Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Přes šikanu k lásce - 13. kapitola

18.02.2012 (08:15) • BellaSet • FanFiction na pokračování • komentováno 34× • zobrazeno 8949×

13.

PLES

Stála jsem dole v chodbě a ve velkém zrcadle pozorovala nějakou dívku a snažila se v ní najít samu sebe. Ta dívka měla vlasy vyčesané do vysokého drdolu a jeden pramen se jí pohoupával po pravé straně obličeje. Oční víčka měla překryta světle modrými stíny a v uších se jí pohupovaly stříbrné náušnice. Rty měla přetřené světlou rtěnkou broskvové barvy. A ty šaty! Tmavě modré, bez ramínek, se stříbrným zdobením vpředu a vázáním vzadu. Ta dívka byla… no, byla by dokonalá, kdyby vedle ní nestály dvě další dívky, o poznání krásnější a dokonalejší.

Uznala jsem, že to asi já budu a otočila se na své kamarádky.

„Vypadám směšně,“ zhodnotila jsem. Ta dívka v zrcadle byla skoro dokonalá, ale když jsem to měla přirovnat k mé osobě, bylo to směšné.

Alice ve světle růžových šatech s vlasy výjimečně vyžehlenými zavrtěla hlavou. „Ale kdepak, náramně ti to sluší.“

Rosalie – její šaty byly červené barvy s květinou na rameni, vlasy měla jako obvykle rozpuštěné s lehkými vlnkami a na pravé straně chycené sponkou – souhlasně přitakala: „Je to pravda, Bello. Vážně, jsi nádherná.“

„Jo, jasně,“ prohodila jsem sarkasticky. „Vy byste klidně mohly být v pytli od brambor a stejně byste vedle mě vypadaly jako… modelky z těch nejlepších časopisů.“

„Tak dost,“ zastavila Alice moje úvahy. „Musíme vyrazit.“

Rosalie otevřela dveře a obě vkročily ven. Udělala jsem krok za nimi, ale Alicina ruka mi přistála na hrudi a tlačila mě zpátky do domu.

„Co to děláš?“ zeptala jsem se rozčíleně; nechtěla jsem na žádný ples, ona mi to vnutila, tak co teď sakra vyvádí?

Alice zvedla obočí. „Já s Rose jedeme s Emmem a Jazzem mým Porschem a pro tebe si přijede tvůj tanečník. Navíc, nemáš obuté boty, trdlo.“ Usmála se, ale mně do smíchu nebylo ani náhodou.

Vydechla jsem. „To snad nemyslíš vážně? Já s žádným cizím klukem nepojedu, dost na to, že s ním budu muset tančit!“

„Bello, uklidni se,“ ozvala se Rosalie. „Sejdeme se tam, ano?“ Při Rosaliiných slovech mě pohltila vlna klidu.

Odešly. Já tam stála a přemítala, co mám dělat. Obula jsem si boty, které mi Alice připravila – stříbrné střevíce na nízkém podpatku – a černý saténový šál jsem si ovázala kolem ramen.

Najednou se ozval zvonek a já znovu otevřela dveře. Ztuhla jsem na místě a pak začala zběsile mrkat, protože to, co jsem viděla před sebou, musel být jedině sen.

Edward. Edward v černém obleku vypadal naprosto neodolatelně – Počkat, Edward? V obleku? Edward má být můj doprovod na ples? No to si Alice vypije!

„Ahoj,“ pozdravil mě svým sametovým hlasem a věnoval mi jeden ze svých pokřivených úsměvů. Tekuté zlato v jeho očích mě přejelo od hlavy, až k patě a pak se zastavilo na obličeji.

„A-ahoj,“ zakoktala jsem nazpátky.

Edward nastavil rámě a já ho s chutí přijala. Vedl mě ke svému autu a já byla ráda, že se máma s tátou vydali do La Push na návštěvu a nevidí to. Úplně jsem slyšela mámu: „To chce fotku, to chce fotku!“

„Takže,“ začala jsem, jakmile jsme vyrazili, „to ty jsi můj doprovod?“ Ano, hloupá otázka, ale třeba je jen odvoz, co já vím.

S dalším úsměvem přikývl. „Ano,“ odpověděl. „Doufám, že nejsi zklamaná…?“

„Ne! Ne, vůbec,“ vyhrkla jsem rychle. Začala jsem rudnout. „Jsem ráda, že jsi to ty. Teda… Alice tě určitě přinutila, tak ti snad nevadí, že budeš muset celý večer protrpět s tak nešikovnou tanečnicí jako jsem já?“ Zhluboka jsem dýchala a sledovala jeho obličej, který mi tak nějak dodával odvahu.

„Bude to jeden z nejlepších večerů za celou mou existenci,“ řekl a otočil se na mě. Vzájemně jsme si koukali do očí, dokud jeho pohled nepadl na silnici. Úplně jsem zapomněla, že řídí.

Nejlepší večer jeho existence a já budu jeho součástí? No to mě podrž!

Zaparkoval na parkovišti před školou, vylezl z auta a šel mi otevřít dveře. Auto zase zamkl a mně znovu nabídl rámě. Společně jsme šli k budově tělocvičny a já klopila oči k zemi, rudá jako rak. Bála jsem se střetnutí s Jessicou a ostatními, bála jsem se, že něco pokazí.

„Bells,“ oslovil mě Edward, když jsme vstoupili do sálu. „Dýchej.“

Přikývla jsem, ale místo, abych vykonala jeho radu, srdce se mi rozbušilo, jako bych běžela maraton. Podíval se po mně a kontroloval můj výraz. A já si znovu uvědomila, že je to upír, takže slyší můj nevyrovnaný a zrychlený tlukot.

Edward za nás – i přes moje protesty – zaplatil lístek a my se vetřeli do houfu tanečníků a hudby ve stylu ploužáku. Okamžitě jsem si všimla, že uprostřed tanečního parketu je prostor. Zaostřila jsem a poznala Emmetta s Rose a Jaspera s Alicí, jak se dokonale otáčejí do rytmu. Ostatní také tančili, ale těm dvěma párům nechávali více místa. Netušila jsem, jestli proto, že se jich bojí – Emmett určitě strach nahnat dokáže – nebo proto, že nechtějí kazit tak oslňující podívanou.

Vzdychla jsem. „Sluší jim to.“ Zvedla jsem zrak a podívala se na Edwarda. Jeho oči zářily a sledovaly můj obličej. Uchopil mou ruku a jemně za ní zatahal směrem k parketu. Jakmile jsem pochopila jeho záměr, začala jsem zmatkovat.

„Ne, to ne,“ zamítla jsem, ale jeho síle jsem nedokázala odporovat. Táhl mě dál ke svým tančícím sourozencům. „Edwarde, prosím. Já neumím tančit.“

Pousmál se. „Neboj se, já tě povedu.“

Rezignovala jsem. Že nemá cenu hádat se s Alicí, to jsem věděla už dávno, ale zjevně to mají v rodině. Pomalu mě vlekl doprostřed a já si byla až moc dobře vědoma očí, které na mě udiveně koukají. Kam zmizela ta čirá nenávist? Ne že by mi nějak chyběla, to ne…

Pravou rukou mě chytl za bok a přitiskl si mě k sobě, levou rukou uchopil mou pravačku a pak jsme se začali pohupovat do rytmu. Sledovala jsem naše nohy, nechtěla jsem mu jeho boty ušpinit, ale po chvíli jsem zjistila, že tancovat s Edwardem je velmi lehké. Odvážila jsem se mu podívat do tváře – nechtěla jsem vidět jeho výraz, když zjistil, že jsem opravdu nemožná, pokud jde o tanec – a začala se topit v karamelových studánkách.

Jen jsme se tak pohupovali a koukali si do očí. Já v nich viděla něhu, lásku a upřímnost. Vůbec mi nevadilo, že jsem v náruči upíra. Upřímně, ani jsem na to nepomyslela.

Asi bychom tak tancovali hodně dlouho, kdyby mě ze strany někdo nestrčil a já nezačala ztrácet rovnováhu. Edward šlehl očima za viníkem a já ho napodobila. Jessica s Mikem „tancovali“ kousek od nás a oba mě nenávistně propalovali pohledem. Cítila jsem, jak mi podklouzla noha a já letím dozadu. Spadla bych, to vím s jistotou, kdyby mě Edward nezachytil.

„Ehm, díky,“ zamumlala jsem, když mi pomohl najít rovnováhu a pevněji mě chytil za bok.

Střelil pohledem po Jessice a přišlo mi, jako by zavrčel… No jo, upír. Chtělo se mi smát i brečet, že se poprvé zamiluju a zrovna do upíra, že o něm vím pravdu a ještě je mi to k smíchu.

Chtěla jsem se podívat do Edwardových očí, ale on stále koukal nenávistně na Jessiku. Nechtěla jsem to udělat, ale nakonec jsem musela… přejela jsem rukou po Edwarda paži, od ramene až k zápěstí, kde jsem si s ním propletla prsty a donutila ho znovu začít tancovat. Byl evidentně překvapený, ale brzy se zapojil.

Na chvíli jsem opustila z Edwarda oči a podívala se kolem sebe. Několik lidí na mě pořád zíralo, ale já si jich nevšímala, tento večer už nemůže nic zkazit, až jsem narazila na Alicin spokojený úsměv. Mrkla na mě a s Jasperem se posunuli blíž k nám.

Mezitím, co si Jasper s Edwardem vyměnili úsměv, my s Alicí jsme se k sobě naklonily.

„Říkala jsem, že se ti to bude líbit, že jo?“ ověřovala si.

Nemohla jsem jinak než souhlasit. „Moc díky, Alice.“

„Za málo,“ zamumlala ještě a pak s Jasperem zase odtancovali o kus dál.

I Rosalie s Emmettem se na nás usmáli a já byla jako v nebi. Copak opravdu můžu dostat tolik štěstí? Zasloužím si ho vůbec?

„Venku je nádherně osvětlený altán. Nechceš jít spíš tam?“ nabídl mi Edward po chvíli.

Šťastně jsem se usmála. „Ráda. Jen… si napřed odskočím, jestli dovolíš…“

Edward pokynul rukou k záchodkům a já se tam, celá rudá, vydala. Čekala jsem, kdy ze strany zaútočí Mike nebo Eric nebo Tyler a podkopnou mi nohy, kdy se objeví Jessica či Lauren s lahví toho nejsladšího pití a zničí mi nádherné šaty. Nikdo však nepřišel a já začala potají doufat, že si snad konečně uvědomili, že by mě měli nechat být.

Vlezla jsem do jedné z kabinek. Dlouhá sukně šatů znamenala problém, ale já ho skvěle vyřešila. Když jsem vylezla ven a zastavila se před zrcadlem, abych si umyla ruce a upravila se, zůstala jsem chvíli pozorovat dívku, která byla přede mnou. Jsem to vážně já?

Jakmile jsem si byla jistá, že můj vzhled alespoň ujde, abych se mohla jít postavit vedle Edwarda, vylezla jsem ze záchodků a ztuhla jsem.

Edward stál opřený o zeď vedle stolu s punči a na něj se téměř lepila Jessica s Lauren. Já věděla, že to nebude jen tak, že mají určitě něco v plánu. A co teď? Mám tři možnosti: Zaprvé, zachovat se jako žárlivá fúrie a pokusit se ty dvě od Edwarda dostat a odvézt si ho do altánu. Zadruhé, rozplakat se – protože jsem k pláči neměla opravdu daleko – a zmizet někam pryč. Nebo zatřetí, dělat, že si ho nevšímám a zkusit se jít opít – i když pochybuju, že na školním plese bude alkohol.

Nakonec jsem si nevybrala ani jednu možnost. Vlastně částečně první, ale jediné, co s mým konečným výběrem měla společné, bylo to, že tam k nim půjdu.

Napřímila jsem se a ignorovala pohledy, které zvědavě pozorovaly mou reakci. Všimla jsem si povzbudivých pohledů Alice, Jaspera, Rose a Emmetta, kteří mě také sledovali. Najednou mi přišlo, že mě sleduje snad celý sál, ale byla jsem moc zbabělá na to, abych si to ověřila.

Hned jak jsem došla blíž k nim, viděla jsem Edwardův zmučený a znechucený výraz. Lauren s Jessikou se k němu mačkaly a snažily se zapůsobit svým dekoltem. Zaslechla jsem dokonce slovíčka: „Pojď někam jinam…“ nebo „Pojď si zatančit a potom…“ Bylo mi z nich zle, ale nedělala jsem si z toho hlavu. Znala jsem Edwarda dost dobře na to, abych pochopila, že mu nezáleží na velikosti poprsí a že ho neužije na známost na jednu noc.

Edward mi věnoval prosící pohled a já se pousmála. Zaklepala jsem těm dvěma na ramena a počkala, až se uráčí otočit.

Lauren v přítomnosti Jessicy přede mnou nikdy moc nemluvila. Věděla, že s Jessicou si od ostatních vyslouží respekt, ale nechala raději mluvit ji.

Jessica se na mě netrpělivě podívala. „Potřebuješ něco? Právě si tady domlouváme rande…“

„Jestli něco potřebuju?“ zeptala jsem se a nevěřícně si odfrkla. Kde se ve mně bere ta odvaha, kruci? „Jo, potřebuju, abys mi vrátila mého…“

„Přítele,“ dořekl Edward a neodolatelně se usmál. Shodil ze sebe Jessičinu ruku, která ho hladila po rameni, a přešel ke mně. Omotal mi ruku kolem pasu a vtiskl mi polibek do vlasů. Věřte, že šok by bylo slabé slovo. Jessica s Lauren na nás koukaly jako na zjevení a já si uvědomila, že celý sál najednou ztichl. Hudba sice hrála pořád, ale neozýval se smích, mluva ani nic jiného. Prostě jen melodie, linoucí se z reproduktorů, a několikanásobné lapání po dechu. Zkusila jsem se dostat z toho chvilkového ztuhnutí a usmála se na ně přesládlým způsobem.

„Takže, byly byste tak laskavé a nechaly nám trochu soukromí?“ Bože můj, co to se mnou je? Já takhle mluvím s Jessicou a Lauren?

Ony ovšem nevypadaly, že by se alespoň v příští hodině pohnuly. Stály tam jako solné sloupy a nevěřícně pozorovaly Edwarda, Edwardovu ruku obtočenou kolem mého pasu a mě.

Podívala jsem se na toho boha vedle mě a zahlédla přesně ten moment, kdy obrátil oči v sloup a prohodil: „Holky, to chce dýchat. Asi nemůžete přijít na to, proč se s Bellou „zahazuji“,“ téměř vyplivl poslední slovo. „A určitě si říkáte, kde se stala chyba, ale já vám něco povím. Než se začnete zaobírat tím, co na ní vidím, raději zauvažujte, co bych měl vidět na vás. A teď nás prosím omluvte.“

Užasle jsem pozorovala Edwarda, jak si se mnou propletl prsty a vede mě ke dveřím, které zřejmě vedou k tomu vysněnému altánu.

Jakmile se za námi dveře zaklaply, oba dva jsme se zastavili na místě a sledovali jeden druhého.

„Doufám, že se nezlobíš za to, jak jsem se nazval,“ promluvil po chvíli.

Co to plácá? Zlobit? Já jsem v sedmém nebi! „Ne, vůbec ne,“ odpověděla jsem. „Ty dvě by ti nedaly pokoj ani za sto let. Navíc, nevidím jediný důvod, proč bych se měla zlobit. Naopak.“ Poslední slovo jsem tiše zašeptala. Co když o mě vážně nestojí? Sklopila jsem pohled k zemi a pak vnímala jen, jak mě táhne někam pryč.

Zvědavě jsem se podívala. Kousek před námi stál opravdu nádherný altánek, osvětlený snad stovkami světýlek. Edward mě zavedl doprostřed malého parketu uvnitř té dokonalosti a chytil mě přesně tak jako předtím v sále. Začali jsme pomalu kroužit a hudba, která se velmi potichu ozývala z tělocvičny, nám tvořila zvukovou kulisu. Tančili jsme a melodii skoro ani nevnímali.

Zhluboka jsem se nadechla. Měla bych mu říct, co k němu cítím, nebo ne? Než jsem mohla začít, předběhl mě.

„Bello,“ oslovil mě. Přivřela jsem oči, když jsem si vyslechla, jak skvostně mé jméno zní z jeho úst. Málem jsem zapomněla na to, že čeká na mou odezvu.

„Hm?“ zamručela jsem, neschopná ze sebe vydat slabiku, stále okouzlená tím, že se nazval mým přítelem, tím, že byl tak odvážný a nevadilo mu, že se právě oficiálně vhodil do stejného pytle se mnou – teď už úplně.

Edward mě chytil za bradu a zvedl mi ji, počkal, až k němu zvednu i svůj zrak. Udělala jsem tak a zase se začala topit.

„Chtěl bych…“ Odmlčel se. A mně začala docházet trpělivost, jelikož tohle směřovalo přesně tím směrem, kterým jsem potřebovala.

„Co?“ vydechla jsem.

Zavřel oči, jako by byl nervózní a čekal odmítnutí. „Chtěl bych, abych se mohl opravdu prohlašovat za tvého přítele.“

Málem mi vytryskly slzy a nejraději bych vykřikla: „Má o mě zájem!“ ale já potřebovala říct něco jiného. Něco, co ho úplně zbaví nervozity a pocitu nechtěnosti.

„Tak se za něj prohlašuj,“ vyhrkla jsem, a přestože jsem se právě rozhodla ho jí zbavit, mě samotnou zahalila nervozita. Zrudla jsem a chtěla sklopit hlavu, ale on mě stále držel za bradu.

Otevřel oči, jak mu došla má slova. Jeho pohled byl zjihlý, a tak neskutečně upřímný, že jsem čekala, kdy omdlím. Viděla jsem, jak mi kouká do očí a něco v nich hledá. A mně bylo jasné co. Hledal to, co jsem já našla u něj – upřímnost.

„Myslíš to vážně?“ ověřoval si a nejistě srazil obočí k sobě.

Všechna nervozita, všechen strach, všechna nedůvěra v sebe samou, všechno, co mi bránilo být s ním… všechno opadlo a já si uvědomila, že se nemám čeho bát, protože on mě – evidentně – chce přesně tak, jako já jeho. Natáhla jsem ruku a dotkla se té vrásky, kterou jsem nechtíc vyvolala, a začala ji jemně uhlazovat.

Jeho čelo se rozjasnilo a on se mírně pousmál. „Asi jsem právě ta nejšťastnější bytost, co chodí po světě.“

Krátce jsem zavrtěla hlavou. „Vím o bytosti daleko šťastnější.“

Pochopil, že myslím sebe, a přesunul ruku, kterou měl doteď pod mou bradou, k mé tváři. Nedotýkal se jí dlaní, jen špičkami prstů, ale já se neubránila mu ji do dlaně vtisknout. Jeho dotek mi nahradil obklad na poranění od Mika, které se skoro zahojilo, avšak stále slabě pálilo.

„Bello,“ vydechl spokojeně. „Asi si budeš myslet, že je na to příliš brzy, když se známe teprve pět dní, ale já to už vím s jistotou. Miluju tě, Bello.“

Moje srdce udělalo kotrmelec a začalo zběsile bušit. Byla jsem si jistá, že ho slyší. Začervenala jsem se, když jsem si uvědomila, co se chystám vyslovit, ale nebránilo mi to v tom, abych to opravdu řekla.

„Miluju tě, Edwarde,“ opětovala jsem mu.

„Já vím,“ řekl a uchechtl se.

Zmateně jsem se zamračila. Ví? Vážně?

Edward pokrčil rameny a lhostejně, s kapkou pobavení, prohodil: „Mluvíš ze spaní.“

Zalapala jsem po dechu. Jako by mě to dnes nenapadlo! „Co…Co jsem říkala?“ zeptala jsem se nervózně.

„Tři věty, na které nikdy nezapomenu,“ zašeptal, sklonil se ke mně a políbil mě na líčko. „Edwarde, já tě chci,“ řekl a dal mi další pusu. „Edwarde, já tě miluju.“ Další pusa. „Edwarde, vezmi si mě.“ Další pusa. „A pořád dokola mé jméno. Tehdy jsem pochopil.“

Vykulila jsem oči a cítila, jak se mi červeň hrne do tváří. „Ach ne…“ Neslyšel to jen Edward, ale všichni, protože upíří sluch to nemohl vypustit.

„Ale nic si z toho nedělej,“ pošeptal a zvedl mi znovu hlavu, kterou jsem nevědomky sklopila k zemi. „Jsem rád, že jsem to slyšel. Věř mi, že to bylo to nejhezčí, co můj sluch zaznamenal.“

Usmála jsem se a rentgenovala jeho rty. Jak ráda bych se jich zase dotkla…

Pochopil, na co myslím, a sklonil se ke mně. Jeho rty se téměř dotkly těch mých, když v tom nás vyrušilo zapípání Edwardova telefonu.

Autor: BellaSet (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Přes šikanu k lásce - 13. kapitola: