Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Prázdniny s hvězdou - 6. kapitola

30.11.2010 (14:15) • Esme97 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2142×

Edward:

Díval jsem se z okna, začínalo se rozednívat. Dnes měla přijet. Nechtěl jsem si to přiznat, ale těšil jsem se. Isabella Swanová, to jméno mi pořád leželo v hlavě. Nedokázal jsem na ni přestat myslet. Jaká bude? Jistě moc hezká, snad i milá. Po konzultaci s Emmettem a Jasperem jsem se rozhodl, že se k ní budu chovat ošklivě, abych mohl odejít ze showbusinessu. Emmett doufal, že jí to bude líto a jemu bude stačit se jen ve správnou chvíli objevit jako chápající utěšitel, prostě ji chtěl dostat do postele. Jasper si také myslel, že je to dobrý plán, jen mu to přišlo nefér k Isabelle. Měl pravdu, bylo to nefér, ale jiný způsob ani jeden z nás neviděl.

Rozhodl jsem se ukrátit si čekání lovem. Vyběhl jsem ze dveří a zamířil rovnou do lesa. Měl jsem štěstí, během první minuty jsem zavětřil pumu. Začal jsem ji pronásledovat a po chvíli už byla moje.

Když jsem se dost najedl, zamířil jsem zpět domů. Právě včas. Z dálky jsem zaslechl Jasperovy myšlenky. To, na co myslel, mě překvapilo. V jeho hlavě byl obličej mladé dívky. Měla krátké, černé vlasy, upřímný úsměv a hnědé oči, které při pohledu na Jazze svítily obdivem. Podle něj se jmenovala Alice. Myslel na ni s pocity, které by se daly shrnout jako touha a zamilování. Jsme to ale parta upírů, já si vybuduji slávu a nevím, jak z ní ven, Jasper se zamiluje do lidské dívky a Emmett… ten jistě ještě něco vyvede.

Na příjezdové cestě jsem zaslechl pneumatiky. Už jsou tu. Po chvíli se z baldachýnu stromů vynořilo Jasperovo auto. Zastavilo a vystoupila z něj dívka. Ani moje nejdivočejší představy se nevyrovnaly realitě. Byla nádherná. Mahagonově hnědé vlasy jí ve vlnách splývaly do půli zad, postavu měla štíhlou, ale i přesto velmi ženskou a úžasné, čokoládově hnědé oči se rozzářily v jejím jemném obličeji, když mě spatřila. K tomuhle andělovi se mám chovat ošklivě a odmítavě? To přece nejde! Jasper nejspíš ucítil moje pocity a vrhl na mě výhružný pohled. S největším přemáháním jsem promluvil.

„Vítejte, slečno, jsem Edward Cullen a tohle je můj dům. Pojďte, provedu vás. Díky, Jaspere,“ snažil jsem se mluvit nepřátelsky, rvalo mi to mé mrtvé srdce. Jasper, který už mezitím vytáhl Isabellin kufr z auta, se mírně uklonil, nastoupil a odjel. Teď, když byl pryč a na mě už v hlavě nesvítil obličej Alice, zjistil jsem další znepokojující skutečnost. Nemohu jí číst myšlenky. Proč? To se mi ještě nestalo, na nikoho imunního jsem za celých svých sto let nenarazil. Otočil jsem se a zavedl Isabellu na prohlídku domu. Když jsme došli k jejímu pokoji v druhém patře a zároveň konci prohlídky, byl jsem z toho nepřátelství zralý do blázince. Člověk by řekl, že si zvyknu. Ne. Takhle to zřejmě nefunguje.

„Donesu váš kufr a nechám vás, abyste se zabydlela,“ opustil jsem pokoj. Jakmile jsem byl na chodbě, rozběhl jsem se svou přirozenou rychlostí. Během pěti sekund jsem byl zpátky i s kufrem. Rozhodl jsem se počkat, než to bude minuta, aby Isabella nepojala podezření.

Svezl jsem se podél zdi, obličej v dlaních a počítal. Deset vteřin. Proč jí nemůžu číst myšlenky? Patnáct vteřin. Proč se k ní nemůžu chovat hezky? Dvacet vteřin. Třeba by si mě oblíbila. Pětadvacet vteřin. Jinak než jako herce. Třicet vteřin. Možná by se do mě i zamilovala. Pětatřicet. Co až by zjistila, že jsem upír? Čtyřicet vteřin. Utekla by. Pětačtyřicet vteřin. Nesmí utéct, to bych neunesl. Počkat, cože? Padesát vteřin. Zamiloval jsem se?! Jak tohle dopadne? Pětapadesát. Jestli se to dozví, uteče, nebo si vydupe přeměnu. Minuta. Nesmí to vědět. Ani že jsem upír, ani že ji… miluju.

Zvedl jsem se, zaklepal na dveře jejího pokoje a vešel. Ani jednou jsem se na ni nepodíval. Postavil jsem kufr doprostřed pokoje, ale při odchodu mi utekl jeden pohled na ni. Pozorovala mě. Viděl jsem ji novýma očima. Neměla ani jeden zápor. Jemně jsem kývl hlavou a radši rychle zmizel.

Dopotácel jsem se do obývacího pokoje a padl na pohovku. Může být upír v šoku? Zřejmě ano. Ze všech žen, které jsem kdy potkal, se musím zamilovat zrovna do téhle, do holky, kterou jsem se rozhodl ignorovat. Další důkaz, že zákony schválnosti platí. Navíc jí z nějakého důvodu nemůžu číst myšlenky. Proč? Záhada.

Po dlouhých hodinách přemýšlení bez jediného výsledku mě z myšlenek vytrhlo řinčení zvonku. Ani jsem si nevšiml cizí mysli, ale teď jsem měl jasno. Novináři. Tak mě přeci jen našli. Otevírat se mi nechtělo, ale ze zkušenosti jsem věděl, že když to neudělám, bude to mnohem horší. Neochotně jsem se zvedl z gauče a došel ke dveřím. Rozhodl jsem se být na ně milý podle hesla, jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá. Otevřel jsem dveře.

„Dobrý den, pánové, co si přejete?“ zeptal jsem se na oko mile.

„Dobrý den, podle našich zpráv teď ve vašem domě přebývá jistá Isabella Swanová, výherkyně soutěže Prázdniny s hvězdou. Chtěli bychom ji vidět, možná udělat pár fotek nebo rozhovor,“ řekl profesionálně vyhlížející muž s brýlemi, který stál vepředu. Zvedla se ve mně vlna nesouhlasu. Mě ať si otravují, ale Isabellu musí nechat na pokoji!

„Víte, neřekl bych, že je to dobrý nápad,“ odpověděl jsem co nejslušněji. Oni však nečekali na dovolení a hrnuli se mi do domu jako lavina. Co si to dovolují?

„Pánové, já myslím, že bude lepší, když půjdete,“ stále jsem se snažil být co nejslušnější, ale moje vůle začínala selhávat. Pokud jsem věděl, Isabella zrovna spala a já nechtěl, aby ji vzbudili. Na moje protesty ti chlapi vůbec nehleděli. Tlačili se po schodech nahoru a já nemohl použít svou opravdovou sílu, abych jim v tom zabránil. Snažil jsem se je alespoň zpomalit, ale marně. Právě jsme začínali vycházet schody do druhého patra. Jak vědí kam jít? Oni ji snad cítí? To umí jen upíři! S neomylnou přesností vrazili do těch správných dveří a mně se naskytl pohled na rozespalou Isabellu. Vypadala naprosto úchvatně, její vlasy sice připomínaly stoh slámy, ale to jí nijak neubralo na kráse, naopak.

Když uviděla tu hordu dychtivých fotografů, vykulila oči. V jasném světle blesků vypadala neskutečně roztomile. Mediální přízeň se jí však zřejmě vůbec nezamlouvala. Rychlostí, kterou bych u člověka považoval za nemožnou, vystřelila do koupelny, která byla také součástí jejího pokoje. Fotografové ztuhli. Nebyli si jisti, co dělat. Intuitivně poznali, že lézt dívce do koupelny je přes čáru. Začínali uvažovat, jak využít, že nevědí, co v té koupelně Isabella dělá. Jejich myšlenky nabíraly postupně čím dál víc směr šílenosti bulváru, a když se jeden z nich dopracoval k tomu, že by její bleskový odchod na toaletu mohli vysvětlit jako těhotenskou nevolnost, pocítil jsem velmi silnou potřebu po něm skočit. Mírně jsem se předklonil a připravoval se ke skoku. Z agonie mě vytrhly Jasperovy poplašené myšlenky. Zřejmě ucítil mé pocity a teď na mě dost poplašeně křičel, ať se uklidním. Poslechl jsem ho a nekompromisně vyprovodil pány pryč z mého domu.

Odešel jsem do obývacího pokoje a našel tam Jazze, sedícího na pohovce.

„Ahoj, úplně jsi zapomněl koupit pro Isabellu jídlo, tak ti ho vezu. Asi by se divila, že máš prázdnou lednici,“ řekl starostlivým tónem. No nazdar! To mě vůbec nenapadlo. Díky Bohu za Jaspera.  Ale budu si s ním muset promluvit.

„Díky, Jazzi, co bych si bez tebe počal. Vůbec mě nenapadlo kupovat jídlo,“ řekl jsem vděčně. Jazz se smutně usmál.

„Trápí tě něco?“ zeptal jsem se ho. „Je to ta dívka? Alice?“ Smutně kývl.

„Nevím, co se to se mnou děje, v jednom kuse na ni musím myslet. Nechápu to, vždyť jsem ji jen jednou viděl, to je celé.“ Nemluvil rozčileně, jen smutně.

„Takhle to u upírů funguje. Když narazíš na tu pravou, stačí jeden pohled a zamiluješ se. Nemusí říct jediné slovo, jen se na tebe podívá. Už pak nikdy nemůžeš myslet na jinou.“ Jak jsem tak mluvil, uvědomil jsem si, že to nevím jen z vyprávění.

„Mluvíš, jako bys ten pocit znal.“

„Ano,“ s povzdechem jsem se podíval na strop. Jazz můj pohled následoval.

„Je to Isabella?“ Tohle byla otázka jen napůl. Kývl jsem, stejně by to poznal.

„Neříkej to Emmettovi, nepotřebuju, aby si ze mě utahoval. Ale teď zpátky k tobě. Co hodláš dělat?“

„Nevím, bez ní žít nemůžu. Je to jen něco málo přes jeden den, co jsem ji viděl a už teď se mi stýská. Ale okrást ji o lidský život? To bych si neodpustil,“ smutně zakroutil hlavou.

„Jazzi, rozhodneš se později, pojď si zalovit,“ zželelo se mi ho. Vděčně kývl.

Na stole jsem nechal vzkaz pro Isabellu, kdyby se po mě náhodou sháněla. Vyběhli jsme s Jasperem do lesa alespoň na hodinu zapomenout na všechny naše starosti.

Autor: Esme97 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Prázdniny s hvězdou - 6. kapitola: