Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Přes šikanu k lásce - 9. kapitola

21.01.2012 (16:45) • BellaSet • FanFiction na pokračování • komentováno 36× • zobrazeno 8297×

9.

ZMATEK

Díval se na mě a já mu pohled zasněně oplácela. Byla jsem přesvědčená, že se co nevidět políbíme, ale pak mi došel ten nepříjemný fakt. Jeho rodina je s námi v jedné místnosti. Vrhla jsem na něj omluvný pohled a otočila se od něj. Nechtěně, to mi věřte. Jeho rodina ovšem v obývacím pokoji nebyla. Nebyl tam vůbec nikdo; jen já, Edward a ta dokonalá melodie.

„Kam šli?“ zeptala jsem se potichu, když jsem se otočila zpátky k Edwardovi.

Pokrčil rameny. „Myslím, že nahoru. Chtěli…“ Odmlčel se. V jeho očích tančily jiskřičky pobavení a on se něžně usmíval.

„Co chtěli?“

Uvažoval, jestli má promluvit, nebo raději mlčet. „Chtěli si jít asi ještě něco zařídit.“

„Aha.“

Edwardovy prsty chvíli přestaly hrát, ale pak se znovu rozeběhly po klávesách. Melodie, která začala hrát teď, byla jiná, než ta předchozí. Už nebyla tak procítěná, ale přesto jemná.

„Co je to za skladbu?“ zvědavě jsem hledala kolem piána nějaké noty, ale vypadalo to, že skladby umí zpaměti.

Usmál se. „Nazval jsem ji Esméina oblíbená. Název vypovídá za vše.“

Obočí mi vystřelilo vzhůru. „To-to jsi složit ty?“ koktala jsem.

Uchichtl se. „Ano.“

Esméina skladba ladně přešla v minulou píseň. Nazvala jsem si ji pro sebe Moje skladba, protože jsem si ji velmi oblíbila. Byla dokonalá, stejně jako on.

„A tohle?“ zašeptala jsem, neschopná najít hlas, jak mě melodie dojímala.

Podíval se na mě, znovu s tou neuvěřitelnou něhou v očích. „To je… ukolébavka.“

Uznale jsem přikývla. „Také Esméina?“

Zavrtěl záporně hlavou. „Ne, tu jsem složil pro… tebe.“

Vykulila jsem oči a hlasitě vydechla. Nebyla jsem schopná slova, jen jsem cítila, jak se mi slzy derou do očí. Edward mi složil skladbu. Mně!

„Líbí se ti?“ zeptal se.

„Ovšemže,“ přitakala jsem. „Je dokonalá.“

Edward hrál dál a při tom se mi díval do očí. „Ani jsem neměl v plánu ji skládat. Prostě jsem si, jako každý večer, sedl k piánu a hrál, co mě napadne. Pak jsem si uvědomil, že skladba dává smysl. Složil jsem ji v pondělí večer.“

Všechno do sebe zapadlo. Složil ji ten večer, co jsme se poprvé potkali. Ten večer, co mě přivezl k sobě domů, když mě našel na louce.

Slzy se přehouply přes okraj a já je ve spěchu, že je uvidí, setřela. Edward se na mě překvapeně podíval.

„Co se děje?“ zeptal se.

„Nic, já jen…“ zamumlala jsem. „Je to nádherné, Edwarde.“

Natáhl ruku k mé tváři, pochytal několik slz, co se po ní kutálelo, a pak mi prstem lehce přejel po ráně od Mikea. Jeho dotyk příjemně chladil a přerušoval bolest. Slastně jsem vzdychla a zavřela oči. Ucítila jsem jeho sladký dech na mé tváři a zhluboka se nadechla.

„To je příjemné,“ řekla jsem. „Díky.“ S poděkováním jsem otevřela oči. Jeho obličej nebyl od mého daleko, ale ani moc blízko, abych si mohla dělat naděje na polibek. Sledoval mě zadumanýma očima, ve kterých jsem spatřila… snad něžnost?

Pousmál se, zavřel piáno jednou rukou a vstal. Ublíženě jsem se dívala na jeho odcházející záda a přemítala, co jsem udělala špatně.

Edward:

Pral jsem se sám se sebou. Jedna moje část by Bellu políbila, druhé se tato touha příliš nelíbila. Já sám bych nejraději poslechl tu první, ale něco ve mně mi říkalo, že Bella mou náklonnost neopětuje. Vždyť se ode mě předtím odvrátila a hned odvedla řeč k mé rodině.

Teď nastává otázka: Mám se snažit Belliny city změnit, nebo ji raději nechat a sám žít s neopětovanou láskou?

Bella:

Edward odešel do svého pokoje a já bych se nejraději zabarikádovala v tom svém, ale jelikož sdílíme pokoj společně, zůstala jsem v obývacím pokoji. Přesunula jsem se od piána k sedačce a zoufale se na ni zhroutila. Cítila jsem slzy, které se mi derou z očí, ale nedovolila jsem jim, aby mě přemohly. Silou jsem je potlačila. Jestli o mě Edward nemá zájem, nebudu kvůli němu plakat. To tedy ne.

Po necelých pěti vteřinách, co jsem usedla, vběhla do místnosti Alice s naštvaným výrazem ve tváři a ostatní za ní. Byla jsem příliš zmatená a smutná, abych její náladě věnovala pozornost. Ale byla jsem si jistá, že moje ponurost jim neujde.

A taky že neušla.

„Co se děje, Bell?“ zeptala se po chvíli Alice a přisedla si vedle mě.

Sklopila jsem zrak; nechtěla jsem si s ní povídat o jejím bratrovi, Alici jsem věřila, ale co když to z ní nějak vypáčí. Navíc, před Jasperem a Emmettem to taky není zrovna ono.

Alice se zamračila, když si všimla, že nemám v plánu jí odpovídat. „Ale no tak, Bells, mně můžeš říct cokoliv.“

S významným pohledem jsem se podívala na kluky, kteří se zase věnovali televizní obrazovce. Alice na chvíli nakrčila nespokojeně obočí, ale pak kývla a vstala. Společně jsme se zavřely u ní v pokoji, abychom měly soukromí.

Alice se posadila na postel a poplácala na místo vedle sebe. Váhavě jsem si k ní přisedla; nebyla jsem si jistá, jestli je správné říct jí to. Měla jsem pocit, že zde nemáme soukromí, že se to nějak donese k Edwardovi a on mě bude mít za totální trapku.

„No…?“ pobídla mě Alice netrpělivě a na rtech jí pohrával lišácký úsměv. Tak to je dobrý! Já mám slzy na krajíčku a ona se takhle vesele a vypočítavě usmívá. Zajímalo by mě, co za tím vězí…

„Co se děje, Bello?“ zopakovala svou otázku a její výraz zvážněl. Zjevně si uvědomila, že na legrácky nemám náladu.

Pokrčila jsem rameny a zase sklopila zrak.

Alice si vzdychla, přisedla si blíž ke mně a objala mě kolem ramen. „Je v tom Edward, mám pravdu?“

Mlčky jsem přikývla. Zhluboka jsem se nadechla, ale pak se mi výdech zadrhl v krku a já ze sebe vydala přidušený vzlyk, který se podobal astmatickému záchvatu. Alice se na mě vyděšeně dívala, zjevně uvažovala, jestli mi opravdu něco není, ale po chvíli se její výraz změnil na vyčkávavý a já pochopila, že prostě odpovědět musím.

„Ano, jde o Edwarda,“ začala jsem. „Já… víš – ehm, Alice, necháš si to pro sebe, že? Chci říct – můžu ti věřit?“

Několik vteřin trvalo, než se probrala z chvilkového transu, do kterého na kratičký okamžik upadla. Zavrtěla hlavou, aby si ji protřepala a odehnala z ní nějaké nechtěné myšlenky.

„A–ano,“ zakoktala. Byla očividně vyvedená z míry. Já také; nikdy jsem nezaslechla Alici při mluvení zaváhat, natož zakoktat. „Samozřejmě, že mi můžeš věřit.“

Alice:

Nechám si to pro sebe? Ano, nechám. Dozví se to Edward? Ano, dozví.

Chtěla jsem být Belle nejlepší kamarádkou, sestrou, na kterou se může ve všem spolehnout, a právě teď to porušuji. Nejraději bych ji vzala pryč z dosahu upířího sluchu, ale copak jsem mohla? Edward by mi v tom zabránil, protože chtěl vědět, co Bellu trápí.

Zakoktala jsem téměř nesrozumitelné ano. „Samozřejmě, že mi můžeš věřit.“

„Takže,“ začala, „u toho piána to vypadalo tak slibně. Víš, Alice, já ho asi… miluju. Vím, že je to hloupost, když ho znám dva dny, ale cítím k němu něco, co jsem ještě k nikomu necítila. Myslím, že je to láska. Jenže když jsem se dole podívala, jestli tam nejste – no, uznej, že by nebylo vhodné líbat se před vámi a Esmé – málem došlo na polibek! Ale potom se začal chovat odtažitě. Nakonec mě sice pohladil po tváři, ale myslím, že to bylo jen přátelské gesto, nic víc. Opravdu nevím, co mám dělat.“

Zírala jsem na ni jako na boží zjevení a najednou mi všechno zapadlo do sebe. Belle bylo trapné líbat se před námi, ale nevěděla, že v místnosti nejsme. Když to chtěla zkontrolovat, Edward to bral automaticky jako úhybný manévr, odmítnutí, a tak si myslel, že jeho láska je neopětovaná. Bella se potom znovu snažila navázat kontakt, když ji pohladil, ale on si už usmyslel, že ho nechce a nechtěl ji do ničeho nutit.

Tak. A to je v háji!

„Myslím, že bys měla počkat. Podívej, znám svého bratra a vím, že se na tebe dívá úplně jinak než na ostatní.“ Odmlčela jsem se. „Ale já bych do toho neměla mluvit. Takže jediná moje rada pro tebe je - čekat. Uvidíš, že dříve nebo později se věci začnou sunout tím správným směrem. Třeba ještě dnes.“ Usmála jsem se na ni, pohladila ji po zádech a zmizela na chodbu.

Zastavila jsem se v půli kroku, když mi před očima naskočila vize. Ukazovala, že se Edward nepokusí Bellu získat, protože bude stále na dně z jejího „odmítnutí“, a opustí nás. Odjede do Denali.

Po chvíli se ukázala druhá, jasnější, radostnější, vtipnější. Edward se pokusí Bellu získat, ale ne tím způsobem, na který bych ho tipovala. Začne prostě dělat všechno, aby Bella neodolala. Uchichtla jsem se při obrázku Edwarda s ručníkem okolo pasu a Belly rudé až za ušima, jak na sebe koukají před dveřmi koupelny.

Jelikož se druhá vize ukázala jako jasnější, věděla jsem, že to je jeho rozhodnutí. Spokojeně jsem se usmála a otevřela dveře Edwardova pokoje.

Nebyl tam! To proto jsem ho od té doby, co jsme se srazili na chodbě, když se vracel z obývacího pokoje, zoufalý z Bellina „odmítnutí”, neslyšela. Vypařil se. Teď otázka: Je to dobře nebo špatně? Přikláním se k prvnímu, protože takhle netuší, co Bellu trápí, a neví, že ho vlastně miluje. Možná jsem trochu krutá, ale bude docela zábava sledovat ty dva, kteří se tajně milují, jak se snaží dostat toho druhého.

Bella:

Odebrala jsem se z Alicina pokoje do toho Edwardova. Nevěděla jsem, jestli tam je, ale pocítila jsem drobný záchvěv smutku, když místnost byla prázdná. Lehla jsem si na krátkou pohovku, na které měl dnešní noc strávit Edwarda, a očima těkala po zdech pokoje, po policích, po dveřích… Pohled se mi zastavil na šatně. Vstala jsem a tiše odsunula šoupačky stranou. Bylo tam snad milion věcí. Nemusela jsem dlouho přemýšlet, aby mě napadlo jméno Alice. Přešla jsem ke svetrům a jeden si vzala.

Mačkala jsem si ho na hruď a zhluboka vdechovala tu dokonalou vůni. Edwardovu vůni.

„Bello!“ ozval se zespod Emmettův zvučný hlas.

Rychle, než mě někdo přistihne, jsem vrátila svetr na své místo, zavřela šatnu a otevřela dveře na chodbu.

„Ano?“

Emmett se smál a já uslyšela, jak ho Rosalie mírní. Pak Emmett znovu popadl dech a zavolal: „Pojď sem dolů! Zahrajeme si hru.“ Poslední slovo řekl s takovým šibalským podtónem, že jsem na okamžik litovala, že jsem ho poslechla a vešla do obývacího pokoje.

Byli tam všichni. A když říkám všichni, tak myslím opravdu celou famílii Cullenových. Edward seděl s okatou lhostejností – ze které jsem poznala, že je hraná – sám v křesle a se zamyšleným výrazem zíral na konferenční stolek před sebou. Ostatní si volně posedali na nábytek kolem stolku a já si teprve teď všimla, že je na něm připravená skleněná láhev na víno. Esmé a Carlisle stáli za sedačkou, na které seděla Rose s Alicí, a nedůvěřivě si měřili ďábelský a vzrušený úsměv Emmetta.

„Myslím si, že „flaška“ není hra pro nás,“ namítal Carlisle.

Emmett si odfrkl. „No to tak, žádný takový. Zúčastní se všichni… Á, máme tady Bellu, která jako náš host začíná.“

Odevzdaně jsem si sedla vedle holek, pozdravila jsem se s Carlislem, po všech se podívala – Esmé s Carlislem se už usadili na svá místa na třetím dílu sedačky – a popadla láhev. Chvíli jsem ji otáčela v ruce a uvažovala. Jestli si myslí, že budu dávat fanty, nebo plnit nějaké nesmyslné úkoly, jsou na velkém omylu!

„Neměli bychom si napřed ujasnit pravidla? Aby všichni věděli, do čeho jdou,“ navrhla jsem a prodlužovala tak čas.

Emmettův obličej nabral výraz typu ,Mě neoblbneš´, ale odpověděl. „Je to úplně jednoduché. Ten, kdo otáčí lahví, dává úkol tomu, u koho se zastaví vršek lahve. Když se u dotyčného zastaví spodek lahve, dává úkol tomu, kdo točil. Pokud úkol nebude chtít splnit, dává fant – což je kus oblečení.“ Pak se usmál a sáhl někam za sebe. Najednou držel v ruce několik dek. „Jsme připraveni, kdyby některá z dívek už byla moc odhalená. Ale deky jsou zatím schované,“ oznámil, když viděl můj ulevující výraz. „Dávají se jen v případě nejvyšší nouze.“

Co může být nejvyšší nouze, když ne spodní prádlo? Snad si nemyslí, že bych se ještě víc snížila…

„Tak začínáme,“ řekla Alice.

Položila jsem láhev doprostřed stolku a zatočila s ní.

Autor: BellaSet (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Přes šikanu k lásce - 9. kapitola: