Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Právo na šťastie - 14. časť

24.03.2011 (18:15) • ada1987 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1394×

14. část

Carlisle

Bylo úžasné sledovat Bree, jak žasne nad každou novou informací o našem životě, nad naším domem, zařízením... a když jí Esme ukázala její pokoj (vzdala se své pracovny), měl jsem pocit, že kdyby Bree mohla, snad se rozpláče. Vypadala tak mladě a křehce... nejspíš si moc lásky a pozorumění neužila ani jako člověk. Nesměl jsem si ale dovolit zjihnout tak jako Esme. Ta měla konec konců v povaze, že každého milovala a viděla na něm jen to nejlepší. Rád bych to udělal také tak, ale teď, když byla většina rodiny pryč, jsme si museli připomínat, že je novorozená (a tudíž nepředvídatelná), tím víc. Nesměli jsme si dovolit povolit, protože by to mohlo mít fatální důsledky, které by měly dopad i na naše hlavy. Převzali jsme za ni přece odpovědnost.

Jasper nám před odjezdem kladl na srdce, abychom šli co nejdřív na lov. Děsivost upíří mysli je v tom, že jsem si i po těch staletích dovedl až příliš dobře vybavit, jak brzy v těchto měsících vítězí žízeň... A jak palčivá dokáže být. Rozhodně jsme tomu nechtěli Bree vystavovat zbytečně dlouho – tím spíš, že jsme se chtěli pokusit přimět ji ke změně jídelníčku. Kdyby žíznila příliš, mohlo by ji to jednoduše svést k porušení pravidel a lovení ve Forks. A to jsme nemohli (a z mnoha důvodů ani nechtěli) dovolit.

Nechal jsem Bree kochat se pokojem a vytratil se do své pracovny, odkud jsem zavolal Edwardovi. Netroufl jsem si být jako doprovod novorozené při prvním lovu sám a riskovat, že zraní Esme, jsem nehodlal. Obvykle se na mě nesouhlasně mračila, když zjistila, že ji chráním. „Jako bych ani nebyla upír.“

Jenže já si prostě nemohl pomoct. I to, že jsem ji musel nechat bojovat, jsem si vyčítal. Kdyby byla jiná možnost, skočil bych po ní. Nevím, co bych si počal, kdyby se jí něco stalo. Nedovedl jsem si představit život bez ní.

Edward naštěstí souhlasil a slíbil vrátit se hned, jak se ujistí, že je Bella v pořádku doma. Bella. Tak ta nás tedy opravdu překvapila. Takhle rozhodnou a bojovnou jsme ji ještě neviděli. Když jsem ji tak viděl stát proti Jane a planout spravedlivým hněvem, napadlo mě, že si možná právě podepsala rozsudek smrti. Tedy ne Bella, ale Jane. Možná si ve Volteře mysleli, že vyhráli, ale po tom, co jsem dnes viděl, bych si vsadil spíš na Bellu. Tu jen tak nezlomí a nepředělají k obrazu svému. Spíš budou ještě zírat, jak tam s nimi zatočí. Jestli se její lidské přesvědčovací schopnosti přeměnou ještě zesílí, bude zajímavé pozorovat, jak Aro tančí podle Bellina pískání.

Usmál jsem se. To ti patří, starý příteli.

Zaslechl jsem venku někoho tiše běžet. Nepotřeboval jsem si ověřovat, zda je to Edward. Vyšel jsem z pracovny a zaťukal na dveře Breeina pokoje. Slyšel jsem, jak na okamžik ztuhla, ale pak se zase uvolnila a vykoukla ven. Její tvář zdobily rozpaky. „Omlouvám se. Nejsem zvyklá...“

Mávl jsem nad tím rukou. „To je v pořádku, Bree. Já jen, že Edward je zpátky. Jestli chceš, můžeme vyrazit.“

Bree překvapeně vytáhla obočí. „Vyrazit? Kam?“

Usmál jsem se: „Na lov. Musíš mít žízeň, nebo ne?“

Breeina ruka automaticky vystřelila ke krku a kývla hlavou. Vyšla ven a zavřela za sebou. Zvědavě se zeptala: „A co budeme lovit?“

Pokrčil jsem rameny a vydal se před ní ze schodů: „Záleží hlavně na tobě, jak velkou žízeň máš. Pokud je ještě snesitelná, můžeme si dovolit větší výlet za chutnějšími masožravci. Jinak se budeš muset napoprvé spokojit s jeleny a laněmi.“

Bree nakrčila nos: „Je to velký rozdíl?“

Místo mě odpověděl Edward, který stál ve dveřích. Pobaveně: „To si piš, ale žízeň jejich krev uhasí. Jen je jí potřeba trochu víc.“

Bree s rozpaky přikývla, jako by se styděla za svou slabost. Edward zavrtěl hlavou: „Všichni si pamatujeme, jak těžké je odolat – zvlášť v prvních měsících. Nikdo tě tu soudit nebude, Bree,“ usmál se na ni.

Na Bree bylo vidět, jak si přeje mu věřit, a tak jsem ho podpořil. „No jistě. Všechno chce svůj čas. Ale teď pojďme. Je zbytečné, abys trpěla víc. Kam to tedy bude?“

Bree opět dostala výraz, jako by se chtěla červenat, když zamumlala: „Asi se pro teď spokojím jen s býložravci.“

Vyměnili jsme si s Edwardem pohled a kývnutí. Vzali jsme Bree mezi sebe a než jsme vyrazili, zopakovali jsme jí pravidlo: „Pokud ucítíš lidskou krev, snaž se zadržet dech. Budeme se snažit vyhnout se tomu, ale... Nehody se stávají.“

Bree

Cítila jsem se zvláštně. Můj život se v pouhých pár hodinách změnil tak radikálně, jak to jen bylo možné. Nikdy doopravdy milovaná holka, která za přežití vděčila jen náhodě a svým silnějším přátelům, udělala konečně správnou věc. Nebo spíš – přidala jsem se k těm, kteří tu správnou věc dělali. Nebojovala jsem, když jsem měla pocit, že je to nefér... nebo zbytečné. A vyplatilo se. Nemohla jsem věřit vlastním očím, když nás před černými plášti začala bránit ta lidská dívka. Stála tam, sama a slabá a přestože musela znát naši sílu, nedala najevo ani ten nejmenší strach. Dohadovala se s vůdkyní černých plášťů jako rovná s rovnou. Nebo možná jako by měla trochu navrch. A že byla tvrdá obchodnice. Přesvědčila ji jako nic. Vyměnila svůj čas za naše životy.

Nerozumněla jsem takové oběti, ale byla jsem jí vděčná. Čím déle jsem se na ni dívala, tím víc jsem žasla, jak mi mohla na první pohled připadat obyčejná. Nejen její vůně byla dokonalá. I ona sama. A to ještě nebyla upír. Nebo že by bylo to kouzlo právě v tom?

Když se na mě tam na louce podívala ta plavovlasá holka, myslela jsem, že umřu. Chtěla jsem umřít. Udělala bych cokoli, aby ta bolest přestala. Nikdy, snad ani při přeměně jsem necítila nic tak agonizujícího.

A teď jsem měla naději. Vlastně víc než to. Cullenovi s Bellou se za mě zaručili, dali naději na život i mým společníkům a já konečně dostala možnost někam patřit. Jistě, jejich dům a majetek byl úžasný. Vyprávění o tom, jak tráví čas, mi přišlo neskutečné, ale nejneuvěřitelnější mi přišel jejich vzájemný vztah. Nejen mezi partnery navzájem, ale celou rodinu spojovalo tak těsné pouto, že vylučovalo obavy. Nemuseli se bát obrátit se k sobě zády, aby je ten druhý nenapadl. Věděli, že si vzájemně pomůžou, když to bude třeba. A dělali si radost – jen tak, protože je to napadlo. Smáli se spolu a dotýkali se. To jsem nikdy nezažila. Ani s Diegem a Fredem jsem se necítila tak v bezpečí jako teď – mezi našimi dřívějšími nepřáteli.

Pro šanci na takový život jsem byla ochotna vzdát se třeba všech končetin a pokud se po mně chce jen taková drobnost, jako je přechod na zvířecí krev... prosím, jsem vaše.

V tak optimistickém rozpoložení jsem byla, aspoň dokud se mě Carlisle nezeptal, jak velkou žízeň mám. To slovo rozpoutalo v mém hrdle požár. Měla jsem co dělat, abych byla vůbec schopna skrz vrčení, které se mi dralo do krku, promluvit. Styděla jsem se za to, ale bylo mi jasné, že svou žízeň dlouho nevydržím. O jejím ovládnutí jsem si mohla nechat zdát. Za to určitě mohl ten zběsilý lov na trajektu, ke kterému nás svedl Riley. Byla jsem ráda, že odjeli. I když po Diegovi se mi asi bude stýskat, nevytvořila jsem si k němu tak blízký vztah, abych bez něj nevydržela. Zvlášť, když se mi tu toho tolik nabízelo.

Na Edwardovu poznámku o odlišnosti chutí jsem se ušklíbla. No co, krev, kterou jsem pila, taky nebyla zrovna nejčistší. Třeba mi to pomůže. O kolik může být taková laň nechutnější než třeba opilec? Nebo narkomanka? To nemůže být takový rozdíl, ne?

* * *

Och, jak jsem se spletla. Díky mojí posedlosti a neschopnosti odolat, jsem musela vzít za vděk menším stádečkem. Vůně nebyla nijak lákavá, ale přesto jsem se pod bdělým pohledem Carlislea a povzbudivým pohledem Edwarda odhodlaně zakousla do prvního. Chuť byla pro mě takový šok, že jsem krev málem zase vyplivla. Pak jsem si ale uvědomila, že jinou potravu nedostanu a měla bych si začít zvykat. Snažila jsem se soustředit jen na horkost a ustávající tep jelínkova srdce. Docela to šlo, i když krve v něm bylo daleko méně, než bych u tak velkého zvířete čekala. Do dalšího kousnutí jsem moc chuti neměla, ale žízeň mě popohnala. Nakonec jsem jich vysála pět, než se oheň alespoň trochu ztlumil. K jeho uhašení by nejspíš nestačila celá jelení populace. Ušklíbla jsem se a otřela si rty. Se zvířaty bude složitější udržet své oblečení v čistotě. Když jsem se na sebe podívala, zhrozila jsem se. Potřebovala bych se převléct. A to urgentně.

I Carlisle s Edwardem si ulovili pár kousků. Když mi pomohli uklidit mrtvoly, prohlásil Edward s úsměvem: „S oblečením si nedělej starosti. Esme ti zatím něco dá a Alice se určitě vrátí s náručí tašek.“

Zmateně jsem zakoktala: „Ale ona přece nezná mou velikost...“

Edward se usmál: „S tím bych si být tebou nelámal hlavu. Alice má perfektní odhad. Stará se o oblečení nás všech a má docela dobrý vkus.“

Carlisle taktně dodal: „Určitě by tě ráda vzala na nákupy s sebou, ale bude ještě pár týdnů trvat, než si budeme jisti, že zvládneš odolat.“

S rozpaky jsem přikývla a pocítila nával vděčnosti. Poprvé v životě jsem se nemusela o nic starat – byla jsem opečovávaná jako miminko. Za to stojí i ta děsná dieta.

Konec 14. části

13. kapitola 15. kapitola

Autor: ada1987 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Právo na šťastie - 14. časť: