Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Pouto přátelství - 1. kapitola

01.09.2010 (12:45) • AndyBCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1150×

1. kapitola

Pohled: Bella

Když jsme přiletěli na letiště do Port Angeles, táta už na nás čekal s otevřenou náručí.

„Ahoj, děti,“ pozdravil nás. Otočil se na mě, a pak se zamračil. „Prázdniny u Renée ti vůbec neprospěly, Bello. Ty jsi pořádně zhubla, ale ty Jaku jsi tam asi hodně posiloval, vidím, že jsi ve skvělé formě.“ Usmál se na bráchu a poplácal ho po rameni.

„Tati, já jsem nezhubla,“ snažila jsem se obhájit svou váhu.

„Tak jsi hubená pořád.“ Držel se stále té odporné lži.

„To tedy nejsem.“ Chvíli si mě měřili, a pak vybuchli v ohromný smích. „Můžeme už jet domů?“ zeptala jsem se dotčeně.

„Ale jistě, pojďte do auta.“ Nasedli jsme do tátova policejního auta a taťka mezi tím dal kufry do kufru od auta.

Cesta do Forks probíhala v tichosti a poklidu. Pro mě to byla naprosto skvělá cesta, ale pro Jaka to bylo utrpení. On je po mamce ukecanější typ. Celou cestu z Phoenixu jsem se těšila na Nessie. A teď, když jsem od ní byla jen několik hodin, jsem se třásla nedočkavostí.

Přijeli jsme před náš dům kolem šesté. Vylétla jsem z auta a zamířila si to rovnou k telefonu.

Vytočila jsem známé číslo. Po dvou zazvoněních vzal někdo telefon. „Haló? Tady Billy Black.“ Zazněl telefonem hlas otce Nessie.

„Dobrý den, Billy. Tady je Bella. Je tam někde Nessie?“

„Počkej chvilku, Bello. Hned ji zavolám.“ Slyšela jsem jen slabé „Nessie, volá ti Bella.“ Ani ne za pět sekund se ozval veselý hlas Nessie.

„Bells, konečně. Už jsem se bála, že přijedeš až zítra. Nemohla jsem se dočkat,“ oznámil mi její nedočkavý hlas.

„Kdy můžeme přijet?“ ptala jsem se celá šťastná.

„Přijeďte co nejdřív. A jestli budete moci, tak klidně hned teď."

„Tak dobře. Za chvilinku jsme tam."

„Budu vás čekat.“ Položila jsem telefon a vydala se před dům, kde na mě už čekal můj kufr. Odtáhla jsem ho do domu a pak po schodech nahoru ke mně do pokoje. Vybalování věcí jsem nechala na zítřek, a tak jsem se nachystala k Ness. Oblékla jsem si riflovou sukni a zelený top. A k tomu jsem si vzala žabky k pláži.

Cestou ze schodů jsem uviděla Jaka u televize. Tak jsem se ho zeptala rovnou, i když jsem věděla, jak odpoví. „Jaku, jedu za Nessie do La Push. Chceš jet se mnou? Můžeš jít za Quilem a ostatními. “ Mrkla jsem na něj.

„Jasně. Chvilku počkej.“ Na tváři se mu objevil zářící úsměv, protože pomyslel na Ness. Holt láska. Co se dá dělat. Vyběhl schody a za okamžik byl u mě. „Můžeme jet.“ V jeho hlase byla slyšet nedočkavost na sto honů.

Šli jsme do garáže, kde už na nás čekal můj miláček. Mé tmavě modré Volvo. Jake si sedl na sedadlo spolujezdce. Konečně pochopil, že mého miláčka smím řídit jen já. Rozjeli jsme se směr La Push.

Zastavila jsem své autíčko před domem Nessie. Ještě než jsem vystoupila, stála ve dveřích a na tváři se jí objevil šťastný úsměv. „Ahoj, Nessie,“ pozdravila jsem svou kamarádku při výstupu z auta.

Rozběhla jsem se k ní a objala ji. „Ahoj, Bells,“ pozdravila taky, když se trochu vzpamatovala. Otočila se na Jaka a pozdravila ho s úsměvem. „Ahoj, Jaku. Kluci jsou na hřišti.“

„Díky, Nessie. Tak zatím holky.“

„Tak zatím, Jaku, a ne abyste zase otravovaly holky.“ Všichni jsme se zasmáli mému „malému“ rýpnutí.

Zamával nám a už mizel za zatáčkou.

„Tak co budeme dělat?“ zeptala se na důležitou otázku.

Podívala jsem se na nebe. Náhle mě přepadl zvláštní pocit. Něco ve mně mi říkalo, že se všechno brzy změní. Ignorovala jsem tento pocit a odpověděla Nessie.

„Půjdeme na pláž?“ Doufala jsem, že by mě zbavila toho zvláštního pocitu. A také jsem chtěla Ness vše říct, ale potřebovala jsem se uklidnit. Jeho klidně pohupující vlnky mě vždy uklidnily.

„Jasně, tak pojď.“ Šly jsme pomalu. Cestou jsme si sdělovaly novinky z La Push a Phoenixu.

Když jsme došly na pláž, našly jsme si náš odplavený kus a já se zapřemýšlela, že jsem si ani nevšimla, že na mě mluví. „Bells, posloucháš mě vůbec?“ ptala se Ness dotčeně.

„Moc se omlouvám. Trochu jsem se zamyslela.“ Usmála jsem se na ni svým omluvným úsměvem.

„Dobře, omluva přijata.“ Lehce se na mě usmála. „Ale teď mi odpověz na jednu otázku. Všimla jsem si, že se Jake změnil? Má úplně jiný výraz ve tváři. Není on tak náhodou zamilovaný?“ Ach jo, Ness si všimne všeho. Chtěla jsem, aby jí to řekl sám a jak se tak zdá, budu jí to muset říct já. Nechci jí lhát. Takže s pravdou ven.

„No, to se ti zdá dobře. Jake celé prázdniny bláznil, protože ta holka není z Phoenixu.“ To jsem ji asi neměla říkat, protože jí zablesklo v očích.

„A odkud? Z Forks nebo tady od nás z La Push?“ ptala se zvědavě.

„Tady odtud z La Push.“ To jsem jí ale asi taky neměla říkat.

„A kdo? Leah? Calaries?“ Stále naléhala, jako by na tom závisel něčí život.

„Ne, ani jedna.“ Snad nebude chtít vědět, kdo přesně, jinak by mě asi Jake přizabil. Ale jak jsem znala Ness, bylo mi předem jasné, že přesnou odpověď chtít bude.

„Tak kdo? Už mě nenapínej, Bello! Jsem jak kšandy.“ Nad jejím přirovnáním jsem se musela pousmát.

„Dobře tedy. Řeknu ti to, ale ty neřekneš Jakovi, že jsem ti to řekla, jo?“ změřila jsem si ji pohledem.

„Přísahám, jako že se Renesmé Blacková jmenuju.“ Obě jsme propukly v nezastavitelný smích. První se vzpamatovala Nessie. „Dobře, tak už povídej,“ povzbudila mě úsměvem.

„Možná tomu nebudeš věřit, ale Jake… no… se zamiloval do Renesmé Blackové.“ A jsem v loji. Jake mě určitě uškrtí.

Nessie se zatvářila pobaveně. „Ona je tady ještě nějaká jiná Renesmé Blacková? Tak to jsem teda nevěděla. A já myslela, že tady znám všechny. Budeš mě s ní muset seznámit.“

Obrátila jsem oči v sloup a poklepala si na čelo. „Pane Bože, Ness. Přemýšlej. Jakob se zamiloval do tebe!“ vyhrkla jsem.

Slyšela jsem pouze ránu a pak nic, tak jsem se podívala na Ness a zalapala jsem po dechu. Ness vypadala jako by dostala infarkt. Klekla jsem si na kolena a zjistila, co se Ness stalo. Omdlela. Lehce jsem ji poplácala po tvářích. Trochu sebou zamlela, a pak se probrala. Najednou mě přepadl pocit štěstí. Pěkně se mi ulevilo, že se Nessie nic nestalo.

„Co se stalo?“ ptala se zmateně.

„No, povídaly jsme si a ty jsi omdlela.“ Přála jsem si, aby si to nepamatovala, ale ona si to samozřejmě pamatovala.

„Jo, a ty jsi mi řekla, že se Jake zamiloval do mě. A pak mám akorát vokno,“ řekla Nessie a přitom se jí třásl hlas. Ale všimla jsem si, jak se červená.

„No, to bude asi tím, že jsi potom omdlela.“ Když jsem to řekla, zčervenala ještě více. Pak jsem si vzpomněla na slib, který jsem dala Jakovi. „Ness, tobě se Jake nelíbí?“ zeptala jsem se jí na rovinu. Zkusila jsem tam použít smutný tón.

Nemyslela jsem si, že by mohla zčervenat ještě víc, ale povedlo se jí to. „Ehm…“

Tak z ní asi nic nevydoluju, ale ještě to zkusím. „Ehm… ? Co jsi myslela tím: Ehm?“ Nechtěla jsem ji vyslýchat, ale chtěla jsem pomoct Jacobovi.

Něco potichoučku špitla, ale já ji neslyšela.

„Promiň, co jsi říkala? Já tě neslyšela.“ Usmála jsem se na ni a ona mi ho vrátila úšklebkem.

„Dobře, tak já ti to teda řeknu.“ Na chvilku se odmlčela, ale po pár nádechů a výdechů pokračovala. „Já Jaka beru jako bratra a ne jako někoho s kým budu zbytek života žít.“

Trochu jsem se pousmála, i když ten úsměv nebyl upřímný. „Díky, že jsi mi to řekla. A také tě chápu. Jen chci, aby byl šťastný.“ Sesunula jsem se u kmene stromu. Nessie si sedla vedle a objala mě.

Takhle jsme seděly, dokud se nesetmělo. „Bells, jsem ráda, že už jste přijeli, vážně. Ale budu muset jít. Chceš jít k nám, dokut nepřijde Jake?“ ptala se laskavě.

„Taky jsem ráda, že už jsme tady. Ale zůstanu tady, dokud nepřijde Jake.“

„Dobře, tak zatím,“ loučila se se mnou Nessie.

„Ahoj.“ Objala mě a pomalu se vydala domů. Už jsem viděla jen, jak zatočila.

Já jsem se schoulila do písku pod strom a čekala na Jaka. Únavě se nedá poručit, tak jsem za okamžik usnula.

Byla jsem na pláži a naproti mně stál Jacob a vedle něj stála Nessie. Podívala jsem se na něj a málem jsem vykřikla. Vypadal úplně jinak, než jak ho znám. Vypadal jako by byl po útoku vlků. Oblečení roztrhané a na tváři zničený výraz. Jako by procházel něčím, co je mu nepříjemné. Radši jsem se podívala na Nessie. Ta se dívala až moc smutně. Skoro útrpně. Oba trpí a já nevím, jak jim pomoci. A kvůli tomu jsem začala trpět i já. Nevím jak, ale stáhla jsem si jejich bolest na sebe. Kvůli tomu jsem se sesunula na zem a v nepříjemných křečích jsem ležela na zemi. Připadala jsem si jako mučedník. Najednou ta bolest přestala a někdo mi podal ruku. Poděkovala jsem za poskytnutou pomoct. Přijala jsem ruku a ani jsem se nezabývala, kdo je ten hodný člověk. Když jsem stála na nohách, podklouzla mi noha, ale ten člověk mě udržel. Nasadila jsem děkovný úsměv a podívala se mu do tváře. Ale to jsem neměla dělat, protože jsem se dívala do tváře mého vysněného pohádkového prince.

Ale najednou se to všechno zmotalo. Už tam nestála Nessie, ale nějaký podivný lev, nebo co to bylo. Jacob si stoupl před ní, ale ona ho jen olízla a vystartovala po mém překrásném princi. Zavřela jsem oči a doufala, že to skončí.

Probudila jsem se s ohromným výkřikem. Když jsem se trochu uklidnila, všimla jsem si, že byla všude ohromná tma. Poznala jsem, že už nejsem tam, kde jsem usnula. Nahmatala jsem na nočním stolku lampičku a rozsvítila. Byla jsem u sebe v pokoji, ale jak jsem se sem dostala? Vylezla jsem z postele a vzpomněla si na dnešní sen. Podlomila se mi kolena. Já spadla na zem a rozplakala se.

Asi jsem vzbudila Jaka, protože ke mně přiběhl v pyžamu a s rozespalýma očima. „Bells,co se stalo?“ ptal se ustaraně.

Jen jsem zakroutila hlavou a řekla: „Jaku, běž si lehnout. Určitě jsi unavený.“ Ale nehnul se ani o píď.

„Bells, mě můžeš říct vše a určitě se ti uleví.“ Začala jsem znovu brečet, protože jsem si uvědomila, proč jsem vlastně brečela. Jake si sedl za mnou a utěšoval mě, a tak jsem mu vyklopila celý strašidelný příběh.

Celou dobu bedlivě poslouchal a neptal se na nevhodné otázky. Po mém vyprávění se jen lehce usmál a řekl docela rozumnou větu. „Bello, byl to jen sen. A navíc si myslím, že kdyby Nessie byla nějaký lev, tak by nás už dávno sežrala.“ Snažil se mě uklidnit a myslím, že tou poslední větou toho dobře dosáhl. Nevím proč, ale najednou jsem si vzpomněla na tu pláž.

„Jak jsem se vůbec dostala domů?“ zeptala jsem se ho na otázku, nad kterou jsem se sebe ptala, když jsem se probudila.

„Byl jsem u Nessie doma, ale byl tam jen Billy a Nessie. A ta mi řekla, že na mě čekáš na pláži. Vydal jsem se tam a našel tě schoulenou na písku. Vzal jsem tě do auta a odvezl tě domů,“ ukončil svůj příběh Jake.

„Neměl ses se mnou tahat, měl jsi mě vzbudit,“ vynadala jsem mu.

„Od čeho posiluji. Aby mi ty svaly k ničemu nebyly?“ Rozřechtal se na celé kolo.

„Dobře, ale teď si běž lehnout. Určitě jsem tě vzbudila.“