Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Pouta důvěry - 10. kapitola

27.06.2010 (14:00) • Shindeen • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 5184×

I když byl Edward upír, musela jsem uznat, že se v něm skrývá velký kuchařský potenciál. Stejně jako u Esme. Už několikrát jsem slyšela, že upíři umějí všechno lépe než ostatní, ale i tak mi přišlo absurdní, aby někdo, kdo nemůže ani ochutnat, aby posoudil, co má změnit, jestli má přidat sůl, pepř a tak podobně, zkrátka aby někdo takový mohl ukuchtit něco tak dobrého, jako byla snídaně, kterou jsem právě s chutí jedla. Dokonce ani moje maminka, která pro naši rodinu vařila několik desítek let, se mu nemohla rovnat.

Ale při vzpomínce na ní a na ostatní mě dost bolestivě píchlo u srdce. Na malou chvíli jsem se nechala pohltit vzpomínkami a opět jsem začala cítit provinilost, že jsem udělala něco, za co by mě jistě nepochválili. Otec by zuřil. Možná by dokonce prohlásil, že už nejsem členem jejich rodiny. Že jsem porušila všechna pravidla, která se v naší rodině kdy dodržovala a zasloužila bych si, aby mi Alri odebral mé druhé já a abych se stala opět obyčejným člověkem. Člověkem, kterého by upíři, ke kterým jsem se dobrovolně přidala, mohli kdykoliv zabít… živě jsem si dokázala představit, jak rozzuřeně by ta slova pronášel, a jak by rozčilení otřásalo celým jeho tělem. Možná by se dokonce nedokázal ovládnout a raději se proměnil v medvěda, v jehož těle mohl svým pocitům dát volnější průběh…

Rychle jsem zatřepala hlavou a snažila se ty odporné myšlenky, vzpomínky a představy vytěsnit z mé mysli. Ale nebylo to jednoduché. Obraz zuřícího otce jakoby se tam usadil a navždy chtěl být mou nejniternější obavou.

„Bello,“ vytrhl mě ze zamyšlení hlas plný opatrnosti. Ale ačkoliv byl velice tichý, vylekaně jsem sebou trhla. Tolik jsem se myšlenkami odpoutala od reality, že když Edward promluvil, vyděsilo mě to.

Přesunula jsem oči od stolu na jeho obličej, který byl stažený do zkoumavého výrazu plného upřímné starosti.

„Bello, jsi v pořádku? Najednou ses začala tvářit vyděšeně a úplně jsi přestala reagovat. Připadala jsi mi jako v transu.“

Došlo mi, jak jsem se asi musela tvářit a chtěla jsem to napravit. Pokusila jsem se usmát, ale bylo mi jasné, že z toho vyšel pouze nějaký divný škleb.

„Co se stalo? Neudělalo se ti zase špatně?“ Ta jeho starostlivost byla roztomilá.

Kdybych promluvila, jistě by se mi hlas zlomil, a tak jsem pouze zavrtěla hlavou v němém nesouhlasu.

„No tak, Bello. Doháníš mě k šílenství! Co se s tebou děje? Rozmyslela sis svůj pobyt tady?“ Zaslechla jsem bolest v jeho hlase když to říkal a srdce mi samo od sebe zase radostí malinko poskočilo.

Opět jsem zakroutila hlavou, ale teď mnohem zuřivěji.

„Nemusíš se bát mi to říct. Jestli to bude v mých silách, strašně rád ti pomůžu,“ pokračoval trochu tišeji a klidněji.

Odkašlala jsem si ve snaze uvolnit alespoň trochu ten knedlík v krku a zhluboka jsem se nadechla. „Nejde o nic vážného. Jen jsem se na chvíli zamyslela…“

Viděla jsem, že mi nevěří. Jeho oči mě nedůvěřivě propalovaly a bylo v nich vidět, jak moc touží znát pravdu. Ale naštěstí už se na nic nevyptával. Tohle byla jedna z jeho mnoha skvělých vlastností. I když byl zvědavý, nenutil mě, abych mu vše pověděla a zrovna v tuhle chvíli jsem mu byla více než vděčná.

S vrznutím po podlaze jsem odsunula židli. Vzala jsem do ruky prázdný talíř a hrníček od snídaně a udělala jsem tři první kroky ke dřezu, abych to mohla umýt.

V tu chvíli mě ale zastavila studená ruka. „Já to umyju, přece to jako pravý džentlmen nenechám udělat dámu.“ Podívala jsem se do Edwardových očí a s úlevou konstatovala, že už v nich opět hrají ty veselé jiskřičky, jako kdykoliv jindy.

„Ale tohle je ženská práce,“ namítla jsem a na tváři se mi konečně podařilo vykouzlit přirozený úsměv.

„V tomhle domě ne.“ Nekompromisně mi nádobí z ruky vzal a sám se postavil ke dřezu. Našteloval si vlažnou vodu a já jsem mohla sledovat jeho uvolněné pohyby, které mi z nevysvětlitelného důvodu dodávaly pocit jistoty a štěstí.

Ještě chvíli jsem tam jen tak stála a pozorovala ho, dokud nevypnul vodu a celým tělem se ke mně neotočil. Na okamžik jsem se střetla s jeho zkoumavým pohledem.

„Na co tak koukáš?“ zeptal se usměvavě.

„Ehm… Na nic.“ Jak marný byl tenhle pokus. Odtrhla jsem od něj oči a zabodla je do země. Pár vteřin jsem je tam nechala. Edward nic neříkal, ale jeho pohled mě pálil na tváři dál…

Najednou jsem zvenku uslyšela zvláštní, rychle se přibližující zvuky.

Než jsem se nadála, octla jsem asi třicet centimetrů nad zemí a už tady byl zase ten kolotoč…

„Teda brácha!“ V osobě, která mě pevně svírala jsem rozpoznala Emmettův hlas. Že by se vrátili tak brzy? „Jestli pokaždý, když odejdeš z lovu dřív, nám doma připravíš takovýhle překvapení, nejspíš tě z nich budu naschvál pakovat už na začátku!“ Zasmál se svým hravým hlasem a položil mě zpátky na zem. Jakmile se mé nohy opět dotkly něčeho pevného pod sebou, trochu se podlomily a zavrávoraly a nebýt Edwardova akutního zachycení, nejspíš bych na zemi skončila celá.

„Bello! Tak ráda tě vidím!“ Teď to byla pro změnu Esme, která mě pevně stiskla v náručí. Ovšem ta nejspíš měla srdce na správném místě, protože na rozdíl od mužské populace její rodiny, mě nechala stát na zemi a netočila se se mnou jako s malým dítětem.

Z jejích paží jsem ihned putovala do Rosaliiných. „Jsem ráda, že ses tady rozhodla zůstat,“ zašeptala mi do ucha a poté mě pustila.

Než jsem se stihla rozkoukat, už mě pevně – zato opatrně - objímal Carlisle. Od něj mi to přišlo trochu zvláštní. Za ten první den, který jsem s nimi strávila, mi zrovna on nepřišel jako ten typ, který své pocity dává hned tak okatě najevo.

„Jsem rád, že jsi se rozhodla nakonec využít naši nabídku. Doufám, že se ti tady bude líbit,“ řekl s úsměvem a potom mě opatrně pustil.

„Jak jste se to doz-“ začal zmateně Edward, ale než stihl domluvit, přerušil ho Emmett jediným slovem.

„Alice.“

Tuto odpověď jsem tak trochu nechápala. Rozhlédla jsem se kolem, abych Alici našla a aby mi ona podala nějaké vysvětlení, ale ať jsem hledala sebevíc, nikde jsem ji neviděla. A ani Jaspera.

Podívala jsem se tedy nechápavě zpět na Edwarda. Nevěděla jsem proč, ale u Emmetta to vyvolalo náhlý smích.

„Chceš mi říct, Edwarde, že ses Bells ještě nepochlubil o vašich ‚radarech‘?“ U posledního slova naznačil prsty uvozovky.

„Cože? Jakých radarech?“ přesunula jsem oči na něj a to u něj vyvolalo ještě větší salvu smíchu. Kouknul jedním okem po Edwardovi. Jako by se s ním nějakým způsobem chvíli dorozumíval beze slov, ale to mi přišlo absurdní.

Potom mě jednou rukou objal kolem ramen a dal se do vysvětlování.

„No přece, že naše malá potvůrka Alice má satelit na zachytávání budoucnosti, její manžílek anténu pro vysílání emocí do okolí, no a tady Edí nějakým způsobem zachytává myšlenky všech okolo…“

Chvíli mi trvalo, než mi došlo, co pod pojmy, jako satelit a anténa myslí. „Takže tohle jsou vaše dary?“ zeptala jsem se na rovinu a podívala jsem se na Rose. Přikývla a trochu smutně se usmála.

Nepřišlo mi to zvláštní, už jako malá jsem slýchávala, že někteří z upírů dostanou při své přeměně jisté nadání, které se potom postupem jejich života čím dál víc zdokonaluje. A tak jsem se nemohla divit, že i v tak početné rodině, jako tahle, se několik vyvolených najde.

Pak mi ale došlo, koho to prohlásil za čtenáře myšlenek…

Vyděšeně jsem se otočila na Edwarda a vykulila na něj oči. „Takže ty mi celou tu dobu čteš myšlenky?!“ Můj hlas zněl o něco rozzuřeněji, než jsem měla původně v plánu. Vykroutila jsem se z Emmettova sevření a udělala jsem jeden krok k Edwardovi. Zahlédla jsem překvapení v jeho tváři nad mou rychlou změnou nálady. Ale bylo mi to jedno.

Copak se mi mohl divit? Celou tu dobu o mě vlastně věděl pravdu a i tak se mě na všechno vyptával. Všechny jeho zvídavé pohledy, emoce byly hrané, jako on celý… Z poslední vůle jsem se přinutila, aby mi slzy nezalily oči a já jsem si zachovala neprodyšnou masku.

Ale Edward mě překvapil. Místo toho, aby to vše s klidem odkýval nebo se tvářil zahanbeně si smutně povzdychl. „Zrovna tvoje myšlenky z nevysvětlitelného důvodu číst nemůžu.“

Lepší výmluvu už si vymyslet nemohl? To by musela být hodně velká náhoda, kdyby zrovna tohle byla pravda.... „Nedokážeš?“ zopakovala jsem po něm, ovšem přidala jsem k tomu dost silný sarkastický podtón.

Zavrtěl hlavou. „Nevím, čím to je. U ostatních měničů jsem nikdy neměl problém… to jenom ty. Možná je to tvou ojedinělou druhou podobou nebo možná se tomu jen nějak bezvědomě bráníš. Já to doopravdy nevím. Tím víc mě udivilo, když Jasper tvé emoce hned na začátku normálně cítil a Alice teď vidí tvou budoucnost jako u každého jiného. To jenom já jsem v tomhle ohledu nějakým způsobem neschopný…“

„Neschopný?“ I když jsem chtěla být stále tvrdá, nepřístupná a uražená, můj hlas si dělal, co chtěl. Zněl naprosto klidně, spíš zvědavě.

Zvedl pohled z podlahy a upřel jej na mě. „Neznám lepší slovo, které by to vystihlo… Snažil jsem se – už mockrát. Nedokážeš si představit tu zvědavost, ve které jsem se utápěl, když jsem poprvé zahlédl tvé oči. Chtěl jsem vědět, jaké tajemství se v nich skrývají, co všechno už viděly a proč vypadají tak vyděšeně. Když jsi se probudila a nechtěla jsi nám nic povědět. Ani své jméno. Tolik jsem namáhal všechny smysly, abych zaslechl jen jednu jedinou hlásku… Ale nic… Valilo se od tebe pouze hrobové ticho…“ Celou tu dobu mluvil velice tiše, ale i tak mi nemohl uniknout ten zvláštní tón, kterým ta slova říkal. Byla v něm slyšet ta touha, jak se snažil naladit mé myšlenky, ale také smutek, že se mu to nepodařilo.

Bylo zvláštní, jak moje rozčilení velice rychle ustupovalo. Hodila jsem letmým pohledem k ostatním přihlížejícím. Emmett vzrušeně těkal očima mezi námi, nejspíš očekávajíc každou chvíli můj výpad na Edwarda.

Esme s Rosalii se snažily tvářit nezúčastněně. Pohledy upíraly každá do nějakého rohu místnosti a já jsem poznala, že jim je docela trapně, když se musí účastnit naší malé roztržky.

Když jsem obrátila oči na Carlislea, setkala jsem se s jeho zkoumavým pohledem. Obočí měl zamyšleně stažené, že skoro tvořilo jednu linku a oči trochu zamračené. Ovšem ne z toho důvodu, že by byl nějakým způsobem rozzuřený. Pouze velice zamyšlený…

Obrátila jsem se zpět na Edwarda.

„Pochopím, když mi nebudeš věřit. Nemám žádný důkaz, jak bych ti to dosvědčil…“ řekl, stále naprosto tiše.

Na chvíli jsem se zamyslela. Mám důvod mu nedůvěřovat? Všechny mé smysly křičely, že ne. Že je hloupost, aby to vše, co mi připadalo tak skutečné, bylo pouze hrané. Ty úsměvy, jeho pocity překvapení, vyděšenost, starost, zvědavost… Tohle by nezahrál ani oscarový herec. A dokonce ani upír…

Povzdechla jsem si a – teď už klidně – řekla: „Já ti věřím… Prozatím!“

Trochu se pousmál. „To jsem rád.“

Cítila jsem, jak to ze mě to chvilkové napětí spadlo a já už jsem zase cítila, že můžu volně dýchat. Nechtěla jsem se už k tomuhle tématu vracet, a tak jsem se otočila zpět na ostatní.

„A kde je Alice s Jasperem?“ zeptala jsem se. Hlodal totiž ve mně neodbytný pocit, že tady nejsou kvůli mně. Že jim přece jenom společnost měniče v domě vadí.

Rose si povzdychla. „To víš. Alici se naskytla příležitost si pořádně zanakupovat.“

„A chudáka Jaspera tahá s sebou,“ vpadl jí do toho Emmett.

„Takže je máme čekat někdy dnes večer nebo nejpozději zítra,“ dokončila to Rosalie a Emmettova přerušení si vůbec nevšímala.

Pokývala jsem hlavou. Vzpomněla jsem si, jak se Alice chovala při našem prvním setkání. Když na to tak vzpomínám, vlastně nemluvila o ničem jiném, než o módě a proslulých návrhářích. Takže to bude nejspíš pořádný shopaholik…

Najednou se Rose usmála a udělala několik kroků ke mně. „A co tě vlastně přimělo se nakonec vrátit?“ Už zase mluvila tím příjemným hlasem. Hlasem nejlepší kamarádky, který mi přinášel krásný, hřejivý pocit na duši. „Musíme si spolu pořádně popovídat.“ Chytla mě kolem ramen a bez toho aby se podívala za ostatními, mě táhl pryč...

Autor: Shindeen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Pouta důvěry - 10. kapitola: