Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Pravidla pro lásku - 2. Začátek

03.07.2011 (21:45) • twimaja • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1207×

Poté, co jsem si dopřála trochu zdravého vzduchu na lavičce poblíž malého lesíka za školou, jsem hrdě a se vztyčenou hlavou nakráčela do učebny biologie. Angela seděla s Jessicou, a já bych za normálních okolností byla v lavici sama. Jenže dnes ne.

Šla jsem ke svému místu, přičemž jsem minimálně pětkrát zakopla o něčí tašku, nebo jen o svou nohu – další důvod, proč si ze mě dělají kamarádi v La Push srandu, ti, kteří jsou do tajemství zahrnuti se diví, jak to, že vlčice je tak nemotorná. Vyndala jsem z kabely učebnice a podepřela jsem si rukama bradu a znuděně pozorovala malé molekuly vody, které padaly z nebe a zuřivě bouchaly do okenních okapů. Zůstala bych takhle sedět, dokud nezazvoní, ale vedle mě zavrzala židle, což probudilo mou zvědavost. Otočila jsem se.

Stál tam. Člověk tak nádherný, dokonalý a také chytrý, podle toho, co nám vykládali učitelé už od doby, co jsme se dozvěděli, že by někdo nový na naši malou školu měl vůbec přijít. Prohlížela jsem si ho, nevědoma si toho, že i on mě pozoruje. Ve tváři měl překvapený výraz.

„Je vše v pořádku?“ zeptal se mě sametovým hlasem.

Rozpačitě, zmatená ze své reakce, jsem se odvrátila od jeho dokonalé tváře.

„Ano,“ řekla jsem. Velmi jsem se snažila, aby to znělo klidně a vyrovnaně, ale můj hlas mě zradil, když nervozitou přeskočil.

„V naprostém,“ ujistila jsem ho a předstírala, že mě zaujala látka, o které právě teď hovořil profesor před tabulí. Ve skutečnosti jsem neměla nejmenší ponětí, o čem mluví. Jen někdy jsem zaslechla pár slov, ale ty mi většinou splynuly v neskutečnou míchanici, takže jsem vlastně nerozuměla vůbec nic. Vnímala jsem pouze to, že na mě Edward Cullen zírá. Netroufla jsem si otočit se a podívat se mu do obličeje. Nestála jsem zrovna dvakrát o to, hodit se znovu do transu z jeho nádherných očí. V hlavě se mi rojily různé myšlenky, týkající se Edwarda Cullena. Přemítala jsem, jestli je to vůbec člověk nebo nějaká bájná bytost, jako vlkodlaci, o které ještě nevím. Jak jsem byla vypnutá a nevnímala jsem nic, než Edwardův pohled na sobě, slyšela jsem slova, která vypustil jmenovaný a Jessica z úst. Je vše v pořádku? Nebo těch několik vět, které pronesla Jessica, když mě informovala o nových spolužácích. Takže, jmenují se Cullenovi. Zleva to jsou – Jasper, Alice, Rosalie a Emmett… A ten poslední je Edward, ten je sám… všichni jsou to nevlastní děti doktora Cullena a jeho ženy… Zatřásla jsem hlavou.

„Dost!“ vykřikla jsem nahlas. Otevřela jsem překvapeně oči – ani jsem si neuvědomila, že jsem oči vůbec zavírala. Styděla jsem se.

„Slečno Atearová?“ zeptal se profesor. Zřejmě přemýšlel nad tím, jestli jsem mentálně v pořádku.

„Já… omlouvám se,“ koktala jsem. Teď jsem byla zmatená. Opravdu Edward Cullen šlehl nevěřícně hlavou mým směrem, když zaslechl mé jméno, nebo se mi to jen zdálo a byl to pouhý výplod mé, velmi bujné, fantazie?

Profesor zvedl oči v sloup a obrátil se k tabuli. Všimla jsem si, že si pro sebe ještě něco zamumlal, byla jsem si jistá, že to byla nějaká narážka na mou osobu, ale nerozuměla jsem mu ani slovo. Avšak někdo v místnosti na profesorovu větu zareagoval. Edward se vedle mě potichu zasmál, ale hned zase zvážněl. Snažila jsem se uložit si do paměti ten nádherný zvonivý smích.

Najednou zazvonilo. Vylekalo mě to. Když jsem se zvedala ze židle a házela učebnice do kabely, neunikl mi nevěřícný pobavený pohled, který mi Edward Cullen věnoval, ani několik posměšných řečiček, které si neodpustilo pár kluků ze třídy. Nechala jsem to být, potřebovala jsem být rychle doma, abych si konečně urovnala své myšlenky. Měla jsem před sebou několik otázek, ale na žádné jsem nedokázala odpovědět. Těšila jsem se, až se doma po tak náročném dni vysprchuji a vlezu si do teplé postele, kde si zapíši důležité novinky do svého deníku. Já vím, já vím – možná je to v mém věku divné, ale já si opravdu píši deník. Jsou v něm všechny mé tajnosti, věci, které nechci nikomu svěřit. Je lepší svěřit se deníku, než bandě pubertálních vlkodlačích výrůstků.

Nasedla jsem na motorku a vyjela z parkoviště. Náhle jsem si vzpomněla, nač jsem myslela, a zarazila jsem se. Ach, pubertální vlkodlačí výrůstci mi budou trochu ztěžovat můj plán, udržet v tajemství mou bláznivou, nepochopitelnou reakci před Edwardem Cullenem. Neudržím před nimi nic – setkání s novými spolužáky, incident s Edwardem, ani to, jak je ten kluk zvláštní, prostě nic – pokud budu vlkodlak. Mám tedy pouze jediné řešení; dokud se z toho nedostanu, nesmím být v podobě vlka. Vím, že to bude těžké a náročné, ale o své tajnosti budu bojovat, a když jde o Edwarda Cullena, tak dvojnásobně.

To už jsem ale dojížděla do rezervace, domů, kde na mě čekal Quil, můj bratr, a Jacob. Avšak Quil trávil více času spíše s kluky, takže mi zbyl Jacob. A on zase nezklamal, když na mě čekal v garáži, když jsem chtěla uklidit motorku.

Zašklebil se na mě.

„Čau,“ pozdravil a pomohl mi odtáhnout motorku na stranu. Vlkodlaci mají neuvěřitelnou sílu, ačkoliv moje osobnost je evidentně výjimkou, protože já, jako jediná ze všech vlkodlaků v celém La Push, jsem nebyla obdařena několika „dary“, jako mí ostatní přátelé – barva mé kůže není červenohnědá, ale normálně bílá (nebo vážně nenormálně?), ani smyslem pro rovnováhu zrovna neoplývám, sílu nemám skoro žádnou, nejsem tak vysoká jako Jacob, nebo Quil, ani tak teplá… Ostatní si udržují jednačtyřicet až dvaačtyřicet stupňů, jen já mám normální lidskou teplotu. Billy Black, Jacobův otec, a můj dědeček Quil se o tom pořád dohadují. Je jasné, že nikdo nepozná, že jsem vlkodlak, i když by sebevíc chtěl.

„Jsi dnes nějaká zaražená. Co se stalo?“ zeptal se Jake ustaraně a popadl mě za ruku, abychom mohli běžet do lesa, kde se proměníme na vlky.

„Ne,“ zavrtěla jsem hlavou. Zmateně se na mě podíval.

„Dnes se nestalo nic, Jaku, ale já mám… hodně úkolů, takže na vlky opravdu nemám čas.“

Jacob se zachechtal, ale moje vážná tvář ho trochu zklidnila.

„Úkolů? Sakra, Bells, budeš na to mít celý večer!“ Jacob nebyl naštvaný, jen zklamaný, že s ním nechci trávit volný čas. Já bych ráda byla s ním, ale ne ve vlčí podobě. Jsem si jistá, že by si v mé mysli našel obličej Edwarda Cullena a dozvěděl se o dnešní akci při biologii.

„Dneska to, Jacobe, opravdu nepůjde. Někdy příště…“ A odešla jsem. Bála jsem se otočit hlavu, protože bych jistě viděla jeho zmučený výraz ve tváři, takže jsem prostě odešla. Odešla a nechala svého nejlepšího přítele zmateného na kraji lesa. Ach, já jsem teda kamarádka!

Doběhla jsem do domu a naštvaně vydupala schody do svého pokoje. Lehla jsem si na postel, abych se trochu odreagovala. Zpod postele jsem vyndala deník a popadla tužku, abych mohla popsat dnešní zvláštní den.

Milý deníčku,

dnes se stalo opravdu mnoho zvláštních věcích. Na tom, že jsem potkala toho nejhezčího, nejmilejšího a nejdokonalejšího kluka na světě, není nic nenormálního, ale moje reakce se už trochu vymkla kontrole. Kdybych tak věděla, co je doopravdy zač. Že je to normální kluk bylo vyloučené už od první chvíle, co jsem ho spatřila. I jeho rodina nebyla lidská, to bylo jasné. Ale vlkodlaci to nemohli být, protože měli příliš bledou kůži, a že by měli stejný problém jako já, o tom dost pochybuji. Možná, že je to… Ne, to není možné. Nevěřím v jejich existenci, je to blbost. Teď je začátek mé vlkodlačí abstinence. Nejhorší na celé té věci je fakt, že ubližuju Jacobovi. Mám ho ráda jako nejlepšího přítele, jako bratra… Nechci ho ztratit tím, že budu myslet a věnovat více pozornosti někomu jinému. Jsem totálně na dně.

Vzdychla jsem a zničeně odložila deník i tužku. Úplně mě opustila popudlivost někomu se s tím svěřit. Zavrtěla jsem smutně hlavou, abych odehnala myšlenky na Edwarda Cullena i Jacoba Blacka, a někde, v nejzazších koutech mé mysli, jsem oba dva zavřela do šuplíku a zamkla je na sto západů. Bála jsem se usnout, protože bez mého vědomí by se zásuvka zase odemkla a její obsah by se vryl do mých snů.

Dlouho jsem ale nedokázala vzdorovat. Musela jsem být velmi unavená, ačkoliv jsem si toho nebyla vědoma. Po několika minutách zírání do stropu mi ztěžkla víčka a i přes sebevětší námahu nepoddat se spánku, jsem usnula.

1. kapitola ♦ 3. kapitola

Autor: twimaja (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Pravidla pro lásku - 2. Začátek: