Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Princ na bílém koni?! Omyl! Upír s volvem - 5. kapitola - Edwardův pohled

11.10.2009 (22:00) • Myfate • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 3278×

Příliš pozdě na záchranu

Byl to vůdce vlčí smečky Jacob Black a čtyři další vlci v lidské podobě. Došli až k nám. Všichni byli vysocí, svalnatí, snědí a s černýma očima a černými vlasy. Jacob k nám promluvil svým hlubokým hlasem: „Dva vašeho druhu vstoupili na naše území.“

„Kdy a kde?“ zeptal se Carlisle.

„Před patnácti minutami se objevili na pobřeží a vydali se přes naše území směrem k Forks.“

„Jdeme!“ zavelel Carlisle. Pět vlků a pět upírů se bok po boku rozeběhlo směrem do lesa. Pro tento okamžik jsme směli výjimečně vstoupit na jejich území, stejně jako oni uznali za vhodné jít na naše území, aby nás varovali. Také přirozené nepřátelství nyní zmizelo, protože jsme měli společný cíl. Trvalo nám několik málo minut, než jsme narazili na čerstvou stopu dvou upírů.

„Jsou to opravdu oni.“ potvrdil Carlisle. Směřovali do Forks. Rozloučili jsme se s vlky na hranici stanovené dohodou, poděkovali za jejich bdělost a dál pokračovali sami.

Všichni do jednoho jsme byli velmi překvapeni, že stopa vedla na druhý konec Forks stále lesem až k velkému domu stojícímu stranou od ostatních. S hrůzou jsem si uvědomil, že je to dům Belly. Takže Aro ji nechal zkontrolovat!

Jen co jsme tam dorazili, uslyšel jsem myšlenku Demetriho: „Ještě že není doma, to by mi Aro nepoděkoval, kdybych ji zabil. Nejspíš by mi oplatil stejnou mincí. Ale podle té vůně by za smrt stála. Už bych nejspíš neochutnal lepší...“ Dál jsem jeho myšlenky neslyšel, protože náhle utichly.

Po příchodu k domu Swanových jsme zjistili, že se dovnitř neodvážili, ale zastavili se u hlavního vchodu. Ucítil jsem vůni pergamenu, inkoustu a vosku, což znamenalo jediné. Bella dostala dopis.

Od domu vedla stopa opět do lesa a na jednom místě náhle skončila. Zmizeli. Nemohli se přeci jen tak vypařit. Ani žádný zvuk široko daleko nebyl slyšet, takže nepoužili dopravní prostředek. Carlisle, Jasper, Rose a Emmett došli ke dvěma vysvětlením, a to: buď s nimi byl někdo, kdo umí zastírat pachy, nebo je někdo přemístil.

„Byli přemístěni, protože jsem nejdříve slyšel Demetriho myšlenky, které vzápětí zmizely. Každopádně má Aro nový přírůstek ve své gardě.“ vysvětlil jsem jim. Všichni mi v myšlenkách odpověděli stejně: „Tak tím se to vysvětluje.“

Bylo dopoledne a my jsme měli svou misi splněnou, proto se každý zabývat tím, co bychom mohli dělat. Carlisle myslel opět na práci a také na Bellu, potom začal vyjmenovávat, co všechno musí zjistit ve Volteře. Rose se chystala upravovat Emmettův Jeep. Emmett se těšil na basebalový zápas v televizi a Jasper se chtěl jít odreagovat na lov.

„Mohu se k tobě přidat, Jazzi?“ zeptal jsem se, když jsem jeho plán uznal jako nejrozumnější.

„Jistě, ale vždyť jsi byl nedávno?“ nechápal mé rozhodnutí.

Oddělili jsme se od ostatních a nechali je jít domů. Sami jsme se potom rozeběhli na pumy do Kanady. Jasper byl stále zmatený mým počínáním, proto jsem k němu promluvil: „Nemůžu si dovolit mít žízeň, když se mám vidět s Bellou.“

„Ach ano, stále zapomínám, že je člověk, když necítím její přitažlivou vůni.“ promluvil na mě v myšlenkách a hlavou mi proběhla vzpomínka na to, jak ji chtěl poprvé zabít. To mě rozrušilo natolik, že mi trvalo nějakou chvíli, než jsem se opět úplně ovládl. Jasper ze mě vycítil negativní emoce a okamžitě se mi začal omlouvat. Poté více než mně spíše sám sobě slíbil, že Bellu už nebude chtít zabít ani v myšlenkách.

V Kanadě jsme si ulovili každý jednu pumu a vydali se pomalou chůzí zpět do Forks. Dlouhou dobu jsme šli mlčky, každý pohroužen do vlastních myšlenek, ale potom Jasper promluvil: „Stejně nechápu, jak to můžeš tak dobře zvládat?“

„Co myslíš?“ zeptal jsem se nechápavě.

„Být s Bellou a dokázat ji nezabít!“

„Abych ti to přiblížil, tak si zkus představit, že by tvá Alice byla člověk a ne upír.“

Představil si Alice jako člověka, potom jak ji zabíjí, protože nemá dost silnou vůli a potom následovaly výčitky za to, že zabil svou jedinou lásku. Bylo toho na něj zjevně příliš, protože prohlásil: „To bych nezvládl. Svádět každodenní boj sám se sebou o její život.“

„Také jsem si to myslel, ale láska je silnější než žízeň.“ zakončil jsem naši debatu a dál jsme pokračovali mlčky.

Začalo se pomalu stmívat a my jsme se stále více přibližovali k Forks. Když tma dostoupila vrcholu, zazvonil mi v kapse u kalhot telefon. Přijal jsem hovor ještě dříve než skončilo první zazvonění a z druhé strany se ozval Alicin rozčilený hlas. Mluvila tak rychle, že kdybych nebyl upír, nerozuměl bych jí ani slovo.

„Edwarde, teď pouze poslouchej a nech mě domluvit. Měla jsem vizi. K Forks se blíží tři nomádi a mají žízeň. Jejich směrem jde Mike Newton, který je na procházce se psem. Setkají se u bývalého hraničního kamene nedaleko tvé louky. Jste blíž než ostatní a pokud to nestihnete, Mike zemře. Na nic nečekej a běž!“ rozloučila se a zavěsila, aniž by počkala na odpověď. Vyrazili jsme s Jasperem, jak nejrychleji jsme mohli, ale když jsme dorazili na místo, které mi Alice popsala, Mikovo srdce ani myšlenky jsem již neslyšel.

„Je mrtvý, nestihli jsme to.“ řekl mi v myšlenkách Jasper a zalitoval zmařeného života. Dříve žil stejným životem jako tito tři nomádi, ale od té doby, co se přidal do naší rodiny, se člověka nedotkl.

Tři upíři právě dokonali své dílo zkázy, odtrhli se od Mikova těla a otočili se na nás. Jejich oči rudě žhnuly.

„Jdete pozdě.“ řekl francouzským přízvukem tmavovlasý muž s olivovou pletí.

„Škoda, byl docela dobrý, alespoň však zbylo více na nás.“ prohlásil tentokrát světlovlasý muž.

„Vždyť se na ně podívej. Oni by ho před námi bránili!“ přidala se žena s ohnivě rudými vlasy.

„Vegetariáni.“ řekli posměšně oba muži zároveň.

„Ostuda našeho druhu.“ dodala opět žena.

Snažil jsem se, aby mě nevyvedli z míry, ale Jasper vypadal, že se na ně každou chvíli vrhne. Třebaže oni byli tři a my dva, Jasper měl vojenskou minulost a já umím číst myšlenky, takže je jasné, jak by to dopadlo. Ti tři mi vůbec nebyli sympatičtí, ale nemohu je odsuzovat za to, co jsou. Žijí pouze svou přirozeností, což je bohužel lov lidí. Přestože jsme byli stejného druhu, jejich divoký vzhled dokreslený roztrhaným a zakrváceným oblečením mi dělal starosti.

„Raději byste měli odejít.“ promluvil jsem na ně.

„A co když se nám nechce?“ odpověděl muž s olivovou pletí, který byl zřejmě vůdcem této smečky. „Líbí se nám tu, a tak bychom se chtěli usadit.“ pokračoval.

„Na to zapomeňte! Nás je sedm a bydlíme tu již dlouhou dobu. Forks je malé město, každý se tu s každým zná, a proto by bylo velmi podezřelé, kdyby se najednou začali v lesích ztrácet lidé.“ promluvil nyní Jasper bojovným hlasem a byl odhodlán naše území bránit za každou cenu.

Dlouho nikdo nepromluvil. Všichni tři nomádi přemýšleli nad tím, jak by asi dopadl boj se mnou a Jasperem. Obvykle to nedělám, ale nyní jsem uznal za vhodné, aby se o nás dozvěděli něco více.

„Můj bratr byl voják, takže si nejspíše dokážete domyslet, že umí bojovat.“ řekl jsem jim.

„Ten? Určitě by byl jako člověk ve válce mezi prvními padlými, měl akorát štěstí, že ho někdo včas proměnil...a ten druhý...nejspíš vůbec nic neumí a jen se vytahuje!“ zaslechl jsem myšlenky té ženy.

„Kdybys věděla, jak velmi se mýlíš. On bojoval v upířích válkách o území v jižní Americe, měl na starosti armádu novorozených. A co se týká mne, jak sis už nejspíš všimla, umím číst myšlenky. Takže když na nás zaútočíte, počítej s tím, že budu vždycky krok před každým z vás.“ usmál jsem se na ni a užíval si slastný moment jejího překvapení. Všichni tři se zarazili a byli okamžitě rozhodnuti nechat toto území nadále nám a odejít bez boje.

„Jestli chcete, můžeme bojovat, ale šanci nás porazit nemáte.“ řekl jim Jasper.

„Proto raději odejděte a už se zde neukazujte.“ řekl jsem jim dostatečně důrazně, aby pochopili, že zde pro ně žádné místo není.

Po mých slovech se otočili a odcházeli, aniž by jedinkrát pohlédli na nás nebo na Mikovo zubožené tělo. Když jsme se s Jasperem dívali na tři vzdalující se postavy, zaslechl jsem ještě vůdce, jak říká: „Jestli on uměl číst myšlenky, musel to být jeden z těch Cullenů, kterých se Aro tak bojí. Můžeme být rádi, že jsme nebojovali a že s sebou neměli tu jasnovidku.“

Z hrdla se mi místo odpovědi vydralo slabé zavrčení, které už ale neslyšeli, protože byli daleko. Jasperovi se viditelně ulevilo, když byli pryč. Také ho nelákala vidina boje a do poslední chvíle se obával, že opět bude muset zavzpomínat na staré časy.

Mikova psa jsme nenašli, protože utekl hned, jak ucítil upíra, stejně jako všechna zvířata. Mike bohužel tak dobrý čich neměl, takže za to zaplatil svým životem a na nás nyní je rozhodnout, co s jeho tělem uděláme. Z úcty k němu bychom jeho tělo měli odnést rodičům, aby ho mohli řádně pochovat, ale bylo by to podezřelé, protože je naprosto zbavené krve a na třech viditelných místech má potrhanou kůži a tkáň od zubů. Proto jsme se rozhodli, že v zájmu zachování naší existence v utajení, uložíme Mikovo tělo pod hraniční kámen, který se nachází kousek od něj. S sebou jsme vzali pouze Mikův zakrvácený a roztrhaný svetr, který vypadal, jakoby byl Mike napaden nějakým zvířetem.

Doběhli jsme domů, abychom to řekli ostatním a Carlisle se nabídl, že odnese Mikův svetr k Newtonovým a zpraví je o ztrátě jejich syna. I když to není lehké, jako lékař s tím má už bohaté zkušenosti. Carlisle se vydal k Newtonovým a Jasper, Emmett, Rose a já jsme se rozhodli, že půjdeme přivítat Bellu, Alice a Esme k domu Swanových.

Když přijely, nebylo třeba nic říkat, protože Alice měla vizi, v níž je Mike již mrtvý. Bella ze zdvořilosti pozvala všechny do domu, což všichni s díky odmítli. Já jsem pozvání samozřejmě přijal a byl jsem vděčný za tu chvíli, kdy jsme zase spolu, třebaže ji kazila jedna nemilá věc, která nyní ležela zatím nepovšimnuta u Belliných nohou. S díky mi vrátila kreditní kartu, kterou jsem jí dal poté, co měla Alice vizi, jak Bella v knihkupectví hledá peněženku, kterou nechala v jedné z tašek u Esme. Alice sice mohla Belle připomenout, aby si ji vzala, ale toto řešení jí, kdoví proč, přišlo zajímavější.

Vzal jsem od Belly kartu a můj pohled zabloudil na dopis, který stále ještě ležel na zemi. Bella ho zvedla, její překvapený pohled začal prohlížet nejprve jméno na obálce a potom pečeť, na které se zastavil.

„To je znak rodu Volturi.“ řekl jsem tiše na vysvětlenou.

„Volturi? Tak se údajně jmenoval můj předek žijící v Evropě. Myslím, že jeho křestní jméno bylo Gabriel, ale nejsem si tím úplně jistá. Už je to dávno, co jsem o něm naposledy slyšela.“

Zatímco mluvila, byla duchem nepřítomná. Jakoby vzpomínala na tu dobu. To, co řekla, bylo ovšem velmi znepokojující. Budu si o tom muset promluvit s Carlislem. Nyní je ovšem přednější jiná věc.

„Svého předka nech zatím být a raději si přečti ten dopis.“ vyzval jsem ji.

Opatrně rozlomila pečeť, vytáhla list pergamenu a rozložila ho. Začala číst text dopisu, který byl napsán pro mne až příliš známým rukopisem.

Autor: Myfate (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Princ na bílém koni?! Omyl! Upír s volvem - 5. kapitola - Edwardův pohled: