Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Potížista - 21. kapitola

17.02.2012 (17:15) • Kajushqa1 • FanFiction na pokračování • komentováno 19× • zobrazeno 1916×

Rosalie jenom pobaveně zakroutila hlavou, a pak vzhlédla.

„Tak mi řekni jednu věc. Přemýšlela jsi nad tím? Nad upírstvím?“

A bylo to tady. Jedna věc, na kterou jsem myslet nechtěla. Věc, se kterou jsem neměla nejmenší zájem se potýkat. Dostala mě. Touhle jedinou jednoduchou otázkou mě dostala. Samozřejmě, že jsem nad tím párkrát přemýšlela, ale tu myšlenku jsem rychle zaplašila ještě před tím, než jsem ji mohla víc rozvíjet. Chtěla jsem ji ukrýt hluboko v mé mysli a nepřemýšlet nad tím, dokud to opravdu nebude potřeba.

Nevěděla jsem, jestli chci být upírka. Jestli se chci vzdát svého lidství a svých lidských možností. Já to nevěděla. Přitom to měla být jedna z věcí, kterou bych si měla být naprosto jistá ještě před tím, než jsem se s Edwardem vůbec dala dohromady. Než jsem ho poprvé políbila.

„To jsem si myslela,“ řekla Rosalie, když viděla mé zaváhání. „Věc se má takhle, Bello, ať se na to podívám z jakéhokoliv pohledu, Edward z toho vždycky vyjde zraněný. Buď se s ním rozejdeš hned, což ani jeden z vás nezvládnete, anebo ho necháš, aby s tebou prožil celý tvůj lidský život, a pak umřeš a necháš ho tady, naprosto a nenavratitelně zničeného.

On nestárne, Bello, je zaseknutý na dvaceti a dál se nepohne. Ty budeš stárnout dál. Ani jeden z vás to nechce vidět a řešit. Protože teď je všechno dokonalé. Oba dva jste mladí a nějakou dobu to tak zůstane, ale ne navždy, pokud se nevzdáš svého lidského života a tím i možnosti stárnout a mít děti.“

Jakkoli to bylo drsné, měla Rosalie naprostou pravdu, kterou jsem já nechtěla vidět. Nebude to dokonalé navždy, ne pokud se pár věcí nevzdám. Připadala jsem si hrozně. Miluju Edwarda, miluju ho tak moc, že to ani já pořádně nechápu, přesto ale nevím, jestli se kvůli němu chci stát upírkou.

Jsi mrcha, Bello, a taky pěkná kráva, řekla jsem si v duchu. Nezasloužím si ho, vůbec. Měla bych si tímhle být jistá, anebo snad ne? Počítal s tím Edward?

Je zvláštní, jak rychle můžete zažít vzestup i pád. V jednu chvíli jsem nejšťastnější člověk na světě a ve druhou se cítím, jako nejhorší člověk pod sluncem. Jak jsem mohla být tak sobecká? Edward mi dal svou lásku, prakticky svůj život a já si nejsem jistá, jestli s ním chci strávit zbytek věčnosti? Jistě, že bych chtěla, ale jako upírka?

„Myslím, že jsem řekla vše, co jsem měla na srdci. Přemýšlej o tom, Bello,“ řekla Rosalie a šla z terasy zpět dovnitř domu.

Chvíli jsem jenom koukala před sebe. Pozorovala jsem les kolem sebe a snažila se co nejvíce zaměstnat svou mysl. Bohužel se mi to nedařilo. Tentokrát už to z hlavy nevyženu. Bude mě to trýznit tak dlouho, dokud to nezačnu řešit. Vyrušilo mě až otevření dveří.

„Bello, co tady děláš? Zmrzneš,“ řekl ochranářsky Edward.

Jak si nemůžu být jistá? Jak můžu pochybovat? Nechápala jsem sama sebe. Cítila jsem, že se mi do očí hrnou slzy. Jsem tak hrozná. Rychle jsem se otočila a Edwarda objala kolem krku, jen aby mi neviděl do tváře. Hned by poznal, že něco není v pořádku.

„Miluju tě,“ řekla jsem a pořádně se k němu tiskla.

„Já tebe taky,“ řekl Edward a políbil mě do vlasů.

Jsi mrcha, Bello, řekla jsem si znovu. Mrcha, mrcha, mrcha.

(…)

„Bello? Bello,“ vyrušil mě Edward z mého přemýšlení.

I přes Edwardovu přítomnost, která vždy zastavovala všechny myšlenky, jsem poslední dva týdny nebyla schopna přestat myslet na rozhovor s Rosalie. Měla pravdu, ve všem. Už nějakou dobu jsem se všechny ty myšlenky snažila potlačit, protože mě děsily, ale nic nemůže zůstat zapomenuto navždy a tohle rozhodně ne.

Vím, že to nebylo fér, ale měla jsem chuť Rosalie uškrtit. Ne, že by se mi něco takového podařilo, vzhledem k tomu, že je to upírka, ale kdo ví, co dokáže síla vzteku? Žila jsem si ve své šťastné bublině s Edwardem, ona jí pár větami praskla a já spadla na zem.

Štvalo mě to. Štvalo mě, že nemůžu s jistotou říct, že se chci stát upírkou. Pro Edwarda bych udělala cokoliv, ale tohle mě děsilo. Co já vím o upírství? Nic, kromě toho, že neustále lačníte po krvi. Mohla bych být jako Cullenovi, hodná. Pila bych jen krev zvířat a žádnému člověku bych neublížila. Ovšem, podle toho, co mi říkal Edward, zabíjení se stejně nevyhnu a minimálně jednoho člověka usmrtím. Nechtěla jsem nikoho zabít.

Nejhorší bylo, že všechno to moje přemýšlení, tvořilo mezi mnou a Edwardem propast. Propast, která se bude prohlubovat tak dlouho, dokud neudělám své rozhodnutí ohledně mé budoucnosti. Nevím, jestli to Edward poznal, ale musel by být slepý, kdyby ne. Chovala jsem se jinak. Odtažitěji. Nechtěla jsem, ale část mě mi říkala, že pokud se rozhodnu pro lidství, bude lehčí, pak všechno ukončit.

Jak by to mohlo být lehčí? Nechtěla jsem, aby cokoliv skončilo. Zabilo by mě to. Edward byl neodmyslitelná část mého života, část, se kterou jsem se rozejít nemohla. Hodně velký kus by mně chyběl a už bych to nikdy nebyla já. Opět jsem se sama sobě musela v duchu zasmát. Když pro mě Edward znamená tohle všechno, tak proč ještě váhám nad tím, jestli se stát upírkou, nebo ne?

Po hodině jsem rychle vystřelila ze třídy, aniž bych se s Edwardem rozloučila. Chtěla jsem si nafackovat. Edward si určitě bude myslet, že je to jeho chyba a bude se obviňovat z něčeho, za co vůbec nemůže. Už takový je.

Vběhla jsem na dívčí záchody a postavila se před umývadlo. Pustila jsem studenou vodu a trochu si jí cákla na obličej, abych se uklidnila. Kohoutek jsem pak zavřela a vyšla z dívčích záchodů na chodbu. Všimla jsem si Rosalie, jak si mě prohlíží zkoumavým pohledem. Byla přímo přede mnou. Ta, která měla naprostou pravdu a kterou jsem si teď za tu pravdu přála nenávidět. Vydala jsem se k ní a zastavila se u její skříňky. Bylo mi jedno, jestli mě Edward uslyší nebo ne.

„Já ho miluju. Hrozně moc,“ řekla jsem Rosalie, když jsem k ní došlo.

„Já vím, že ano, Bello. Ale taky vím, jaký typ holky jsi. Všechno to máš naplánované už od deseti let. Střední, vysoká, manžel, děti, vnoučata. Taky jsem to tak měla naplánované. Dokud mě neznásilnil vlastní snoubenec a nechal mě ležet ve sněhu. Pak mě Carlisle proměnil a všechny mé plány se zbortily jako domeček z karet. Žádné děti, žádná vnoučata,“ řekla.

Překvapeně jsem na ni koukala. Nikdy jsem neslyšela o tom, jak se stala upírkou. Bylo neuvěřitelné, s jakým ledovým klidem mluvila o znásilnění svým snoubencem. Ovšem když mluvila o dětech a vnoučatech, hlas se jí trochu zlomil.

Nad dětmi jsem nikdy moc nepřemýšlela. Prostě jsem si říkala, že někde v daleké budoucnosti, bych nějaké chtěla. Taky dodělat vysokou a najít si manžela. Rosalie mě vystihla. Opravdu jsem to všechno měla naplánované. To ovšem neznamená, že se ty plány nemohou změnit.

„To, že si nejsem jistá, neznamená, že se pro upírství nerozhodnu,“ řekla jsem jí.

„To sice ne, ale znamená to, že si svého lidského života a svých lidských možností ceníš. Vím, že teď mluvím proti štěstí mého bratra, ale neznič si život. Buď ráda za svou lidskou podstatu a važ si každého úderu svého srdce,“ řekla Rosalie.

Úplně jsem nechápala, proč takhle mluví. Vždyť má skvělý život. Navždy bude nádherná, jako samotný anděl, po boku má úžasného muže a milující rodinu, co jí chybí?

„Proč takhle mluvíš? Jsi upírka a máš dokonalý život,“ řekla jsem.

Rosalie se sarkasticky krátce zasmála.

„Tomuhle říkáš dokonalý život? Nikdy nebudu mít děti, nikdy nezestárnu, nikdy nebudu sedět v křesle na verandě a pozorovat svá vnoučata. Jistě, mám Emmetta a jsem za něj vděčná, ale v některých případech láska prostě nestačí. Bello, prosím tě, nevol si špatně,“ řekla Rosalie, zabouchla skříňku a odešla pryč.

Vyjukaně jsem tam stála, dokud nezazvonil a já se vydala na další hodinu.

(…)

Po škole jsem společně s Edwardem jela k nám domů. Každý jsme jeli vlastním autem a já chvíli mohla v klidu přemýšlet, bez neustálého všudypřítomného školního hluku, či Edwardovy přítomnosti, která mi částečně zakalovala zdravý úsudek.

Miluju Edwarda natolik, abych se vzdala věcí, které jsem si plánovala. Měla Rosalie pravdu? Láska opravdu nestačí na všechno? Nenáviděla bych se, kdybych se stala upírkou? A co hůř, nenáviděla bych Edwarda? Všechny ty otázky se mi míhaly hlavou, zatímco jsem známou cestou jela k domovu.

Zastavila jsem na příjezdové cestě a vystoupila z auta. Edward vystoupil ze svého auta a šel se mnou ke vchodu. Ticho, to bylo jediné, co mě napadlo. Ani jeden z nás nemluvil. Bylo to zvláštní, jiné, divné a neskutečně depresivní. Nevěděla jsem, co mám Edwardovi říct. Pokaždé, když jsem chtěla otevřít pusu, málem ze mě vypadlo, že nevím, jestli chci být upírka. Edward nemluvil, protože zřejmě vycítil, že mluvit nechci. Tyhle věci on vždycky poznal. Díky tomu se mi často pokoušel zlepšit náladu a vždy se mu to podařilo. Tady ale nešlo o zlepšení nálady.

Odemknula jsem dveře od domu a vešla dovnitř. Edward vešel hned za mnou a zavřel dveře. Sundala jsem si kabát a vyzula jsem si boty. Vydala jsem se do kuchyně a do skleničky si napustila studenou vodu. Rychle jsem se napila a podívala se na Edwarda ve dveřích. Ležérně se o ně opíral a na tváři mu pohrával úsměv. Neodolala jsem, překonala jsem tu dlouhou vzdálenost mezi námi a políbila jsem ho na rty.

Vznášela jsem se a v břiše jsem měla tisíce třepotajících se motýlů. Tak moc jsem Edwarda milovala. Byla jsem na něm závislá a to mě občas děsilo, ale bezmezně jsem mu věřila. Věděla jsem, že by mi nikdy neublížil. Nikdy by mi neudělal nic, co bych nechtěla. Snažil se mi vždy naslouchat, potěšit mě, hýčkat mě. Měla jsem dokonalého přítele a stejně jsem si nebyla jistě, jestli jsem schopna pro něj udělat opravdu cokoliv. Bylo mi ze mě špatně, jsem tak neskutečně sobecká, tak hrozná mrcha.

Ležela jsem Edwardovi v náruči ve svém pokoji a měla jsem zavřené oči. Vdechovala jsem jeho typickou vůni a užívala si jeho bezpečnou náruč. Ano, přála bych si, aby to tak bylo navždy. Byla jsem zmatená, nevěděla jsem kudy kam. Ještě teď jsem si úplně jasně vybavovala Rosaliina slova. Jenom láska nestačí, neudělej špatné rozhodnutí. Asi opravdu věděla, o čem mluvila, když mě varovala, že všechno není na upírství tak růžové a skvělé.

Bylo mi jí líto. Vypadala, jako kdyby si dítě opravdu neskutečně přála. Jediná věc, kterou nikdy nemohla mít. Byla jsem si jistá, že na adopci by nikdy nepřistoupila, protože by své dítě asi nikdy nebyla schopna proměnit v to, co je ona. Jak někdo můře nesnášet svou vlastní podstatu? Dobře, já sama se urážím pořád, ale to je jiné.

„Bells, děje se něco? Poslední dva týdny jsi nějaká zamlklá a hrozně neklidná. Je to kvůli tomu, co se mezi námi stalo v den mých narozenin, udělal jsem něco špatně?“ zeptal se mě Edward.

A bylo to tady. Už zase obviňoval sebe. To bylo poslední, co jsem chtěla. Jak si mohl myslet, že něco bylo špatně. Ta noc byla nejlepší v mém životě a nezměnila bych na ní absolutně nic. Ne, Edward neudělal nic špatně, to já to teď všechno majestátně kazila.

„Samozřejmě, že ne. Nic se neděje,“ řekla jsem mu, ale do očí jsem se mu při tom nepodívala, poznal by, že mu lžu.

„Vím, že se něco děje poznám to na tobě,“ řekl Edward a posadil si mě naproti sobě. Koukala jsem mu přímo do očí. Ten jeho vědoucí pohled už jsem nemohla ani chvíli vydržet, a tak jsem sklopila oči a studovala povlečení mé postele.

„Co je špatně?“ zeptal se mě Edward.

„Neřešme to,“ řekla jsem mu přesvědčivým tónem.

„Budeme to řešit, Bello. Chci vědět, co se děje,“ řekl Edward rázně.

Tón jeho hlasu mě překvapil. Byl tak autoritativní. Vzhlédla jsem a podívala se mu do očí. Zračila se mu tam čirá zoufalost, neměl tušení, co se děje a ničilo ho to. A proto se později těžce litovala toho, co jsem poté řekla.

„Edwarde, odejdi,“ řekla jsem mu tvrdě a pustila jeho ruce, které do té doby hladily ty mé.

Ihned jsem zalitovala toho, co jsem řekla, ale vytrvala jsem a nezačala brečet.

„Bello,“ začal Edward, ale já zakroutila hlavou.

„Prosím, jdi pryč,“ řekla jsem mu. Spoléhala jsem na to, že to udělá.

„Bello,“ zkusil to znovu.

„Jdi,“ řekla jsem mu a zvedla se z postele.

Aniž bych se na něj podívala, šla jsem do koupelny a zavřela se tam. Přerývaně jsem dýchala a cítila, jako kdyby mi někdo položil na hruď hrozně těžké závaží. Bylo to hrozné a nikdy jsem se necítila hůř, než právě teď. Nechápala jsem, proč jsem se tak zachovala. Proč jsem Edward poslala pryč.

Můj ztřeštěný pud sebezáchovy zřejmě myslel v tu chvíli za mě. Věděla jsem, že dřív nebo později se z toho všeho sesypu a nechtěla jsem, aby u toho Edward byl. No, hlavně jsem nechtěla, aby se dozvěděl o tom, že váhám. Jak bych se mu pak mohla podívat do očí?

Otevřela jsem dveře koupelny. Část mě doufala, že Edward v pokoji ještě bude. Bohužel realita byla jiná. Edward byl pryč. Bouchla jsem hlavou o zeď. Byla jsem na sebe tak neuvěřitelně naštvaná. Zachovala jsem se špatně a hrozně jsem toho litovala.

Nakonec jsem asi po hodině dospěla k rozhodnutí, které v tu chvíli jako jediné dávalo smysl. Pojedu k Edwardovi, řeknu mu pravdu, a pak se uvidí. Musím to ale nějak vyřešit, protože to akorát ničí náš vztah a tím pádem to ničí i nás oba. Převlékla jsem se do džínů a modrého trička. Oblékla jsem si šedou mikinu, do kapsy zastrčila mobil a z předsíně vzala klíčky od auta.

Cestu ke Cullenovým jsem už znala nazpaměť, jezdila jsem tam tak často, že ten dům byl jako můj druhý domov a Cullenovi moje druhá rodina. Věděla jsem, že na nějaký čas to tak nebude. Ne dokud si nebudu naprosto jistá tím, co chci.

Zastavila jsem před jejich vilou a vylezla ven z auta. Zabouchla jsem dveře a vydala se ke vchodovým dveřím. Zazvonila jsem a počkala, až mi někdo přijde otevřít. Byla to Alice.

„Co se s vámi sakra děje?“ vybafla na mě, sotva jsem vešla dovnitř.

Neměla jsem čas a upřímně ani nervy na to jí to vysvětlovat. Byla pro mě jako sestra, ale tohle bych nedala.

„Musím s ním mluvit. Kde je?“ zeptala jsem se jí.

„Ve svém pokoji, kde jinde?“

Ignorujíc pohledy celé rodiny Cullenů jsem se vydala nahoru po schodech vstříc svému dočasnému rozhodnutí.

Zaklepala jsem na dveře a otevřela je. Bylo poznat, že Edward na mě už čekal.

„Já se ti tak moc omlouvám,“ řekla jsem mu sotva jsem zavřela dveře. Ne, že by to k něčemu bylo, když jsme byli v domě plném upírů s dokonalým sluchem. Nelíbilo se mi, že si tu konverzaci vyslechnou taky, ale co se dalo dělat.

„Co se děje?“ zeptal se mě Edward.

„Rosalie mi řekla něco, nad čím jsem se snažila moc nepřemýšlet. Něco, co jsem chtěla ignorovat a ty zřejmě taky. Upírství,“ řekla jsem.

Edwardův výraz se změnil v chápavý. Šla jsem blíž k němu a vzala jeho obličej do dlaní.

„Edwarde, já tě tak moc miluju. Udělala bych pro tebe cokoliv, ale nejsem si jistá, že se chci stát upírkou. Vím, že je to sobecké,“ řekla jsem, ale Edward mě přerušil.

„Není na tom nic sobeckého, zasloužíš si svůj lidský život a já ho s tebou rád prožiju, pokud je to, to, co si přeješ,“ řekl.

Zakroutila jsme hlavou.

„Oba víme, že to není řešení. Musím se rozhodnout. Sama,“ řekla jsem.

„Co tím myslíš? Chceš se rozejít?“ zeptal se mě Edward. Bolest v jeho očích jsem nemohla přehlédnout. Samozřejmě, že jsem se s ním nechtěla rozejít, to bych nezvládla, jsem příliš emocionálně slabá.

„Není to rozchod. Je to pauza. Musím vědět, že pokud se stanu upírkou, dělám to i pro sebe. Vím, že to zní hrozně a že mě možná pošleš do háje, máš na to naprosté právo,“ řekla jsem mu.

„Není to hrozné. Je to správné, chci, aby ses rozhodla pro sebe, jenom nechci žádnou pauzu,“ řekl Edward.

Dokonalý jako vždy. Copak já jsem pauzu chtěla? Jenomže jak bych se mohla rozhodnout sama pro sebe, kdyby mě neustále zasypával svými dokonalými polibky?

„Je to jediná cesta, jak se můžu rozhodnout sama pro sebe. Je to jenom na chvíli,“ řekla jsem mu.

„Pokud věříš, že je to jediná cesta, pak to budu respektovat, to ale neznamená, že se mi to bude líbit, nebo že s tím souhlasím,“ řekl Edward.

Natáhla jsem se k němu a políbila ho na rty. Tohle mi bude chybět.

„Děkuju ti,“ řekla jsem mu a vyšla z jeho pokoje.

Já vím, moc se mi to nepovedlo. Jenom nechci, aby to měl Edward s Bellou tak lehké, přce jenom Bella v mé povídce je trochu jiná, než normálně. No snad se vám kapitola alespoň trochu líbila.

Jinak taky moc děkuju za komentáře u minulé kapitoly, udělaly mi radost.

Autor: Kajushqa1 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Potížista - 21. kapitola: