Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Potíže se smlouvou - 2. kapitola

16.05.2010 (16:00) • Lenulka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 936×

To jsem opravdu tak průhledná. Hm, na tomhle bych měla do budoucna zapracovat. Jestli strávím věčnost tím, že ve mně každý bude číst, jak v otevřené knize, tak…

Charlie se na mě zadumaně koukal. Cítila jsem jeho pohled na sobě.
„O čem tak přemýšlíš, právě jsem se tě na něco ptal a ty jsi úplně duchem mimo.“
A jo, Charlieho otázka. Zase mě prokoukl. Vzdychla jsem. „No jo, moc mě nepotěšil. Je poslední dobou nějaký protivný.“
Dopověděla jsem a šla jsem do kuchyně, vařit večeři. Charlie přišel do kuchyně. Jak ale viděl, že se s ním o tom nechci bavit a také, že se chystám vařit. Tak nic dalšího neřekl, otočil se a odešel. Byla jsem ráda, nechtělo se mi nic dalšího vysvětlovat. Stejně je to moje věc, moje a všech Cullenů a vlkodlaků. Uvařila jsem jenom pro Charlieho. Vůbec jsem neměla chuť na jídlo. Charlieho to zjevně ani moc nepřekvapilo. Nejspíš si myslel, že je to kvůli Jacobovi. Nebylo to ale jenom kvůli němu. Strašně moc jsem se bála.

Šla jsem nahoru do pokoje, i když jsem neměla sebemenší ponětí, co tam chci dělat. Čím déle byl Edward pryč, tím to bylo horší. Vůbec nevědí kolik je těch upírů, jestli jsou novorození nebo jsou na světě už desítky let. Chodila jsem nervózně po pokoji sem a tam. Sice jsem věděla, že to nemá cenu. Musela jsem ale něco dělat, chtěla jsem si číst, vůbec to ale nešlo. Proto jsem se rozhodla, že budu dělat něco méně namáhavého na soustředění. 
Popravdě, vůbec sem nechtěla být zde. Chtěla jsem být s Edwardem. Věděla jsem ale, že jsem mu dala ten blbý a teď už nepochopitelný slib. Už venku v autě mi to muselo být jasné. Nevydržím v klidu, když vím, že on se honí za nebezpečnými upíry. Ale co mi zbývalo, jedině sedět a doufat. Tak jsem seděla a doufala. Konečně nastal večer, možná, že aspoň v spánku budu moct být trochu klidná. Moc se mi to ale nevedlo, nešlo to, ne bez Edwardovy přítomnosti. Nejspíš jsem na něm byla opravdu moc závislá. Nevadilo mi to, jestli s ním už budu navěky věků, tak nebude důvod, proč bychom měli být od sebe.

Po dlouhé a podřimované noci, jsem konečně spatřila první sluneční paprsky. To mi znovu připomnělo to, co Edward říkal, jsem jeho slunce. Byla jsem tak moc ráda, že mám někoho, komu na mně tolik záleží. Ještě ke všemu když to byl Edward. Mně na něm taky záleželo a moc. Neměl by ale už přijít a říct mi, že je vše v pořádku? Tak moc jsem si to přála, nedalo se to vydržet. Vstala jsem a převlékla se, rozhodnuta za ním jet. Rychle jsem sešla schody a už jsem skoro otevírala dveře, když vtom na mě Charlie promluvil.
„Kam se chystáš, víš, že venku teď není bezpečno.“
Chyběl už jen takový kousek a nemusela jsem mu nic říkat. Ach jo, povzdechla jsem si v duchu. Otočila jsem se na podpatku, čelem k Charliemu.
„Jo, já vím. Chtěla jsem jet k Cullenům.“
„Ale ti teď přece nejsou doma. Potkal jsem Carlislea a ten mi říkal, že jedou na výlet.“
Nemohla jsem Charliemu tvrdit, že nemá pravdu, že to byl akorát manévr k tomu, aby je teď nikdo nehledal. Tak jsem udělala smutný a zklamaný obličej. Sundala si boty a sedla si do křesla. Pořád jsem nevěděla co dělat. Lhát Charliemu, to mě pořád už nebavilo. Charlie viděl, jak jsem znuděná a k mému velkému překvapení se ke mně sklonil a s radostí v hlase se opatrně zeptal.
„Nepůjdeš si zahrát: Člověče, nezlob se? Je sobota a oba dva se nudíme.“ 
Pobavilo mě to, naposledy jsem s ním hrála možná, když mi bylo 6 let. Usmála jsem se.
„Tak jo, ale mám modré figurky.“ Nejradši bych jela k Cullenům. Musela jsem ale sama sobě přiznat, že tam bych vůbec nebyla v klidu, stejně jako tady. Třeba mě to alespoň trochu rozptýlí. Přisunula jsem si křeslo k obývacímu stolku. Charlie se ale už mezitím vracel s plochou krabicí, na které její logo hlásalo: „Člověče, nezlob se.“

Charlie si sednul naproti mně a připravoval hru. Hned jak jsme začali hrát, se ve mně probudil ten instinkt vyhrát. Prostě to mám v povaze, co se dá dělat. Hráli jsme jednou a vyhrála jsem. Charlie ale nesouhlasně zavrtěl hlavou a zeptal se:
„Dáme si ještě jedno kolo?“
Moje znovu nově nabité sebevědomí ve hře mě neopouštělo.
„Jo, dáme, čím víckrát vyhraju tím líp.“ Usmála jsem se.
„Kdo vyhraje, to se teprve uvidí. Už jsem se dostal do formy.“
Potom po kom asi mám tu touhu vyhrávat, napadlo mě. Začali jsme tedy druhé kolo. Byl to velice vyrovnaný boj. K mému velkému zklamání jsem ale prohrála. Zlostně jsem se na Charlieho zamračila.
„Tak co, do třetice všeho dobrého?“ zeptala jsem se, i když jsem věděla, že Charlie neodmítne. Prostě potřeboval jasně vyhrát, stejně jako já. Odpověděl mi tím, že začal znovu srovnávat figurky na políčka. Ve třetí hře šlo opravdu o vše, musela jsem vyhrát. Když jsem došla do domečku, vesele jsem poposkočila a vítězoslavně jsem se smála. Zatímco Charlie sklesle koukal na svojí figurku, které chyběli do cíle už jenom 3 políčka.

„No, tati, já ti to říkala, že vyhraju.“ Vyskočila jsem z křesla a šla si vzít něco malého k jídlu. Vzala jsem si sušenku a vyšla jsem schody do pokojíčku.

Když najednou ten úzkostný pocit do srdce. Úplně jsem zapomněla, že Edward možná právě nasazuje svůj život, tedy upírský život. Otevřela jsem dveře do pokoje a spatřila Edwarda, sedícího na mé židli. Pohled upřený na můj školní sešit z matematiky. Okamžitě se otočil a zářivě se na mě usmál. Přišel ke mně a pevně mě objal okolo ramen a políbil mě do vlasů. Trochu jsem se zastyděla, on nasazuje život a čeká na mě v pokoji. A já si mezitím jenom tak s klidem hraju a užívám si ten slabý pocit vítězství, který mě teď ale rychle opouštěl. Byla jsem moc ráda, že mi neumí číst myšlenky. U mě to ale zase tak moc lidí nepotřebovalo, byla jsem tak průhledná. Edward se na mě pořád koukal a asi pochopil, co se mi honí hlavou.

„Bello, prosím tě. Nemusíš si dělat těžkou hlavu, kvůli tomu, kvůli čemu si ji děláš.“
„Jak to ale víš… “ Zatvářila jsem se trochu naštvaně a smutně. Každý snad četl moje myšlenky, copak nejsou moje?
„Tvůj smích se nesl celým domem. Takovou radost nad výhrou jsem u tebe ještě neviděl. Taky bych si s tebou měl někdy zahrát. Nechtěl jsem, abys to dělala, ale myslel jsem si, že se budeš celou dobu trápit co se děje s námi. Proto jsem přišel dříve.“
„To jsem se taky trápila, už jsem chtěla jet k vám, když mě Charlie zastavil. Řekl mi tu výmluvu, co mu řekl Carlisle a už mě nikam nechtěl pustit.“
Edward se zamyšleně usmál. „Aspoň, že mi tě ohlídá.“
„To teda,“ řekla jsem se zklamaností v hlase. „Jak se vám ale vede, jako s tím hledáním.“
Na Edwardovi bylo vidět, že se mu o tom nechce mluvit, ale přece jenom promluvil.
„Našli jsme jejich stopu, vede do moře. Nejdřív se tu asi chtěli trochu víc posilnit. Potom ale nejspíš ucítili náš pach a radši skočili do vody, abychom je nemohli pronásledovat. Spíše si tedy myslíme, že tudy procházeli a hledali nějaké volné území.“

Chvíli jsem byla tiše, potřebovala jsem si urovnat v hlavě všechny ty informace. Přemýšlela jsem nad tím, dávalo to smysl. Uklidnila jsem se, aspoň trošičku. Cullenům už nehrozí nebezpečí od těch neznámých upírů. Teď už tu jsou jenom naštvaní vlkodlaci. Radši jsem už chtěla odvést řeč jinam, proto jsem se zeptala na něco, co mě zaujalo, když jsem přišla do pokoje.

„Hm, Edwarde,“ začala jsem pomalu. „Víš, zajímalo by mě, proč se mi koukáš do sešitu. Myslela jsem, že učení jako je tohle ses učil už několikrát.“ Zeptala jsem se a při tom jsem se musela usmát. Edward se na mě podíval se zamyšleností v očích. Zvedl jedno obočí a prohlásil.
„Opakování, matka moudrosti.“ Zasmál se a ta jeho hraná zamyšlenost byla pryč. „Víš, člověk tedy i upír si musí někdy zopakovat takhle základní věci. Dřív mi to vůbec nedělalo problém, stačilo si na pár minutek poslechnout učitele a vše jsem věděl. Teď jsem ale o hodině příliš zaměstnaný, celou dobu musím koukat na tu překrásnou dívku, která sedí vedle mě.“
Dopověděl a začal se na mě koukat těma svýma zkoumavýma očima, jako o každé hodině matiky. Rty se mi roztáhly do širokého úsměvu.
„Edwarde, nejspíš si ale neuvědomuješ, že kvůli tobě se ta dívka také nemůže soustředit.“
„No, já si to uvědomuju, ona má totiž vždy červeň ve tváři, a že by to bylo matikou… Jestli ale chce, může se mě klidně zeptat, jestli bych jí nedoučoval. Jistě budu souhlasit.“
„To by moc chtěla. Jestli by se někdy něco naučila, to ale nevím. Stále bys vedle ní seděls ty.“

Řekla jsem a dál jsem to už nevydržela. Chtěla jsem po něm skočit, jako jsem to už jednou udělala. Z minulé zkušenosti, ale vím, že by to zase nedopadlo dobře. Určitě by mě z toho zase něco bolelo a Edward by si to zcela nesmyslně vyčítal sobě.

Takže jsem k němu radši opatrně přišla a sedla si mu na klín. Už věděl, o co mi jde. Začal mě jemně ale dychtivě líbat. Stejně jako já, se už nemohl dočkat, až toho druhého zase uvidíme. Pevně si mě přitiskl k hrudi, ale nepřestával mě dál líbat. Už jsem zase přestávala dýchat a točila se mi hlava. Stejně jako pokaždé, když jsem příjemně blízko u něho. Proto jsem ten krásný polibek chtěla co nejvíce protáhnout. Z posledních sil mého dechu jsem ho začala ještě dychtivěji líbat. Nejspíš ale až moc dychtivě.

Jenom okrajově jsem cítila, že se nějak klátíme k zemi. Ozvalo se hlasité buch. Zjistila jsem, že stále sedím na Edwardově klíně ale už na podlaze mého pokoje. Vstala jsem, stále ještě popadající dech. Omluvně jsem se koukla na Edwarda a na mou točící židli, která teď ale byla povalená na zemi. Edward už byl také na nohou.
„Jé, promiň, já zapomněla, že ta židle už je nějak napůl rozbitá.“
Edward se usmál. „Bello, já jsem si neublížil. Hlavně jestli tobě nic není.“
„Ne, já jsem v pohodě.“ Přišla jsem blíže k Edwardovi a konstatovala. „Ale stálo to za to.“
Edward se ušklíbl a souhlasil. „To tedy ano.“
Uslyšela jsem Charlieho. „Jsi v pořádku Bello? Slyšel jsem strašnou ránu.“ 
„Ano, já jsem. Ale ta židle už nebude, musím si koupit novou. Tahle už má svoji budoucnost jasnou někde v popelnici.“
Slyšela jsem Charlieho, jak se hlasitě zasmál a něco si pro sebe říkal. Edward se taky zasmál ale tišeji, aby ho neslyšel můj táta.

Lehla jsem si na postel a Edward si lehl těsně vedle mě. Vychutnávali jsme si zase tu chvíli, že můžeme být spolu a při tom jsme si tiše povídali.

Právě v tu chvíli, když jsem si říkala, že bych nejradši celý zbytek dne a noci takhle ležela. Zazvonil Edwardovi mobil. Cukla jsem sebou leknutím a koukala, jak ho Edward vytahuje z kapsy u riflí. Postřehla jsem jenom to, že mu volá Alice a že má okamžitě přijít domů

Autor: Lenulka, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Potíže se smlouvou - 2. kapitola: