Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Prázdniny s hvězdou - 5. kapitola

02.11.2010 (11:45) • Esme97 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2179×

Ráno jsem se probudila přesně v 8:00. Věděla jsem, že doma nikdo nebude. Rodiče mi dali sbohem už včera večer, dnes jeli na výlet. Byla jsem tomu ráda, asi by se divili, proč jedu na prázdniny s kamarádkou luxusním autem. Když o tom tak přemýšlím, ani nevím, v čem pojedu. Ale neumím si představit, že by řidič Edwarda Cullena jezdil rodinným vozem, alespoň pracovně ne.

Z přemýšlení mě vytrhl zvonek u dveří. Vyskočila jsem, aniž bych nad tím přemýšlela a rozběhla se otevřít. Za dveřmi však nebyl žádný uniformovaný řidič, jak jsem čekala, ale Rosalie s Alicí.

„Ahoj, přišly jsme se rozloučit,“ řekla vlídně Rose.

„Musíš nám volat a sdělovat novinky,“ doplnila ji Al.

„Jasně, spolehněte se. Pojďte dál, potřebovala bych pomoc.“ Rodiče by se divili, že mám auto v garáži. Potřebuju ho uklidit někam, kde ho nenajdou a dům jedné z mých kamarádek se mi zdál jako skvělé místo.

„Co potřebuješ?“ zeptala se mě Alice, jak jsme šly domem ke kuchyni.

„No, já řekla rodičům, že s tebou jedu na výlet, Alice, a oni mají patrně dojem, že pojedu svým autem. Asi by je překvapilo, že stojí v garáži, takže jsem vás chtěla poprosit, jestli byste mi ho některá neschovala u vás doma.“

„Spolehni se, hned ho vezmu k nám, našim to vadit nebude,“ slíbila mi Rosalie.

Dovedla jsem holky do kuchyně, nabídla jim snídani, kterou odmítly s tím, že se najedly už doma a vyrazila se do pokoje obléknout. Celková procedura zahrnující oblékání, pravidelnou ranní návštěvu koupelny a teď už celkem zbytečnou kontrolu kabelky mi zabrala půl hodiny a to jen díky tomu, že jsem si neuměla udělat make-up a musela jsem to zkoušet třikrát, než se mi to povedlo. Ve tři čtvrtě na devět jsem konečně sešla dolů na snídani.

„Bello, kdy že tě má přijet vyzvednout ten řidič?“ ptala se Alice.

„Nevím, to neříkal. Ale doufám, že brzy.“

„Můžeme tu počkat? Chceme ho vidět.“

„Samozřejmě, vy dvě musíte mít o čem diskutovat,“ s těmi slovy jsem z kabelky vytáhla klíčky od auta. Musím je dát Rosalii, než na to zapomenu.

„To jsou klíčky od tvého auta?“ zeptala se Rosalie, když jsem jí je vložila do dlaně. Kývla jsem.

Najednou se ozval domovní zvonek, toho rána už podruhé. Vyskočila jsem od snídaně a běžela otevřít. Teď už to musí být ono.

Ve dveřích stál vysoký, pohledný muž s rozježenou blond hřívou na hlavě, kterému nemohlo být více než dvacet let.

„Dobrý den, slečno Swanová. Jmenuji se Jasper Withlock a jsem osobní řidič pana Edwarda Cullena. Mám za úkol vás vyzvednout a odvézt k němu na prázdniny, je to tak?“ představil se muž. Jen jsem kývla, na chvíli neschopna mluvit.

„Máte nějaká zavazadla?“ zeptal se, stále profesionálně.

„Pojďte za mnou,“ vyzvala jsem ho poněkud sýpavě.

Vedla jsem ho kolem kuchyně, ze které vykukovaly zvědavé hlavy obou mých kamarádek. Rosalie měla na tváři uznalý výraz a Alici svítily oči. Vyšli jsme schody a zahnuli do mého pokoje, v jehož prostředku se vyjímal obří kufr. Podívala jsem se na Jaspera, nevypadal vůbec překvapeně ani zoufale. Přešel pokoj, vzal můj kufr do jedné ruky a bez viditelného úsilí ho snesl za schodů. K Aliciným svítícím očím se přidala otevřená pusa.

„Jste připravena vyrazit, slečno?“ zeptal se, když donesl můj kufr do auta a zavřel víko zavazadlového prostoru.

„No, musím se ještě nasnídat, nevadí?“ zeptala jsem se s patrnými obavami v hlase.

„Vůbec ne, slečno.“ To se vždycky chová tak profesionálně?

„Pojďte dál,“ řekla jsem, „tohle je Alice Brandonová a tohle Rosalie Haleová,“ představila jsem mu své kamarádky, když jsme došli do kuchyně. Aliciny oči se rozzářily ještě víc, pusu už naštěstí zavřela.

„Rád vás poznávám, slečny,“ řekl mile Jasper.

„Nápodobně,“ odpověděla Rosalie. Jasper se v očekávání odpovědi obrátil na Alici, ta ale pořád jen uhranutě zírala. Pousmál se a ona sebou div nesekla na zem.

„Posaďte se,“ řekla jsem a sama si znovu sedla k snídani, pozorujíc Alici, kterou naštěstí napadlo, že když si sedne, bude menší pravděpodobnost, že omdlí. S úlevou jsem se pustila do snídaně a za deset minut ji měla v sobě. V průběhu té chvíle jsem pozorovala svoje spolusedící. Alice nedokázala odtrhnout oči, které teď už vypadaly skoro jako slabé žárovky, od Jaspera, Jasper se zdvořilým úsměvem koukal do stolu a občas střelil pohledem po Alici. Pokaždé, když to udělal, její tváře se zbarvily do ruda. Rosalie neúnavně střílela pohledem nejdřív na Al, potom na Jaspera a nakonec na mě. Tvářila se čím dál víc důležitě. Ani jedné z nás neunikly ty navzájem se přitahující vlny, které vycházely z Alice a Jaspera.

„Tak.  Myslím, že jsem připravena vyjet,“ řekla jsem a Alice viditelně posmutněla. Jasper vstal od stolu.

„Doufám, že se ještě uvidíme, slečny.“ Tato věta byla jasně mířena na Al. Usmál se na ni a ona mu to zářivě oplatila. Zřejmě si stihla srovnat myšlenky.

Vyšli jsme před dům a Jasper zamířil ke svému autu. Otevřel dveře od luxusního Renaultu Fluence, kterého jsem si předtím nestačila všimnout. Objala jsem nejdříve Rosaliii a potom Alici.

„Nezapomeň nám volat,“ připomněla mi Alice a Rose souhlasně kývla.

„Tak po prázdninách, bude se mi stýskat,“ rozloučila jsem se. Nastoupila jsem do auta, nepřestávajíc pozorovat své kamarádky. Rosalii se leskly oči a Alice k tomu neměla daleko. Jasper za mnou zavřel dveře, obešel auto a s posledním úsměvem, mířeným na Alici nastoupil na místo řidiče. Auto se rozjelo.

„Kam to vlastně jedeme?“ Uvědomila jsem si, že doteď nevím, kde strávím své prázdniny.

„To je překvapení. Pan Cullen si nepřeje, abyste to věděla dříve, než to bude nutné.“ To zní romanticky.

„A řeknete mi, prosím, alespoň jak dlouho pojedeme?“

„Pojedeme asi dvacet šest hodin. Kdybyste něco potřebovala, řekněte mi.“

„Dobře.“ Vytáhla jsem z kabelky mobil, zapojila sluchátka a pustila si svou oblíbenou písničku. Poslouchala jsem hudbu, pozorovala ubíhající krajinu a přemýšlela. Vždycky jsem měla ráda dlouhé cesty autem. Když jsme projížděli městem, bylo to ještě lepší. Ve dne jsem pozorovala lidi, procházející se po ulicích, kárající své děti, aby neskákaly do silnice a potýkající se se svými samolibými domácími mazlíčky, v noci blikající nápisy nade dveřmi klubů, lidi, mířící nejdříve dovnitř a později ven a svítící pouťové atrakce. Noc jsem měla raději než den. Tma pro mě měla své kouzlo, kouzlo, které jsem milovala. Jako malá jsem se jí bála, ale postupem času mi vadit přestala.

Úplně jsem zapomněla na to, co mě čeká na konci téhle cesty, takže když se na mě Jasper otočil a řekl, že během hodiny jsme na místě, vykulila jsem oči a moje srdce zdvojnásobilo svou rychlost. Jasper se usmál a já se pomalu uklidnila.

Postupně jsme odbočovali z dálnice na čím dál užší a méně frekventované silnice. Za čtyřicet minut auto odbočilo na lesní cestu a asi po dvou kilometrech zastavilo před velkým, dvoupatrovým, napůl proskleným domem.

Před ním stál Edward Cullen. Žádný plakát se nemohl vyrovnat originálu. Nikdy jsem neviděla nikoho tak okouzlujícího a tajemného zároveň. Tohohle chlapa jsem prostě chtěla, tečka. Tak, to je poprvé, co sama sobě přiznávám, že chci s někým chodit.

„Vítejte, slečno,“ řekl sametovým, neuvěřitelně krásným a příjemným hlasem, „jsem Edward Cullen a tohle je můj dům. Pojďte, provedu vás. Díky, Jaspere.“ Jasper, který už stihl vyndat z auta můj kufr, se mírně uklonil, nastoupil do svého auta a odjel pryč. Edward mluvil celou dobu odměřeně, skoro nepřátelsky. Nešlo mi do hlavy, proč se tak chová. V jeho očích bylo ale kromě ledu ještě něco, něco jako nenaplněná očekávání.

Provedl mě celým domem. Začal u kuchyně a obývacího pokoje v přízemí, pokračoval zájmovým pokojem (pokoj, kde jsou hudební nástroje, společenské hry, knihy a spousta dalších věcí, tenhle byl navíc opravdu dobře vybavený) a obří koupelnou v prvním patře a skončil u své ložnice a pokoje pro hosty, který teď byl mým pokojem, v druhém patře. Takže oddělené pokoje. No alespoň se vyspím.

„Donesu váš kufr a nechám vás zabydlet se.“ Zmizel a za minutu se vrátil s mým kufrem v jedné ruce. Postavil ho doprostřed pokoje, rozloučil se mírným pokývnutím hlavou a odešel.

Sedla jsem si na krásnou, velkou postel s načechraným povlečením a prohlížela si pokoj. Líbil se mi. Na stěnách bylo dřevěné obložení a na zemi huňatý koberec. Tenhle pokoj bude teď moje útočiště. Jestli se Edward bude chovat celou dobu takhle nepřátelsky, nevím, jak ty prázdniny přežiju.

Autor: Esme97 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Prázdniny s hvězdou - 5. kapitola: