Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Potížista - 18. kapitola


Potížista - 18. kapitolaBella se vrací po své nemoci do školy. Taky nás čeká večeře s Bellinými rodiči.

To, že chodím s Edwardem, vzala moje matka překvapivě dobře. Lépe, než jsem si myslela a vůbec si troufala doufat. To stejné jsem ovšem nemohla říct o tátovi. Mám pocit, že s tím má co dělat to, že Alex je syn tátova nejlepšího kamaráda.

Hned mi oznámil, že mám Edwarda pozvat na večeři, aby se s ním lépe poznal. Mně bylo jasné, že jediný důvod, proč Edwarda zval na večeři, je ten, aby s ním udělal křížový výslech. Není divu, že si tak často přeji, aby můj otec dělal jinou práci než šerifa. Proč nemůže třeba učit jógu? Rozhodně by byl klidnější a neodsuzoval mého přítele ještě předtím, než ho pořádně pozná.

Další problém byl, že Edward je upír. Nepřipadalo v úvahu, aby jedl lidské jídlo. V žádném případě jsem ho nechtěla k něčemu takovému nutit. Sám mi říkal, že lidské jídlo je pro něj jako pro nás bláto. Ne, to rozhodně ne.

Neměla jsem tušení, co mám dělat. Na jednu stranu jsem si opravdu přála, aby Edwarda moji rodiče poznali a zjistili, jak úžasný je. Na druhou stranu jsem Edwarda chtěla schovat před jejich zamyšlenými pohledy.

S povzdechem jsem nasedla do auta, které bylo opět v pořádku. Jak se ukázalo, mohla za to ta zima, proto mi tehdy v tom dešti nejelo. Kolikrát jsem mu za to, že tehdy nechtělo naskočit, děkovala. Minimálně stokrát. Kdybych tehdy odjela bez problému domů, nikdy bych nešla po té silnici. Nikdy by nezastavil Edward a nikdy bychom se nedali dohromady. Přinutila jsem se na to nemyslet.

Představa, že bych s Edwardem nebyla mi způsobovala bolest. Nedokázala jsem si představit, že bych s ním zrovna v tuto chvíli nechodila. Určitě bych se cítila hrozně.

Poprvé od našeho prvního polibku jsem jela do školy. Chřipka konečně vzdala svůj boj s Edwarovou přítomností a prášky. To ovšem znamenalo, že jsem musela do školy. Bylo mi jasné, že všichni mí spolužáci na mě budou koukat skrz prsty, až zjistí, že jsem s Edwardem. Jenom to posílí tu Alexovu historku o tom, že jsem ho podvedla.

Asi by mi to mělo být jedno. Měla bych se povznést nad takovou malicherností. Problém byl v tom, že všichni ti spolužáci mě předtím zbožňovali, byla jsem něco jako jejich královna. Teď jsem nebyla nic. Na druhou stranu, byla to asi nejlepší věc, co se mi mohla stát. Už žádné růžové brýle, jen realita. Nikoho na vysoké nebude zajímat, že jsem kdysi byla na střední škole oblíbená a hlavní roztleskávačka. Nikoho. V opravdovém světě se oceňují pouze vědomosti, žádná popularita.

Byla jsem ráda, že mohu všem ukázat, kdo je můj přítel. Neměla jsem nejmenší důvod se za Edwarda stydět. On byl dokonalý a já měla většinu času pocit, že si ho vůbec nezasloužím. Chtěla jsem všem poslat jasnou zprávu. Edward je můj, mrchy. Dobře, hlavně ženské části naší školy. Nemělo cenu si nalhávat, že i přesto, že všichni budou vědět, že já a Edward spolu chodíme, se nikdo o nic nepokusí. Holky mohou být pěkně žárlivé a mrchy, já bych to měla vědět. Byla jsem taková hodně dlouhou dobu. Ještě štěstí, že mě Edward změnil a udělal ze mě lepšího člověka.

Na parkovišti jsem hledala volné místo. Zahlédla jsem jedno asi tři místa od Edwardova auta. Usmála jsem se a jela tam. Už jsem se připravovala, že zaparkuju, když se najednou odněkud vynořilo druhé auto a místo mi zabralo.

„Ale no tak,“ zařvala jsem v autě. Nikdo mě neslyšel a určitě ne ta osoba, která mi zabrala místo, ale působilo to dobře na nervy.

Naštvaně jsem zatroubila a pak jela dál. Zahlédla jsem jedno místo na druhém konci parkoviště. Rychle jsem dojela tam a zaparkovala dřív, než mi to místo někdo mohl zabrat. Když jsem konečně vypnula motor, vydechla jsem úlevou. Tohle už je vážně směšné. Vydechuju úlevou nad tím, že jsem zaparkovala. Otevřela jsem dveře od auta a z místa spolujezdce jsem si vzala kabelku. Vylezla jsem ven a dveře zavřela. Zamkla jsem auto a vydala se k budově školy.

To by mi ovšem nesměla zastoupit cestu Jessica a její nohsledi, kterými byly k mému překvapení moje tři bývalé nejlepší kamarádky.

„Proč jsi na mě zatroubila?“ zeptala se naštvaně.

To byla ona? Že by zase dostala nové auto? Ani bych se tomu nedivila. Někdo s takovým mozkem jako má Jessica bourá pořád. Nechápu člověka, který jí dal řidičák.

„Jo,“ řekla jsem neutrálním hlasem. Na to, že to byla taková blbost, se Jessica tvářila až moc vážně. Uvnitř jsem pukala smíchy. Zvenku jsem si pořád držela neutrální výraz, nebylo to lehké.

„Tak aby bylo jasno. Teď tady velím já. O svůj post jsi už dávno přišla, jestli ti to ještě nedošlo. Všechna parkovací místa jsou přednostně moje, to si zapamatuj,“ řekla a já už se neudržela a vybuchla smíchy.

Jessica mi připomínala naštvaného generála. Napoleon, napadlo mě hned. Způsob, jakým mluvila o parkovacích místech, mě jednoduše dostal. Ještě víc mě rozesmával její nevěřícný výraz, který nasadila ve chvíli, kdy jsem se já začala smát.

„Jak se opovažuješ...“ začala, ale nic dalšího už nestihla.

Edward ke mně přišel a než jsem stačila říct ahoj, políbil mě na rty. Zapomněla jsem na Napoleona alias Jessicu a zapletla Edwardovi ruce do vlasů. Jeho polibky se daly přirovnat k droze. Jak ji jednou okusíte, už nemůžete přestat. Zdálo se mi, že okolní svět už neexistuje. Je tady jenom Edward a já, nikdo jiný. Byla jsem přesvědčená, že nikdo nenaruší naši příjemnou auru, ale opět se ozvaly moje plíce, které přímo prosily o trochu vzduchu. Ať už jsem chtěla, nebo ne, pomalu jsem se od Edwarda odtáhla a zhluboka se nadechla. Stále jsem setrvávala v jeho blízkosti, jinak to ani nešlo, ale zároveň jsem měla i neustálý přísun vzduchu, který jsem jako člověk nutně potřebovala.

„Díky za záchranu,“ řekla jsem svému dokonalému příteli, když jsem se jakž takž vzpamatovala z toho opojení, který mi způsoboval každý jeho dotek, natož polibek.

Edward se usmál, ale pak mi pokynul, abych se podívala kolem.

„Nikdy neděkuj předem,“ řekl mi.

Jessica a její nohsledi alias moje bývalé nejlepší kamarádky už sice byly dávno pryč ode mě, za to zbytek parkoviště vyjeveně zíral na mě a Edwarda. Čekala bych, že při množství času, které jsem s Edwardem strávila, už to nikomu nebude připadat moc divné. Spletla jsem se, a to hodně. Mezi zírajícím publikem jsem spatřila i Alexe, který naštvaně zabouchl dveře od svého milovaného auta. Ach jo. Ten mi asi nikdy neodpustí.

Ano, pořád jsem na něj byla trochu naštvaná, ale rozhodně jsem nechtěla, aby mě nenáviděl do konce života. Nikdo nechce mít nepřátele, ani já ne. Přesto jsem si jich za svého života udělala celkem dost. Jessica, Tara, Georgie, Christina, Alex, ten kluk na zeměpisném kurzu, kterému jsem omylem pošlapala mapu. Bylo jich ještě mnohem víc, ale počítat se mi nechtěli. Bála jsem se výsledku.

„Pojďme dovnitř. Musím ti něco říct,“ řekla jsem Edwardovi a táhla ho do budovy školy.

(…)

„Večeře? Vážně?“ zeptal se mě Edward sotva jsme dosedli do lavice v učebně biologie.

Cestou do třídy jsem mu pověděla o plánu mých rodičů. Vypadal překvapeně, ale ne vyděšeně, jak jsem předpokládala. Tak jako tak se ta večeře konat nebude.

„Jo, večeře, takže mi pomoz vymyslet dobrý důvod, proč tam nebudeš moci přijít,“ řekla jsem mu.

„Proč bych tam nemohl přijít?“ zeptal se mě překvapeně Edward.

A já myslela, že upíři jsou chytřejší a bystřejší než lidé. To mu to vážně musím vysvětlovat? Povzdychla jsem si.

„Jsi upír. Nejíš lidské jídlo. Je to večeře, obvykle se tak říká činnosti, kdy jíš,“ řekla jsem mu.

„Bello, já vím, co je večeře, ale nevím, proč bych tam nemohl přijít. S tím jídlem to nějak vyřeším, ale chci poznat tvoje rodiče oficiálně, jako tvůj přítel. Je mi celkem jasné, že to, jak tvoje matka zjistila, že jsme spolu začali chodit, nebyl zrovna nejlepší způsob, jak se představit,“ řekl Edward.

„Tak dobře,“ řekla jsem, aniž bych si to jakkoli promyslela.

Je to lepší řešení, než Edwarda našim nepředstavit, a pak se muset plížit kolem, abychom spolu mohli někam jít.

„Stejně jsem si měl prvně promluvit s tvým otcem, než jsme spolu začali chodit,“ řekl Edward a já se na něj nechápavě podívala.

Jenom představa, jak Edward přijde ke mně domů a požádá mého otce o svolení jít se mnou na rande, je dost šílená.

„To myslíš vážně?“ zeptala jsem se ho.

„Ano,“ řekl Edward.

Čekala jsem, že pak řekne něco jako apríl, nebo se začne smát. Jenomže ono nic, mlčel jak ryba. On to myslí vážně, no to mě podrž. Tak to dopadá, když se dáte dohromady s někým, kdo žil v době, kdy odhalení holé kůže znamenalo obrovskou vášeň.

„To ses takhle ptal otců všech holek, se kterýma jsi chtěl jít na rande?“ zeptala jsem se ho zvědavě.

„Já,“ začal Edward, ale větu už nedokončil. Profesor právě přišel do třídy a veškerá mluva tím utichla. Já ale měla podezření, že Edward mi jednoduše nechtěl odpovědět na mou otázku. Ani jsem nevěděla, kolik holek měl přede mnou. Ta otázka mi už chvíli hlodala mozek. Kolik holek můžete mít za sto let? Asi dost. Ani jsem nevěděla, jestli chci znát odpověď.

(…)

Na obědě jsme se setkali se zbytkem Cullenových. Došli jsme k jejich obvyklému stolu a oba si na něj položili tácy s jídlem. Sedli jsme si vedle sebe a já začala jíst.

Cullenovi něco zaujatě řešili, občas to vypadalo, že se i dohadují.

„Co se řeší?“ zeptala jsem se nakonec, protože z jejich super rychlého mluvení jsem nepochytila jediné slovo. Oni totiž rychle jenom neběhají, ale taky mluví. To je docela nevýhoda pro někoho, kdo není upír.

„Alice chce uspořádat večírek,“ řekl Emmett.

„Proč?“ zeptala jsem se. Všichni se na mě nechápavě zadívali.

„Ty to nevíš?“ zeptala se mě Alice.

O čem tady zase mluví? Že by měli nějaký upírský svátek? Něco jako den vysávání krve?

„Alice, ne,“ řekl Edward a zadíval se na ni.

Tak tohle už začíná být trochu zvláštní. Edward nechce, abych to věděla. Ostatní mi to chtějí říct. Začínala jsem být trochu zmatená.

„Proč ne?“ zeptala se ho Alice.

„Protože to říkám,“ řekl Edward.

„Měla by to vědět, tyhle věci si přece říkají všichni ne?“ zeptala se ho Alice.

Já tady pořád jsem. Začínalo mě štvát, že o mně mluvili ve třetí osobě a vůbec nebrali ohled na to, že celou dobu sedím s nimi a slyším každé slovo.

„Může mi někdo prosím říct, o co jde?“ zeptala jsem se a tím přerušila tichou hádku mezi Edwardem a Alice.

„Edward má za dva týdny narozeniny,“ řekl Emmett a Edward po něm šlehl naštvaným pohledem.

Narozeniny? Jakto, že o tom nevím? A proč Edward nechtěl, abych to věděla? Zvláštní, že jsme se k tomu nikdy nedostali, přitom je to celkem důležitá věc. Asi mě prostě nenapadlo, že upíři slaví narozeniny stejně jako lidé.

„Proč jsi mi to neřekl?“ zeptala jsem se Edwarda nechápavě. Nebyla jsem naštvaná, spíš jsem to prostě nechápala. Nedávalo to smysl.

„Protože je neslavím,“ řekl Edward a chytil mě za ruku.

Při jeho dotecích se mi těžko myslelo, ale snažila jsem se udržet v normálním stavu. Dávalo to smysl, ale proč teda Alice pořádá večírek?

„Je to jediný důvod?“ zeptala jsem se Edwarda podezřívavě.

Podívala jsem se mu přímo do očí a věděla jsem, že ne. Ani jsem si pořádně nevšimla, že ostatní vyklidili pole a nechali nás o samotě.

„Věděl jsem, že bys měla pocit, že mi musíš koupit dárek. To jsem nechtěl. Chci, abys byla v klidu, ne abys byla kvůli něčemu ve stresu. Všechno mi dáváš už tím, že jsme spolu,“ řekl Edward a já roztála jak nanuk na Slunci. Vážně mi něco takového říká? To je tak sladký.

Neznala jsem zvláštnější důvod, proč by někdo nechtěl, aby se jeho přítelkyně dozvěděla o jeho narozeninách, ale nechala jsem to plavat. To je prostě Edward, je jedna velká záhada. Stejně mu ale nějaký dárek dám, jenom ještě nevím, co.

„Miluju tě, víš to?“ řekla jsem mu a on se usmál.

„Já tebe taky,“ řekl a políbil mě.

Opět jsem měla problém udržet si čistou hlavu, tentokrát jsem, ale všechno nechala plavat a dovolila si vznášet se na oblacích lásky.

(…)

Večeře byla naplánována na osmou. Stále mi nebylo jasné, jak Edward zvládne předstírat, že jí lidské jídlo, ale nemohla jsem si pomoct a těšila se na to, až ho mí rodiče poznají. Edward zřejmě taky podle jeho veselého výrazu, který měl, když jsem mu to další den ve škole oznámila.

Přesně v osm zazvonil zvonek a já se úprkem vydala ke dveřím. Rychle jsem je otevřela a za nimi stál můj vždy dokonalý upíří přítel s úsměvem od ucha k uchu a láhví vína v ruce.

„Ahoj,“ řekla jsem mu a on si mě přitáhl k sobě.

Krátce jsme se políbili a on pak vstoupil dovnitř domu. Zavřela jsem za ním dveře a chytila jsem ho za ruku, kterou měl volnou.

Táhla jsem ho do jídelny, kde už čekali oba moji rodiče.

„Mami, tati. Tohle je Edward Cullen, můj přítel,“ oznámila jsem jim oběma a nervózně přitom drtila Edwardovu ruku. Ještě, že je upír, jinak by mu z ní asi moc nezbylo.

„Paní Swanová, pane Swane,“ řekl Edward a s oběma si potřásl rukou.

„Přinesl jsem vám něco jako poděkování za to, že jste mě k sobě pozvali,“ řekl Edward a předal tátovi víno. Ať už jsem chtěla nebo ne, cukaly mi koutky. Bylo neskutečné, jak slušný Edward byl. Teda, ne že by takový nebyl normálně, ale tohle už bylo jak z pořadu o etice.

Posadili jsme se vedle sebe a mamka začala servírovat polévku. Byla jsem opravdu zvědavá, jak to Edward dokáže.

Sledovala jsem jeho počínání, když mu mamka podala talíř s polévkou. Chvíli předstíral, že jí, a pak, aniž to kdokoliv z nás s lidským okem stihl postřehnout, nalil polévku zpátky do mísy. No jasně, upíří rychlost. Překvapilo mě, jak jsou naši nevšímaví, a tak když Edward předstíral, že jí z prázdného talíře, dusila jsem v sobě smích.

„Tak, Edwarde, jaké jsou tvoje plány na příští rok?“ zeptal se táta po chvilce.

V tu chvíli mi došlo, že od chvíle, co jsem s Edwardem začala chodit, jsme ani jednou nemluvili o budoucnosti. To bylo asi dobře, protože já neměla nejmenší tušení, co bych mu řekla. Budoucnost jsem řešit nechtěla. Chtěla jsem si užívat přítomnost s Edwardem a na nic jiného nemyslet. Proč se ho na to táta vůbec ptá?

„No, plánuju jít na Harvard, stejně jako Bella, a pak se uvidí,“ řekl Edward a tím mě překvapil. On půjde na Harvard? Se mnou? V mysli jsem si zatančila veselý taneček a zářivě se na Edwarda usmála. V hlavě se mi začalo rodit milion krásných myšlenek na naši společnou budoucnost.

Edward mi úsměv oplatil a pod stolem mě chytil za ruku. Jeho dotyk mě dokonale uklidňoval a způsoboval mi přiblblý úsměv na tváři.

„To je báječné,“ řekla mamka a já se na ni překvapeně podívala. Jak se zdálo, Edward to měl z poloviny vyhráno. Stejné nadšení bohužel nesdílel táta, který Edwarda propaloval pohledem. Bylo mi jasné, že by vedle mě mnohem radši viděl sedět Alexe. Měla jsem chuť na něj vypláznout jazyk, ale ovládla jsem se.

S hlavním jídlem už to bylo o něco těžší. Edward si ale vzal malou porci. Brambor se ani nedotkl a opět je nepozorovaně vrátil na původní místo. S masem už to ale bylo trochu komplikované, a tak jsem se mu rozhodla pomoct. Napíchla jsem si kousek na vidličku a snědla ho. Každý člověk to mohl brát jako romantické gesto. Nemusím snad zdůrazňovat, že tátovi se to moc nelíbilo, v tu chvíli mi to ale bylo úplně jedno.

Edward na mě hodil děkovný pohled a já mu pod stolem stiskla ruku. Bylo příjemné držet se ho a mít s ním alespoň nějaký kontakt při té divné večeři, která se zde odehrávala.

„Dáš si víno, Edwarde?“ zeptal se ho táta, když už bylo po jídle a my stále seděli u stolu.

Nechápavě jsem se na tátu podívala. Vážně? Takový laciný trik?

„To je nezákonné, pane,“ řekl Edward.

„Většinu lidí vaší generace to ale nezastaví,“ řekl táta a nalil sobě do skleničky.

„Ne, ale mělo by,“ odpověděl diplomaticky Edward.

„Správná odpověď,“ řekl táta.

Přinutila jsem se nezakroutit hlavou nad tím jeho zkoušením. Za celou večeři mu Edward odpověděl snad na sto otázek. Tak to dopadá, když máte za otce šerifa. Zdálo se ale, že Edward je dost odolný a stále se přívětivě usmíval.

Musel vědět naprosto přesně, co si o něm táta myslí, přece jenom čte myšlenky. Zároveň mu to ale asi pomáhalo při odpovědích, kdy věděl přesně to, co chce táta slyšet.

„Nashledanou, paní Swanová. Nashledanou, pane Swane,“ řekl Edward, když se po hodině a půl loučil s mými rodiči.

Mohla jsem s klidem konstatovat, že večeře proběhla dobře. Nikdo se neporval, nikdo se nepohádal, nikdo nikoho nezakousl.

Šla jsem s Edwardem až ke dveřím.

„Myslíš, že jsem prošel testem?“ zeptal se mě.

„Myslím, že jo, ale jemu chvíli trvá, než uzná, že jsi pro mě vhodný,“ řekla jsem mu a Edward se uchechtl.

„Dobře že neví, že jsem upír,“ řekl Edward a já se tiše zasmála.

„Budeš nahoře?“ zeptala jsem se ho.

„Samozřejmě, budu v tvém pokoji dřív, než tam dojdeš,“ řekl Edward a políbil mě.

Usmála jsem se a zavřela za ním vchodové dveře. Šla jsem do obýváku, kde seděl táta na pohovce a zapínal televizi.

„Půjdu už spát,“ oznámila jsem, když do obýváku přišla i mamka.

„Dobrou noc,“ řekla a usmála se na mě.

„Ten Edward se zdá docela v pohodě,“ řekl táta a tím mi popřál dobrou noc.

Usmála jsem se a rychle vyšlapala schody. Otevřela jsem dveře od svého pokoje. Edward už tam byl. Ležel na mé posteli, jako obvykle, a četl si jednu z mých knížek.

„Jenom se osprchuju a jsem zpátky,“ řekla jsem mu a zapadla do koupelny.

Když jsem se vrátila do svého pokoje, teď už oblečená v pyžamu, Edward se na mě usmál a já si šla lehnout vedle něj.

Položila jsem mu hlavu na hruď, tak jak jsem to posledních pár dnů dělávala, a pořádně jsem se k němu přitiskla.

„Táta si myslí, že jsi v pohodě,“ řekla jsem mu. Bylo mi jasné, že už to ví, ale když jsem to vyslovila nahlas, bylo to víc skutečné.

„To řekl tobě. Ve skutečnosti se rozhodl, že si mě bude sledovat jako ostříž pokaždé, když sem přijdu,“ řekl Edward a já se zasmála.

„Já na tebe svůj názor nezměním, to je hlavní,“ řekla jsem mu a on si mě s úsměvem přitáhl k polibku.

„To je dobře, protože já už si nedokážu představit svůj život bez tebe,“ řekl.

Jako každá jiná zamilovaná puberťačka jsem měla chuť skákat štěstím po posteli. Co byste dělali vy, kdyby vám kluk, kterého milujete, tohle řekl? Já svou odpověď znala. Začala jsem Edwarda líbat a nepřestala jsem, dokud mi nedošel všechen vzduch.

 


 

Chci všem moc poděkovat za komentáře. Hrozně moc mě potěšilo, že jejich množství nekleslo. Ani si nedokážete představit, jak mi zlepšují náladu, zvlášť když jich je tolik.

Jinak k povídce, vím, že se zdá, že teď už bude všechno jenom dokonale růžové, ale nenechte se zmást. Nečekejte, prosím, žádné drasťárny, nebo tak něco, ale nějaký ten zádrhel se ještě určitě objeví, jinak by to asi ani nebylo zajímavé.

No, pro dnešek je to všechno. Snad se vám kapitola líbila. Jakýkoliv svůj názor mi, prosím, napište do komentářů. Ocením jakoukoliv radu, jak se mám zlepšit, přece jenom, mám se ještě hodně co učit. Díky. Kajushqa1



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Potížista - 18. kapitola:

12. martty555
31.12.2011 [18:28]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

11. viki
31.12.2011 [18:23]

Pěkné !

10. marcela
31.12.2011 [17:52]

Je to překrásné.Děkuji,že si odpustíš drasťárny.Mám jich v životě dost.Tvoji povídku miluji(a to doslova). Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

31.12.2011 [17:45]

Ariana Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

31.12.2011 [17:40]

alicecullenhale2 Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon
naozaj fantastická kapitolka... Emoticon
už sa strašne teším na pokračovanie... Emoticon Emoticon Emoticon
PS: všetko dobré do nového roku... Emoticon

31.12.2011 [17:30]

BellaSwanCullen8 Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

6. lelus
31.12.2011 [17:23]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

31.12.2011 [17:23]

kachnullkaPerfektní Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

31.12.2011 [17:21]

kollart Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

3. Roel
31.12.2011 [17:20]

Já si myslím, že píšeš užasně... A kapitola byla dokonalá... Hlavně Charlie Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!