Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Překážky - Sedmá


Překážky - SedmáI pomoc může být překážkou...

Od víkendu plného oslav uběhlo pár týdnů. Byla jsem tak šťastná a do svého štěstí zahleděná, že mi byl okolní svět téměř jedno. Dobu mimo práci jsme trávili pořád ve třech, a to buď u Charlieho a Sue, nebo u Cullenových. Nikdo z mých starých přátel se neozval a vlastně mi skoro ani nechyběli. Užívala jsem si svou novou ucelenou rodinu, kterou jsme teď s Edwardem tvořili, a vlastně i tu jeho původní Cullenovu rodinu. Bylo to jako jezdit na návštěvy k druhé babičce a dědovi a hromadě tet a strejdů. Náš maličký měl pořád o zábavu postaráno a já s Edwardem jsme měli čas i pro sebe. Ve škole jsme si stále dávali pozor, abychom na sebe neupozorňovali. Při výuce jsem se snažila naši komunikaci nechat v původních kolejích, jak byly před seznámením. Obědové pauzy byly přesně opačné, ani knížku jsem nedočetla a vlastně si ani nevzpomněla. Líbilo se mi sice jak Meyerová píše, ale na Edwardovu přítomnost prostě neměla.

Jaké bylo moje překvapení, když byl tenhle šťastný stereotyp narušen.

Jednoho deštivého dne jsem vešla do své učebny na Edwardovu hodinu a on tam nebyl. Nebylo to sice poprvé, ale dával mi vědět, když odjížděl na lov. Plánoval odjet až zítra, tak proč tu dnes není? Tohle bylo poprvé, co jsem nevěděla, kde je. Kdybych byla sama, asi bych se zhroutila. Jen kantorské povinnosti mě donutily odpřednášet hodinu. Moje oči se však stále vracely na prázdné místo vedle Alice. Myslela jsem, že nevydržím do konce hodiny, abych se jí zeptala, kde má bratra. Napadaly mě jen samé černé myšlenky. On nás opustil. To snad ne, to nemohl. Proč tak najednou? Od té nehody, kdy jsem se řízla, se nic podobného už nestalo. Náš malý ztřeštěnec si sice párkrát odřel v Edwardově přítomnosti koleno, ale vypadalo to, že to Edwardovi vůbec nevadí. Vždy mu jen ránu rychle ošetřil. Ten temný pohled v jeho očích jsem tam nikdy víc už neviděla. Muselo se něco stát, ale co?

Konečně zazvonilo a studenti se začali hrnout ze třídy.

„Alice, kde je?“ vyhrkla jsem na ni, sotva za posledním žákem zapadly dveře.

„Neboj se, nic se nestalo. Všechno ti po práci vysvětlí, ale vím, že pak už to nebude třeba.“

„Jak to myslíš?“

Dveře třídy se otevřely a do třídy nakoukla slečna Copeová.

„Zdravím, slečno Swanová, až budete mít chvilku, ředitel s vámi potřebuje mluvit,“ a odešla.

„Alice, co se děje? Ono to spolu nějak souvisí?“

„Bello, Edward odešel...“

„Já to věděla, opustil nás,“ zhroutila jsem se do židle.

„Kdybys mě nechala domluvit, tak nebudeš hned tak vyvádět. Odešel ze školy. Důvody si už asi domyslíš.“

„Ze školy?“ opakovala jsem otupěle.

„Jo, a teď pospěš za ředitelem, ať můžeš brzy domů. Edward už tam na tebe čeká,“ usmála se na mě a odtančila z místnosti.

 

 

 

Neochotně jsem zaklepala na dveře ředitelny. Dovedla jsem si představit, co mě teď čeká, a vůbec jsem se na to netěšila. Takže Edward kvůli mně odešel ze školy, abych já mohla zůstat. Asi se to muselo stát, ale proč tak brzy?

„Můžu dál?“

„Á, slečna Swanová, pojďte a posaďte se,“ odměřený tón starého ředitele Browna nevěstil nic dobrého. Obyčejně byl velice přívětivý.

Byl to seriózní muž v nejlepších letech, středně vysoké postavy, otec dvou již dospělých dětí o něco mladších než jsem já. Často mi připadalo, že se mnou jedná spíš jako otec než šéf.

„Isabello, myslel jsem za ty roky, že vás již znám. Překvapilo mě, když se ke mně doneslo podezření o vašem zneužití dobroty naší školy.“

„Prosím?“ takový začátek mě překvapil.

„Váš otec je bývalý ředitel naší policie. Celé město mu je zavázané za roky bezpečí. Proto jsem vás přijal na místo učitelky literatury bez ohledu na vaši minulost, pro kterou si někteří rodiče nepřáli, abyste u nás nastoupila. Zastal jsem se vás a dal vám místo. Věřím, že jsem se ve vás nemýlil a to udání je nepravdivé.“

„Udání?“ Kdo mě mohl udat? Přeci o mém vztahu k Edwardovi ví jen naše rodiny.

„Asi před hodinou přišlo na vás anonymní udání. Tvrdí se v něm, že jste ve více než blízkém vztahu s jedním ze svých studentů.“

Byla jsem tak konsternovaná z toho, že někdo z našich blízkých nás udal. Lhaní ani vytáčky mi nikdy nešly. Byla jsem schopná jen konstatovat: „S Edwardem Cullenem.“

Ředitelův dosud přívětivý výraz se změnil na rozhořčený.

„Čekal jsem, že mi to vyvrátíte. Ne, že řeknete jméno, které už znám,“ obořil se na mě. Co na to říct?

Barva v obličeji pana Browna se začala měnit na rudou.

„Máte vůbec ponětí, co vaše nezodpovědné chování může provést s vedením školy, když se to dozvědí jeho rodiče?“

„Čí rodiče?“ byla jsem z toho trochu zmatená.

„Cullenovi, pan doktor Cullen je přední chirurg naší nemocnice, je to velice vážený občan, který naší škole přispívá nemalé částky, a vy si začnete s jeho synem. Jistě pochopíte, jaké z toho musím vyvodit důsledky.“

Trochu jsem se vzpamatovala a mozek mi pomalu začal pracovat.

„K tomu mohu jen dodat, že Cullenovi o mém vztahu s jejich synem vědí,“ že není jejich syn mu vykládat nemusím. „Nevím, jaké důsledky chcete na mě uplatňovat, školní řád mluví o tom, že pokud kantor překročí svou pravomoc vůči studentovi, čeká ho okamžitá výpověď. To se na mě ovšem nevztahuje, protože Edward Cullen již není studentem naší školy.“ Sama jsem byla překvapená klidným tónem svého hlasu.

„Tak vy už to víte?“ řekl překvapeně. „Vždyť nám svůj odchod oznámil sotva před pár minutami. Proč tedy odešel, když jeho rodiče to vědí? No, to je ostatně vaše věc. Jistě se celá ta záležitost brzy rozkřikne. Proto jistě pochopíte, že musím hájit dobré jméno školy. A proto vás žádám, abyste zvážila výpověď.“

„Chcete mě vyhodit?“ Já přeci nemůžu odejít ze školy, kam bych šla?

„Sama víte, že to nemůžu. Ale očekávám od vás dostatek charakteru, abyste nejlépe do prázdnin odešla sama. Je mi to líto, ale nemůžu podruhé přivírat oči.“

„Samozřejmě,“ váhavě jsem se postavila. „Omlouvám se, že jsem vám způsobila potíže. Vždy jste byl ke mně laskavý. Mrzí mě, že se to stalo.“

„Isabello, já se vám divím. Měl jsem vás vždycky za rozumnou mladou ženu. Opravdu si myslíte, že takový vztah může mít budoucnost?“

Na to jsem neměla co říct. Věděla jsem, že v ní doufám, ale těch překážek...

„Ostatně, to je také vaše věc. Mohu se spolehnout na vaši výpověď?“

„Ano, příští týden ji přinesu.“

„Děkuji,“ pronesl formálně a svou pozornost namířil k papírům na stole.

„To já děkuji.“ Chudák pan Brown, patřil k těm málo lidem, kteří mě po mém návratu do Forks přijali bez výhrad, a já se mu takhle odvděčím. Bude mít kvůli mně spoustu nepříjemností. Každá škola má své stěžovatele a každé město má své drbny. Dovedla jsem si představit, jaké perné chvilky ho díky mně čekají. Odevzdat v klidu svou výpověď je to jediné, co pro něj můžu udělat. Spěchala jsem si pro věci, abych co nejrychleji mohla domů.

Nechci odejít ze školy, ale panu Brownovi to dlužím. Co budu dělat? Kde najdu nové místo? Asi se budeme muset přestěhovat. S hlavou těžkou nad nejasnou budoucností jsem zaparkovala před naším domem.

Stál ve dveřích a čekal na mě. Na tváři měl omluvný výraz. Jen co jsem ho uviděla, musela jsem být u něj co nejblíže. Od auta jsem se rozběhla do jeho náručí. Pevně mě objal.

„Promiň mi to, nestihl jsem tomu zabránit.“

„To nevadí, ale nemusel si odejít ze školy, teď budeš muset odjet z Forks.“

„Tím se netrap. Nechtěl jsem, aby tě vyhodili.“

„Stejně budu muset odejít. Slíbila jsem panu Brownovi, že podám výpověď.“

„Proč?“ odtáhl se, aby mi viděl do očí. „Tu práci miluješ, nemůže tě přeci nutit.“

„Nikdo mě nenutí. Je to jen ze slušnosti. Nechci, aby kvůli mně měl další nepříjemnosti. Navíc už se nebudeme muset schovávat.“

„Ale tvá práce je pro tebe tak důležitá...“ Nenechala jsem ho domluvit.

„Všechno zlé je přeci k něčemu dobré. Jsem vážně ráda, že už se nebudu muset vyhýbat tvé blízkosti v přítomnosti jiných lidí.“

Políbil mě na čelo.

„Pojď dovnitř, musíš mít hlad.“ Ani jsem si neuvědomila, že jsem nestihla oběd.

„Co to tak krásně voní?“ ptala jsem se po vstupu do domu.

„Pokoušel jsem se o kuřecí gyros, ale netuším, jestli to bude k jídlu. Návody typu, „přidejte podle chuti“, mi moc nejdou.“

Musela jsem se smát.

Pochutnávala jsem si na té dobrůtce, když mě napadlo: „Kdo to mohl poslat?“

„Jacob.“ Nevěřícně jsem zavrtěla hlavou. Vždyť tvrdil, že to se mnou vždycky myslel dobře, tak jak mohl?

„Myslím, že ti nechtěl ublížit. Chce tě jen přede mnou ochránit.“

„To je dost zvláštní způsob,“ ušklíbla jsem se.

„Promiň, Alice to viděla, ale než jsme tomu stihli zabránit, už měl ředitel Brown to udání na stole. Hned, jak jsem to zjistil, dal jsem na srozuměnou svůj odchod ze školy. Omlouvám se.“

„Ty se nemáš za co omlouvat, to by měl Jake. Proč to udělal?“

„Chce tě dostat z mého vlivu.“

„Proto jsem měla dostat výpověď?“

„Možná doufá, že změna místa tě ode mě odloučí.“

„To doufá marně,“ zabručela jsem. Dojedla jsem a divila se tomu nezvyklému tichu. Jak to, že tu nikdo nekřičí?

„Kde je Edward?“ došlo mi.

„Chtěl dnes zůstat ve školce déle, vzpomínáš?“ To je pravda, už mě o to tolikrát prosil a já mu dnes poprvé vyhověla. Jak příhodné.

„Zajedu pro něj, pokud chceš?“ nabídl mi.

„Ne, zajedeme pro něj spolu.“ Teď už není důvod, abychom se schovávali. Proto už musíme dát všem jasně najevo, jak se věci mají.

 

 

 

Všechny starosti šly stranou, dokud byl náš maličký vzhůru. Když konečně usnul při Edwardově čtení, už jsem taky ležela v posteli a čekala na své uspávání.

„Kdy odjíždíš?“ ptala jsem se. Oči měl tmavé od žízně už několik dní, ale nechtěl nás opustit, dokud to nebude nutné. Těšilo mě to, i když se mi nelíbilo, jak moc se musí pořád přemáhat. Alice předpověděla, že zítra mají začít slunečné dny. Letos na sebe jaro dalo opravdu čekat. Vždyť už bude konec května a bylo pořád zima a pod mrakem.

„Původně jsem chtěl počkat až usneš a vyrazit. Ale po dnešních událostech jsem to zrušil,“ sedl si ke mně na postel.

„Edwarde, neblázni. Jsem už velká holka. Zvládnu se s tím poprat. Přeci nebudeš celý týden zavřený tady v domě,“ přemlouvala jsem ho.

„Nebude to celý týden, jen do středy, to je pouze šest dní.“

„To je přeci nesmysl. Pokud nezměníš názor, zavolám Alici, aby tě odtud odtáhla.“

„Tak dobře,“ souhlasil neochotně.

„S kým vlastně jedeš?“

„Jen s Emmettem. Alice se rozhodla využít špatného počasí nad Evropu, tak jedou s Jasperem na festival v Cannes.“  Lehl si ke mně a objal mě jednou rukou. Tuhle polohu jsem si užívala. „A co budeš zatím dělat ty?“

„Charlie chce vzít Eda na ryby. Nabídla jsem Sue, že jí pomůžu vymalovat kuchyň. Táta se na to nějak necítí a nikdo jiný jí nechce pomoct. Seth je pořád v práci a Leah se na Sue zlobí, že mě pořád podporuje. Musím jí to nějak vynahradit.“

„A co budeš dělat s prací?“

„Ještě nevím. Musím si to promyslet. Edward v září nastupuje do školy. Třeba by si v první třídě mohl najít nové kamarády, když bychom se přestěhovali. Ještě nevím.“ Maličký měl ve školce dva velké kamarády, Toma a Bena, ale jejich maminky nestály o přátelství  s pochybnou svobodnou matkou, jako jsem já. Takže k návštěvám mezi rodinami nikdy nedošlo.

„Víš, co bylo na celém dnešku nejhorší?“ zeptala jsem se.

„Ne.“

„Když jsem vešla do třídy a ty jsi neseděl na svém místě. Bála jsem se, že jsi odešel.“ Pevněji mě objal a políbil do vlasů.

„Jsem tady, Bello, a ze šest dnů jsem zase zpátky.“

„Slibuješ?“

„Slibuji,“ konečně mi to slíbil, tedy ne definitivně, ale vrátí se.

 

 

 

Byla jsem unavená a naštvaná. Pondělní ráno nemá rád asi nikdo. Vezla jsem malého do školky, jeli jsme pozdě. To znamenalo, že přijdu pozdě i do školy. Do háje, při tom všem ještě musím mít zpoždění. Navíc mě čekalo ještě tolik dní, než se vrátí můj Edward, ten bez jehož přítomnosti mě nic netěší.

Než odjel, měl dvě podmínky. Musela jsem si půjčit jeho stříbrné Volvo, mému autu totiž nevěřil, a musela jsem u sebe nosit nový mobilní telefon, který mi koupil. Na lovu u sebe telefon mít nebude, ale v případě potřeby jsem měla volat Carlislea.

Sešlápla jsem plyn, abych alespoň trochu dohonila čas, když mi zazvonil telefon. Měla jsem ho v kabelce na zadním sedadle.

„Edwarde, prosím tě, podej mi tu kabelku. Dosáhneš na ni?“ Z autosedačky to šlo špatně, ale nakonec se podařilo, a můj malý šikula mi podal tašku otřásající se vibracemi telefonu.

„Jak se ten blbej krám používá,“ brblala jsem, „Carlisle, slyšíš mě?“

„Bello?“

„Jo, děje se něco?“

„Ty řídíš?“

„Jo, vezu malého do školky. Co je?“ Byla jsem na něj nevrlá, jak mě vadilo to zdržování.

„Bello, zastav, musím s tebou mluvit.“

„Nemůžu, jedeme pozdě.“

„Prosím tě, zastav, musím ti něco říct a nerad bych, abys bourala.“

„Carlisle, já opravdu spěchám. Co je? Nemůžu ti zavolat odpoledne?“

„To už by mohlo být pozdě.“

„Cože, proč?“ Zastavila jsem.

„Charlie je v nemocnici, měl mozkovou příhodu.“

„Jak je na tom?“

„Zbývá mu pár hodin. Měla bys sem přijet. Zavez...“ Nevím, co chtěl říct, protože se najednou ozvala hrozná rána a mně se zatmělo před očima.

 

 

 

Probrala jsem se s hlavou jako střep na nemocničním lůžku. V pokoji bylo šero, jak jsem zjistila, roleta byla zatažená.

„Bello?“ Carlisleův starostlivý obličej si mě prohlížel.

Okolo mě stály další postavy. Chvíli mi trvalo, než jsem se pořádně rozkoukala a rozeznala Sue a Setha.

„Táta?“ zaskřehotala jsem.

Sue jen potlačila nějakou reakci, ale její zarudlé oči byly dostatečně výmluvné.

„Je mi líto, ale před pár minutami skonal,“ odpověděl Carlisle.

„E...“ namáhavě jsem se nadechla k druhému pokusu. „Edward?“

„Ještě je na CT, ale vypadá to, že má jen zlomenou ruku. Ten druhý je někde mimo dosah telefonu, ale Esmé mu už volala.“

Chtěla jsem se zeptat, kde bude můj maličký uložený. Chtěla jsem ho mít u sebe. Ale Carlisle mě nenechal.

„Musíš se šetřit. Měla jsi štěstí, nic se ti vlastně nestalo. Máš jen lehký otřes mozku a naražená žebra od airbagu. Proto se ti špatně dýchá. Bello, promiň, myslel jsem, že ti to můžu říct, když jsem neslyšel motor. Nenapadlo mě...“

„Že zastavím uprostřed křižovatky,“ zaskučela jsem. Jsem prostě talent. „Můžu ještě vidět tátu?“

„Neměla bys vstávat, drahoušku. Ještě budeš mít čas mu dát sbohem.“ Sue se sice snažila potlačovat slzy, ale když promluvila, její hlas byl zlomený a plný tichých vzlyků. Chytila mě za ruku.

„Může být Edward u mě v pokoji?“

„Zařídím to. Omluvte mě.“ Vždy ochotný a laskavý Carlisle.

„Měla jsi vážně štěstí, Bell. To auto do vás narazilo zezadu. Myslím, že postranní náraz by dopadl hůř.“

„Sethe,“ okřikla ho Sue.

„Promiň, ale budu s tebou muset sepsat protokol. Tedy, až ti bude líp.“

„Jsem ráda, že tě vidím, Sethe. Neviděli jsem se už tak dlouho,“ soukala jsem ze sebe těžce.

„Já vím, promiň. Ale Leah a Jake nechtěli, abych za tebou chodil. Však víš.“

„Vím, ale mohl jsi alespoň zavolat.“

„Mohu vám donést léky na bolest?“ do pokoje nakoukla zdravotní sestra.

„Ne, díky,“ řekla jsem automaticky. Odjakživa jsem byla tak trochu nemehlo. V nemocnici jsem bývala častým hostem, navíc na různé druhy fyzické bolesti jsem si po svým menších i větších pádech už zvykla. Tohle zdaleka nebylo nejhorší.

„Bello, víš, co ti vždycky říkal Charlie,“ napomenula mě Sue.

„Tak dobře. Vezmu si léky na bolest,“ kapitulovala jsem s povzdechem. Táta věděl, že raději všechnu pomoc odmítám. Věděl to, protože jsem tuhle vlastnost podědila po něm. V posledních letech ale často říkal: „Život je plný bolestí, holčičko. Pokud můžeš alespoň tu fyzickou utišit, nebraň se tomu.“ Už ho nikdy neuslyším. Musím ho alespoň poslechnout. Cítila jsem bolest, a to palčivou bolest v hrudi. Od té mi ale žádné léky nepomůžou.

 

 

 

„A kdy nás pustíte?“ ptala jsem se Carlislea následujícího dne odpoledne. Tento týden měl noční. Jen kvůli mně zůstával v nemocnici ještě do odpoledních hodin. Vlastně i kvůli slunci. Uvěznilo ho totiž v nemocničních zdech. Netuším, jak se pohyboval po chodbách, když byla všude okna zalitá slunečními paprsky. Možná to byl i důvod, proč byl téměř pořád v našem pokoji, kde ho chránily zatažené rolety. Šero v místnosti bylo hlavně kvůli mému úrazu, ale mám dojem, že mně by víc světla už dávno nevadilo.

„Ed může odejít klidně hned. Ale při tvém zdravotním stavu raději do zítra.“

„Mami, namaluješ mi pak taky něco na sádru?“

„Jasně, zlato. Už můžu vidět ten obrázek?“

„Ještě ne, ještě mi tam chybí sluníčko.“ Dělal teď rád tajnosti se svými výtvarnými dílky. Líbilo se mu to velké překvapení. Ještě, že si zlomil levou ruku a může se alespoň nějak zabavit.

„Chudák, musí tu kvůli mně tvrdnout ještě do zítřka,“ řekla jsem spíš pro sebe, ale Carlisleovi uši to pochopitelně slyšely.

„Když ti to nebude vadit, vezmu ho večer k nám. Esmé bude mít radost a Rose určitě taky,“ usmál se na mě.

„Nechci vás obtěžovat.“

„Prosím tě, jaképak obtěžování. Jste jako naše rodina.“

„Opravdu?“ zahřálo mě to.

„Mami, to by bylo super. Viď, že můžu?“

„Tak dobrá. Ale už mi ukaž ten obrázek,“ pozlobila jsem ho.

„Ještě chvilku, ještě tam něco chybí.“

„Už se ozval?“ Bylo jasné na koho se ptám.

„Ještě ne. Má vypnutý telefon, Esmé mu nechala vzkaz, ať okamžitě zavolá zpátky. Určitě pak přijde, jak bude moci nejdřív.“

„Já vím.“ Je teprve úterý, tak má přeci ještě čas. Ale tolik mi chybí jeho opora. Obzvlášť teď, když táta není. Sevřela jsem pevně oči, abych před malým nebrečela.

„Už to mám!“ ozval se výkřik. „Tak podívej, mami.“

Otevřela jsem oči a přede mnou byl obrázek tmavě modrého panáčka s motýlkem a velkým širokým úsměvem. Nad ním svítilo slunce a pod ním byla velká modro-zelená koule.

„No, to je krása, zlatíčko. Ten se ti ale povedl. A co to je?“

„To je dědeček Charlie, je jako andělíček.“

„Aha, tohle jsou křídla.“ Takže to není motýlek.

„Jo, ty andělíčkové přece mají, ne?“

„Děda v nebi. Samozřejmě.“

„A když je teď děda v nebi, tak je z něj taky andělíček, že jo?“

„To víš, že ano,“ řekla jsem přiškrceně a snažila se uklidnit. „A co je tohle dole?“

„To je přeci Země. Dědeček se na nás kouká.“ Objala jsem toho zázračného malíře jednou rukou, jak to jen vleže šlo. Zaťala jsem zuby a pevně stiskla víčka. Ne, teď ještě nebudu brečet.

„Edwarde, pojď se mnou do mé kanceláře. Musím ti tam něco ukázat.“

Postrčila jsem malého směrem k Carlisleovi, aby šel. Na víc jsem neměla sílu.

Zůstala jsem sama a čekala, že se konečně v klidu vypláču. Jenže slzy se nedostavily. Po chvíli váhání jsem nahmatala v nočním stolku vedle postele mobilní telefon. Musela jsem to zkusit, ale odpověděla mi jen hlasová schránka. Zavěsila jsem a hned vytáčela druhé číslo. Potřebovala jsem mluvit ještě s jednou osobou a říct jí, co se stalo.

„Mami?“ Od střední školy jsem bydlela s Charliem, ale s René jsem byla pořád v kontaktu. Tedy téměř. Od té doby, co se narodil můj malý poklad, náš vztah ochladl. Zlobila se na mě, že jsem si maličkého nechala. Nedokázala pochopit, že si nechám dítě, které vzniklo násilně. Ale copak za to mohlo? Nechtěla být babičkou někomu takovému a já nemohla dovolit, aby její nenávist ubližovala mému chlapečkovi. Dodnes nedokážu pochopit její neúctu k lidskému životu.

Ale Charlieho měla René vždycky ráda. Má právo vědět, co se stalo, a já si potřebovala s někým popovídat. Vyslechla mě a slíbila, že s Philem přijede na pohřeb. Zavěsila jsem a po nějaké době jsem vyčerpáním usnula.

 

 

 

Můj malý hrdina se zlomenou rukou večer odešel ke Cullenovým domů a já měla před sebou ještě den na nemocničním lůžku. Asi to bylo tím, že jsem spala přes den, ale náhle jsem se vzbudila uprostřed noci. Všude byla tma. Někdo občas přešel po chodbě. Najednou mi došlo, že něco studeného silně tiskne mou pravou ruku.

„Carlisle?“ zamrkala jsem do tmy.

„Lásko, to jsem já.“

„Edwarde, co tady děláš, měl jsi přijet až zítra?“

„Když jsem zjistil co se stalo, spěchal jsem hned za tebou,“ jeho hlas zněl tak zvláštně naléhavě.

„Stalo se něco? Něco s malým?“

„Ne, všechno je v pořádku. Je u nás doma s Esmé a Rosalií.“

„Tak proč mluvíš tak divně?“

„Bello, ani nevíš jak jsem rád, že tě můžu držet za ruku a mluvit s tebou,“ políbil mi ruku. S námahou jsem se snažila posadit, ale zabránil mi v tom.

„Měla bys ještě ležet.“

„Poznám, když se něco děje, tak mluv,“ spustila jsem přísně.

„Nic, se neděje, opravdu. Já jen... měl jsem hrozný strach. Téměř celý den jsem si myslel, že jste oba mrtví,“ hlas se mu na konci zachvěl.

„Proboha, proč?“

„Byli jsme s Emmettem mimo dosah sítě. V jednom místě se však mému telefonu podařilo chytit alespoň slabý signál. Hned jsem se ti pokoušel dovolat. Vyděsilo mě, když jsi to nezvedla. Potom jsem si poslechl vzkaz od Esmé, kde na mě naléhala, ať jí brzy zavolám a hned se vrátíme. Jen jsem si to poslechl a volal jí zpátky. Zvedla to Rose. Mluvila o tobě a Edově nehodě. Pak na chvíli signál zakolísal a když jsem ji zase slyšel, mluvila o přípravě pohřbu. Ani nevíš, jak mi bylo. Už nikdy od vás nepojedu tak daleko.“ Tiskl mou ruku až mě bolela. Nechtěla jsem, aby ji pustil, ale musela jsem si trochu protáhnout prsty. Pochopil a raději si dal mou dlaň na tvář.

„Promiň, ale těch několik hodin, kdy jsem si myslel, že jsem vás ztratil, bylo příšerných.“

Začala jsem ho hladit jako malého chlapce a konejšit.

„Už je to v pořádku, miláčku. Jsme téměř zdraví. Zítra mě pustí domů, tak budeme moct být zase všichni tři spolu.“

Zlíbal mi konečky prstů a pak se naklonil i nad mé rty, které obdaroval dlouhým polibkem.

„Jak dlouho jsi tady?“ zeptala jsem se potom, co se moje rozdivočelé srdce uklidnilo.

„Asi tři hodiny. Spala si tak tvrdě. Snad jsem tě nevzbudil?“

„A kolik je vlastně hodin?“

„Bude půlnoc.“

Snad to bylo jeho přítomností, ale byla jsem nejednou čilá jako v poledne a chtěla jsem si povídat.

„Kdy jsi vlastně zjistil, jak se věci mají doopravdy?“

„Rozjel jsem se hned domů, abych zjistil, co se stalo. Ale ještě na cestě mi volala znovu Esmé a celé to nedorozumění vysvětlila.“

„Viděl jsi malého?“

„Ne, už spal, když jsem přijel do města. Spěchal jsem za tebou. Vím, že umřel Charlie, ale musel jsem se přesvědčit, že jsi opravdu naživu.“ Na chvíli se odmlčel. „Jak je ti?“

„Mám prý jen lehký otřes mozku a trochu naražená žebra. Vlastně mi nic není.“

„To ti tak budu věřit. Carlisle mi dal podrobnou zprávu o tvém zdravotním stavu.“ Ušklíbla jsem se. „Ale tohle jsem nemyslel.“

„Je mi... asi fajn.“

„Lásko, je mi to líto. Měl jsem tu být.“

„Nic bys s tím stejně nemohl udělat, tak co.“

„Mohl jsem zabránit té nehodě a být s tebou.“

„Jasně, za plného slunečného dne bys mě doprovodil do nemocnice,“ prohlásila jsem ironicky.

„Chápu, že se na mě zlobíš.“

„Edwarde, já se přeci nezlobím na tebe,“ ztěžka jsem si povzdechla a zavřela oči. „Je nesmysl, aby sis ty něco vyčítal. To je prostě život. Tedy, ten lidský.“

„Mám odejít?“ zašeptal.

Prudce jsem se posadila, až mnou projela křeč. S fyzickou i duševní bolestí jsem vykřikla: „V žádném případě!“

„Lásko, klid, tak jsem to nemyslel,“ opatrně mě položil. „Mám tě nechat spát?“

Měla jsem pocit, že slyším ránu, jak mi kámen spadl ze srdce.

 

 

 

Druhý den před polednem mě propustili. Vzhledem ke stále slunečnému počasí mě vyzvedl Seth a odvezl mě domů, kde na mě už čekali moji Edwardové. Seth se kupodivu chvíli zdržel a vypadalo to dokonce, že si s Edwardem starším rozumí. Zázraky se opravdu dějí. Možná je to i díky tomu andělíčkoví, který se na nás dívá.


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Překážky - Sedmá:

 1
01.11.2013 [22:28]

KimberlyJe mi líto Chrlieho... Emoticon Ale Bella, to je le ťulpas! Zastavit uprostřed křižovatky! Jsem ráda, že se nic horšího nestalo! Krásná kapitolka! Emoticon Emoticon

30.10.2013 [13:31]

dcvstwilightDalší hezká kapitolka.
Jsem jediná, kdo si myslí, že Bella je totální neschopné tele?! Zastavit uprostřed silnice, kdo by to udělal?! No nic. :)
CHŮĎA Charlie. :'( Měla jsem ho ráda.
Abych pravdu řekla, vůbec nechápu, co se chystáš na této povídce rozpitvávat, protože tak trochu doufám, že to nebude pořád jedno a to samé.
,Nesmíš nás opustit.'
*bum něco se přihodí, jedna z katastrof, které Bells přitahuje*
"Tak staršně jsem se o tebe bál, málem jsem strachy umřel.'
atd., atd., prostě klasika. Sebelítostivý Ed a ufňukaná Bells. Ti dva se fakt asi hledali... :P

12. Leylon
19.09.2013 [12:43]

chudák Charlie... kapitola sa mi páčila, som zvedavá, čo sa stane ďalej :) Emoticon

11. emam
19.09.2013 [8:13]

emamVšem vám moc děkuji za komentáře.
LiviaCullen, děkuji, že si se dnes odhodlala i ty ke komentáři. Pravda je taková, že na ff.sk nemám téměř žádnou odezvu a proto tam i zapomínám přidávat kapitoly. Navíc si nejsem jistá jestli to tam vůbec někdo čte... Konec mám v hlavě, ale vůbec netuším kolik kapitol mě ještě čeká než se k němu dopracuji. A trošku máš pravdu, malý Eda je lecčeho záminkou... Emoticon Emoticon

19.09.2013 [7:44]

LiviaCullenVeľmi pekná kapitola a aj celá poviedka .. Je to napísane veľmi profesionálne a neskutočne som si ju obľúbila .. aj keď som komentáre nepridávala tak som ju nečítala .. mňa toríž nič nenapadá keď so poviedku prečítam a potrebujem čas na premýšľanie a to trvá aj tak dlho že už je vydaný aj ďalší diel ..

dnes som to však už musela okomentovať ..

nech rozmýšľam ako rozmýšľam tak neviem prísť na koniec ..neviem si predstaviť ako to plánuješ ukončiť keď tam je malý Ed ..

Chudáka Charlieho mi je naozaj ľúto .. dúfam že sa ešte dozvieme čo bolo príčinou tej mozgovej príhody ale ja mám také malé tušenie čo alebo lepšie povedané kto to má na svedomí a čo sa udialo ..

tak len dúfam v skoré pokračovanie .. len by som sa chcela spýtať či ešte vlastne vystupuješ na FanFiction.sk??

19.09.2013 [0:29]

Dva zlomy najednou Emoticon
To má určitě svůj význam! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

8. :D
18.09.2013 [20:37]

Smutné, ale krásné

7. matony
18.09.2013 [20:06]

krásné Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

6. magda
18.09.2013 [19:49]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon moc se těším na další

18.09.2013 [19:05]

Mispool Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

18.09.2013 [18:59]

kiki11Chudák Charlie... Emoticon Moc pěkná kapitola. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

3. tina
18.09.2013 [18:48]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

2. emam
18.09.2013 [8:36]

emamV případě této povídky píšu v perexu pouze o jakou jde překážku. Proto mi i jedno slovo přijde dostačující, ale budiž.

17.09.2013 [22:28]

RoxanaAhoj,

článek Ti vracím a prosím Tě, aby sis do perexu dopsala alespoň jednou větičkou, o čem kapitola bude. Jedno slovo je poněkud zavádějící. Až tak učiníš, zaškrtni "Článek je hotov".
Děkuji... Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!