Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Prázdniny s hvězdou - 4. kapitola

26.10.2010 (18:45) • Esme97 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2265×

Poslední týden jsem chodila s hlavou v oblacích a nic moc nevnímala. Můj známkový průměr se zhoršil z 1,75 na 3,90. Alice a Rosalie ze mě byly zoufalé, Rose se bála o moje duševní zdraví a Alici vadila moje nakupovací přestávka. Už sedm dní jsem na sobě neměla nic, o čem bych mohla říct, že jsem si to koupila před méně než čtyřiadvaceti hodinami. Na mojí nástěnce visel kalendář na odpočítávání. Každý den jsem si škrtla jedno políčko. Poslední vycházelo na pátý červenec. To byl den, na který jsem celý ten poslední týden čekala. Ale ještě jsem nebyla ani za polovinou tabulky, zbývalo ještě dvanáct dní. Dvanáct dní, než odjedu na své vysněné prázdniny. Samozřejmě jsem se taky trochu bála. Jak se ke mně bude chovat? Co řekne, až mě poprvé uvidí? Na tyto otázky a spoustu dalších, mnohdy ještě děsivějších, jsem neznala odpověď.

Ze zádveří se ozval hluk. Rodiče jsou doma. Mám pocit, že přišel čas ohlásit svou letní absenci. Povzdechla jsem si, zvedla se ze židle a šla přivítat své drahé rodiče.

„Ahojky, rodičové. Už máte plány na léto?“

„Ahoj, Bello,“ řekla máma překvapeně, „na léto nic neplánujeme. Máš ty nějaký program?“ zeptala se, stále dost vyjevená.

„No, chtěla jsem jet ke kamarádce. Byla bych tam od pátého července do šestadvacátého srpna, myslím, nevadí?“ Rozhodla jsem se raději lhát o tom, kam jedu. Něco mi říkalo, že moji starostliví rodiče, pro které jsem byla pořád ještě malá holčička s hromadou času na kluky, by mi nedovolili strávit léto ve společnosti Edwarda Cullena, nejvíc sexy hvězdy století.

„No, a kde přesně to budete?“ zeptal se táta zvědavě, ale zároveň trochu podezíravě. Neprokoukl moji lež přímo, ale tušil nějakou levotu.

Zarazila jsem se. To jsem opravdu netušila.

„Nevím, ale určitě se nehneme za hranice států, neboj, tati,“ odpověděla jsem s úsměvem, a i když jsem si nebyla tak úplně jistá pravdivostí svých slov, byla jsem v klidu. Neřekla jsem, že myslím Spojené státy americké. Mohli jsme se hnout kamkoli, jen jsme nesměli opustit planetu. Neměla jsem starost, že by mě Edward chtěl brát na Měsíc, i když u něj nikdo nikdy neví.

„No, dobře, tak si jeď, ale budeš nám volat, že ano?“ Tohle byl předpoklad. Nemohla jsem nesouhlasit.

„Když budu mít signál.“ Vymlouvala jsem se stále s úsměvem na rtech. Ach jo, to bude ještě legrace. Ale až na to přijdou… No, měla bych si začít hledat úkryt.

Matika se mi v posledním týdnu stala hororem. Nejen, že jsem v hodinách vůbec nedávala pozor, ale, kdykoli jsem to doma chtěla napravit a učit se, vkrádal se mi do hlavy místo vzorečků roztomilý zlatooký zrzek. Se španělštinou a angličtinou to nebylo tak hrozné, na jazyky jsem měla od přírody talent. Ale stejně jsem se zhoršila. No, jestli nepropadnu, budu s tou matikou muset něco udělat, alespoň po prázdninách. To mě čeká druhý ročník. Zase o něco těžší látka, o něco víc hodin, ale stejní lidé. Bohužel ale hrozí, že jestli tu zítřejší slibovanou písemku napíšu zase na pět, propadnu. Nemohla jsem to už odkládat a šla se učit. Uklidňovala jsem se tím, že je to poslední písemka před definitivním uzavřením známek.

„Kdy už se mnou půjdeš na nákup?“ ječela Alice, která už mě měla tak akorát dost. Chtěla mi koupit šaty na předávání vysvědčení, což jsem jí neuvěřitelně ztěžovala.

„No, jo, už se těš, na vysvědčení stejně nemám co na sebe,“ odpověděla jsem rezignovaně, stejně nemám šanci se nákupům vyhnout.

„Tak se mi líbíš, vyrazíme zítra hned po škole, nebo vyprodají všechny hezké šaty.“

O týden později

„Isabella Swanová,“ řekl učitel konečně mé jméno. Roztřeseně jsem vstala ze židle a šla si pro vysvědčení. Ještě pořád jsem nevěděla, jestli propadnu nebo ne.

„No, slečno, vaše vysvědčení není zrovna nejlepší, ale věřím, že v druhém ročníku se polepšíte,“ sdělil mi učitel s úsměvem. Veliký kámen jakoby v tu chvíli spadl z mého srdce. Pustili mě do druháku. Hurá! Zpět k lavici jsem div neskákala.

Obě moje kamarádky už svá vysvědčení měly. Alice s příjmením Brandonová to svoje dostala první ze třídy a Rosalie, jako Haleová, šla k tabuli hned pět lidí po Alici. Obě měly, na rozdíl ode mě, vyznamenání, Rose dokonce jen jednu dvojku, z fyziky. Když se podívaly na to mé vysvědčení, byly nadšené, že nemusím opakovat ročník. Mně ale v hlavě blikal velký neonový nápis, na kterém stálo: Pět dní. Ještě pět dní do odjezdu na mou vysněnou dovolenou!

Čím byl čas zbývající do odjezdu kratší, tím méně jsem se dokázala soustředit na cokoli jiného. Z té poslední písemky, co jsme psali před týdnem, jsem dostala tři mínus. Rodiče se mi několikrát pokoušeli vemluvit návštěvu psychologa, ale vždy jsem je odbyla tím, že se prostě jen hodně těším na prázdniny.

O třicet minut později jsem dojela domů. Své auto jsem po dlouhé době zaparkovala do garáže. Bude mi chybět, je moc fajn, všude se vejde.

Učitel se s námi na příští dva měsíce rozloučil slovy:

„Hezké prázdniny, děti,“ a všichni byli tak nadšení vyhlídkou dlouhého volna, že ani nebučeli nad slovem děti. Já jen s širokým úsměvem na rtech opustila svou lavici, na parkovišti postupně objala nejdřív Alici a potom Rosalii a vyrazila domů.

Ani nevím, jak jsem ty čtyři dny přežila, ale najednou to bylo tu. Odjet na prázdniny jsem měla už druhý den ráno. Všechno jsem měla sbalené. Dostatek oblečení na celé léto, asi troje plavky, sexy spodní prádlo (proti této položce jsem se na začátku vehementně stavěla, ale poté, co mi Alice barvitě vylíčila scénu, na kterou by bez sexy kalhotek a podprsenky nikdy nemohlo dojít, jsem její návrh akceptovala), mého malého plyšového ptáčka, který mě vždycky dokázal uklidnit, a bez kterého jsem nebyla schopna usnout, velkou krabici, obsahující voňavky, náušnice, malovátka a desítky dalších „nezbytných“ věcí, z nichž jsem polovinu nikdy nepoužila a nejspíš ani nepoužiji, hygienické potřeby, přibližně třicet kabelek a Bůh ví, co dalšího. Všechno to bylo narváno do jediného obřího kufru. Nepochopila jsem, jak se to tam Rosalii povedlo naskládat, ale nějak to zvládla.

Za účelem balení jsme se s Rose a Alicí sešly před dvěma dny. Alice vybírala, co si s sebou vezmu a Rosalie to rovnala do kufru. Já jsem jen bezmocně kroužila kolem nich a snažila se Alici přesvědčit, že sebou opravdu nepotřebuji tahat celý obchodní dům. Tato procedura zabrala ve výsledku něco málo přes pět hodin.

Po posledním ověření, že jsem opravdu na nic nezapomněla, kontrole dokonalého outfitu, ležícího na mém stole a kabelky, stojící hned vedle, jsem se na oko vyčerpaně vrhla do peřin a zjistila, že nemůžu usnout. Po půl hodině soustavného převalování můj mozek konečně vypnul a já se propadla do říše snů.

Autor: Esme97 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Prázdniny s hvězdou - 4. kapitola: