Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Princ na bílém koni?! Omyl! Upír s volvem - 7. kapitola - Edwardův pohled

Princ na bílém koni?! Omyl! Upír s volvem - 7. kapitola - Edwardův pohledJe tu sedmá kapitola z pohledu Edwarda. Velmi mě potěšily Vaše komentáře, které mě pobízejí v dalším psaní. Bohužel na Vaše dotazy, zda bych mohla přidávat kapitoly rychleji, musím odpovědět, že ačkoli se snažím, rychleji se mi to nedaří. Ze začátku vycházely pouze o víkendech, nyní už jsou dvakrát týdně. Při mém totálním nasazení je napsání i šesti stránek za týden nadlidský výkon. Samozřejmě bych byla ráda, kdyby povídka vycházela častěji, ale zatím to bohužel není možné. Proto se omlouvám a doufám, že Vám to čekaní alespoň částečně vynahradí kvalita povídky, která se, jak doufám, bude časem zvyšovat. Přeji hezké čtení a každý komentář uvítám. wanda

Alice odvedla Bellu do pokoje pro hosty, který jsem na Alicino požádání pomáhal upravit tak, aby se v něm Bella cítila pokud možno co nejlépe.

Všichni kromě mě a Carlisla se rozešli do svých pokojů a my jsme se vydali do Carlislovy pracovny, abychom se domluvili, co se bude dít dál. Jen co se za námi zavřely dveře, Carlisle ke mně promluvil.

"Co budeme dělat?"

"Musíme to Belle říct. Bude to lepší, než kdyby to sama zjistila po přeměně."

"Máš pravdu, bude potřeba ji hlídat a kdyby o tom nevěděla, asi bychom jí těžko přesvědčili, že se nic neděje a hlídame ji bezdůvodně."

"Sice jsem s Bellou ve třídě, ale nemůžu jí stále číst myšlenky."

"Vím, že jsi zvyklý na svůj dar a používáš ho u každého, ale s Bellou jsi dostatečně dlouhou dobu na to, abys ji znal i bez jeho používání."

"To sice ano, ale stále je to pro mě nové, takže nevím, zda můžu věřit sám sobě a brát svá zjištění stejně vážně, jako kdybych si to přečetl v její hlavě."

"Když si nebudeš jistý, víš, že můžeš přijít za mnou. Na něco určitě přijdeme. Ale nejprve to zkus sám." Pouze jsem přikývl a Carlisle pokračoval.
"Potřeboval bych vědět, jaké změny jsi zatím u Belly pozoroval."

"Vzhledem se nám začíná podobat. Její pleť je světlejší než byla a pokud je to ještě možné zkrásněla. I někteří spolužáci si toho všimli. Den předtím, než Mike Newton padl za oběť těm třem nomádům, byl rozhodnut opět pozvat Bellu na rande. Ovšem odradila ho moje přítomnost."

"Kdybych nevěděl, co se s ní děje, její bledost by byla příznakem velmi vážné nemoci." konstatoval s vážnou tváří Carlisle.

"To ale není vše. Přestává jíst. Jsem s ní dost často na to, abych si toho všiml, narozdíl od ostatních a hlavně jejích rodičů. Kdyby to viděli, mysleli by si, že trpí anorexií."

"Toho jsem se bál. Její tělo musí odněkud získávat energii na to, aby fugnovalo. Proto ji musíme hlídat. Až přestane jíst úplně, nejpozději do týdne pravděpodobně dostane žízeň a bude muset na lov. Nejsem si jistý, protože jsem se ještě nesetkal s žádným podobným případem. Je to pouze odhad. Proto s ní také musí stále někdo být. Je velmi pravděpodobné, že se v ní instinkt lovce probudí na nějakém místě, kde bude mnoho potenciálních obětí, například ve škole. Druhou variantou může být velké emocionální vypětí - strach, zloba... Každopádně to bude v nejméně vhodnou dobu na tom nejnevhodnějším místě. Tím si můžeme být jisti."

"Mé obavy se naplnily. Je možné tomu ještě nějak zabránit?" Carlisle si nechal čas na odpověď. Mohl jsem vidět všechny myšlenky, které mu proběhly hlavou. Bylo mi jasné, nad čím přemýšlí, ale rozhodl jsem se, že ho nechám mluvit. Po chvíli na mě opět promluvil, tentokrát ovšem v myšlenkách. Naše konverzace se většinou odehrávaly tak, že Carlisle nemluvil.

"Dle mého odhadu u ní postupná přeměna začala po našem příchodu. Proto kdybychom odešli, buď by se opět stala člověkem, nebo by zůstala napůl upírem, případně by její proměna doběhla do konce i bez naší přítomnosti. To by ovšem záleželo na tom, jak daleko by byla v době našeho odchodu." Na to jsem nic neodpověděl. Carlisle se na mne tázavě zadíval.

"Nechceš, doufám, odejít?" Z jeho pohledu by mi bylo jasné, na co se chce zeptat, i kdyby k tomu nepoužil slova.

"Pro Bellu by to bylo nejlepší." odpověděl jsem a ta představa mi drásala mé mrtvé srdce.

"Pro Bellu by bylo nejlepší, kdyby nás vůbec nepotkala. Ale když už jsme tady, nemůžeme ji jentak opustit a nechat svému osudu už kvůli tomu, že po našem odchodu by proti své vůli mohla zmasakrovat celé Forks. Sám dobře víš, jak silný je instinkt u našeho druhu. Velmi by ji to ranilo, ovšem nejspíš ne tolik jako náš odchod." odporoval mému tvrzení. Musel jsem uznat, že měl pravdu. Po poslední větě jsem po něm střelil nechápavým pohledem, protože mi nedávala smysl. Snad že by...

"Promluv si s Jasperem." poradil mi Carlisle ještě dříve, než jsem stihl dokončit myšlenku. Rychle jsem se rozloučil a chtěl jít hledat Jazze, ale když jsem vyšel z pracovny na chodbu, všiml jsem si, že dveře mého pokoje jsou otevřené. Došel jsem k nim a tajně doufal, že mým nočním návštěvníkem je Bella, ačkoliv mi bylo jasné, že spí o místnost vedle. Alespoň, že to byl Jasper. Stejně jsem s ním potřeboval mluvit, což mu ostatně řekla přede mnou Alice. Někdy se hodí mít sestru, která vidí do budoucnosti, pokud to příliš nepřehání. Jasper stál zády ke dveřím a díval se prosklenou stěnou ven do nočního lesa, který se rozprostíral nedaleko vily a dělil ji od civilizace tak, že sem nikdo nemohl ani zabloudit. Nikdo kromě Belly.

Jeho myšlenky se točily kolem toho, jak záhadně se Alice tvářila, když mu říkala, že s ním potřebuji mluvit několik sekund poté, co jsem dostal radu od Carlisla.

"Alice říkala, že se mnou chceš mluvit a prý mi musíš sám říct, o co jde."

"Máme několik hodin, než se Bella vzbudí, můžeme se jít projít." Nechci, aby to slyšel Emmett.

"Tak pojďme." kývl na mě Jasper a vyskočil otevřeným oknem ven. Následoval jsem ho. Doběhli jsme na moji a Bellinu louku a zůstali stát uprostřed. Nikdo nepromluvil, pouze jsme tam stáli a já jsem vzpomínal. Vybavil jsem si mnoho krásných okamžiků strávených s Bellou. Vzpomínky byly seřazeny chronologicky, takže bylo velmi dobře vidět, jak se její vzhled měnil.

"Myslel jsem si, že půjde o Bellu." řekl s úsměvem Jasper, když ucítil moje emoce. Opět jsem nic neřekl, ale kdybych byl člověk, rozhodně by na mně byly poznat rozpaky z toho, o čem potřebuji mluvit. Navzdory svému věku jsem si připadal jako kdyby mi bylo pouhých sedmnáct let, což mi vzhledově sice je, ale jako upír existuji již několik desítek let.

Neunikl mi Jasperův napůl tázavý a napůl pobavený pohled, kterým si mě již hodnou chvíli prohlížel.

"Promiň." řekl jsem provinile. Jasper se opět zasmál a ihned nato zvážněl.

"Mně se neomlouvej. Jsou jiní, kteří si to zaslouží." odpověděl mi a v myšlenkách dodal.

"Třeba Bella za to čekání."

"Čekání?" nechápal jsem.

"Jak jistě víš, přede mnou neschováš žádné city. Měl bys s tím něco dělat a to hodně rychle." To jsem v podstatě potřeboval vědět a ani jsem se nemusel ptát. Byl jsem rád, že je Jasper právě takový. Poděkoval jsem mu a uznal za vhodné, že bychom se měli vrátit. Již hodnou chvíli v mé hlavě otravuje hlas Alice, která vyhrožuje, že pokud do pěti minut nepřijdeme, dojde si pro nás sama. Až do té chvíle jsem si myslel, že jsem dostatečně daleko od domu, abych neslyšel myšlenky ostatních. Jak vidno, Alice se opravdu snažila.

Když jsme došli k domu, Alice čekala venku. Z našeho zpoždění, které sama vytvořila, byla rozladěná. Sice jsem nepochopil, co nestihneme, ale bylo mi jasné, že se to velmi brzy dozvím.

"Emmett na tebe čeká v garáži. Jedete do Seattlu. Potřebuji vyzvednout nové auto." Nenechala mě nic odpovědět a začala mě postrkovat za Emmettem. Sice jsem nechápal, o co jí jde, ale když už Alice něco dělá, není to bezdůvodně.

Emmett už věděl, že pojedeme pro Alicino nové auto a i když věděl, že to nebude žádný offroad, těšil se jako malý kluk.

"Kde vězíš? Taková doba..." začal mi spílat, jakmile jsem ho uviděl. To bude cesta, pomyslel jsem si, ale nahlas jsem raději nic neřekl. Toto byl jeden z okamžiků, kdy jsem byl rád, že jsem to zrovna já, kdo čte myšlenky, i když bych to nikomu jinému nepřál. Občas je to velmi nepříjemné.

Při nasedání do auta jsem věnoval Emmettovi podrážděný pohled, který mi pobaveně opětoval. Snažil jsem se mu nahlédnout do mysli, protože tak velká míra jeho radosti nemohla být způsobena pouze vyhlídkou na rozšíření našeho vozového parku, ale nic jsem nenašel. Myslel na Rose, což u něho bylo obvyklé, přesto se mi na něm něco nezdálo.

"Emmette, co se děje?" zeptal jsem se podezřívavě a snažil se ještě usilovněji studovat jeho mysl.

"Nic." odpověděl a ušklíbl se.

"Tak ven s tím." řekl jsem nekompromisně. Ještě chvíli si to rozmýšlel, ale nakonec se rozhodl, že už nebude nic schovávat.

"Slyšel jsem Alice..." začal. Nemusel už dál pokračovat, abych věděl, co chce říct.

"Když jsem se dozvěděl o té vizi, myslel jsem si, že je to vtip. Ale dnes jsem slyšel mluvit Alice s Jasperem a potom tebe s Carlislem..." nedopověděl větu, protože ho přepadl záchvat smíchu. Měl jsem toho právě dost.

"Tobě přijde vtipné, že Bella bude také upír? Že přijde o všechno, co nyní má? Že bude chtít zabíjet lidi?" vyjel jsem na něho jako snad ještě nikdy. Okamžitě se přestal smát a zvážněl.

"Myslel jsem něco jiného. Tohle mě nenapadlo. Promiň." řekl na vysvětlenou.

"Přijímám, ale pouze v případě, že mi řekneš, čemu jsi se tedy smál a také co si myslíš o té Bellině přeměně." řekl jsem poté, co jsem se opět uklidnil. Nechápu, že jsem mohl jednat tak nepřiměřeně. Nejspíš mi na Belle záleží mnohem víc, než jsem si myslel a vědomí, že z ní bude upír a já tomu nemohu zabránit, mě přivádí k šílenství. Nechci, aby se jí něco takového stalo. Kdybych to věděl, nikdy bych nedovolil, abychom se s ní potkali.

"Dobře. Takže jsem rád, že budu mít novou sestřičku. Navíc má výhodu, že nebude muset procházet tou bolestivou třídenní proměnou jako všichni ostatní. A s ohledem na to, čemu jsem se smál, je to takhle lepší, protože aspoň nemusíte vést nekonečné množství rozhovorů na téma, jestli ji přeměníš nebo ne a pokud to nechceš udělat, kdo jiný by mohl. To jsou samá pozitiva. Negativa nevidím, protože pokud by měla zůstat s námi, jako že ji nenecháš odejít, jednou by se z ní upír stát musel, to musíš uznat. Víš moc dobře, že by nechtěla zůstat člověkem mezi upíry a navíc zanedlouho bude starší než ty. Znám tě až moc dobře na to, abych věděl, že to tak dopadne, bratříčku. A vtipné mi přišlo to, že ji tak miluješ. Ty, který jsi odmítl i Tanyu, která je mimochodem nejhezčí upírka, kterou jsem kdy viděl, i když počítám Rose. A opovaž se jí to říct."

Během Emmettova proslovu se u mne vystřídalo několik různých emocí. Nakonec jsem zůstal překvapený.

"Musím uznat, že s tou proměnou máš pravdu. Sám bych chtěl, aby zůstala co nejdéle člověkem, proti čemuž by Bella samozřejmě bojovala. Asi by to nedopadlo nejlépe. Občas dokáže být velmi tvrdohlavá, zvlášť když něco hodně chce. Odkud ji vlastně tak dobře znáš?" Emmett dostal nový záchvat smíchu.

"Ani nevíš, jak často o ní mluvíš. Všichni včetně Rose, které už to dost vadí, vědí, co ráda jí, její oblíbené barvy...snad úplně všechno."

"To si opravdu neuvědomuji."

"Měl bys jí to říct." řekl se smíchem Emmett.

"Nejdřív Jasper a teď ty. Vy jste se na mě snad dohodli."

"Nedohodli. Ale fakt jí to řekni. Chováte se jako puberťáci." vysoukal ze sebe, zatímco se smál.

"Jsme přátelé."

"Tak přátelé..." řekl s nadsázkou a stihl ho nový záchvat smíchu.

"Dost už. Tahle konverzace je u konce." řekl jsem tónem, který nepřipouští námitky. Od té chvíle naše cesta probíhala téměř mlčky. Emmett se bavil představami o mně a Belle, které byly občas doprovázeny nesouhlasnými projevy z mé strany. Vyzvedli jsme v Seattlu auto a domů už jsme jeli každý sám. Naštěstí. Druhou takovou cestu jako byla ta do Seattlu, bych asi nezvládl.

Když jsme přijížděli k domu, slyšel jsem zmatené myšlenky Rose, Alice, Esme a Jaspera. Carlisle přemýšlel opět o Belle. Všichni byli v kuchyni a Emmett tam nechtěl chybět. Než jsem ho stihl zastavit, vběhl hlučně do kuchyně a snažil se vtipně zjistit, co se stalo. Nepochodil ovšem, takže to zkusil vážně.

"Tak co se stalo?" zeptal se. Bella mu řekla to samé, co před chvílí ostatním. Rose naštěstí krotila Emmetta, takže jsme to mohli v klidu dořešit. Opět zvážněl, když se ptal, jak jí to chutnalo. V odpověď se ozvala Rose.

"Jako nám všechno jídlo." Emmett s Bellou unisono zakleli. Belle zřejmě trvalo chvilku, než pochopila slova Rose, ale když se tak stalo, začala opět mluvit.

"To tedy znamená jediné..." nestihla dopovědět, protože jsem ji předběhl.

"Stává se z tebe upír." Pravdivost těch slov mě zabolela mnohem více, než jsem očekával. Nevěděl jsem si rady se svými pocity. A podle Jaspera jsem nebyl jediný. Z těch emocí v místnosti nebyl daleko k depresi.

"A právoplatný člen naší rodiny." Nejdříve se vzpamatovala Alice, která to vzala pozitivně. Měla pravdu. Aby někdo mohl být Cullen, musí být v první řadě upír a potom také vegetarián. Další Aliciny myšlenky se točily kolem Bellina vzhledu a jejích nápadů, jak ho vylepšit. V tuto chvíli to bylo nanejvýš nevhodné. Uniklo mi slabé zavrčení. Zachytila ho a zahnala pro tuto chvíli nevhodné přestavy.

Jasper stále trpěl pocity všech. Bella si toho zřejmě všimla, protože se velmi hloupě zeptala.

"Někdo zemřel?" Její zřemá snaha o odlehčení ovšem nedopadla, jak by měla. Bohužel jsem dnes již podruhé reagoval nepřiměřeně. Tentokrát dokonce vůči Belle. Snažil jsem se jí v klidu vysvětlit, co znamená přeměna v upíra. Ovšem její protiargumentace mi vyrazila dech, i když ho nepotřebuji.

"To není pravda. A vy všichni jste toho důkazem." A každého zvlášť si prohlédla.

Byl jsem naprosto zmatený a potřeboval jsem být sám a popřemýšlet o událostech poslední doby. Jasper s Alice nejspíš jako jediní, mě chápali, protože Jasper navrhl, aby se přesunuli do obývacího pokoje, aby se všichni mohli posadit a říct Belle o našem světě a o rodině Volturi. Všichni začali pomalu odcházet vedle, zatímco ke mně Alice promlouvala.

"Nic neříkej, prostě se seber a běž. Potřebuješ přemýšlet. Něco málo Belle řekneme my a zbytek necháme na tobě, až se vrátíš."

"Klidně jí řekněte všechno. Jasper tu bude více platný než já." odpověděl jsem a vyběhl dveřmi v kuchyni do kanadských lesů.


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Princ na bílém koni?! Omyl! Upír s volvem - 7. kapitola - Edwardův pohled:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!