Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Překážky - Dvacátá osmá

Steph


Překážky - Dvacátá osmáŽárlivost... Ta je někdy pěkně nebezpečná.

Bylo pozdní dopoledne, když se náš přeplněný dům začal probouzet k životu.

Slavný návrat dvou malých uprchlíků se konal těsně před půlnocí a ještě dlouho potom nám potřebovali vypovědět, co všechno zažili. Nejen promile alkoholu v krvi, ale i únava nás dohnaly k řešení, kdy Thomas s Donou přespali v pokoji pro návštěvy a Seth si ustlal v obýváku.

Snídaně probíhala v takové tichosti, jakou jsem si v přítomnosti těch dvou malých spiklenců nikdy nedovedla představit, ale zdálo se, že i na nich zanechalo noční dobrodružství hodně únavy. Byla jsem za to vděčná, protože mě hlava bolela jako střep, a navíc mi při vzpomínce na včerejší večer bylo všelijak.

Thomasovi jsem se snažila všemožně vyhnout, a to i pohledem. Jen jednou se mi nepodařilo včas uhnout očima a neměla jsem z toho radost. To, jak se na mě díval... Cosi se změnilo a já si ani nechtěla domýšlet co.

Pocit úlevy se dostavil, až když se Dona konečně zvedla od snídaně a zatahala svého otce za ruku. „Tati, pojď už. Potřebuji si vzít čistý tričko.“ Tohle by náš malý nikdy neřekl.

„Bello, mockrát za všechno děkujeme,“ upínal na mě Tom ten svůj nový pohled a já ho za to chtěla co nejrychleji vypoklonkovat.

„Taky děkuji. Hlavně že jsou všichni v pořádku,“ prohodila jsem ledabyle a dala jasně najevo, že mou pozornost víc zaujal hrnek s kávou než jejich odchod.

„Nemám ti přinést něco na tu hlavu?“ nabídl mi Seth, když se zvedal, aby je vyprovodil.

„Už jsem si vzala. Díky.“ A vůbec mi to nepomohlo, ale třeba se mi uleví, až ti dva budou konečně pryč.

„Kam jdeš?“ zeptala jsem se ostře svého syna, když se taky zvedl od stolu.

„Chtěl jsem se chvíli dívat na telku,“ pokrčil rameny.

„Nezlob se, zlato, ale za ten včerejšek žádná televize ani playstation, a to až do odvolání.“

„Ale my chtěli jen...“

„Už jsi mi to vysvětlil, ale copak si myslíš, že je v pořádku, abyste nikomu nic neřekli a prostě jen tak zmizeli do noci?“ Maličký svěsil ramena.

„Tome, něco jste zapomněli?“ přerušil naši diskuzi Sethův hlas. „Edwarde!“ zvolal překvapeně a já vyskočila na nohy a nedočkavě se rozběhla ke dveřím.

Jenže sotva jsem ho zahlédla, přimrzla jsem na místě. Kdybych ho neznala, asi bych byla vyděšená. Ale přeci je to můj Edward, můj milovaný manžel a ne jen upír s žhnoucíma očima plnýma zloby a nenávisti.

„Tatííí! vykřikl maličký a vběhl mu do náruče. Jeho výrazu si buď nevšiml, nebo ho ignoroval, ale já ho viděla i přes ten úsměv, který věnoval našemu synovi.

„Máš něco proti mobilním telefonům?“ zeptal se mě ostře po tom, co mě ledabyle políbil na tvář.

„Ne, proč?“ nechápala jsem, kam tím míří.

„Bello, promiň. Jak jsem si ho včera půjčil, tak se vybila baterka a pak jsem ti ho zapomněl vrátit,“ vysvětlil Seth, zatímco vylovil můj telefon z kapsy bundy.

„Jasně,“ zavrčel Edward nespokojeně a svou pozornost naprosto věnoval našemu synovi.

 

 

 

„Dona opravdu chtěla čurat, ale cestou jsme potkali toho chlápka a mně hned bylo jasný, kdo to je,“ vyprávěl malý uprchlík znovu svůj noční příběh.

„A kdo to byl?“ ptal se ho Edward se zájmem, který mi přišel až podivně přehnaný. Vždyť ani nemusel malého povzbuzovat, aby mu všechno vypověděl.

„Byl to ten Santa, ten, kterému jsme řekli o naše dárky. Byl to podvodník! Nebo jsem si to myslel. Přemluvil jsem Donu, abychom ho sledovali. Moc se jí nechtělo. To víš, holky pořád vidí v něčem problém,“ protočil oči. „Tak jsme šli za ním. Jenže on šel na autobus a my museli za ním.“

„Vždyť jsi nikdy dřív městským autobusem nejel. To ses ani trochu nebál?“

„Já ani nevím. Spíš jsem chtěl zjistit, proč se ten chlap vydával za Santu.“

„A zjistil jsi to nakonec?“

„Ano. Trvalo to hrozně dlouho, ale když konečně vystoupil, šli jsme za ním. Jenže to už Dona začínala nabírat, že se počurá, a tak jsem se zdrželi v jedné tmavé uličce.“

„Cože?“ vyhrkla jsem. „To jsi včera neříkal.“

„Ne?“ podíval se na mě malý vyplašeně a mně bylo jasné, že to byl od něj záměr.

„To nebyl moc chytrý nápad,“ napomenul ho Edward. „Mohl vás tam někdo přepadnout.“

„A vzali by nám bonbony?“ zasmál se ten malý tajnůstkář. „Ale jak jsem Donu honil, tak ten chlap mě slyšel a otočil se. Divil se, co tam děláme. Vlastně říkal skoro to samé co ty, tati. Jen s tím rozdílem, že byl z toho spíš otrávený. Ani o nás neměl moc starost.“

„Ještě že měl o vás vůbec zájem. Jiný cizí člověk by vás tam mohl nechat a už bychom vás taky nemuseli vidět,“ pronesla jsem přísně, ale jediné, co jsem doopravdy cítila, byla vděčnost k tomu muži, který pak vzal ty dva malé nerozumy na horkou čokoládu, popovídal si s nimi a pak zavolal policii.

„A proč vlastně trvalo tak dlouho, než vás Seth přivezl domů?“ divil se Edward, když zjistil, jak rychle se všechny události odehrály.

„My jsme se s ním hádali. Nechtěli jsme, aby komukoli volal, dokud nám to všechno nevysvětlí. Jenže on zas trval na tom, že se musíme někde zahřát. Brát k sobě domů nás nechtěl, prý to tam není nic pro děti. Tak jsme museli zase zpátky na autobus. Dlouho trvalo, než nějaký přijel, a pak nás vzal do toho bistra nebo co to bylo.“

„Stejně nechápu, proč nezavolal hned policii,“ začal se Edward rozčilovat.

„Protože jsem mu řekli, že jestli nám to o Santovi nejdřív nevysvětlí, tak policii řekneme, že nás chtěl unést a Donu obtěžoval.“

„Proboha, jak jste na tohle přišli?“

„V kriminálce Miami byl takový díl...“

„Rozumím,“ přerušil ho Edward. „Takže, jak se mu nakonec podařilo v klidu zavolat?“

„No, řekl nám pravdu o tom, jak je to s Vánocema. Santa je opravdu na severním pólu, ale má toho tolik, že potřebuje v každém městě nějakého pomocníka, který by se od dětí dozvěděl, jaké dárky chtějí, a u nás v Hanoveru to byl on. A víš, že je Kevin vlastně fajn? Koupil nám horkou čokoládu a ještě jsme dostali žvejkačku.“

„Chápu tvoji zvědavost, ale nikdy nepochopím, jak jsi mohl už podruhé mamince udělat něco takové? Copak jsi zapomněl, jakou o tebe měla starost tenkrát, když jsi utekl za vlkodlaky?“

„Já...“ kníkl maličký a podíval se na mě. Nevím, co viděl, protože jsem byla sama ze všeho zmatená a z chladného Edwardova přivítání mi bylo úzko, takže mě překvapilo, že se mi vrhl kolem krku a začal se omlouvat.

„Ede, pojď. Měli bychom se podívat na učení, když jsi dnes zameškal školu a máma určitě potřebuje pracovat.“

„Maminko, zlobíš se ještě?“ ptal se maličký zoufale a mně nezbývalo nic jiného, než se usmát a odpovědět, že ne. Radostně se usmál a spořádaně odešel s Edwardem do svého pokoje.

Myslela jsem si, že se budou chvíli učit a pak si se svým manželem promluvím, ale jak hodiny pomalu pokročily, začala jsem být nervózní.

 

 

 

„Co kdybychom zašli na oběd?“ vtrhla jsem do dětského pokoje bez klepání. Doufala jsem, že změna prostředí udělá nám všem dobře a třeba se dozvím, proč se mi můj muž vyhýbá. Nebo se mi to jen zdá?

„To je bezva nápad,“ zajásal náš malý žáček, který se zdál poněkud zmordovaný domácím studiem.

„Dobře, ale měl by ses lépe obléknout. Venku se hodně ochladilo,“ pronesl Edward, aniž by se na mě podíval. Tohle nevypadá dobře, nikdy jsem ho takového nezažila. Co se mu jen muselo stát?

Cesta do blízké restaurace i oběd proběhly v duchu věnujme se synovi, je ten nejdůležitější na světě. Pochopitelně že s tím svým způsobem souhlasím, ale copak manželky nemají také svá práva na nějakou pozornost svého protějšku? Pomalu mi s ním docházela trpělivost, ale jisté výčitky svědomí mě držely zpátky. Copak mi už taky vidí do hlavy? S Thomasem se přeci ani nepotkal, takže od něj se nic dozvědět nemohl, nebo ano? Můj muž se vlastně vrátil těsně po Tomově odchodu, je možné, že zrovna při odjezdu musel Tom myslet na ten můj včerejší omyl? Do háje, určitě to musí být ono. Ale proč si taky u toho nevybavil, jak jsem mu za to vynadala?

„Mami, můžu jít na záchod?“

„Pokud jdeš skutečně tam a hned potom se vrátíš, tak ano.“

„Jasně, já už ti dám vždycky vědět, kam jdu.“ Dal mi pusu na tvář a odběhl.

Váhavě jsem se zadívala na svého společníka, který soustředěně studoval nápojový lístek.

„Chápu, že jsi musel lov zkrátit, ale pochybuji, že by na tom lístku bylo něco na tvou žízeň,“ pokusila jsem se zažertovat. Jak hloupý pokus to byl, mě okamžitě přesvědčil jeho ohnivý pohled, který spálil veškeré naděje na pohodový průběh zbytku dne nebo i mého života: Ale vždyť to byl omyl! „Edwarde, musím ti to vysvětlit...“

Zarazil mě zvednutím ruky a zavřel oči. Zhluboka se nadechl a vydechl. S napětím jsem čekala, co řekne, ale on jen mlčel.

„Jsem tady,“ zahlaholil maličký a můj muž konečně otevřel oči, aby se na něj podíval.

„To je dobře, žes tu dnes zůstal s námi,“ ušklíbl se na něj Edward.

„Tati, mě to vážně mrzí.“

„No, dobrá. Už se o tom nebudeme bavit.“

 

 

 

Odpoledne byli moji dva nejdražší muži na světě bruslit. Ten malý přišel celý radostný a značně unavený. Ten velký však svoji špatnou náladu neztratil a já začínala mít dojem, že se asi z té napjaté situace zblázním.

Seth byl celý den kdesi ve městě. Dokonce se omluvil i ze společné večeře, takže jsme si zbyli jen my. Náš malý bruslař byl plný zážitků z proběhlého odpoledne, díky tomu jsme měli o zábavu postaráno. Horší bylo, když usnul.

Sebrala jsem všechnu odvahu a vydala se za Edwardem do pracovny. Seděl u stolu a tvářil se, že čte.

„Můžeme si promluvit?“ pokusila jsem se začít první.

„Ne.“ Ani nezvedl oči od knihy.

„Proč?“

„Nechci vzbudit Edu.“

„Jak dlouho se chceš za něj ještě schovávat? Dnešní den ti nestačil?“

„To jsi mě naučila ty, pamatuješ?“ podíval se na mě. „Není lepší schovávat své problémy za ostatní?“

„Jak to myslíš?“ Připadala jsem si čím dál tím zmateněji.

„Když jsi přišla o naši dceru, taky jsi se mnou nechtěla mluvit. Myslíš, že se mi chce vést nějaké hovory, když mám přijít o vás oba?“

„Co to prosím tě povídáš?“ Přistoupila jsem k němu. „O nás nikdy nepřijdeš.“

„Jak to, že ne? Už se stalo! Já jen doufal, že s tím počkáte, až budu pryč.“

„Proboha, Edwarde, co to povídáš?“ vzala jsem mu knihu z ruky.

„Nechci o tom mluvit. Netušil jsem, jak to může bolet. A vlastně si za to můžu sám. Jen mě nech těch pár měsíců s vámi dožít a já pak odejdu a už o mně neuslyšíš.“

„Jak neuslyším? Vždyť já bez tebe nemůžu žít. Nechci, abys odešel!“

„Bello, nelži. Znám tě dobře. Kdyby byla pravda, co mi říkáš, nikdy bys Thomasovi nedovolila...“ Nebyl schopen doříct, co chtěl, ale i kdyby mohl, skočila bych mu do řeči.

„Já mu nic nedovolila. Ano, políbila jsem ho, ale jen proto, že jsem si myslela, že jsi to ty. Byla jsem opilá a téměř pološílená strachy o malého. Neumíš si ani představit, jak hrozný to byl večer,“ začala jsem pomalu zvyšovat hlas.

Poprvé od svého návratu se mi podíval do očí. „Takže všechno, co jsi s ním dělala, bylo jen v opilosti?“

„Ale já nic nedělala! Co si o mně myslíš? Byla to jen nevinná pusa.“

„Ale on...“ zase nedořekl. Raději zaťal čelist a sklopil oči.

Konečně jsem dostala odvahu a přistoupila jsem k němu. „Co sis proboha myslel?“ Pohladila jsem ho po tváři.

„Ty jeho představy... Byly tak živé,“ procedil skrz zuby.

„Jaké představy?“ stále jsem nechápala.

„Sice jsme se míjeli před domem, ale on tě měl tak plnou hlavu, že jsem myslel...“ Pevně mě objal a hlavu mi zabořil do vlasů. „Lásko, promiň, nechtěl jsem... Nevěděl jsem...“

„Ale co?“

„Začal tě vnímat jinak. Díky tomu jsem nabral dojem, že jste spolu strávili noc. Věděl jsem, že k tomu jednou může dojít, ale ještě ne. Ještě chvilku jsi moje.“

S lehkým odporem jsem se odtáhla. „Takhle nemůžeš přemýšlet. Vždycky budu jen tvoje. Nikdy nepřipustím, aby se mě dotkl někdo jiný.“

„Dokud ho nebudeš potřebovat.“

„Edwarde, přestaň s tím. Vždyť nás oba zraňuješ.“

„Ale on už tě miluje, copak sis toho nevšimla? A je to muž, který s tebou i s Edou může být, kdykoli ho budete potřebovat. On by nikdy nikam nemusel odejít.“

„Kruci, přestaň už s tím! Nejdřív se na mě nemůžeš ani podívat, protože si myslíš bůh ví co, a teď mi ho zas budeš dohazovat?“ Neměla bych zavolat Carlisleovi a zeptat se ho, jestli mohou mít upíři rozštěp osobnosti?

„Samozřejmě že jsem žárlil. Nemáš ani představu jak. Kdyby se mi dostal do ruky v první chvíli, když jsem uslyšel jeho myšlenky, asi bych ho na místě roztrhl.“ Z jeho slov to vůbec neznělo jako planá hrozba. Mráz mi přeběhl po zádech. „Chci pro tebe a Edu jen to nejlepší a často si říkám, že já to nejsem. Přesto nedokážu přestat... cítit, milovat a chtít být s vámi.“ Přitáhl si mě k sobě a pevně mě objal.

„Věř mi už konečně, Thomas tě nikdy nemůže nahradit. Já o něj vůbec nestojím.“

Chvíli jsme jen tak stáli v objetí a užívali si blízkost toho druhého. Bylo to tak sladkobolné. Kdybych mohla, udělala bych snad cokoli, aby od nás nikdy nemusel odejít a trápit se pochybnostmi.

Nechtěla jsem se na něj víc zlobit, nemělo cenu kazit si tu trochu společného času, která nám ještě zbývá, ale často mě napadlo, jak on sám bude zvládat samotu. Chtivé pohledy žen, které potkáváme běžně na ulicích, mi na klidu nijak nepřidaly.

„Prosím, odneseš mě do ložnice?“ zašeptala jsem. Nutně jsem potřebovala nahradit včerejší vzpomínku tím správným mužem.

Bez váhání mě zvedl a svou přirozenou rychlostí mě odnesl tam, kde jsme toužili být oba.

 

 

 

Mohlo by se zdát, že se vše vrátilo do původních kolejí ještě dřív, než Seth odjel zpět do La Push. Tak to alespoň vypadalo v běžných dennodenních situacích. Přesto jsem cítila, že se cosi změnilo. Něco v Edwardově chování bylo jiné. Uvědomila jsem si to už tu noc po jeho návratu, když jsme se spolu milovali. Ani vlastně přesně nevím, jak to pojmenovat. Ne že by se mi to nelíbilo, ale bylo to tolik odlišné... Choval se ke mně jinak. Byly to drobnosti, ale právě na nich se přece vztahy zakládají.

Stále jsem nebyla schopná zcela pochopit, v čem je rozdíl, ale raději bych se to nikdy nedozvěděla, než abych zažila ten večer...

 

 

 

Slavné večírky ředitelky místní střední školy se pravidelně pořádaly tak jako dřív. Rozdíl byl jen ten, že se mi již nedostalo osobního pozvání. O konání jsem byla informována tak jako všichni, interním mailem. Díky tomu jsem si je všechny dovolila uctivě odmítnout. Začátek školního roku, Halloween ani Dianiny narozeniny mi nepřišly jako dostatečný důvod k mé účasti. Ovšem vánoční večírek byl důležitý nejen pro mou nadřízenou, ale i pro mé kolegy.

Gina nebyla jedinou kolegyní, se kterou jsem si ve škole ráda povídala, a proto jsem se rozhodla, že tuhle událost si ujít nenecháme.

Bylo vlastně příjemné jít se svým manželem po dlouhé době do společnosti. Nikomu nikdy tolik neslušel oblek jako jemu. Musela jsem si také přiznat, že mi dělá dobře jeho pozornost a galantnost, kterou mi očividně záviděly snad všechny příslušnice mého pohlaví.

Popovídali jsme si s mnoha milými lidmi, zatančili si a dokonce se zvládli i vyhnout nucenému hovoru s Dianou. Už jsme tolikrát popřáli hezké svátky, ale pořád ještě ne Gině, kterou jsem nedočkavě vyhlížela.

Konečně jsem ji zahlédla. Byla zavěšená do jakéhosi elegána s tmavými vlasy. Sice byl hodně vysoký, ale díky jiným hostům jsem mu neviděla do tváře. Radostně jsem na ně zamávala a zavěšená do Edwarda jsem se k nim snažila dostat.

„Gino,“ přivítala jsem ji radostně. O poznání jiným hlasem jsem oslovila jejího společníka. „Thomasi.“

„Bello, jak se máš? Tak jsi přeci jen přišla,“ zdravila mě nadšeně.

„Bello,“ usmál se na mě Tom zeširoka, ale při pohledu na Edwarda se lehce stáhl za Ginu.

„Thomasi,“ zavrčel společensky můj muž, ale bylo znát, že mu to setkání není příjemné, stejně jako mně. Pevně si mě přitáhl k boku, až to lehce zabolelo.

„To je milé překvapení. Od kdy se znáte?“ pokoušela jsem se zachránit situaci.

„Od minulého týdne,“ pronesl Tom rozpačitě.

„Cože? Seth ti to neřekl? To on nás seznámil, když jsme se náhodou potkali před jedním květinářstvím,“ vysvětlovala Gina, která si ve své euforii nevšimla změny nálady.

„Ne, nic mi neřekl,“ podivila jsem se a pátravě se podívala na svého muže, ten to přeci musel vědět. Jeho odpovědí však bylo, že se mi nosem otřel o ucho a pak ho políbil. Vnějšímu pozorovateli by se mohlo zdát, že mi něco pošeptal, ale nebylo to tak. Nechápala jsem, co se děje, na veřejnosti se ke mně většinou choval spíš zdrženlivě.

„Bylo to pár dnů po tom, co Dona s Edem utekli,“ dodal Thomas najednou naléhavě.

„Aha,“ řekla jsem prostě. Nechápala jsem, v čem by byl rozdíl, kdyby se potkali dřív, a ani jsem to nehodlala zjišťovat.

„Dáš si něco k pití?“ obrátil se Tom na svou společnici, která si poručila červené víno, a opustil nás.

„Takže spolu chodíte?“ zeptala jsem se, když nás i Edward nechal na chvilku o samotě, abychom mohly probrat holčičí záležitosti.

„To zas tak úplně ne. Byli jsme jednou na kávě, a když jsem pak dostala pozvánku na večírek, měla jsem radost, že poprvé nepůjdu sama.“

„A on věděl, jaký večírek to je?“ Nešlo mi do hlavy, že by sem Thomas šel, kdyby věděl, že mě tu potká. Od toho nepříjemného dopoledne se mi nejspíš vyhýbal, protože pro Donu chodívala jen její matka.

„Vidíš! Já mu to úplně zapomněla říct. Tedy, pochopitelně věděl, že je vánoční, jen jsem mu neřekla, že tu budou lidé z práce.“ Takže nevěděl, že se tu potkáme. No, alespoň že tak.

„Nesu dvě sklenky červeného pro dvě nejkrásnější ženy večera,“ vyrušil nás známý hlas.

„Ale já nic nechtěla,“ bránila jsem se.

„Já vím, ale taky je mi známo, že máš tohle víno ráda,“ podíval se na mě Tom zase tím pohledem, jako to ráno, kdy snídal se svou dcerou v mé kuchyni. Edward říkal, že mě vnímá jinak, ale tohle... Proboha, on se do mě zamiloval! To snad ne...

„Děkuji,“ pípla jsem a s očima sklopenýma k zemi jsem se natáhla pro skleničku. Zlehka jsem se dotkla jeho prstů a náhlá vzpomínka na náš jediný polibek se mi vrátila v plné síle.

„Lásko, možná bys neměla tolik pít.“ Ani jsem si nevšimla, že se k nám Edward vrátil.

„Vždyť je to dnes druhá sklenička,“ podívala jsem se na něj nechápavě.

„Gino, nechceš si zatancovat?“ zeptal se Tom mé kolegyně a hned se odebrali na taneční parket.

„Edwarde, co se děje?“ ptala jsem se svého muže, kterému z očí šlehaly blesky.

„Mohli bychom domů?“ zeptal se napjatě.

„Jistě.“

 

 

 

Celou cestu jsme v autě mlčeli a vlastně i při vstupu do domu. Až když se za námi zavřely dveře, zopakovala jsem svou otázku.

„Edwarde, co se děje?“

V odpověď mě pevně chytil za ruku a téměř dotáhl po schodech ke dveřím naší ložnice, kde mě začal líbat s takovou naléhavostí, jakou jsem snad nikdy nezažila. Tiskl se ke mně, až jsem se musela opřít o dveře.

Ozvalo se jakési křupnutí. Měla jsem dojem, že se mi točí hlava z jeho neodbytnosti, která mě vzrušovala, ale pak mi došlo, že jsme vylomili dveře z pantů. Kdyby mě pevně nezachytil, zřítila bych se i s nimi na zem.

Hlavou mi problesklo poděkování matce Johnyho, že malý mohl dnes spát u nich, protože jinak by byl určitě vzhůru. To byla na dlouhou dobu poslední ucelená myšlenka, která se mi podařila, protože pak mě Edward položil na postel a začal mě intenzivně laskat. Přišlo mi, že se snad ztratím v blaženosti, která mě naplňovala a nejednou se opakovala. Jenže čas se nezastavil a já nejsem neúnavný upír.

Netušila jsem, pokolikáté se snaží rozechvět moje tělo, ale přišlo mi, že už je to nad moje síly. Jemně jsem ho políbila na rty a zašeptala:

„Jsem unavená.“

„Hmmm,“ zabručel podivně a znovu si začal dobývat má ústa.

Chtěla jsem ho od sebe odtlačit, ale on nezareagoval. To se ještě nikdy nestalo. Dosud se vždycky podvolil mému přání, i když jako upír nemusel.

„Miláčku, prosím,“ zamumlala jsem mu do pusy. Výsledek byl, že se jeho zájem přesunul na mou šíji. Přišlo mi, že se nemůže nabažit, a já už nejsem schopná s ním držet krok. Začal se mě zmocňovat zmatek, když se nade mnou skláněl a vypadal tak odhodlaně.

„Prosím, jsem unavená. Mohli bychom pokračovat zítra?“ Ale on se choval, jako by mě neslyšel. Najednou mnou prostoupila panika a chtěla jsem ho vší silou odtlačit. On jen zavrněl tak, jako když je spokojený, a začal být ještě náruživější.

„Edwarde, přestaň,“ vykřikla jsem a snažila se vymanit. Jak jsem sebou škubla, zavadilo moje rameno o jeho zuby. Malé škrábnutí mě nepatrně zabolelo. Najednou jsem byla volná a v manželské posteli naprosto opuštěná.


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Překážky - Dvacátá osmá:

 1
10. emam
28.04.2014 [21:33]

emamDámy, moc a moc děkuji za vaše komentáře Emoticon
Snažím se, aby další kapitola byla do konce týdne, ale trochu to dře. Přeci jen, o hezkých věcech se píše lépe Emoticon

9. :D
27.04.2014 [11:06]

whatt? Emoticon Emoticon Emoticon

No, vypadá to, že čtenářku jsi neztratila Emoticon

8. Kala
27.04.2014 [10:16]

Kala Emoticon Těším se na další kapitolu... Emoticon

26.04.2014 [19:25]

KateDenali11Z téhle kapitoly jsem víc jak zmatená. Emoticon Toma bych nejraději uškrtila a Bellu nakopla, jen nevím, co s Edawrdem... Jeho chování je velice zvláštní a já bych mu v této chvíli s velkou radostí chtěla vidět do hlavy. Emoticon Tak šup další kapitolu, jsem zvědavá, co se z tohohle zmatku vyvine. Emoticon
K.D.11

6.
Smazat | Upravit | 26.04.2014 [17:09]

OH... Ten konec se mi vůbec nelíbí... Jinak super kapitola! Kdy bude další? :D

26.04.2014 [15:25]

kiki11Co se to stalo? Jsem zvědavá na vysvětlení. Emoticon Úžasná kapitola. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

26.04.2014 [13:40]

Agule99Dokonalá!!! Další prosím, tohle čekání na tak dokonalou kapitolovku mě ubíjí a zabíjí! Emoticon
A ještě stále jsem nedoplnila komentáře k předchozím kapitolám, takže se budu snažit aby se tam brzo objevily Emoticon.
A co se sakra s Edwardem děje? Bože, já jsem jak na trní, nechci aby Edward odešel, nechci aby skončila Bella s Thomasem... Ale já to asi neovlivním, co? Emoticon
Takže šup šup další kapitlu! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon
*A.99*

3. Kala
26.04.2014 [11:45]

KalaEmoticon Doufám,že už máš další kapitolu alespoň rozepsanou Emoticon Napiš prosím, že máš Emoticon

2. v.v
26.04.2014 [11:17]

Co se děje?
Další.... Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

1. v.v
26.04.2014 [11:17]

Co se děje?
Další.... Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!