Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Potíže se smlouvou - 3. kapitola

14.11.2010 (08:45) • Lenulka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 962×

Edward pohotově vyskočil na nohy a obrátil se na mě. Tvářil se ustaraně. Okamžitě jsem věděla, že něco není v pořádku.
„Edwarde, co se děje?“ zeptala jsem se opatrně. Bála jsem se, co by to mohlo být. Edward se zamračil.
„Vlkodlaci přišli k našemu pozemku. Jsou ve vlkodlačí formě a nehodlají se přeměnit na lidi. Nemohou ale mluvit, musím tam jít a zase dělat překladače. Nejspíš se to bude týkat toho, jak si stojíme v hledání. Musím tam okamžitě jít. Jak přijdu, hned ti řeknu podrobnosti,“ vysvětlil mi Edward. Nevěřícně jsem zakroutila hlavou.
„Edwarde, copak si myslíš, že teď tady budu jen tak sedět?“
„No, moc jsem tomu nevěřil, ale doufal jsem v to,“ přiznal se mi.
„To jsi mohl doufat, stejně ale víš, že já tam chci být. Když mě tam nevezmeš, stejně tam pojedu autem,“ řekla jsem a doufala, že mu moje výhružka bude stačit.
„Ach jo,“ vzdychl, „co s tebou mám jiného dělat. Vím, že ty jsi toho schopna.“
„To si piš, že jsem,“ řekla jsem rozhodně. „Tak já jdu dolů za Charliem, říct mu, že jdu s tebou ven.“

Nečekala jsem na jeho odpověď. Vyřítila jsem se z pokoje, jak nejrychleji to šlo. Seběhla jsem dolů po schodech a očima jsem hledala Charlieho. Ležel na pohovce, jak jinak. Otočil se, protože slyšel můj zběsilý úprk ze schodů.
„Co ta náhlá změna nálady?“ zeptal se Charlie.
S hraným úsměvem jsem odpověděla. „Volal mi Edward. Vyzvedne mě a jedeme k nim domů.“
„Tak jo, klidně,“ odpověděl Charlie. „Chystám se na ryby, aspoň nebudeš sama doma.“ Usmála jsem se, tentokrát doopravdy. Charlie si vyrazí na ryby, aspoň tu on nebude sám. Kdyby jen věděl, že já tu skoro nikdy nejsem sama. Vždy mám u sebe Edwarda. Oblékla jsem se a vyšla jsem ze dveří.
„Ahoj, tati,“ stihla jsem ještě říct na rozloučenou.
„Ahoj, Bells,“ slyšela jsem z pohovky.

Edward už stál se svým autem před naším domem. Ta jeho rychlost byla úžasná. Seběhla jsem schody a nasedla do auta. Edward na mě otočil hlavu.
„Ty taky musíš být u všeho, co?“ zeptal se mě.
Trochu jsem se pousmála. „U všeho ne,“ podotkla jsem, „jenom u věcí, které jsou důležité.“
Edward na to už nic neřekl. Šlápl na plyn a jel celkem dost rychle. Kdybych nevěděla, že má tolik let praxe, docela bych se i bála. Za velmi krátkou chvíli jsme byli u vily Cullenových. Edward vysedl z auta. Dřív, než jsem se stačila vzpamatovat, už byl u mých dveří, které držel otevřené. Galantní za každé situace, to je celý Edward.

Vystoupila jsem a čekala, co budeme dál dělat, neměla jsem ani ponětí, kde by mohli být. Kde bych je asi tak hledala, kdyby mě Edward nechtěl vzít s sebou. Asi bych zůstala u toho, že bych projížděla všechny lesní cesty. No, to bych je opravdu asi tak našla, pomyslela jsem si ironicky. Představa, že bych se sama toulala po lese, se ale Edwardovi příliš nezamlouvala. Vzal mě proto raději sebou. A já jsem moc dobře věděla, že s ním jsem v bezpečí. Také jsem ale věděla, jak ho zdržuju. Nebýt mě, už tam dávno je.

Přišel ke mně a mírně se přikrčil.
„Nasedni si,“ vyzval mě s úšklebkem. Moc dobře věděl, jak moc se mi líbí letět tou úžasnou rychlostí. S menšími obtížemi jsem vyskočila na jeho záda. Chytl mě pevně za nohy a povysadil si mě výš. Přitiskla jsem se k němu a schovala jsem si hlavu za tu jeho. Ten vítr na tváři byl vždy strašně silný.

Rozeběhl se a já cítila ten svištící vítr ve vlasech a okolo uší. Zeleň se mi míhala před očima. Mýma lidskýma očima byla zcela nepostřehnutelná. Splývala mi jenom v zelený pruh. Právě ty nádherné barvy, které splývaly do sebe, se mi líbily. Náhle se ale Edward zastavil. Byli jsme na místě. Opatrně mě sundal a chytl mě za ruku. Za to jsem byla vděčná, stále jsem byla trochu dezorientovaná z té rychlosti. Jakmile jsem se ale vzpamatovala, viděla jsem několik obrovských vlků. Už jsem je několikrát viděla ve vlčí podobě, ale stále mě to ohromovalo. Ta jejich velikost, hustý kožich a oči… Na očích bylo vidět, že jsou lidské, ale naprosto se hodily ke zvířeti navenek.

Okolo nás už stáli Cullenovi stejně napjatí jako vlkodlaci.
„Ano, jejich stopa vedla do moře,“ ozval se z ničeho nic Edward po chvíli stresujícího ticha. Odpověděl tak na nevyslovenou otázku v jejich mysli. „Myslí si, že jim lžeme! Ta stopa totiž končí na našem území a oni se o tom nemůžou jít přesvědčit, protože by vstoupili na naši hranici. A tím by se porušila smlouva. Jedině z naší strany je cítit ten pach a potom už je tam jenom moře,“ skončil Edward. Všichni byli zase chvíli ticho.

Ale potom se ozval Carlisle. „Když nám nevěříte, že tam byli, můžete se o tom sami přesvědčit. Tedy pokud chcete plavat od svého území až k našemu pobřeží. A jestli tam ta stopa vůbec ještě bude. Pevně ale doufám, že ano. A zase bude všechno v pořádku nebo alespoň tak, jak to bylo.“
Všichni vlkodlaci se zdáli být velmi naštvaní. Jeden z nich, usoudila jsem, že Sam, zle zavrčel. Při tom zvuku jsem se lekla a ucukla jsem. Neměli, co by na to dalšího řekli, tak se otočili a odešli.

„Tak, zatím je to vyřešeno. Určitě se o tom ale půjdou přesvědčit, to jsem si jist, a dál uvidíme,“ řekl Carlisle. „Teď už půjdeme. Jo, a Bello, můžu tě pozvat k nám na večeři, když nám to napoprvé nevyšlo. Opravdu bychom jednou chtěli vyzkoušet naše kuchařské umění,“ zeptal se zdvořile a usmál se.
Na to se nedalo odpovědět záporně. Ještě ke všemu teď, když už vím, že Esme umí výborně vařit. Za ty léta se naučila vařit úžasně chutná jídla, ale nemá je dávat komu ochutnávat.
„Jo, moc ráda,“ usmála jsem se. Těšila mě už jen ta představa, že budu s Edwardem a s jeho rodinou, která mě brala už skoro jako svoji součást. No, skoro… pořád tu byl jeden člen, u kterého to tak nebylo.

Edward se otočil a rukou mi pokynul, ať zase vyskočím na jeho záda. Udělala jsem tak a zase okolo mě byla jen nepostřehnutelná zelená mlha. Netrvalo to ale dlouho a viděla jsem jejich dům.

Seskočila jsem a Edward mě zase přidržoval. Nebyl si totiž jistý mou rovnováhou stejně tak jako já. Ostatní Cullenovi už byli v domě. Všichni kromě Alice, která už stála po mém levém boku.
„Ne, Alice, nech to na Belle,“ vyhrkl náhle Edward a tím překazil něco, co se Alice chystala říct. Ještě dřív než ze sebe stihla vydat jedinou hlásku.
Alice trochu pohasl obličej, ale pak se zase rozzářil.

„Bello, půjdeme spolu nakupovat! Nutně potřebuješ novou věc a já ti s tím ochotně pomohu,“ ignorovala Alice Edwardovu poznámku.
„No, ale já nevím, jakou věc myslíš.“ Rozhodla jsem se, že budu ignorovat můj slabý počet letních triček. Nechtělo se mi zase lítat po kabinkách a zkoušet si vše, co se Alice bude líbit.
„Určitě víš!“ řekla naprosto jistě. „Přemýšlej!“
Přemýšlela jsem, na co bych asi tak mohla zapomenout. Ale nic mě nenapadalo. Koukla jsem se na Edwardův obličej. Ten se tvářil naprosto vážně, skoro až rozzlobeně.

„Alice, šmírování není hezká vlastnost,“ řekl a já už pomalu začínala chápat.

„Ty jsi nás sledovala?“ zeptala jsem se trochu vyděšeně.
Alice se začala rychle bránit. „Ne, nesledovala, tomu se nedá říkat sledování, jen jsem viděla ten váš malý atentát na židli. A co s tím mám asi dělat, jsou to vidění! Zrovna jsem hledala Edwarda, potřebovala jsem s ním mluvit. Aspoň jsem věděla, že ho nemám teď obtěžovat. Ale stejně jsem mu potom musela zavolat. Ale ani jsem si neuvědomila, že když to řeknu, tak vám dojde, jak jsem to zjistila. Já tak moc chci jít nakupovat!“
„Alice, to už nikdy nedělej!“ řekl Edward přísně.
„Jo, slibuju, ale pojďte se mnou a já Belle vyberu tu nejlepší židli, co si může přát,“ řekla nadšeně.
Musela jsem se začít smát. Jak já ji mám ráda. Když jí udělá radost taková maličkost, tak proč ne. Edward se usmíval. Rozesmál ho můj smích, který se mu moc líbil a taky mi to mnohokrát řekl.
„Takže, ty nakupuješ ráda i něco jiného než oblečení?“ zeptala jsem se s úsměvem.
„Nejde jenom o oblečení, i když to nakupuju nejraději,“ zasmála se.
„Takže, kdy půjdeme?“ zeptala jsem se a věděla jsem, že jen čekala, až se zeptám.

Autor: Lenulka, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Potíže se smlouvou - 3. kapitola: