotářstvím a protože jsem po škole nikam nechodila, měla jsem mnoho času a kromě pomáhání mámě s domácností, jsem také občas četla poznámky z hodin, což mi stačilo na to, abych byla premiantkou třídy. Někteří mě označovali za šprtku, zřejmě ze závisti, nebo proto, že nikomu nedávám opisovat testy, kdo ví. Těžko ovšem můžu dát opsat test někomu vedle sebe, když tam nikdo není. Ano, sedím sama, ale rozhodně mi to nevadí.

Po přechodu na střední školu nastaly v naší třídě drobné změny. Ti, kterým již bylo šestnáct, jezdili do školy vlastními auty. Na to si budu muset ještě pár týdnů počkat. Ale hlavně z nesmělých procházení, půjčování sešitů a navštěvování během nemoci na základní škole se zde staly odpolední vyjížďky do přírody a večerní akce. Čas od času se nějaký pár rozpadl a zanedlouho vznikl nový. Nemarnili čas. Nevím, jestli jsme jenom my byli takto zvláštní, nebo jestli to bylo normální. Každopádně jsem měla pocit, že jsem nejspíš poslední holka ze třídy, která neměla rande. Kdybych si teď chtěla s někým vyrazit, musela bych ho sama pozvat, protože všichni kluci ode mě dali ruce pryč. Neodmítla jsem jich mnoho, ale těch pět stačilo na to, aby se i ostatní přestali snažit. Na jednu stranu mi to nevadilo, protože mi nikdo ze spolužáků ani ze školy nepadl do oka, ale na druhou stranu jsem začínala pochybovat o tom, že mě ještě někdy potká štěstí a budu se moct zamilovat. Nevěděla jsem přesně, co chci, ale věděla jsem, že až to přijde, tak to poznám.

První semestr na střední utekl jako voda. Žádné větší změny v mém životě nenastaly. Tedy kromě toho, že jsem konečně oslavila své šestnácté narozeniny a dostala jsem vlastní auto. Rodiče mě opravdu překvapili. Dostala jsem Austin Minicooper v červené barvě. Bylo to autíčko akorát pro mě. Jsem jedináček, takže nemusím nikoho vozit do školy. Samozřejmě jsem ho šla ihned projet. Moc se mi líbilo. A také jsem byla ráda, že už nemusím jezdit do školy s mámou. Nyní jsem si konečně připadala dospěle a nezávisle. Když jsem poprvé přijela na školní parkoviště, všichni se na mě dívali. Bylo to pochopitelné, protože moje auto vynikalo. Byla jsem jediná, kdo měl opravdu nové. Rodiče si to mohli dovolit, protože otec pracuje jako obchodní zástupce jedné velké oděvní společnosti. Máma je v domácnosti a má také své vlastní auto, stejně jako on. Celkem brzy se vše vrátilo do normálu a i ti největší závistivci si zvykli.

Minuly Vánoce a semestr pomalu končil. V lednu se po škole začala šířit zpráva, že k nám mají nastoupit noví studenti. Jedinou výhodou, když máte ve třídě největší školní drbny a ještě s nimi sedáváte na obědě je, že vše víte mezi prvními a tak se i informace o nových studentech ke mně dostaly ještě v den, kdy se jejich rodiče zastavili na škole, aby je zde přihlásili. Podařilo se mi zjistit, že je to pět adoptovaných sourozenců a jeden z nich má být v naší třídě. Touto myšlenkou jsem nebyla příliš nadšená, protože mi bylo jasné, že se budu muset o svou lavici dělit s nějakým klukem, kterého ani neznám.

Prozatím jsem starost o nově příchozí pustila z hlavy, protože mě čekalo ještě několik závěrečných testů, tak jsem se nechtěla rozptylovat, abych dostala dobré známky. Přeci jenom nechci zklamat své rodiče, když do mě vkládají tolik nadějí. Semestr se mi podařilo zakončit opět jako vždy těmi nejlepšími známkami. Rodiče byli spokojeni a já byla spokojena také. Během týdenního volna mezi semestry jsem si zajela do několika větších měst, abych si nakoupila nové knížky. Dělám si svou vlastní knihovnu, kterou musím obohatit o několik kousků minimálně jednou za půl roku, jinak bych se doma nejspíš unudila k smrti. Ještě že bydlíme v tak malém městě. Všude kolem jsou rozlehlé lesy, kam chodím, když si nevím rady se svými pubertálními náladami, nebo potřebuji přemýšlet.

Den před začátkem školy jsem se byla opět projít v lese. Musela jsem si urovnat pár myšlenek a také jsem chtěla popřemýšlet, jak by asi měl vypadat ideální přítel a jaké by měl mít vlastnosti. Strávila jsem tam dlouhou dobu, chodila jsem po lese, až jsem došla na svou oblíbenou louku, kde bylo vždy ticho a klid. Možná proto sem chodily srny. Sedla jsem si na kmen spadlého stromu. Po nějaké chvíli přišla na druhý konec louky jedna srnka a začala se pást. Protože v tomto městě bydlím od narození, znám zdejší lesy docela dobře a už od té doby, co jsem se začala sama vydávat do lesů a našla tuto louku, se o ni s nimi dělím. Není to pravidlem, ale potkávám je tu často. Dnešek tedy není výjimkou.

Kromě této louky jsem v lesích našla jednou také obrovskou vilu. Je to asi pět let nazpátek. Nikdy se mi nepodařilo zjistit, čí byla. Ale vypadala velmi zachovale a nadčasově. Byla celá bílá a některé části měla prosklené, takže bylo vidět dovnitř. V jedné místnosti v přízemí byl zřejmě klavír schovaný pod plátnem. Rodičům jsem to neřekla, nejspíš o ní doteď nevědí. Neměla jsem odvahu jít blíž, takže jsem ji pozorovala jenom zpovzdálí. Vypadala neobydleně. Od té doby jsem tam nebyla. Působila i trochu strašidelně takhle uprostřed lesů.

Ani nevím, jak dlouho jsem seděla na louce a přemýšlela, když něco upoutalo mou pozornost. Dívala jsem se na srnku, ta zvedla hlavu a podívala se do lesa, potom na mě a hned nato vyrazila směrem, kde jsem seděla. Uběhla několik metrů a zamířila do lesa, kde jsem ji ztratila z dohledu. Dostala jsem trochu strach. Nechápala jsem, co ji mohlo tak najednou vyděsit. Nedaleko místa, kam zaběhla, se mihlo něco bílého. Bylo to tak rychlé, že jsem nedokázala ani přibližně identifikovat tu bílou šmouhu. Moje hlava nechtěla pochopit, co se stalo. Začalo se stmívat, tak jsem se rozhodla, že je nejvyšší čas jít domů. Chůzí by to trvalo docela dlouho, tak jsem se rozeběhla. Chtěla jsem být doma, než se setmí úplně. Nevadilo mi toulat se venku za tmy, ale po dnešním zážitku to raději nebudu riskovat. Kdo ví, co to mohlo být.

Když jsem doběhla domů, bylo mi od mámy vyčiněno za to, že jsem nic neřekla a prostě se vypařila na celé odpoledne pryč. Po dnešku poprvé jsem pochopila, že o mě rodiče mají strach, když se toulám sama po zdejších lesích.

Táta nebyl doma, jako téměř vždy poslední dobou a máma se rozhodla jít brzy spát, takže jsem měla dům pro sebe. Došla jsem do koupelny a začala napouštět vanu. Nečekala jsem než bude úplně plná a vlezla jsem dovnitř. Koupel byla příjemná. Konečně jsem mohla přemýšlet nad novými spolužáky. Zítra je uvidím. Téměř jsem i litovala toho jednoho, který bude sám vydán napospas naší třídě. Opravdu jsem zvědavá, jak to zvládne. Došla jsem k názoru, že zítra se vše uvidí. S tím jsem vylezla z vany a v ručníku jsem došla do svého pokoje. Lehla jsem si na postel a v tu chvíli na mě padla únava. Shodila jsem ručník a vlezla pod deku. Dnes sice nebylo příliš teplo na spaní bez pyžama, ale už se mi nechtělo vylézat z postele. Po chvilce jsem usnula a probudil mě až budík. Čas vstávat a jít do školy. Když jsem se podívala do zrcadla, zjistila jsem, že mám na hlavě vrabčí hnízdo. No jo, už jsem zase usnula s mokrými vlasy. Vzala jsem kartáč a začala je rozčesávat. Po chvíli se mi to opravdu povedlo. Když jsem skončila, byly moje hnědé vlasy opět rovné a spadaly mi až k pasu. Protože mi úprava vlasů zabrala delší chvíli, než jsem počítala, musela jsem si pospíšit se zbytkem přípravy. Nikdy jsem se nijak extra nepřipravovala do školy, ale dnes nevím proč, jsem měla chuť to napravit. Na zvýraznění mých hnědých očí jsem použila trochu řasenky a průhledný lesk jsem si v rozumné míře nanesla na rty. Nikdy jsem nepoužívala make-up a nemyslím si, že bych s tím někdy začala. Nepotřebovala jsem to, protože moje pleť byla čistá a měla i docela hezkou barvu. Také jsem se rozhodla si dnes všimnout, co si beru na sebe. Výjimečně nebyla zima, tak jsem si vzala černé džíny, tmavě modré tričko s krátkým rukávem a k tomu pohodlné boty v barvě trička. Jako doplněk jsem si vzala černou tašku na učebnice. Seběhla jsem z patra, kde jsem měla pokoj, proběhla kuchyní a vzala jsem si jablko k snídani. Když jsem vyšla před dům, na příjezdové cestě stál pouze Mini, jak mu říkám. Máma nebyla doma, tak jsem zamkla dům, doběhla k autu a rozjela se do školy.

Když jsem dojela na parkoviště, bylo téměř plné. Našla jsem jedno z posledních míst, vystoupila a vydala se směrem k učebně, kde jsem měla první hodinu. Cestou jsem procházela kolem studentů, kteří postávali po celém parkovišti a čekali na příjezd nových spolužáků. Nechápala jsem je. Kdyby oni byli noví studenti, určitě by nechtěli, aby na jejich příjezd čekala celá škola. Jejich chování mi přišlo hloupé, ale raději jsem to nijak nekomentovala. Na druhou stranu je to po deseti letech první rodina, která se k nám do města přistěhovala, takže ten povyk je do určité míry pochopitelný. Přesto jsem pocity svých spolužáků nesdílela. Proto jsem také přišla jako první do třídy. Sedla jsem si na své místo a s rukama pod hlavou jsem se opřela o lavici. Po chvíli se začali trousit první studenti. Jejich vzrušené hlasy byly slyšet už na chodbě. Takže jsou nejspíš tady. Třída se začala zaplňovat a všechny hovory se točily kolem nově příchozích. Nikdo se nesnažil mluvit potichu, takže jsem z jejich rozhovorů vyslechla, že je jich opravdu pět – dvě holky a tři kluci. Všichni jsou si podobní a jsou moc krásní. Jedna z místních drben prohlásila, že chce toho, který bude s námi ve třídě. Musela jsem se tomu zasmát. Ona je sice jedna z nejhezčích dívek na škole, ale pokud vzbudili takový povyk, pochybuji, že by některý z nich měl zájem o nějakou místní slečnu. Jejich rozhovory mě začínaly nudit, tak jsem vytáhla blok a začala kreslit. Nikdy mi to moc nešlo, ale snažila jsem se. Zatím jsem nekreslila nic určitého, jen jsem tak čmárala, když jsem uslyšela, jak to třídou zašumělo a mnoho dívek obdivně vydechlo.


Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Princ na bílém koni?! Omyl! Upír s volvem! :

 1
05.04.2012 [20:49]

TerreyaKrása Emoticon Emoticon
Do Belly e myslím každý dokáže dobře vcítit, není to taková ta psychopatka, co by bez Edwarda umřela, jen normální osamělá holka! Emoticon
Každopádně se mi to moc líbí a hned půjdu na další kapitolu Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

07.07.2011 [23:08]

Kika57A já taky! Je to naprosto úžasný, přímo perfektní… ne! Monstrózní! Emoticon Emoticon Když jsem si přečetla název povídky, tak mě hned zaujal… Přišel mi originální a strašně mě lákal, abych si povídku přečetla. Klika, že jsem neodolala! Už na začátku jsem si říkala „Zatím dobrý…“ a na konci?! Koukala jsem s otevřenou pusou se slovy „Ty kráso! Tak to je hustý! Jak někdo něco tak úžasnýho může napsat?“ no...a může – TY! Emoticon Emoticon Bella se mi v téhle povídce moc líbí. Má některé vlastnosti jako ta knižní… Nemám ráda, když z ní někdo dělá dě… lehkou dívku Emoticon Emoticon Taky jsem strašně zvědavá, co jsi napsala do dalšího dílu… Možná si zahraju na Alice a budu hádat Emoticon Emoticon *mnu si spánky* Hádám, že v další kapitole se seznámí Bella s Edwardem – to je jako moje věštba, takže jsem zvědavá, jak jsem ve věštění dobrá… Emoticon Emoticon Emoticon Tak já raději nebudu zdržovat a vrhnu se na další (jistě perfektní) kapitolu Emoticon
PS: píšeš vážně super! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

04.07.2011 [21:23]

vesper a ještě teda doplním Emoticon - co se mi moc líbilo a co mě moc nezaujalo Emoticon Emoticon Emoticon
Skvělá byla scéna v lese. Louka, srnka, dům Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon , úplně jsem se tam viděla s Bellou!
Na druhou stranu bych moc nerozebírala Bellu jako premiantku a školačku... přece jen jsem sama ráda, že do lavice už nemusím (alespoň prozatím) a Bella ať si ve škole hluboce hledí do očí s Edem a ne do mikroskopu nebo sešitu... Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

04.07.2011 [20:40]

vesper Emoticon ták jsem se k tomu čtení konečně dokopala... Emoticon
jsem moc zvědavá, jak se bude vyvíjet tento příběh Belly a Edy... zdánlivě klasika - Bella člověk, Ed upír. Ale - Bella bydlí s oběma rodiči? Emoticon a hlavně_ Bella je starousedlíkem ve Forks, ale přistěhovali se Cullenovi Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon . Tak to se těším! Hlavně na počáteční oťukávání.
Moc se mi líbí název - ten mě vlastně zaujal už asi před půl rokem, ale až teď jsem se dostala ke čtení.
Prolog je nádherně napsaný. Úplně jinak, než jaké prology většinou čítám, ale myslím, že takto nějk by měl vypadat. je o pocitech, samotném životě a lásce... a myslím, že to bude sametová nitka, která se potáhne celým přiběhem Emoticon Emoticon Emoticon

Jelikož je tento článek už dva roky starý a já od tebe četla nedávno něco úplně nového, myslím, že můžu říct, že mám pocit, že ses za ty dva roky poměrně posunula (zdokonalila). A moc se těším na další díly. Emoticon

18.06.2011 [11:29]

YrissTak toto sa skvele začína . Mám pocit že Bella z tejto poviedky je moje dvojča . Je to úžaasne napísané a úplne ma to pohltilo . Idem ďalej . Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!