Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Překážky - Dvacátá devátá

13.05.2014 (19:30) • emam • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1835×

„Edwarde?“ zašeptala jsem do tmy naší ložnice a snažila se něco zaslechnout nebo alespoň zahlédnout jeho siluetu.

Ticho, které mě obklopilo, bylo mnohem horší než všechno, co se stalo předtím.

Namáhavě jsem se zvedla, abych nahmatala lampičku na nočním stolku a rozsvítila ji. Pohled, který se mi naskytl, mi přišel jako podivné déja vu. Můj muž seděl na zemi přede dveřmi do koupelny, lokty opřené o kolena a hlavu v dlaních.

„Nechtěl jsem... Promiň mi to... Vím, že se to nedá odpustit... Nechtěl jsem ti ublížit.“ Zvedl ke mně oči, které by jistě byly plné slz, kdyby mohly. „Prosím, věř mi.“

„Věřím ti,“ vyhrkla jsem a natáhla k němu ruku. Bolelo mě vidět ho tak nešťastného.

Zavrtěl hlavou: „Jak můžeš? Potom všem, co jsem ti udělal?“

„Jsem příliš vyčerpaná na to, abych k tobě mohla vstát. Prosím, pojď ke mně.“

„Copak se nebojíš, že ti ublížím?“

„Ne, všichni chybujeme. Já jen nechápu, proč se to stalo.“

„Ach, Bello, já si tě nezasloužím,“ zaúpěl.

„Taky si často říkám, že si tě nezasloužím. To ale nic nemění na našem rozhodnutí, že chceme být spolu, nebo ano?“

„Ne, jistěže ne.“

„Tak proč pořád sedíš na té zemi?“

Konečně se neochotně zvedl, došel k posteli a váhavě se na mě podíval.

„Jsi nádherný,“ neubránila jsem se a komentovala jeho nahé tělo.

„A nebezpečný pro ty, které miluji,“ to už se mi nedíval do očí, ale na mé zraněné rameno, ze kterého stékal nepatrný pramínek krve.

„Promiň, měla bych si to jít zalepit.“ Chtěla jsem se zvednout, ale dřív než mi to únava dovolila, ošetřil mě.

„Ty se nemáš za co omlouvat. A mně už dávno pohled na tvou krev neláká. Nikdy se nezbavím strachu ze ztráty tvého života, ale dnes...“ Zamračil se a prsty si začal masírovat kořen nosu.

„Miláčku, žárlíš snad na Thomase? Vždyť přece není důvod.“

Sedl si vedle mě na postel a chytil mě za ruku, na kterou upřel svůj pohled: „Dávno jsem si zvykl na volání tvé sladké krve a na náš společný život. Je to všechno zpomalené lidskou rychlostí, ale i tak mi přijde, že čas plyne rychleji, než když jsem žil s ostatními Culleny. Vím, že musíš odpočívat, a jsem rád, že vedle mě každou noc ležíš a já mohu poslouchat tvůj dech a jak ti bije srdce. Je to pro mě jako rajská hudba. V tom nočním tichu mi vždy připadalo, jako by tvé srdce bylo pro mě, ale dnes...“

Volnou rukou jsem ho pohladila po tváři: „Co se stalo dnes?“

Zvedl hlavu a věnoval mi ohnivý pohled: „Nesnesu, aby někdo jiný v tobě probouzel vášeň. Když se tě Thomas dotkl, slyšel jsem, jak se tvé srdce rozbušilo.“

Překvapeně jsem na něj zírala neschopná slova.

„Nemůžeš to popřít,“ řekl hořce. „A já nemůžu věřit tomu, že nikdy nebudeš jeho.“

„Edwarde, já...“ Ruku jsem mu vytrhla ze sevření a přikryla se peřinou. Nevěděla jsem, co říct, co udělat. Vždyť já sama ani netušila, co mé tělo dělá.

„Nezlobím se na tebe. Jsi člověk, lidé se mění a stejně tak i jejich city. Sám jsem přeci chtěl, abys po mém odchodu našla oporu. Ale  představa tebe v jeho náručí,“ konec téměř zasyčel. „Potřeboval jsem zase slyšet, jak tvé srdce bije pro mě, že tvé tělo po mně touží jako já po tobě. Nejspíš se blíží doba, kdy se mě už nabažíš, jenže to mně se díky upíří neměnnosti nikdy stát nemůže. Vždycky budu milovat a toužit jen po tobě, i když budeš s...“ Sevřel čelist a zavřel oči.

„Takže jsem špatná proto, že jsem člověk?“ Udiveně se na mě podíval. „Moje tělo se mění, to je pravda. Všechny změny jsou znatelné, že? Vzrušení, smutek, vztek a v neposlední řadě i stárnutí. Nic před tebou neschovám a ani to nechci dělat.

Ani jsem netušila, že mě Tom přitahuje, protože jsem o nikom jiném než o tobě nebyla schopna takhle přemýšlet. Ano, nejspíš to tak bude, když si vzpomenu na náš polibek, tak mi nebyl nepříjemný. To ovšem neznamená, že si ho hned budu brát do postele. Vždyť jsem přeci šťastně vdaná žena, proboha!“

„Ale já budu muset odejít.“

„Chceš se snad se mnou kvůli tomu i rozvést?“

„Ne, ale když si to budeš přát...“

„Přestaň!“ Ruce se mi začaly vzteky třást. „Nejspíš bys mi věřil, kdybych byla tím, čím ty, nebylo by na mně hned všechno poznat a ty bys mohl věřit té idylce o jedinečnosti našeho manželství. Je mi líto, že jsem slabý člověk, který se do tebe zamiloval a vzal si tě, ale ani svatba mezi lidmi neznamená, že pro ně přestanou jiné možnosti existovat. Je to o volbě a já si přeci zvolila tebe. Nevěříš mi? Copak každá žena, když ji manžel opustí, si hned hledá náhradu? Připadám ti natolik nestálá, že vidíš v Thomasovi moji jistotu? A jak pak můžeš věřit tomu, že zůstanu s ním? Mužů je přeci plný svět!“

„Tak jsem to nemyslel.“

„Vážně? Copak nejsi upír s dokonalou myslí, která dokáže zvážit všechny možnosti? Nikdy bych nikomu nedovolila, aby se jen pokusil zabrat tvoje místo bez ohledu na to, jestli je do mě zamilovaný nebo mě přitahuje. Upíři mají možná to štěstí, že jejich milostné touhy nejsou tak znatelné, ale neříkej mi, že jste svatí!“

„Bello, nechtěl jsem tě urazit.“

„Ale povedlo se ti to dokonale. Vím, že bys chtěl, abych byla upírka a měl jsi mě tak pojištěnou, ale já prostě nemůžu,“ vzlykla jsem proti své vůli. Nechtěla jsem, aby lítost zvítězila nad vztekem, který mnou lomcoval.

„To není pravda. Ještě před chvílí jsem se bál, že jsem tě omylem proměnil,“ pronesl rozechvělým hlasem a podíval se na mé rameno, po kterém mě zlehka pohladil.

„Je to jen škrábnutí,“ odsekla jsem.

„Ale mohl se do tebe dostat jed.“ Při tom zjištění mi přejel mráz po zádech. „Málem jsem ti ublížil tolika způsoby...“

„Ubližuješ mi tím nejhorším způsobem.“ Nechápavě naklonil hlavu. „Že mi nevěříš.“

Ještě tu noc jsem ho poslala z ložnice a následující večery na tom trvala. Byla jsem ze všeho tak nešťastná a unavená, že jsem se rozhodla víkend strávit v noci samotou a přes den psaním disertace, a to i  navzdory blížícím se svátkům. Chtěla jsem najít alespoň nějaký klid, ale v jeho přítomnosti se mi to nedařilo a bez něj jsem se v noci budila do příliš prázdné postele. Jenže najednou důvěra v mého dosud dokonalého manžela získala jisté trhliny. Výsledek byl, že jsem se z těžkých snů budila do ubíjející samoty. Tak takové to bude, až odejde?

O Edwardových schopnostech otce jsem neměla žádné pochybnosti, jen jeho schopnosti manžela obyčejné ženy mě trápily. Ale můžu se na něj vůbec zlobit? Kolikrát jsem si říkala, jak pro něj musí být těžké předstírat, že je člověk, a bylo jen otázkou času, v čem se to projeví. Až dosud mi byl bezchybným manželem, vždy naprosto vyhověl mým přáním a touhám, a to ve všech ohledech. Jenže nikdy mu to nebudu moct vynahradit, protože jsem odmítla upíří existenci. Jako člověk nikdy nebudu tak rychlá, abych mu podala, co potřebuje, vždy se unavím, i když on bude plný sil. A měním se, protože stárnu, zatímco on zůstává stále mladý.

O mé volbě ale věděl a s tím vědomím jsme se i brali. Tak proč to najednou všechno vypadá tolik složitě?

Když jsem v pondělí odpoledne pročítala, co jsem za poslední dny vytvořila, nebyla jsem zrovna nadšená. Jak se ukázalo, moji hlavu víc zaměstnávaly jiné starosti než slovanské mýty.

Rozhodla jsem se raději pro pauzu v podobě kávy a šla si pro ni do kuchyně, když někdo zazvonil u dveří.

„Keren, pojď dál. Je otevřeno,“ volala jsem z kuchyně a pomalu mířila ke dveřím. „Děti se nahoře učí. Hned dojdu pro Donu.“

„Ahoj Bello,“ překvapil mě mužský hlas. „Omlouvám se, že jdu místo Keren, ale potřeboval bych mluvit s Edwardem. Je doma?“ Thomas vypadal ustaraně, ale když jsem se mu podívala do tváře, neubránil se úsměvu.

„Ahoj Tome, jak se daří?“ pozdravil můj muž, sotva sešel schody. Učil se s dětmi, ale musel vědět, kdo k nám přišel, a to ho donutilo přijít.

„Edwarde, šel bys se mnou na chvíli ven?“ pronesl Tom napjatě.

„Proč s ním potřebuješ mluvit? Stalo se snad něco?“ ptala jsem se ostražitě, protože dosud nikdy nepotřebovali být sami.

„Nemusíš si dělat starosti, jen jsem přišel něco vysvětlit. Vše je v pořádku,“ věnoval mi Tom hřejivý pohled, ale pak se znovu obrátil na mého muže. „Je tam zima, asi by sis měl vzít kabát.“ Proč mluví, jako by něco provedl, když je vše v pořádku? Zeptat jsem se už nestihla, protože nervózně vyšel ven následován Edwardem, který se žádným svrškem neobtěžoval, zato za sebou důkladně zavřel dveře.

Celá zmatená a zvědavá jsem se neubránila pohledu z okna. Vůbec jsem tomu nerozuměla.

Venku začínalo sněžit.

Na Thomasovi bylo vidět, že je mu zima a vůbec není ve své kůži. Postavil se na trávník před naši verandu a otočil se na Edwarda, který ho následoval.

Tom něco řekl a kývl směrem k domu, tak mě zahlédl. Smutně se usmál a povzdechl si. Edward zavrtěl hlavou.

Nastala celkem dlouhá doba, ve které náš nečekaný návštěvník cosi vykládal. Díval se sice směrem k Edwardovi, ale já dobře viděla, že se mu nedívá do očí. Když skončil, zavřel na vteřinu oči a podivně se napjal. V tu chvíli Edward zaťal ruce v pěst, ale ani se nepohnul. Tom se na něj překvapeně podíval a byla na něm znatelná úleva.

Strašně mě rozčilovalo, že se můj muž ani na chvilku neotočil, abych mu viděla do tváře.

Ještě chvíli si o něčem povídali a nakonec si podali ruce. Co to má všechno znamenat?

„Mamííí,“ ozval se dusot dvou dětí na schodech.

„Hoří snad?“ vyjela jsem na syna.

„Venku sněží. Můžeme jít ven?“

„To bohužel nepůjde,“ ozval se Edward ve dveřích. „Tom čeká na Donu v autě.“

„Jé, táta je tadýýý!“ zaječela Dona a málem vyběhla ven bez bundy, kterou jí Edward podával.

„Počkej, je tam zima,“ napomenul ji s úsměvem. Sotva jí nasadil čepici, vyřítila se ven. Loučila se už za běhu.

„Můžu jít ven?“ zaprosil náš maličký.

„Co vím, tak tě čekají ještě nějaké úkoly,“ zadíval se na něj můj muž přísně. Synek svěsil ramena a bez námitek vystoupal zase po schodech nahoru.

Sotva jsme osaměli, můj muž se na mě zářivě usmál, popadl mě do náručí a začal se se mnou točit.

„Co blázníš?“ bránila jsem se. „Postav mě na zem.“ Postavil mě a nadšeně mě chtěl políbit. Od toho příšerného večera to bylo poprvé, co se ke mně přiblížil.

Najednou ze mě byl kus ledu. Vycítil to a místo polibku mě objal: „Lásko, promiň, ale tolik tě miluji.“

Nespokojeně jsem se zavrtěla: „Co to má všechno znamenat? Co ti Tom chtěl?“

„Tomu neuvěříš, chtěl se mi omluvit,“ řekl nadšeně.

„Omluvit, ale za co?“

„Za tu noc, kdy tu přespal. Prý měl taky něco upito, ale o tvém omylu věděl. Nicméně neodolal pokušení, protože podlehl tvému kouzlu. Za to se na něj ani zlobit nemůžu,“ zasmál se. „To máme společné.“

„Ale to už si přeci věděl, že jsem ho políbila. Tak proč to nadšení? A proč ti to vlastně říkal?“

„Když jsme se potkali na večírku, viděl, že se mezi námi něco děje. Ví, jaké to je žít v manželství, kde někdo podvádí, a taky nám prý nechtěl kazit Vánoce, proto mi to přišel vysvětlit.“

„Takže tys mi nevěřil,“ pochopila jsem ohromeně.

„Věřil, ale...“ zarazil se.

„Ne, nevěřil jsi mi, že mezi námi nebylo nic jiného než ta pusa. Ale že mě to vlastně překvapuje. Jsem slabý, chybující člověk,“ začínal se mi zvedat žaludek, když mi docházely souvislosti. Vymanila jsem se z jeho sevření. „Ano. Jistě. Jak taky věřit ženě, kterou stačí opít a je hned ke všemu svolná? Jednomu na to stačí alkohol a ten první použil drogy. Máš to ale štěstí, že jsi upír a stačí ti holá síla. Něco jako vlastní rozhodnutí nebo vůli já přeci nemám,“ vyčetla jsem mu v slzách a bylo mi jasné, že se na něj už nevydržím dívat. Rázným krokem jsem odešla do pracovny.

Jen kvůli datu v kalendáři jsem se vyhrabala z domu. Nákup dárků už jsem víc nemohla odkládat.

Nejprve mi bylo líto, že letos nepojedeme ke Cullenovým, ale na druhou stranu byla úleva, že musím koupit jen něco pro mého muže. Pořád jsem se na Edwarda zlobila a noci jsme trávili odděleně. To ale nic neměnilo na tom, že jsme rodina, a já věděla, že je jen otázkou času, kdy mu odpustím. Vždyť ho přece miluji a vybrala jsem si ho jako partnera na zbytek života a koneckonců budou Vánoce, svátky míru a lásky.

Přesto jsem se cestou domů ještě zastavila v knihovně a zařídila roční kartičku na jméno toho, který mě sice miluje, ale důvěrou ke mně zrovna neoplývá. Napadala mě škodolibá myšlenka, že mu tak za sebe pořizuji náhradu na večery, ale byla to hloupost. I kdyby náš manželský život plynul jako dřív, Edward je vášnivý čtenář.

„Dobrou noc,“ dal mi malý pusu, pak svému otci a už běžel do postele.

Smáli jsme se tomu, protože dnes je jediný večer, kdy si šel lehnout sám a bez odmlouvání.

Sotva ale za ním bouchly dveře, úsměv nás přešel.

V obývacím pokoji jsem osaměla se svým mužem a zářícím vánočním stromkem, pod který stačilo jen poskládat dárky.

„Určitě máme všechno?“ ptala jsem se, abych přerušila to nepříjemné napětí mezi námi.

„Ano, připravím to.“

„Dobře, půjdu si lehnout,“ zvedla jsem se z gauče.

„Nepotřebuješ něco?“ ptal se tak starostlivě.

„Ano,“ zaváhala jsem. Edward mě tiše pozoroval. Sice se usmíval, ale jeho oči byly plné smutku. Kam se poděla jeho radost po Thomasově odjezdu? Byl plný nadšení a objal mě tak, jako když jsme spolu začínali chodit.

Věděla jsem, že příčinou té změny je moje odmítání. Jeho trápení mi začalo vadit víc než jeho pochyby o mé upřímnosti. Připadala jsem si podivně rozpolceně. Nechtěla jsem mu ještě úplně odpustit, ale také jsem nebyla schopná dívat se na jeho zmučenou tvář a obzvlášť ne vedle zářícího vánočního stromku.

„Chci, abys šel se mnou.“ Hned stál na nohách, a proto bylo ještě nutné dodat: „Ale jsem unavená.“

S pochopením přikývl a následoval mě do pokoje.

Zatímco jsem vykonávala večerní očistu, vybavila se mi ta podivná Thomasova návštěva. Edward mi určitě neřekl všechno. Pravda, ani jsem mu k tomu nedala příležitost. Snad by mi to konečně všechno mohl říct dnes. Přemýšlela jsem, jak na to přivést řeč, když jsem vyšla z koupelny a spatřila svého muže, jak stojí u okna. Byl nádherný a zároveň děsivý v měsíčním svitu. Tolik mi to připomnělo naši svatební noc, ne tu hned po svatbě, ale tu, kdy jsme byli poprvé sami v naší ložnici. Tenkrát jsem byla plná obav a očekávání, a dnes?

Můj muž se na mě smutně podíval a zase se pokusil o úsměv, který jsem mu nevěřila.

„Mrzí tě, že jsme nejeli k vašim do Londýna?“ pokoušela jsem se najít důvod jeho trápení.

„Ne, vždyť to byl můj nápad. Nechci se o vás s nikým dělit, ani s nimi ne, když to není nutné.“ Znovu se zadíval z okna. „Nikdy jsem netušil, jak špatným manželem ti budu.“

„To není pravda. Všichni děláme chyby,“ pokoušela jsem se ho utěšit.

„Jenže já stále porušuji to, co jsem ti slíbil, můj manželský slib. Nechápu, čím si zasloužím tvoji lásku, když sotva po svatbě si díky mně málem přišla o život a ani ne rok po tom ti za sebe nabízím náhradu. A přitom jsem ti slíbil, že ničemu a nikomu nedovolím, aby nás rozdělil. Nikoho jiného přitom k tomu nepotřebuji, vystačím na to sám.“

Váhavě jsem k němu přistoupila a objala ho v pase: „Miláčku, nikdo nejsme bez chyby. Taky jsem se vždy nechovala jako příkladná manželka.“

„Ale ty...“ nedokončil, místo toho zavřel oči a třel si kořen nosu.

„Já co?“ Bez odpovědi. „Já jsem člověk, slabý a chybující. Ale to, že jsi upír, ještě neznamená, že jsi neomylný.“ Pohladila jsem ho po tváři. „Podívej se na mě.“ Neochotně mi vyhověl a zadíval se mi do očí. „Miluji tě a chci být jen s tebou. To se nikdy nezmění.“

„Ale slíbil jsem ti, že se nikdy nenechám odehnat a nakonec...“

„Proč se chceš mučit? Ano, oba jsme udělali chyby. Pojďme dál. Já se o to chci pokusit a dát ti to jako vánoční dárek.“

„Miluji tě,“ zašeptal a chtěl mě políbit. Neudělal to, protože jsem se nepatrně odtáhla a jemu to nemohlo ujít.

„Taky tě miluji, ale ještě mi něco prozraď.“

„Všechno na světě. Co bys ráda věděla?“

„Co všechno ti Tom řekl? Mluvili jste spolu dost dlouho.“ Rozhodla jsem se, že si to vyposlechnu z pohodlí postele, a šla si lehnout.

„Lásko, musíme se o tom bavit dnes?“ Jeho neochota vracet se k Thomasově návštěvě byl znatelná, ale já trvala na svém. Pokud to máme uzavřít, potřebuji vědět všechno.

Sedl si ke mně na kraj postele a s povzdechem začal: „Nechce se mi na to vzpomínat, protože se mi jako první vybaví jeho myšlenky. On... Miluje tě a touží po tobě. To první přiznal a to druhé bylo naprosto evidentní. Jeho představy jsou tak silné, že mě tenkrát po návratu zmátl a já ti nevěřil. I když to není to pravé slovo, moje žárlivost ti nebyla schopná uvěřit.“

„Ty sis vážně myslel, že jsem s ním spala?“

Se sklopeným zrakem přikývl: „Část mě ano. Občas se mi ji podařilo umlčet, ale po tom večírku jsem si byl skoro jistý, že v jeho hlavě nejsou jen představy, ale vzpomínky na to, co jste spolu zažili.“

Skoro jsem se musela kousnout do jazyku, abych to nekomentovala. Přece jsem slíbila, že mu odpustím. A tak mi nezbylo nic jiného než dál poslouchat.

„Přišel mi říct, žes mi říkala pravdu a nechce, abychom se kvůli němu hádali. Dokonce mi nabídl, abych ho uhodil,“ Edward se trpce usmál. „Bylo těžké odolat jeho nabídce. Nejspíš bych mu urazil hlavu.“ Při té představě jsem zatajila dech a on se na mě naléhavě podíval. „Nemůžu mu přeci ublížit za to, že miluje stejnou ženu jako já a chce, aby byla šťastná. Přitom je mnohem velkorysejší, než kdy já mohu být, protože on si myslí, že jsi šťastná se mnou.“

„S tím naprosto souhlasím,“ usmála jsem se na něj povzbudivě. „Nechápu, že ty si tím pořád nejsi jistý.“

Chytil mě za ruku a políbil mi ji.

„A to je všechno?“ ptala jsem se s úlevou. Z neznámých důvodů jsem očekávala nějakou nepříjemnou zprávu.

„Ještě něco. Thomas požádal, aby byla Dona svěřena do jeho péče. Až se tak stane, chce se odstěhovat za svými rodiči do Bostonu.“

Dlouho jsem nemohla usnout. V hlavě se mi honily myšlenky týkající se rozhovoru mezi Edwardem a Thomasem. Jak jsem si to vůbec zasloužila, že dva tak báječní muži našli zalíbení zrovna ve mně?

Nedovedla jsem si představit, že by jiný muž na Tomově místě zašel za mým manželem a byl k němu upřímný. Asi by bylo lehké ho milovat, ale já si partnera vybrala a nikdy to nehodlám změnit.

Thomas se bude stěhovat do Bostonu. To nejspíš znamená, že tady už nebude, až nás Edward opustí... Z nepochopitelných důvodů mi to bylo líto, nebo to byl možná jen stesk, který nahradil zlobu?

Je lehké mluvit o odpuštění, ale opravdu se mi to podaří? Tolik bych si přála, aby moje manželství bylo stejné jako v létě, bez žárlivosti a bez pochybování o tom druhém. Myslím, že po tom toužíme oba a budeme dělat všechno pro to, abychom zase byli šťastní. Ale co, až Edward odejde? Dosud jsem si myslela, že budeme rozděleni jen fyzicky, ale nejistota by nás mohla rozdělit daleko bolestněji.

Těžké myšlenky a sužující pocity mi dlouho nedovolily usnout, ale po opakovaném převalování se konečně podařilo.

„Ššš – ššš, Bello, lásko, to se ti jen něco zdálo,“ snažil se mě uklidnit, když jsem vykřikla ze spaní.

„Nešahej na mě! Nech mě!“

„To bude dobré, byl to jen sen,“ naléhal na mě, ale já dobře věděla, co byl sen a co skutečnost.

„Já jsem vzhůru,“ zakřičela jsem. „Pusť mě!“

Autor: emam (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Překážky - Dvacátá devátá: