Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Pravidla pro lásku - 3. Změny

09.07.2011 (10:00) • twimaja • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1003×

Jacob:

Dneska mi právě začínala docházet trpělivost. Bella se už skoro týden odmítala přeměnit ve vlkodlaka a veškerou společnou konverzaci pevně odsunovala na pozdější časy. Už skoro sedm dní čekám, kdy povolí a spadne na ni tíha proměny. Nemůže být přece člověk věčně. Její druhé já je vlkodlak a ona nemůže… nesmí… odmítnout a zavrhnout svoji podstatu. Sedm dní možná není moc - a já jsem cítil, že to může být horší, ale opravdu jsem si o ni dělal starosti. Nebyl jsem ale jediný, kdo o ni měl starost. Joy, její a Quila matce, evidentně nevadilo, že se Bells přestává stýkat se smečkou. Hned po smrti svého manžela, Quila Ateara IV., brala dceřinu proměnu ve vlkodlaka jako nejhorší věc ve svém životě. Ze začátku se snažila Bellu udržet doma, ale její tchán, Quil Ateara III. – jinak známý jako Starý Quil – jí toto rozhodnutí vyvracel a tloukl jí do hlavy, že je její dcera v pořádku a zdravá se svou smečkou.

Je samozřejmé, že je Joy ráda, že má Bellu doma. Sice jí trochu trápí, že netráví čas s ostatními přáteli ze školy, ale když si uvědomí, že by mohla běhat někde po lesích ve vlkodlačí podobě…, v nebezpečných lesích plných upírů...

Měl o ni starost i její bratr Quil, ale jelikož k ní neměl tak pevný vztah jako já, řekl, ať si dělá, co chce, že ji nebude nutit a dolézat. Ale já jsem to nemohl takhle nechat. Když jsem si byl stěžovat u Starého Quila, také jsem nedostal zrovna povzbudivou odpověď.

„Neboj se o ni. Však ona se brzy zase promění,“ tvrdil. „Myslím, že není tak silná, aby zvládla na dlouhou dobu přeměně odolat. Ve smečce vám nechybí, pokud se nemýlím. Je vás víc než dost. Osm je ideální počet, když vezmu v úvahu, že za mě jsme byli tři. Pokud si myslíš, že mé vysvětlení je nedostačující, jdi za otcem, ale věř, že ti řekne to samé.“

Víc než nedostačující, bylo to skoro, jako kdyby mlčel. Jako by nic neřekl, nic se nezměnilo a já věděl, že s tím asi nic nenadělám. Budu muset čekat, až se promění. Jenže to jsem netušil, že se z původních tří dnů vyvrbí sedm, a Bella bude stále odmítat vlkodlačí podstatu.

A právě dnes jsem se rozhodl ji navštívit.

Nemůže mě přece odmítnout. Bells není bezcitná a nevydrží dlouhou sledovat můj mučednický výraz, povolí a půjde se se mnou proběhnout do lesa jako vlk. Doufal jsem, že se tak opravdu stane, i když mi část mysli tvrdila přesný opak.

Jedna z dobrých vlastností vlkodlaka byl vynikající sluch, takže jsem hned po prvním zaklepání slyšel, jak mi jde Joy líně otevřít.

Když mě spatřila, netvářila se překvapeně, spíše zoufale a nechápavě. Jako by si říkala: To se pořád snaží?

Samozřejmě, že bych jí odpověděl: Ano, a jen tak nepřestanu.

„Zdravím, Joy,“ pozdravil jsem zdvořile. Kromě svého syna neměla Bellina matka kluky z rezervace v oblibě – především ty, co se proměnili ve vlkodlaky. Věděla ale, že si je to prostě vybralo, že za to nemohou, ale zřejmě si nemohla pomoct.

„Jacobe,“ kývla hlavou. Ruku měla uvolněně opřenou o futra, ale já jsem věděl, že ji tam má z úplně jiného důvodu, než je automatická nebo pohodlná záležitost. Byla pevně přesvědčená, že mě hned tak nepustí dovnitř.

„Co potřebuješ?“ zeptala se. Byla tak snadno čitelná – ve svém přesvědčení vytrvá, až do morku kostí, to mi bylo zprvu jasné.

Odkašlal jsem si. „Chtěl bych mluvit s Bells. Skoro týden jsme spolu nemluvili, takže jsem myslel, jestli nemá – “

„Nemá čas, Jacobe,“ přerušila mě tvrdým hlasem. Vypadala tak křehce, nechtěl jsem jí ublížit, ale já musím s Bellou mluvit.

„Joy, já vím, že čas má. Prosím, nechte mě s ní promluvit. Pět minut, víc nechci.“

Zaváhala, ale potom opatrně a ostražitě sesunula ruku z futra dveří a uhnula stranou, abych mohl projít. Cítil jsem naději až v konečcích prstů. Uvidím Bellu, promluvím s ní, zjistím, co se děje, proč se vyhýbá konverzaci a přátelům. Jediná osoba, s kterou mluvila, byla její matka, ale ta neřekla ani slovo. Měla s dcerou opravdu silné mateřské pouto a bránila ji, jak jen to šlo.

Vybral jsem schody po třech a lehce zaťukal na dveře Bellina pokoje. Nic se neozývalo. Váhal jsem, jestli mám prostě vstoupit, nebo promluvit. Možná není doma, možná neodpovídá, protože se mnou nechce mluvit.

„Bells?“ oslovil jsem ji netrpělivě, když mi stále neotevírala. „Bello, potřebuji s tebou mluvit. Je to… naléhavé.“ Netušil jsem, co říct. Budu si muset hold něco vymyslet. „Vlkodlačí záležitost.“

Nevěřícně jsem zakroutil hlavu, když mi ani po tom neotevřela. Copak už ji opravdu nic nezajímá? Hodila všechno za hlavu z nevysvětlitelného důvodu, a ani mi neodpovídá? Neřekne mi důvod své odtažitosti?

Otevřel jsem rozhodně dveře a zíral na otevřené okno, záclony se ve větru zvedaly a zase padaly. Rychle jsem přeběhl pokoj a podíval se z okna. Nechápavě jsem zíral na dva dlouhé dřevěné kůly, které spojovaly napevno kůly krátké. Když jsem pochopil, vydechl jsem.

„Žebřík?“

Až po chvíli jsem poznal můj vlastnoručně zpracovaný, podomácku vyrobený, žebřík. Byla u mě v garáži. Kdy? Jak to, že jsem si toho nevšiml. Byla na mě připravená. Věděla, že ji dnes přijdu navštívit, ale… jak to? Ach bože, to mě opravdu tak dobře zná?

Otočil jsem se zpátky ke dveřím a seběhl rychle po schodech. Najít Joy nebylo tak těžké, věděl jsem totiž, že bude v kuchyňce. Ráda vaří, nebo si tam jen tak sedí a čte knihu nebo recepty.

„Věděla jste to?“ zeptal jsem se mírně rozzuřeně. Nemohla mi rovnou prozradit, že najdu prázdný pokoj? Mohl jsem mít ještě šanci ji zastavit a přinutit ji říct mi pravdu.

Pozvedla dioptrické brýle na čtení, aby si mě lépe prohlédla. „Nechápu, co tím myslíš, Jaku.“

Odfrkl jsem. „Věděla jste, že není ve svém pokoji, ano, nebo ne?“ Nechtěl jsem na ni být hrubý. Opravdu jsem to neměl v úmyslu, ale její nechápavý obličej, který mi stejně prozrazoval, že o celé té záležitosti s žebříkem a útěkem ví, mi nedával jinou možnost.

„Jacobe,“ napomenula mě se stopou uraženosti v hlase. Evidentně se jí můj hrubý tón dotkl. Ale já opravdu nechtěl ztrácet čas omluvami, když jsem potřeboval nutně mluvit s Bellou. „Když jsem řekla, že nemá čas, myslela jsem tím také, že s tebou nechce mluvit. A jestli není ve svém pokoji, akorát to potvrzuje má předešlá slova,“ řekla a odkašlala si. Chtěl jsem něco namítnout, ale byla rychlejší. „Takže jí dej ještě pár dní čas. Opravdu nevím, proč s tebou mluvit nechce, ale rozhodla se tak a určitě k tomu má své důvody. Asi jsem ti moc neporadila, ale budeš si muset vystačit i s tou troškou. Tak na shledanou, Jacobe.“

Zaraženě jsem přikývl. Čekal jsem, že mě půjde vyprovodit z domu, aby se přesvědčila, že nepůjdu na Bellu čekat do jejího pokoje, ale neudělala tak. Zjevně mi věřila víc, než bych si zasloužil. Vyrazil jsem rovnou do lesa. Musel jsem se nějak vyrovnat s těmi krutými změnami. Sundal jsem si staré, odrbané, černé tepláky a přivázal je ke kožené šňůrce na noze. To byla jediná možnost, jak si zachovat oblečení neroztrhané a znovu použitelné. Dělali to tak skoro všichni, kromě holek – Lee a Belly.

Když jsem se protáhl v rudohnědém kožichu a dal jsem se do běhu, přemítal jsem, jestli třeba nakonec nepodlehla a neproměnila se ve vlka. To je také další možnost, přemýšlel jsem, třeba nechtěla Joy přidělávat starosti, že se zase mění ve vlka, a tak utekla oknem a uvedla tak svou matku do mylného závěru, ve kterém jsem nakonec skončil i já. Pozorně jsem poslouchal, ale přestože bylo něco kolem čtvrté hodiny odpolední – normální čas, kdy je skoro celá smečka ve střehu a v podobě vlka – neslyšel jsem skoro ničí myšlenky. Už jsem byl zoufalý, že se nemám s kým poradit, když jsem uslyšel hlas Quila a Setha.

Jaku, je něco nového? ptal se Quil, což mě poněkud zarazilo, když vezmu v potaz to, že zrovna on je Bellin bratr.

Ne, tvoje matka tvrdí, že Bella nemá čas se mnou mluvit, a že se jí asi ani moc nechce.

Byl jsi u ní doma? vyhrkl Seth bezmyšlenkovitě. Seth, jako nejmladší člen smečky, nemá moc zkušeností, takže začal najednou výt. Normálně bych to neslyšel, kdyby naše mysli nebyly tolik propojené.

Sklapni, blbečku, okřikl ho Quil. Kluci, musím běžet za Claire. Neviděl jsem ji skoro celý den. Takže zatím.

A my jsme zaslechli lehké vrnění, takové zvláštní, a poznali jsme, že se přeměnil. Chvíli jsem přemítal nad tou větou, co pronesl Quil. Neviděl jsem ji skoro celý den. No jo, vlkodlačí otisk. Často jsem přemýšlel, proč se nemůžu otisknout do Belly, a naopak. Bylo by to tak mnohem více jednodušší, kdybychom bez sebe nemohli žít. Ona by potom nevydržela vyhýbat se mi. I když… jestli dokáže vydržet sedm neuvěřitelných dní bez vlkodlačí podoby, možná, že by dokázala i vzdorovat otisku.

Jaku, myslím, že vy jste pro sebe stvoření jako kamarádi, ne jako… budoucí manželé, nebo jak to chceš říct. No, zkrátka si myslím, že otisk pro vás není.

Ani jsem si neuvědomil, že je se mnou Seth, dokud nepromluvil.

Naštvaně jsem zavrčel. Neposlouchej cizí myšlenky, Sethe.

Jako bych měl na výběr, zamumlal, ale víc neřekl. Jeho slova mi ale udělala v hlavě pořádný zmatek. Možná má pravdu, a já s Bellou jsme k sobě stvoření jen pro přátelství, ne partnerství.

Si myslím… Zavolal Seth najednou a já vycítil, že mi dochází trpělivost. Kdyby byl vedle mě, asi po něm skočím, ale teď jsem neviděl jinou možnost, než se přeměnit. V lidské podobě mi nikdo do hlavy šťourat nebude.

Když jsem se proměnil a oblékl, napadla mě další vhodná iniciativa. Iniciativa, na kterou Bella možná sází. V lidské podobě jí nikdo nemůže číst myšlenky, jako teď mně, ve zvířecí naopak můžou vidět vlci všechno. Je tohle její důvod? To proto se nepřeměňuje?

2. kapitola ♦ 4. kapitola

Autor: twimaja (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Pravidla pro lásku - 3. Změny: