Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Právo na šťastie - 13. časť

02.03.2011 (17:45) • ada1987 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1413×

13. část

Diego

Díval jsem se kolem sebe a přál jsem se z toho snu probrat. Tohle všechno přece nemohlo být skutečné, ne? Musel jsem usnout hned po tom, co se k nám na louce připojil Riley. Všude kolem nás bojovali a umírali naši bývalí spolubydlící (víc pro nikoho z nás ti ostatní neznamenali). Místo, abychom se zapojili, což byl můj prvotní instinkt (i když jsem tušil, že oni by to pro mě neudělali, cítil jsem vůči nim lehkou loajalitu), přemlouval nás, abychom zmizeli. Prý to byla všechno bouda... Jako bych mu to neříkal už předtím. Zřejmě se něco změnilo na jeho vztahu s Victorií.

No a pak, když nám ten blondýn nabídl příměří, připadal jsem si jak Alenka v Říši divů. Ta králičí nora, do které jsme zapadli, byla vážně hluboká. Jak jinak si vysvětlit, že nás ta holka, která měla sloužit jako dezert, bránila před těmi samozvanými policajty v černých kápích? Proč se za nás zaručila? Proč se rozhodla zaplatit za naše životy tím svým – nebo aspoň jeho částí? Nerozumněl jsem ničemu z toho, ale nelíbilo se mi, jak se to začalo vyvíjet po odchodu těch se zlatým V na hrudi. Cítil jsem se jako školák, dítě, kterému je potřeba říct naprosto přesně, co bude dělat. To jsem nenáviděl. Jak si mohla dovolit říkat nám, co máme dělat? Ze všech zrovna ona? Slabý člověk, kterého by stačilo trochu víc poplácat a zamířila by pár sáhů pod zem.

Pravda, dům, do kterého nás zavedli, mi připadal spíš jako palác. Chovali se nenuceně, a kdybych nebyl zaujatý, možná by mi byli i sympatičtí, jenže mně v hlavě pořád zněla slova té holky. Bree tu zůstane! Znovu jsem je znervózně přejel pohledem. Nehodlal jsem se Bree jen tak vzdát, ale přesila mluvila ve prospěch jejich názoru. Neměl jsem šanci jít proti nim sám. Když nás budou chtít poslat pryč, Riley nás nezachrání. Koutkem oka jsem si všiml, jak se jeho tvář stáhla soustředěním. O čem asi přemýšlel? Že by taky o budoucnosti?

Bree mi opět připomněla malou holčičku. Rozhlížela se okouzleně kolem, trochu stydlivě se usmívala a zářila. Vypadala vlastně docela ráda, že tu bude moct zůstat. Za celou dobu, co jsem se na ni díval, se naše pohledy nesetkaly. To jsem jí nestál ani za pohled? Možná jsem si to „cosi“ mezi námi jen namlouval. A nebo jsem to přecenil. V duchu jsem si povzdechl. Konec konců odkud bych taky měl vědět, jak se člověk – pardon, upír cítí, když miluje?

Jedním jsem si byl ale jistý. Jestli dostanu příležitost odejít, zmizím tak daleko, jak to jen půjde. Nehodlal jsem se za rok nechat přezkoumávat... a stejně tak jsem se nehodlal připojit k téhle velké sladké rodině a hrát si na dalšího jejich člena. Ne, já byl odjakživa individualista. Přátelství jsem znal a uznával. Bavit se s Fredem, Bree nebo Rileym bylo v pohodě. Asi bych dokázal žít i se všemi najednou, ale s touhle zvláštní skupinou ne. Bylo jich na mě moc. A taky tak zvláštní, jiní... nedokázal jsem naprosto odhadnout, co si myslí, nebo jak zareagují. Ne, tohle dobrodružství na mě bylo moc. Pokud dostanu příležitost, vyrazím za Fredem do Vancouveru. Už jsem se rozhodl.

Edward

Tam na louce mě Bella opravdu překvapila. Vlastně nás všechny – včetně Alice, což se moc často nestává. Jednala tak dospěle, rozumně a rázně. Nikdo z nás si nedovolil protestovat, i když to, co s Jane vyjednala, bylo naprosto šílené.

Po cestě domů jsem se o tom snažil začít, ale Bella mě přerušila a dala jasně najevo, že už se stalo a dál se nemá cenu dohadovat.

„Máme ještě rok. Může se změnit tolik věcí, tak proč se teď trápit mým odchodem do Volterry? Spíš musíme vyřešit, co s nimi.“

Ano, to byl problém, který jsme museli vyřešit. V podstatě jsme všichni souhlasili, že Bree tu s námi může zůstat. Kdyby byl někdo protestoval, bojoval bych za ni. Její myšlenky nám toho dost prozradily. Ta dívka si rozhodně zasloužila trochu klidu, bezpečí a normálního pohodlí. Podle krátkých útržků, které se mi od ní dostávaly, si toho moc neužila ani jako člověk.

Diego mě svými myšlenkami nepřekvapil. Myslel jako každý normální upír. Nehodlal si s námi nic začínat. Skočí po možnosti odejít a nezabrání mu v tom ani to, že by tu měl Bree nechat. Zřejmě spolu nemají tak blízký vztah, jak jsem si na první pohled myslel. Měl už dokonce plán, kam jít. To nám všechno ulehčí.

Zato Riley... Měl jsem o něm svou představu, která se až doteď docela naplňovala. Ale po té, co uslyšel, že je Carlisle lékař, nabraly jeho myšlenky úplně jiný směr. Jasper po mně mrkl překvapeným pohledem – takže on to cítil taky. Najednou byl plný naděje, nadšení a chuti se učit. Procházel jsem spolu s ním vzpomínky na plány, jak se chtěl stát doktorem a jak se toho jen s nechutí vzdal, když pochopil, že krev v něm probouzí úplně jiné choutky než ji zastavit a pomoci raněnému. A teď tu byl někdo, kdo dokázal svou podstatu potlačit. Znovu pocítil naději.

Jestli jsem si byl jist, že Diego se o změnu nepokusí, byl jsem si stejně jistý, že Riley se nejen pokusí, ale že dokáže odolat. Bylo zajímavé sledovat, jak jeho odhodlání sílí. Když se Carlisle vrátil od telefonu, začal vyprávět svůj příběh. Riley z něj nespouštěl oči. Plály mu chtivostí i obdivem. Proti své vůli jsem se usmál. Ten kluk mi začínal být sympatický. Tady ale zůstat nemohl. Dost na tom, že budeme muset zvládnout jednu novorozenou. Nebude trvat dlouho a budeme muset proměnit i Bellu. Tři najednou bychom nezvládli... a navíc jsem chtěl co nejvíc eliminovat možnost nehody. Bella voní tak úžasně, že jde jakékoli odhodlání stranou.

Nepochyboval jsem, že s Bree si nějak poradíme, ale Riley – i když už nebyl tak silný jako Bree – to mohl být větší oříšek. Měl už nějaké zkušenosti a byl to přece jen chlap. I když u upírů na tom sotva záleží. Prostě jsem chtěl, aby byl daleko odsud. V tom jsem zachytil Carlisleovu myšlenku na Denalijský klan.

Jeho pohled střelil ke mně a já přikývl. Zároveň jsem se zvedl a zapadl do kuchyně, abych zavolal Tanye, zda by byli schopni převzít zodpovědnost za jednoho novorozeného, toužícího se změnit.

Jasper

Nemohl jsem věřit vlastním... pocitům. Tedy ne těm vlastním, ale pocitům, které šli z těch tří novorozených. Z Bree jsem cítil jen štěstí. Vypadala trochu jako dítě, které dostalo pod stromeček přesně to, co si z celého srdce přálo. Riley byl nadšený a natěšený na změnu a možnost studia. Když Edward potvrdil, že Tanye nevadí převzít za něj odpovědnost, navrhl mu Carlisle, že si může pro začátek vyřídit dálkové studium. Samozřejmě cvičení a pitvání by musel dohnat později, ale není důvod, proč nepodpořit změnu jídelníčku odměnou aspoň v podobě teorie.

Jediný Diego se choval logicky, když vezmu v úvahu poslední hodiny. Svým způsobem mě to uklidňovalo, ale na druhou stranu bych byl radši, kdybychom už mu dovolili odejít. Necítil se tu dobře a jeho nervozita stoupala. Čas od času jsem mu pro jistotu poslal vlnu klidu, ale reagoval na ni většinou dalším ošíváním. Nejspíš poznal, že ty pocity nejsou tak úplně jeho. Carlisle s Edwardem trvali na tom, že jim znovu vysvětlí pravidla a přidali i pár faktů o Volturiových – nejspíš, aby ti tři věděli, že je čeho se bát. Řekl bych, že to docela fungovalo.

Nakonec jsme se po půlnoci rozhodli, že je čas se rozdělit. Společně s Emmettem, Rose a Alicí jsme vzali Rileyho a Diega do mého džípu. Chtěli jsme mít přesilu, kdyby se něco nepovedlo a ani má schopnost by nestačila na vyřešení problému. Diego se sice chvíli hádal, ale když mu Bree připomněla, že jakýsi Fred slíbil čekat jen dvacetčtyři hodin, zmlkl. Stavit se cestou ve Vancouveru by neměl být problém.

Konec 13. části

12. kapitola 14. kapitola

Autor: ada1987 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Právo na šťastie - 13. časť: