Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Princ na bílém koni?! Omyl! Upír s volvem - 21. kapitola

15.10.2012 (16:30) • Myfate • FanFiction na pokračování • komentováno 16× • zobrazeno 2455×

(Daniel)

Když mi Aro zavolal a požádal mě o radu ohledně Isabelly, rozhodl jsem se jí konečně osobně představit. Příliš dlouho jsem pobýval v ústraní a jen pozoroval.

Měla se o mě starat jako o svého hosta, protože Aro byl zaneprázdněn vladařskými povinnostmi a kontrolováním ostatních, aby ples proběhl přesně podle jeho představ. To byla zatím nejvhodnější příležitost k setkání a zároveň poslední možnost dostat Isabellu z jeho dosahu. Chytrý tah z Arovy strany, který hraje do mých karet.

Samotný ples mi byl ukradený – nejsem zastáncem takových snobských radovánek. Ale Arův plán provdat Isabellu se mi nelíbil do té míry, že jsem – i přes svůj odpor ke sňatkům – byl schopen o ni sám požádat. Sice by to se mnou nevyhrála, přesto by měla mít lepší vyhlídky na budoucnost než jako nedotknutelná manželka jednoho z bratrů Volturiových. Navždy zavřená v hradě, sama bloudit prázdnými komnatami... To jsem odmítal připustit.

Při zpětném ohlédnutí musím přiznat, že to ode mě byla hloupost. Už v době, kdy jsem svého otce žádal o sňatek s ní, jsem věděl, že k ničemu takovému nedojde. Můj plán totiž nepočítá s její účastí na plese.

Dodnes netuším, proč jsem si dal tu práci a hodiny ho přesvědčoval, že mi na ní záleží natolik, abych se vzdal své svobody. Ani se mu nedivím, že mi nechtěl věřit. Zná mě příliš dlouho. Pouze jsem plýtval mým i jeho časem a riskoval odhalení celé akce.

První setkání s Isabellou bylo – mírně řečeno – šokující. Nejen pro ni, ale i pro mě.

Z Arových slov jsem vyrozuměl, že Isabelliny schopnosti slábnou. Prý potřebuje stále více energie na věci, které by měla zvládat bez problému. Věděl jsem, že druhem stravy to není. Právě naopak. Moje krev ji měla posilovat. Záleželo pouze na tom, zda se krmí pravidelně a v jakých intervalech.

Uvědomoval jsem si, že otec z ní má strach, přesto jsem byl natolik hloupý, že jsem mu svěřil pravdu o účincích poloupíří krve.

Bál se jí natolik, že ji udržoval ve stavu neustálé podvýživy, což jsem se ovšem dozvěděl až od samotné Isabelly. V důsledku toho byla vyčerpaná a nesoustředěná.

Říkal jsem si, že jsem přišel právě včas, když mi v otcově pracovně omdlela před očima. Původně jsem měl v úmyslu jí vyprávět o její rodině, ale na to bude čas později. V tu chvíli byla důležitá pouze ona.

Opatrně jsem ji odnesl do pokoje, který jsem před jejím příchodem osobně zařizoval, a položil ji na postel. Přikryl jsem ji a chystal se posadit do křesla na druhé straně pokoje. Než jsem od ní ovšem odvrátil zrak, upoutal mou pozornost neposlušný pramen vlasů, který jí zčásti skrýval tvář. Vzal jsem ho do ruky a promnul mezi prsty. Její vlasy byly ještě jemnější, než na pohled vypadaly.

Stále měla zavřené oči, i když pohnula hlavou a naprázdno polkla. Je hladová. Ale aspoň se probrala a teď už jenom spí.

Neslyšně jsem přešel pokoj a zaujal své místo v křesle, odkud jsem měl dobrý výhled na postel.

Prospala dva dny, během nichž její tělo spotřebovávalo poslední zbytky energie, které ještě mělo. Když se probudila, sotva byla schopná vstát z postele. K tomu měla ještě ztuhlé svaly, protože se po většinu spánku ani nepohnula.

Ulevilo se mi, že je vzhůru, a konečně jsem našel odvahu od ní odejít.

Spěchal jsem do kuchyně pro lidi, kde mají v lednici uchovávané krevní konzervy, doufaje, že tam najdu alespoň jednu pro sebe. Krmil jsem se sice nedávno, ale Isabella bude potřebovat hodně péče. Zrovna teď nesmím nic zanedbat, protože ačkoli je ona moje přidělená hostitelka na tomto hradě, budu se během následujících několika týdnů starat já o ni. Potom už mě nebude potřebovat.

Poslední krevní konzerva bez Isabellina monogramu na štítku mi padla za oběť pár sekund poté, co jsem ji našel. Naštěstí jsem si s ní prozatím vystačil, třebaže chuť exotického ovoce patří mezi mé nejoblíbenější a málokdy jsem jí nasycený.

Za ostatními konzervami, jež obsahují mou krev, jsem raději rychle zavřel dvířka lednice. Ještě dnes mám živě v paměti poloupíry, kteří se museli podrobit Arovým experimentům a byli nuceni pít svou vlastní krev. Při té vzpomínce mi přeběhl mráz po zádech.

Byl jsem v pokušení vzít Isabelle také krev z lednice, ale nakonec vyhrálo mé sobečtější já, které ji toužilo mít co nejblíže a ukázat jí, o jaké požitky dosud přicházela.

Lehká nervozita ovládala mé tělo po celou cestu do Isabellina pokoje, která se chvílemi zdála nekonečná. Občas jsem potkával skupinky upírů, kteří za chůze něco řešili nebo na sebe volali přes celou chodbu. Bylo zřejmé, že přípravy na ples jsou v plném proudu, o čemž svědčily i náhodně vyslechnuté rozhovory.

Když jsem potkal Chelsea s Aftonem a Naomi, každý nesl v rukou velkou krabici něčeho, co vypadalo jako barevné ozdoby z papíru. Chodba byla sice široká, přesto Chelsea, když mě míjeli, zpomalila a zařadila se za Naomi a Aftona. Krabici si přehodila do jedné ruky a ve chvíli, kdy mě všichni tři jako sborem pozdravili, mi s významným pohledem strčila do kapsy kabátu něco, co vytáhla ze své kapsy. Mrkl jsem na ni, opětoval pozdrav a spěchal jsem za Isabellou.

Ihned po vstupu do jejího pokoje jsem zaznamenal, že její nálada se zlepšila. Dokonce se jí podařilo nakazit i mě a na chvilku mi vyhnat z hlavy obavy o její zdraví. Celou situaci završila dlouhým pohledem, během něhož se atmosféra mezi námi naplnila příjemným pocitem očekávání toho, co přijde.

Původně jsem nezamýšlel to udělat, nakonec jsem však tento kouzelný okamžik přerušil. Napětí mezi námi trochu polevilo. Neustále jsem si musel připomínat, že hrajeme o čas.

Došel jsem pro ručník, usadil se na posteli a rozprostřel ho mezi nás.

Psychicky jsem se připravoval na to, co přijde. Musel jsem svou mysl přesvědčit, aby veškeré emoce, které ve mně klíčily v radostném očekávání z tak intimního aktu, jakým krmení bezesporu je, neposílalo do krve.

Ona potřebuje především klid na to, aby její tělo začalo regenerovat z tak dlouhé doby hladovění a emoce by ji zbytečně zatěžovaly.

Chvilku to trvalo, protože jsem ji před jejím prvním krmením musel poučit. Ale když už jsem si ji opřel zády o svou hruď a ona se mi zakousla do zápěstí, cítil jsem, jak krev opouští mé tělo a dává životní sílu jejímu. Měl jsem chuť začít příst blahem. Celým mým tělem prostupoval pocit blaženosti z toho, že jsem to právě já, kdo jí může nabídnout to, co nejvíc potřebuje. V tomto momentě vypadala tak bezbranně, že jsem byl odhodlaný ji v případě nebezpečí chránit vlastním tělem. Zachytával jsem všechny emoce, které vysílala do okolí. Pohltily mě a znásobily můj požitek. Žízeň pomalu slábla a jí prostupovala radost z naplněné touhy. Sdílel jsem naše pocity, ale Isabelle jsem raději žádné neposílal. Zatím na to nebyla dost silná.

Pro nás oba to byl nový zážitek, protože s každým je to jiné. Tu jedinou ženu, kterou jsem od sebe dříve nechával pít, nemůžu srovnávat s Isabellou. Poprvé v celé své existenci jsem zaznamenal nutkavou potřebu přesunout její rty na svůj krk a ukázat jí i jiné rozkoše, jež život skýtá...

„Můžeme jet?“ ozval se za mnou hlas, který bych poznal mezi stovkou dalších.

Když jsem ji tam viděl tak stát v oblečení na snowboard, s batohem na zádech a snowboardem opřeným o jednu botu, napadlo mě, jestli ji někdy uvidím v něčem, co by jí neslušelo.

Mlčky jsem přikývl na souhlas a následován Isabellou jsem se vydal na nádvoří hradu.

Ona si zřejmě myslela, že poletíme helikoptérou, jako to dělává ona, ale já jsem měl domluvený rychlejší způsob dopravy.

„Rád tě opět vidím, Naomi,“ pozdravil jsem upírku, která na nás čekala ve stínech.

„Nikdy jsem si nemyslela, že tohle řeknu, ale... kde máš kabát?“ zeptala se se stopou smíchu v hlase.

„Zvláštní, zrovna na to jsem se taky chtěla zeptat,“ poznamenala Isabella a odvrátila ode mě svou tvář, zřejmě aby skryla smích.

„Dobrá, něco si teď ujasníme,“ začal jsem svůj proslov a oběma věnoval vážný pohled. „Je to sice jeden z mých oblíbených kousků oblečení, ale na sport není vhodný, proto ty vyteplené kalhoty a bunda.“

Naomi se začala smát ještě víc, ale Iss se na mě podívala zastřenýma očima a ihned se zase odvrátila. Mezitím její tvář o pár odstínů zčervenala. Sice mě zajímalo, co se jí právě v tu chvíli honilo hlavou, ale nechtěl jsem ji uvádět do ještě větších rozpaků, proto jsem pouze počkal, až Naomi přejde smích.

„Ruce, prosím,“ pronesla vážným oficiálním hlasem, s pohledem upřeným před sebe natáhla jednu ruku ke mně a druhou k Isabelle a vyčkávala. Neváhal jsem a svou ruku vložil do její. Isabella udělala totéž a vzápětí se svět kolem nás změnil. Už jsme nestáli na nádvoří volterského hradu, ale ocitli jsme se na verandě mého srubu. Naomi zmizela a my jsme osaměli.

„Vítej v království svobody,“ pronesl jsem první slova, která mě napadla při pohledu na ty nedotčené svahy pokryté sněhem, kdesi ve velké dáli ohraničené hustými lesy.

„Je tu hezky, ticho, čerstvý vzduch... a žádní upíři. Myslím, že se mi tady bude líbit,“ pronesla s úsměvem Isabella a vychutnávala si svěží horský vzduch plnými doušky.

„Měl bych ti představit svého hosta.“ Nevěděl jsem, jak tohle podat nějak šetrně, protože i tak to pro ni bude šok, ale na nic lepšího jsem se nezmohl. „Čeká uvnitř.“
„Tak jdeme,“ usmála se a volnou rukou vzala za kliku dveří.

Když jsme vešli do chaty, uvítal nás čistě bílý kocour neznámé rasy, ovšem velký jako dospělá puma.

Isabella se zarazila uprostřed pohybu, sotva ho spatřila, a zřejmě nevěděla, co si o něm má myslet. Na někoho takového ji ovšem nešlo připravit dopředu. Prostě ho musí poznat sama.

Chápal jsem ji. Jeho vzhled naháněl hrůzu, přesto se do okolí šířil klid, jenž vyzařoval právě z něho.

Kocour si všiml její reakce. Couvl a usadil se uprostřed chodby. Upřel na ni svůj zvědavý pohled a čekal, co udělá.

Oba se ve stejnou chvíli podívali na mě. V ten samý okamžik se v mé hlavě ozvaly dva hlasy naráz.

„Kdo je to?“ ptala se Isabella.

„To nás ani nepředstavíš?“ Jeho slova navíc doprovodil zářivě červený pohled.

Bylo to, jako by má hlava chytala vysílání na dvou různých frekvencích zároveň.

Vrcholem všeho pro Isabellu bylo, když kocoura obklopila bílá záře a za okamžik na jeho místě stál muž s bílou pletí a stříbrnými vlasy a z výšky zhruba sto osmdesáti centimetrů si nás oba prohlížel zářivě červenýma očima.

Isabella se několikrát zhluboka nadechla a poté zamrkala. Její srdce zpomalilo a dokonce se jí podařilo ovládnout výraz ve tváři.

„Jste v pořádku, má drahá?“ zeptal se a prohlížel si ji. Přikývla, ale stále mlčela. Obrátil svou pozornost na mě.

„Danieli... Už je to dávno, kdy jsme se naposledy setkali,“ pronesl přátelsky a potřásl mi rukou.

„To ano, Antosi. Rád tě opět vidím,“ usmál jsem se na něho, „dovol mi představit ti Isabellu. Tu, jež sis vybral.“

„Vybral?“ zeptala se Isabella nechápavě. To bylo poprvé, co od našeho příchodu promluvila.

„Isabello, dovolte, abych vám to vysvětlil. Mám toho na srdci vskutku mnoho, tak vás mohu pouze poprosit o strpení a pochopení... Je možné, že něčemu neporozumíte nebo to nebudete chtít přijmout, ale vězte, že toto je v zájmu nás všech.“ S těmi slovy se na ni tázavě zahleděl a čekal na nějakou její reakci.

Isabella si povzdechla a její pohled se stal skeptickým.

„Moje nejlepší přítelkyně za posledních padesát let vysává lidi. Z mého vysněného prince na bílém koni se vyklubal upír s nadupaným autem. Potom si mě zavolal vládce upírů. Vycvičil mě, aby se mě potom začal bát. Pokusil se mě zabít, a když mu to nevyšlo, chce mě dát jako dar. Tenhle,“ – mávla rukou směrem ke mně – „se tu objevil zničehonic a obrátil můj dosavadní život vzhůru nohama. A aby toho nebylo málo, tak se do mě zamiloval nevlastní bratr.

Ještě stále si myslíte, že je něco, čemu bych nebyla schopná uvěřit nebo porozumět?“

(Esmé)

Od té doby, co jsme nechali Alici s Edwardem samotné doma, se mi Edward zdál jiný.

Není to nic, čeho by si mohl všimnout každý na první pohled, takže zamilovaná Tanya ani Rosalie, která je příliš zahleděná do sebe, než aby si všímala dalších lidí kromě Emmetta, to určitě nepostřehnou, což je jedině dobře.

První týden od onoho incidentu jsem pozorovala Edwarda opravdu bedlivě, abych věděla, jestli na něj Alicina slova zapůsobila, jak měla. Tím jsem si od něho vysloužila několik tázavých pohledů. A když se mě naposledy zeptal, jestli se něco děje, snažila jsem se mu vysvětlit, že o něho mám starost, protože jsem měla pocit, že jeho vztah s Tanyou se nepatrně změnil a nabídla jsem mu, že kdyby chtěl, může si o tom se mnou promluvit. Sice odmítl, ale nezapomněl mě obejmout a poděkovat za starostlivost. Zároveň mi však jemně připomněl, že je dospělý a na své problémy stačí sám. Se špetkou stydlivosti za to, že zasahuji do jeho soukromí, jsem mu dala za pravdu a soustředila se pouze na pomoc Alici.

Všichni zasvěcení se snaží, aby plán vyšel a ode mě by bylo neslušné, kdybych to zhatila svou nesoustředěností.

Podle Aliciných vizí bude stěžejním okamžikem ples, kde Tanya stane před nějakým důležitým rozhodnutím. Potom se prý uvidí. Pokud se rozhodne tak, jak Alice věští, mělo by nám to pomoci.

Součástí našeho plánu, jak dostat Bellu zpět k nám, je také dohlédnutí na to, aby se Bella nedostavila na ples. Alice ji tam zatím neviděla, ale může se stát, že na poslední chvíli opravdu přijde. Potom bude řada na Carlisleovi a Alici, aby jí nedovolili vkročit do sálu a nechat tak Ara, aby vyhlásil její zasnoubení. Tím bychom ztratili veškeré naděje na její návrat.

Carlisle si chtěl po dlouhé době opět promluvit s Edwardem, takže spolu běželi do Kanady na lov pum. Rosalie odjela s Tanyou nakupovat látky na šaty do Olympie a Emmetta s Jasperem poslala Alice zařídit letenky a převoz aut na letiště.

Seděla jsem právě u počítače ve své pracovně a projížděla katalogy se šaty na Alicině disku, když vtrhla do dveří.

„To je zbytečné,“ oznámila mi nekompromisně. Zřejmě viděla, že dělám to, co přísluší výhradně jí. Nutno přiznat, že mě předběhla, protože jí stačilo zadat pouze několik příkazů na klávesnici a na monitoru se objevily čtyři barevné návrhy šatů i se jmény.

„Výborně,“ pochválila jsem ji a doufala, že se dozvím něco nového.

„Teď, když máme čas a prázdný dům, můžu tě informovat o několika novinkách.“

„Poslouchám,“ odpověděla jsem, ale pravdou bylo, že jsem se nemohla dočkat. Tanyu mám sice ráda, ale Bellu jsem si opravdu oblíbila a po rozhovorech s Jasperem a Alicí, během nichž mě oba ujistili, že Edward skutečně miloval jen Bellu, jsem se rozhodla, že jim pomůžu dostat ji zpět.

„Dobrá, takže ta zvláštní bytost, která mě kontaktovala už kdysi několikrát, to udělala před pár dny znovu. Byl to jen záblesk ve vizi, ale pochopila jsem, co mi chtěl říci. Je jisté, že Bella nedorazí na ples, protože on se o to postará. Bude totiž v té době s ní,“ vyprávěla Alice nadšeně.

„A neublíží jí? Přeci ho – nebo ji – ani neznáme.“ Vím, že se možná strachuji zbytečně, protože ať už je to kdokoli, mohl jí i nám ublížit už dávno. Navíc Alice je velmi důvěryhodný zdroj informací.

„Neublíží. Chce ji dostat z Arovy moci a také od ní něco potřebuje. A je to on. Muž. Je starší než všichni ve Volteře dohromady.“

„Předpokládám, že je to také upír.“

„Z toho, co mi o sobě řekl, jsem vyrozuměla jen to, že ani jedna naše hypotéza o vzniku upírů nebyla správná...“ Alicin pohled se rozostřil. Než jsem se stihla zeptat, co se děje, odpověděla mi sama.

„Emmett se rozhodl dát si s Jasperem závod domů, když se na letišti zbavili aut. Jasperovi se nepovedlo vymluvit mu to. Budou tu do dvou minut.“

„Děkuji ti, Alice. Jsem ráda, že jsi na Bellu nezanevřela jako jiní.“ Myslela jsem to upřímně, i když mi to přišlo maličko nefér vůči Rosalie, na kterou jsem myslela, když jsem to říkala. Rosalie má smysl pro rodinu a kvůli její ochraně by obětovala i nejeden lidský život, kdyby na to přišlo. Na druhou stranu nesnese konkurenci a Belle nikdy neodpustila, že získala Edwarda během tak krátké doby, zatímco jí se to nepodařilo ani po několika letech. Potom naštěstí našla Emmetta. Přesto mám občas pocit, že tuto svou starou křivdu nikdy nezapomene.

Emmettův křik jsem zaslechla již z hloubi lesa, takže jsem měla čas opustit pracovnu a přesunout se do kuchyně, kde nemám po ruce nic inkriminujícího.

Jakmile jsem uviděla ty dva, povzdechla jsem si. Jasper z toho vyšel lépe – měl pouze listí ve vlasech, ale Emmett měl džíny zelené od trávy a tričko roztrhané od větví.

Rose by byla na pokraji šílenství, kdyby ho viděla v tomto stavu, a my bychom zase nějakou chvíli nemohli vystát ji. Proto jsem v zájmu zachování rodinné pohody poslala Emmetta do sprchy a nakázala mu, aby oblečení vyhodil dříve, než se Rose s Tanyou vrátí z nákupů.

„Ano, mami,“ odpověděl zkroušeně a zmizel v patře. Když není přítomna jeho manželka, musím ho usměrňovat já, jinak bychom to odnesli všichni do jednoho.

Jasper se sice občas také chová více či méně nezodpovědně, ale rozhodně zná své hranice. Proto jsem si taky nikdy nepřipadala jako jeho opravdová matka. A protože vím, že jako bývalý voják ji nepotřebuje. Je tomu už dávno, co byl nucen postavit se na vlastní nohy s vědomím, že není nikoho, kdo by mu kryl záda. Naučil se dělat včasná a správná rozhodnutí podle svého nejlepšího vědomí a svědomí a nést za vše odpovědnost.

Ze začátku jsem se o něho trochu obávala, protože vždy působil tak upjatě, přísně a naprosto soustředěně. Nestávalo se, že by dělal nějakou činnost „jen tak“ nebo třeba jen odpočíval. Vždy dělal něco, co mělo svůj smysl, třebaže skrytý. Byl naučený chodit lovit na hodinu přesně v určitých dnech v týdnu a vždy si dopředu dohadoval, kdo s ním půjde, aby měl dotyčný čas a on mu nezasahoval do jeho plánů.

Proto jsem také byla ráda, což se Emmett nikdy nesmí dozvědět, že v jeho společnosti postupně přivykl spontánnosti a dnes už se v něm vojenské návyky ozývají pouze v nouzových případech a při akcích. A to je opravdu dobře.

Přestože se ke mně choval vždy uctivě a respektoval mě jako vyšší autoritu v rodině, naháněl mi ze začátku trochu strach. Nejde jen o ty jizvy, jimiž má pokryté veškeré viditelné části kůže, ale co jsem si měla myslet o někom, kdo je schopen prosedět nebo prostát několik hodin ve strnulé pozici jen proto, že neměl nic v plánu?

Naopak se mi na něm velmi líbí, jak má stanovené hranice vztahů. I když dělá s Emmettem sebevětší hloupost, na můj nebo Carlisleův příkaz toho vždy nechá a v případě potřeby ještě usměrní Emmetta. Rozumí Alici snad ještě lépe než Edward, a to je také dobře už kvůli ní. Když přišla mezi nás, připadala si tak jiná a nezapadající, ale netrvalo dlouho a ona i Jasper se stali nedílnou součástí rodiny Cullenových.

Alice s Jasperem právě vystupovali po schodišti vzhůru, když Alice zavrávorala, a kdyby ji Jasper pohotově nezachytil, spadla by ze schodů. Něco takového se ještě nikomu z nás nestalo.

Jasper ji snesl zpět do obývacího pokoje a položil ji na pohovku. Zatrnulo mi, když jsem ji viděla. Nedýchala a oči měla vytřeštěné, jako by viděla svou vlastní smrt.

Jasper si sedl na podlahu vedle pohovky a začal jí šeptat slova, jimž jsem nerozuměla, jak byl jeho šepot tichý, a hladil ji po vlasech.

Účinek se dostavil po několika nekonečně dlouhých minutách. Zavřela oči a znovu začala dýchat, pomalu a dlouze, až se rytmus nakonec ustálil. Po dalších pár minutách otevřela oči.

V tu chvíli jsem si přála, aby to raději nedělala, protože to, co jsem v nich spatřila, byl čirý děs. Měla vizi, a ta přinese jen zkázu a smrt nám všem.

„Musíme všechny sehnat a odletět nejlépe hned zítra,“ řekla nepřítomně.

„Alice, co se děje?“ Už jsem to nemohla vydržet. Co se mohlo stát tak hrozného, že to naši Alici zasáhlo takovým způsobem?

„Neviděla jsem je... Já je neviděla. Proč...?“ opakovala pořád dokola a choulila se Jasperovi v náruči, jako by představoval jediný jistý bod ve víru naprostého chaosu.

Téměř tři hodiny trvalo, než se sešla celá rodina a hlavně než se Alice připravila na to, že to bude muset říct všem. Když už jsme ale seděli v obývacím pokoji a v očekávání nejhorších událostí hleděli na ni, Alice se zhluboka nadechla a spustila:

„Viděla jsem je, třebaže to vůbec nesouviselo s námi. Aspoň tedy do poslední chvíle ne. Ale teď už je jasné, že jsme cíl my.“

„Alice, o čem to mluvíš?“ zeptal se Carlisle, který měl stejné množství informací jako já.

„Novorození,“ vydechla sotva slyšitelně. Všichni jsme strnuli v úleku, jen Emmett se zasmál.

„Na tom není nic k smíchu!“ zpražila ho Tanya.

„Copak vy se bojíte pár novorozených?“ zeptal se Emmett a každého zvlášť počastoval pohledem, který jasně signalizoval výzvu. Nezaznamenala jsem u něho žádné obavy.

„I kdyby jich bylo méně než padesát, neměli bychom šanci,“ odpověděla Alice nesouhlasně.

„Vlkoušové nám pomůžou.“ Optimismus u něho stále převládal.

„Ani s nimi bychom na ně nestačili. A co teprve proti sto padesáti?“ dodal Edward, který se mezitím zorientoval v Alicině hlavě.

„Edwarde, chápu to dobře tak, že proti nám stojí tři armády novorozených?“ snažil se poskládat všechny informace Carlisle.

„Přesně tak. Přijdou z jihu, ze severu a z východu. Jsme přesně mezi nimi,“ odpověděl Edward.

„Takže jediná šance jak nebojovat a přežít je odejít na západ,“ konstatoval Jasper.

Situace byla vyhrocená i bez Emmettových poznámek a vtípků. Jako první došla trpělivost Tanye, takže se odebrala do jejího a Edwardova pokoje. Hned za ní následovala Rose a Emmetta poslal Carlisle chvíli nato uklidit v garáži.

„Alice, máš tušení, kdo by to mohl být?“ zeptal se Carlisle.

„Nemyslím si, že bych je znala, ale přijdou mi povědomí,“ odpověděla zmateně a snažila se zahlédnout další střípky budoucnosti.

„S Jasperem jsme se s nimi setkali,“ vložil se do hovoru Edward. „Jsou to ti tři nomádi, kteří zavraždili Mikea Newtona. Každý stvořil jednu armádu a na první pohled se zdá, že je vedou proti sobě.“

„A co na to Volterra?“ Vím, že je ode mě hloupé se na to ptát, ale něco takového je přece neodpustitelné. Odporuje to zákonu o utajení.

„Vydala příkaz, že Edward, já a Jasper máme být ušetřeni. S ostatními mají naložit, jak uznají za vhodné,“ odpověděla tiše Alice a zdála se být otřesená do hloubi duše. Není se tomu co divit, protože kdyby byl Jasper vystaven pokušení lidské krve, dříve či později by podlehl a Alice by ho ztratila navždy. Nemluvě o tom, že i kdybychom všichni přežili, což je samo o sobě téměř nemožné, nikdy bychom se už jako rodina nesetkali.

„Ve světle nových událostí se toto zdá být naprosto směšné,“ vložil se do hovoru Carlisle a z kapsy saka vytáhl čistě bílou obálku s jeho jménem a adresou pracoviště. Navenek tak nepůsobil, ale já jsem poznala, že je zklamaný a rozzlobený. A není sám.

Edward, který se z nás zdál být nejklidnějším, od něho převzal obálku a roztrhl ji.

„Je neobvyklé, že si Aro sám dal tu práci a napsal něco na první pohled tak obyčejného, jako je pozvánka na ples. Na druhou stranu je to pochopitelné – dle něho tak důležitou věc určitě nesvěří člověku a obávám se, že jiní upíři psát ani neumí. Marcus by z toho vytvořil tak možná karikaturu a na Caia je to příliš nedůstojné. Alec s Jane byli přeměněni ještě dříve, než se to mohli naučit... Takže zbývá sám náš všemocný vládce...

Jistě! Výročí vlády Volterry nad světem upírů!“ Poslední slova v rozhořčení téměř zavrčel.

Dokud nepřišla, považovali jsme ten ples za něco vzdáleného, co se nás netýká. Nyní ovšem nastala jiná situace a my jsme nuceni jednat.

„Má to dobře vymyšlené – jediná možnost je odjet,“ povzdechl si Carlisle.

Dlouhý okamžik, jenž nebyl přerušen jediným slovem nebo pohybem se protahoval donekonečna a atmosféra v domě se stávala stále méně snesitelnou.

„Alice, jak vidíš ten ples?“ zeptal se Edward, aby u ní podnítil další vizi. Alice se choulila v bezpečné náruči Jaspera a odmítala odpovědět. „Alice, prosím. Je to důležité.“

„Měli bychom přežít,“ odpověděla po chvíli váhání dost nejistým hlasem, který se jí vůbec nepodobal. Obvykle si na svém názoru trvala, a to i v situacích, kdy ostatní ztráceli naději nebo nebyli schopni držet krok s jejími myšlenkovými pochody.

Kapitolku bych chtěla věnovat všem příznivcům Prince, kteří byli ochotni si na ni tak dlouho počkat, protože trpělivost je skutečně obdivuhodná vlastnost. :-)

Myf :o)

Autor: Myfate (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Princ na bílém koni?! Omyl! Upír s volvem - 21. kapitola: